Druhá část deníčku z Karlovy Studánky
Z deníčku - U Gryzliho, Anenský vrch, Country večer
SEDMNÁCTÝ DEN _ SOBOTA_ 30. dubna 2005
Dnes mají svátek všechny čarodějky, bude slet, ale košťata jsou vyprodána, možná se dnes bude létat i na vysavačích, abychom současně pročistily atmosféru. Kluci rozdávají dárečky a upomínky k tomuto známému svátu a my jdeme oslavovat s Mílou, Ludmilou z Beskyd ke Gryzlimu do Ludvíkova. Čepují Plzeň a máme informaci, že se specializují na vyhlášené chuťovky.
Anna-Marie není stále ve své kůži, je raději v teplíčku doma, užívá antibiotika, je možné, že s Maruškou půjdou posedět do "Věže" na červené nebo na horké maliny. Naše nová trojka se rozhodla pro příjemnou procházku po Lázeňské. Udržujeme směr Vrbno pod Pradědem, samozřejmě, že pro celou trasu nemáme tolik času, v pravou chvíli odbočujeme a strání sestupujeme do Ludvíkova. Děvčata si dávají sladké palačinky s jahodami a šlehačkou, já si dávám pikantní topinku s plzeňským. Krásný objekt, velkoryse zařízený včetně možnosti ubytování. Po dřevených schodech vystupujeme do stylově zařízené restaurace, na stěnách vycpaní ptáci, divoká zvířata a kožešina z medvěda nemůže chybět atd...
To jsem zvědavá, jak se nám půjde do kopce zpět do Karlovy Studánky (tři kilometry), ale aspoň z těla vypotím ten pivní alkohol. Ludmila z Beskyd mi cestou vypravuje televizní seriál, nedívám se, ale cesta nám aspoň rychle utíká.
OSMNÁCTÝ DEN _ NEDĚLE_ 1. května 2005
Dnes nemáme žádné procedury, je neděle, jsem moc šťastná, byla jsem pozvaná do party starých známých na celodenní výlet. Půjdeme lesem k Anenské myslivně, Anenský vrch a končit bychom měli v Suché Rudné. Počasí nám přeje, moc se těším. Vašek, známý šprýmař vymýšlí legrácky. Samozřejmě líbá ženský, aby neuschly, ale třešeň tu žádná nekvete, hledá jiné stromy. Nechybí tu Vlaďka, Laďka, Jaroslav a Petr s Evou. Dýchám z plných plic, snažím si je pročistit. Na stromech jsou ještě kapičky rosy, třpytí se a odráží se v nich barevné kousíčky duhy. Les je jako pohádka. Stoupáme do vrchu, snažím se být vpředu a pozoruji každý vývrat, každý přírodní útvar. Moje kondice je každým dnem lepší, je mi skvěle. Hlavu mám čistou, snažím se ničím netrápit, myslet jen na to, abych se po operaci zotavila a uzdravila.
Šlapeme si to, šlapeme a první větší zastávka je u kostelíka na Anenském vrchu. Fotíme, každý vybaluje svačinku, dává se vše na dřevěné stoly a baštíme. Po takové túrce chutná, ještě máme však před sebou docela velký kus. Petr fotí osamělý strom, má citlivé oko pro uměleckou fotografii, ze všech strach obíhá kostel a také nezapomíná na dokumentární fotečky. Já také mačkám spoušť a jsem zvědavá, jak to dopadne. Konec idylce, uklidit, rozhlédnout se naposledy po kraji, poslední záběry zajímavých kreseb políček, stromových alejí a už si to vykračujeme do Staré Rudné. Zahrádky se už upravují, první jarní kytičky se konečně snaží ukázat své krásné korunky.
Nemůžeme vynechat hospůdku, kde točí Staropramen a já si k němu dávám bramboráčky. V recepci jsme přivítání svatebními koláčky, které tu zbyly od svatby. Je to tu vidět, že ještě se nestihlo vše upravit. Nic z toho nám nevadí, jsme v šoku z jiné informace. V sobotu odtud autobus nejezdí a před námi je tedy nekonečných sedm kilometrů po asfaltce a stále do kopce. Jarda omdlévá, to je tedy na něho moc a nejen pro něho. Fakt je, že tu jsou hoši pouze s půlkou plic, takže jsou to od nich opravdu velké výkony. Mít v nohách čtrnáct kilometrů výstupů a sestupů a ještě závěr po asfaltu, tak to je tedy síla.Nedá se ovšem nic jiného dělat, jdeme a jdeme, potíme se, nikomu už není do řeči. Poslední úsek si zkracujeme lesní cestou, každý si jde svým tempem, rozestupy jsou mezi námi značné. Potkáváme jeptišku, vrací se z cesty, raději půjde po silnici. Vyplašila hejno zmijí, bojíme se, ale bereme to úsekem pod vysokým napětím, měli bychom zkratku zvládnout, snad nezabloudíme. Vašek jde jako poslední, jistí naše unavené družstvo. Večer jsme pozvaní na COUNTRY do HVĚZDY. Nevím, nevím kolik se nás tam skutečně vypraví, všichni jsme unavení a vyčerpaní.
Zachrání něco pořádná sprcha, masáž a něco dobrého? Teď se tedy prověří, kdo je zdravý, kdo má kondici. Večer musím konstatovat, že jsme opravdu dobří, počasí nám sice nepřeje, rozpršelo se, ale jdeme na Hvězdu, na slibovaný štrůdl. Vašek je prostě třída, ten nechybí nikdy, stará se o dobrou náladu a všechny ženský honí do kolečka, tancujeme všichni pohromadě, jsou tu i jiní známí lázeňáci z našeho domu. Nakonec se vydařil i dnešní country večer. Sice leje a leje, máme ale kliku. Domů nás rozváží auto, které nám zajistili přímo na Hvězdě. Nemůžeme riskovat své zdraví, to bychom opravdu promokli a mohli to odstonat, musíme znát svoje hranice. Vše klaplo, jsem unavená, ale šťastná.
Kamzičí stezka - polomy
DEVATENÁCTÝ DEN _ PONDĚLÍ_ 2. května 2005
Čekáme až přestane pršet. Je to malá přeprška a už je tu opět palčivé slunce. Já ani nemám co na sebe. Mám tu jen zimní výbavu, nic pro dvacet pět stupňů. Možná tričko najdu, ale kraťasy mi chybí. Spolubydlící Anna-Marie mi půjčuje svoje legíny. Nemám na vybranou. Jsem v nich pěkně napresovaná a hrozný to na mne pohled, utěšuji se, že jdu na túru, ne na módní přehlídku, ale stydím se před svými spolupochodníky. Zdá se, že hoši jsou nad věcí. Vašek už má připravený plán, jdeme na polomy zakázanou Kamzičí stezkou. Je to dobrodružství, vše co je zakázané, je lákavé nejen pro děti, ale i pro nás, odrostlé.
První jde průzkumník Peter, Vašek naši mini skupinku uzavírá a jistí. Není to skutečně jednoduché a musím přiznat, ani bezpečné. Cesta není žádná, hledáme místečka, kde se nějakým způsobem proplést, proplazit nebo přelézt na druhou stranu a stále a vytrvale lezeme vzhůru. I když jsme ustrojeni nalehko, je vedro, špatně se dýchá. Peter se snaží vyjít strmou stráň, nohy se mu v lesní hrabance podklouzávají a prokluzují, ne a ne je udržet na místě a zastavit. Frekvence je stále rychlejší a rychlejší, nohama hrabe a hrabe, zrychluje a zrychluje drobné kroky a krůčky. Překonávám ostych a pomáhám mu udržet stabilitu tím, že se opřu do jeho pozadí. Nemohu dál, chechtám se pod vousy, ale to nemám dělat. Sama nevím, jak dopadnu za chvíli já, co se stane v takové džungli mně. Když budu škodolibá, kdo mi pak pomůže? Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe a to dnes bude platit na sto procent. Není to opravdu žádná legrace i když se každou chvíli popadám smíchy za břicho. Vlaďka je trošku při těle, já i když jsem o něco málo lehčí, se svým pozadím mám také problémy. Není to tak jednoduché překulit se, převalit se, odpíchnout se a dostat se na druhou stranu kmene. Nemůže zdolat jeden ohromný kolos a ještě se tu málem propíchla, je tu hodně ulámaných větví a skolků. Zatajil se nám dech, ale s naší pomocí je zachráněna a když napětí pominulo, musíme se smát a smát. Jsme tu jako brouci, lezeme a nevíme ani kam. Nedovedla jsem si ten výstup bez cesty vůbec představit, je to opravdu hodně těžké, to bude modřin, rýhanců a podlitin. Stromy tu leží bezmocně, a naše pocity jsou obdobné, rozpačitě hledáme cestu a nevíme kudy kam. Konečně jsme na vršku. Jsou tu ještě místa sněhu a já měla to štěstí se probořit do spodní vody. Je to jedno překvapení za druhým, to je zážitků, to zas bude neklidná noc. Vašek se již zorientoval a tak si to mažeme k Peterkům a těšíme se na studené pivo. To je náš záchytný bod. Nakonec všechno má dobrý konec, jen má spolubydlící si myslí, že jsem někde dostala nakládačku, diví se, jak jsem přišla k těm modřinám. Zkrátka, nemá se chodit někam, kde je to zakázané. Ale bylo to dobrodružství, které jsme ve zdraví přežili.
Hoši už poznali moji vášeň, prochodit křížem krážem celé okolí. Chtějí mi udělat radost, proto vymýšlejí další a další procházky, výstupy a túry. Ostatní z naší party odpočívají, vyrážíme jen čtyři - Peter, Vašek, Vlaďka a já. Jdeme se podívat na polomy, které tu vznikly po malém tornádu. Mohutné stromy jsou tu rozházeny a polámány jako třísky. Člověk by plakal, to je škody. Do těchto míst se nesmí, všude jsou výstražné cedule, nesmí se sem ani na vlastní nebezpečí. Část jsem viděla z autobusu, když jsme jeli na Ovčárnu, u Barborky byl také zátaras, po modré se nemůže jít, zatím stromy nebyly odklizeny a cesta zprůchodněna. Část polomu jsme viděli i z Lyry a teď jdeme do protější oblasti
Bloudění
Domluvila jsem se s Jarmilou z Ústí nad Labem, že se půjdeme ještě před večeří projít k vodopádům na Hubertov. Zítra odjíždí, chce se ještě naposledy podívat na všechna milá místa, kam jsme chodili. Cestička místy není moc bezpečná, po velké vodě se mírně rozvodnil náhon a podlážky a trámy, po kterých jsme přecházely jsou pod vodou. Ale zvládáme výstup, jdeme strání do vrchu. Jarmila má dnes kuráž, chce přejít z této strany od vodopádů ke Křížku a pak přímo sejít na večeři. Nikdy jsme tudy nešly a více méně jdeme jen intuitivně, mírně se smráká a mezi stromy hledáme správnou cestu marně. Nějak se mi to nelíbí, raději bych odbočila doprava a jsem přesvědčená, že tudy vede správná cesta. Nevěřím si, vím, že dokážu zabloudit i doma na zahradě, jdu tedy slepě za Jarmilkou. Ta má naprosto odlišný názor a vede si svou a já ji tedy nechávám naprostou volnost při vedení výpravy. Ale teď už mi je jasné, že jsme skutečně zabloudily. Takové sklály a strmé strže blízko Libuše nejsou, jsme úplně někde jinde než jsme chtěly být. Nedá se nic dělat, vedení výpravy beru do svých rukou a osude ukaž nám cestu domů. Vím, že musíme najít silnici, že musíme se stočit doprava. Objevila jsem na stromech barevné fábory, a tak jsem přesvědčila Jarmilu, že půjdeme podle nich. Určitě nás někam zavedou, ale bez značek už dále jít nemůžeme. Musíme si pospíšit, čas večeře se už nachýlil a my stále nevíme, kde jsme. Malá procházka se nám už pěkně natáhla, bloudíme už hodinu, mně začíná být jasné, kam jsme došly. Jsme mírně nad Ludvíkovem, sbíháme ze stráně, krátíme si cestu k silnici přes mokrou louku, hlavně, že už víme, že teď musíme hezky rychle po silnici a do kopce. Večeři jsme dostaly na poslední chvíli, ale bylo to příjemné mražení v zádech, hlavně, že s dobrým koncem. Zabloudily jsme, opět se našly, Jarmilka měla své poslední dobrodružství. Mně se mírně vrátilo sebevědomí, už se v lese nebojím a začínám se orientovat.
Loučení pokračovalo rozlučkovým večerem na Hvězdě. Noc byla divoká, padaly trakaře, liják bičoval přírodu, nemohla jsem po takovém dnu ani usnout. Opava nám mohutně hučela pod okny. Připadala jsem si jako "Na Větrné hůrce"...
Vrbno pod Pradědem - Internet
DVACÁTÝ PRVNÍ DEN _ STŘEDA _ 4. května 2005
Je vlezlá zima, ale neprší, mám nápad. Vyběhnu ke Hvězdě a běžím směrem k Malé Morávce k rozcestníku "U Školky" a světe, div se. Moje kytička tam na mne čeká. Měla jsem takovou radost, že mi je jedno, jestli opět zmoknu, hned pádím zpátky. Dnes mám sólo den. Po obědě jedu do Vrbna pod Pradědem, ráda bych našla Internetovou cukrárnu nebo kavárnu, potřebuji si převzít poštu a odeslat pár dopisů.
V našem lázeňském domě je sice knihovna s Internetem a já byla nadšená, když jsem to zjistila, ale chyba lávky, moje radost vyprchala, když jsem zjistila, že počítače jsou moc pomalé a já se nemohu na „centrum.cz“ přihlásit. Třikrát nebo čtyřikrát jsem vypadla a za tuto krátkou naději mi to počítadlo dost pěkně spočítalo. Byla jsem zklamaná, proto jsem uvítala informaci, že ve Vrbně pod Pradědem si mohu koupit hodinu u počítače za pouhých třicet korun. Neváhám a dnes je ten den "D", kdy to jedu omrknout. Městečko už trošku znám, doufám, že se zorientuji, ač to bych tak stoprocentně netvrdila, hlavně, že se neztratím a včas vrátím na večeři.
Mám kliku, jdu podle plánku a opravdu jsem našla tu správnou "CUKRÁRNU" . Štěstí mne neopouští, u počítače je volno a já si tu hodinku na Internetu pořádně užívám. Dopisy mám napsané na disketě, tak jde vše jako po másle. Jsem do počítačů blázen, je to moje vášeň a takový půst jsem opravdu těžce nesla. Když jsem se dostatečně nabažila, přečetla nahromaděnou korespodenci, rozeslala vzkazy na všechny strany, vypravila jsem se na nákupy. Potřebovala jsem nějaké kraťasy a trička. Nakonec jsem si koupila dvě bílé halenky, tepláky a legíny. Kraťasy nebo tříčtvrťáky jsem na sebe nesehnala. Stejně jsem nadmíru spokojená, sice jsem celý den byla sama, ale mělo to něco do sebe. V pořádku jsem se z výletu vrátila, dokonce moje sebevědomí se posílilo. Neztratila jsem se !, našla jsem, co jsem potřebovala. Jak málo občas člověku stačí ke štěstí.
Cesta k víře Církevní právo je u katolíků hodně tvrdé a nekompromisní. Při mé zpovědi vyšlo najevo, že moje svátost manželská – požehnání v kostele církve Československé husitské, které jsme přijali, není platné, nemohu přijímat hostii. Jsem šokovaná, protože biskup mne před požehnáním ujistil, že mezi oběma církvemi jsou dohody, které se vzájemně respektují. Celý týden čekám za zprávu, kdy a kde se sejdu s knězem, měl by mi poradit, co a jak dál.
DVACÁTÝ DRUHÝ DEN _ ČTVRTEK_ 5. května 2005
Potřebujeme se poradit s odborníkem na církevní právo, pak se ukáže jak všechny mé problémy budeme moci vyřešit. Mgr. Bednárik mi slíbil, že mi do týdne dá vědět, kdy a kde se sejdeme a vše probereme mimo zpovědnici. Jde hlavně o to, aby mohl nejasné a složité otázky správně posoudit. Rozumu se některá zkostnatělá nařízení příčí, ale chci mít všechno uspořádané a vyjasněné. Už jsem si začala myslet, že na mne pan farář zapomněl, ale něco málo před dvanáctou jsem měla telefon, který jsem nestačila převzít. Telefonní číslo bylo pro mne neznámé, nedalo mi to a volala jsem zpátky a očekávané zprávy jsem se dočkala. Schůzka je domluvena, nikdy mne nenapadlo, že jsem tak komplikovaný případ.
Sešli jsme se v hlavní budově v Libuši, kde je k tomu určena speciální místnost. Téměř dvě hodiny jsme si povídali a mluvili o všem možném a nemožném, ale hlavně o mých pocitech, úvahách, nejasnostech, pochybách a problémech. Poradil mi, jak mám postupovat, abych napravila, co se napravit dát. Nebude to lehké, ale už jsem se rozhodla, bude ovšem také záležet, jak se ke všemu postaví Jirka. Vše musím vyřídit až doma, tady by to bylo na dlouhé lokte, musím se obrátit na moji místní diecézii, nejspíše na našeho nového pana faráře, doufám, že mne pochopí a pomůže mi uspořádat všechny potřebné věci tak, aby i po formální stránce bylo vše v pořádku, v srdci a v duši mám jasno už dlouho.
Poslední dobou stále přemýšlím o sobě a svém vztahu k víře. Vnitřně cítím, že jsem cestu zpět, kterou jsem hledala víc jak patnáct let, našla. Zamýšlím se nad svými postoji zcela upřímně, cítím se věřícím samoukem a věřícím individualistou. Čas od času vnímám, že mé pocity nejsou v úplném souladu s mými postoji, přesto děkuji, děkuji za navrácení daru víry.
Ludvíkov - U Jiřího
Opět je tu konec dalšího týdne, rychle mi to tady utíká, ani se mi nebude chtít odjet. Mám se fajn, milé spolustolovníky, příjemné známé, nové kamarádky, jsem v pohodě. Pravidelně denně chodím na inhalace a parafíny, na masáže, nemám žádné starosti, myslím jen a jen na sebe, na svůj volný čas. Získávám stále lepší fyzičku, hlava je už vyčištěná, dýchá se mi krásně, testy jsou bezvadné. Každé odpoledne hned po obědě vyrážím za každého počasí do lesů na procházku. Dnes jdu s Věrkou ze Zruče nad Sázavou do Ludvíkova (po kolikáté už ?). Vybraly jsme si výstup ke Křížku a potom po modré. Těšíme se k „Jiřímu“ , minule jsme si v této malé hospůdce daly „sladké potěšeníčko“. Každá procházka přeci musí být patřičně odměněna. Počasí je stále proměnlivé i dnes poprchává. S Věrkou jsme si padly do oka už když jsme spolu zdolávaly Praděd 1492 m a stále si máme co povídat. Věrka je moc milé děvče, má tři děti a je kuchařkou ve školní jídelně. Na zpáteční cestě jsme potkaly čilou paní, které jsme pomohly při výstupu na Křížek. Nikdo by jí nevěřil, že již oslavila osmdesátku. Jistily jsme ji, protože některé části zábradlí byly poničené a sama si nahoru netroufla. Obdivuji tyto lidičky, kteří mají stále jasného ducha, vcelku dobrou fyzickou kondici, jsou plni optimismu a chuti stále žít, mají dostatečně kuráže i na tak náročné turistické výkony. Člověk se od nich stále má co učit. Všechny tři jsme sestoupily až k Libuši, tady se loučíme.
Zítra je naplánovaná velká túra na celý den. Věrka si netroufá jít s námi, ale já se už moc těším.
Poslední túra
DVACÁTÝ ČTVRTÝ DEN _ SOBOTA _ 7. května 2005
Netušila jsem, že budu v posledním týdnu svědkem takových rozmarů počasí. To, co se tady děje dnes, je k neuvěření. Máme v plánu vyrazit na Skřítek. Já jako vždycky zmatkuji. Nemohu se zřejmě dočkat, vypravila jsem se k autobusu o hodinu dříve. Myslela jsem si, že jedeme už před osmou. U snídaně se od Vlaďky dozvídám, že se jede z Horního parkoviště před devátou, zmátla mne sdělením, že to zvládneme za patnáct minut. Leží mi to v hlavě, myslela snad vyběhnout až na „HVĚZDU“ ? Časově by to odpovídalo, na Horní parkoviště přece nepůjdeme celou čtvrthodinku ?, nedá mi to, osměluji se a jdu za Evou, abych zjistila, co se mi to opět v té mé stárnoucí hlavince pomotalo. Skutečnost je pro mne šokující, tak tomu se říká život, samá změna a překvapení.
Peter mi říká, že se dnešní pochod hřebenovkou odkládá na neurčito. Zpáteční autobus ze Skřítku v sobotu nejezdí, spoj byl zrušen. Tak to už nemám šanci. Dnešek byl pro mne poslední možností tuto túru uskutečnit. Lázeňská pohoda pro mne končí, ve středu jedu domů.
Předpověď počasí na dnešek také nic moc. Už teď to venku nevypadá dobře a já smutním, výlet se asi opět odloží. Minulou sobotu jsme si hřebenovku nechali rozmluvit a nakonec celý den svítilo sluníčko, promarnili jsme šanci, škoda. Je to tak, občas se mezi Nebem a Zemí dějí věci nevratné. Vím, já jsem blázen, šla bych do přírody za každého počasí.
Hurá !!! třikrát hurá !!! výlet bude, nic nás neodradí, aspoň ne mne, Evu, Vaška, Petera, Luďu a Vlaďku. JEDEME. Jen Jarda zůstává doma. Netroufá si. Během nedělního pochodu na Annenskou myslivnu přes Annenský vrch do Suché Rudné se unavil. Zpět do Karlovy Studánky jsme museli jít posledních sedm kilometrů po silnici, a to byl trest nejen pro něho, ale pro všechny. Ještě nezapomněl, nemá rád zdlouhavé výstupy, navíc, dnešní počasí je skutečně aprílové. Bojí se, aby ho nezradila záda. Než vyrazíme, musíme dobře odhadnout své síly, každý sám za sebe, nejsme vrcholoví sportovci, pouze pacienti, musíme vědět, na co stačíme, co je už nad naše síly a podle toho se řídit. Mně je moc dobře, měsíční pobyt v čisté přírodě mi vrátil psychické i fyzické síly. Jsem jako vyměněná. Ostatní se cítí zřejmě také dobře, protože všichni souhlasíme s náhradním řešením, pojedeme na celodenní výlet za každého počasí.
Od snídaně vyrážíme všichni pospolu, sbaleni a připraveni. Já si v batohu nesu náhradní boty, ponožky, pláštěnku, spodní prádlo, tričko, obvaz, tepláčky, čepici a rukavice. Na sebe si beru rifle, pohorky, bavlněné tričko, triko s dlouhým rukávem a dvě bundy – flísovou a silonovou. Snad jsem to trefila. Je vítr a zima. Cestou na Horní parkoviště nás zaskočila přeprška. Hustě, hustě a vytrvale prší, ani nestačíme ze svých ruksaků vylovit pláštěnky, jsme mokří, naštěstí nečekáme na autobus dlouho, rychle nasedáme. Kdo nás potkal, vrtěl hlavou, co si myslel, ani nechci vědět. Jsme blázni ?! Mně nic nevadí, jsem bezmezně šťastná, prostě si užívám každou chvilku v přírodě, nerozhodí mne žádné rozmary počasí.
Fotografie
Rozpoznáváme Kralický Sněžník 1423,7 m
nebo se mýlím
Celodenní túra na rozloučenou je plná překvapení
Konečně nádherný klid po bouři - 7. května 2005
Luďa se diví, proč jsme chtěli opět opakovat klasickou cestu na Skřítek, ráda by šla něco nového, uvítala změnu. Přiznávám, Vašek chtěl splnit především můj sen. Ví, že jsem tuto trasu ještě nešla a ráda bych šlapala na Petrovy kameny 1446 m, a pak se jen a jen rozhlížela po kraji a rozplývala se výhledy z hřebenovky. A teď je vše jinak.
Přece jen mne trošičku, ale opravdu jen maličko, mrzí, že se plány narychlo změnily. Ne, ne, nevadí, hlavně, že není odvolán celý výlet. Vašek pohotově spřádá náhradní varianty, Ovčárna 1320 m - Švýcárna 1334 m - rozcestí Černík 1200 m -Vidly - Karlova Studánka. Jak se později ukáže, nic není dáno, vše je proměnlivé.
Autobus nás vyvezl na Ovčárnu. Děs a běs. Čerti se žení, tady je pravá sněhová fujavice, rychle navlékám rukavice, čepici, kapuci, pláštěnku a ještě jednu kapuci. Jdeme proti větru. Stavujeme se na Kurzovní pro razítko. Mini zastavení stačilo, vítr a sněhová přeháňka se utišila. Je mi krásně, zdejší krajina a příroda mne fascinuje. Snažím se co nejvíce vstřebat. Spokojeni si vesele štrádujeme na Švýcárnu, půjdeme asi čtyři kilometry, tuším po zelené. Cesta je dobrá, lemují ji ještě velké hromady starého sněhu. Jen cukrové čepice dokazují, že tu sněžilo i včera. Fotíme, Peter je na umělecké foto expert. Vašek je zase výborný znalec zdejších hor, upozorňuje nás na všechny zajímavosti, mne několikrát upozorňuje na Dlouhé stráně, Kralický Sněžník, pořád si ty vršky pletu. Mlha střídavě odhaluje a opět schovává Praděd 1492 m.
Ráno sníh a plískanice, navečer končíme se sluníčkem a prima náladou
Obzor se před námi rozprostřel a my možná vidíme Dlouhé stráně, Vosku 1377 m, Keprník 1423 m, Červenou horu 1333 m, Šerák 1351 m a v dáli možná i Kralický Sněžník 1423,7 m. Všechny vršky jsou krásně bíle pocukrované. Bez problémů jsme došli na Švýcárnu. Divím se, co tu je turistů. Přišli z opačné strany. Dáváme si „čočkovou“, kupuji si lístek a hned razítkuji. Znovu rozebíráme cestu, kterou se vypravíme. Chvilku stoupáme po modré, na cestě je ještě sníh, voda, ale výhledy nádherné. Dokud mám film, fotím. Uvidím, co se mi z nového fotoaparátu podaří. Je mi fajn, jdu s Luďou jako první, Vlaďka nám stačí. Eva s Peterem se nějak opožďují, Vašek jistí konec. Na rozcestí Černík 1200 m, čekáme a čekáme. Peter je celý propocený, mírná slabost ? Odbočujeme doprava a jdeme po modré, nedaleko by měla být chata Jiřího, udržujeme směr VIDLY. Přicházíme k malé lesnické boudě. Nádherné výhledy, každý si najde místečko, zasedáme. S chutí vybalujeme svačinky. Hlavně ovoce, pití, došlo i na převlékání, měníme propocené oblečení. Sluníčko se na nás směje a hřeje, já jsem v sedmém nebi. Den se vydařil. Sestupujeme a stále se kocháme a kocháme nádhernými proměnami krajiny. Objevujeme další prameniště - potůčky Střední Opavy. Jdeme stále po vrstevnici, sbíráme zajímavé kameny a Luďka je ukládá do baťohu k Vaškovi. Je velmi obětavý a trpělivý vůči nám, ženským. Postupně svlékáme své svršky a odhalujeme svá neopálená těla, sluníčko hřeje a hřeje. A my se potíme a potíme, nikam nespěcháme, sníme o hospůdce, o chladném pivečku a pěkném posezení. Vašek nám sděluje, že bude lepší, když se na Vidly podíváme z výšky, stočíme se, půjdeme dále po vrstevnici. Bohužel, musíme znovu mírně stoupat. Došli jsme až ke křížku a Kótě 1004. U silnice vidíme zajímavý kámen s nápisem z roku 1912. Peter přečetl český text:
„ Jak barevný bod přes upravená pole, teď pohlcen lesem stoupá do svahu stále živá to stuha, spojující země ! „
Já se snažila rozlousknout text v němčině a porovnávám význam. Nakonec jsme silnici do Karlovy Studánky vyměnili za lesní zkratky. Ovšem tato cesta byla jedno překvapení za druhým. Po velkých deštích se cestička změnila k nepoznání. Skákali jsme přes kameny, rozvodněné potůčky. Čas se nám krátí, spěcháme. Oběd jsme nechali propadnout, večeři snad stihneme. Hurá, Peterkovi již na obzoru. Na doporučení kamarádů si dávám čokoládu s rumem. Byla výborná, ale chlapci asi měli pravdu, měla jsem si objednat do ní ne malý, ale velký rum.
Cítím se skvěle. Překvapuje mne, že se mi ani nestýská, komu by se chtělo jet domů. Tak fajn jsem se měla snad jen na túrách s výzkumákem. Výlety do Tater s dobrou partou nemohou být zapomenuty. Vzpomínám i na první přechod Jeseníků. To jsme byli s Jirkou ještě hodně, hodně mladí. Jako dnes si pamatuji cestu z Keprníku přes Šerák kolem Vřesové na Červenohorské sedlo. Měli jsme nádherné počasí, krásné zážitky. Jsem moc ráda, že jsem se konečně dostala do formy, nic mne nebolí, je mi fajn. Dokonce večer ještě zvládáme taneční večírek. Peter odpadl, Jarda si to rozmyslel, díval se raději na hokej, jen Vašek je stálý obětavec. Dělá nám garde a opravdu se o nás stará a vytáčí nás přesně podle zasedacího pořádku. Nakonec mu vypomáhá Lojzíček. Tancuje se mi s ním dobře. Je to stálý lázeňák, trénovaný, Vlaďka je hotová. Dnes si měla odpočinout, byla to dlouhá túra. Neodpustila si ani večírek, je opravdu vyřízená, zablokovala si záda. Já ještě před spaním špitám s Annou-Marií. Trochu mám výčitky, že ji zanedbávám, ale ona mne ujišťuje, že je to tak v pořádku. Doufám, že ano, snad.
Děkuji za překrásný den a za dobrou partu ...
Mnichov - Zlaté hory
Nedělní ráno začíná velmi slavnostně mší v našem kostelíčku. Dnešním dnem se tu zahajují pravidelné oslavy "Svěcení pramenů" . Všichni touto událostí žijí už pár dnů, nikdo si nemohl nepovšimnout velkých příprav a velkého těšení. Uklízelo se všude, čistily se trávníky, likvidovaly poslední hromady sněhu, ošetřovali se květinky. Zkrátka, kdo měl ruce a nohy, pomáhal. Celá Karlova Studánka byla jako vyměněná, umytá, učesaná, rozkvetlá. Čekali jsme jen na sluníčko, ale počasí nám opravdu nepřeje. Pozvané mažoretky nebudou pochodovat středem silnicí, protože je opravdu velmi nevlídně, jejich vystoupení je přeloženo do Hudebního altánu. Pro návštěvníky i lázeňáky je otevřena při této příležitosti horní Hubertovská kaple, jsou tu doprovodné programy, výstavy, atd. Odpoledne jsou připraveny další akce i v Lázních Jeseníku, ale tam se nechystáme.
Na ranní mši jsem se