CHORVATSKO - OSTROV CRES
OSTROV CRES
29. srpna 2003
Letos se do Chorvatska podívám ještě jednou, i když jsem se dušovala, že autem bez klimatizace už NIKDY. V červnu jsem byla s mladší dcerou na ostrově PAG a teď jsem přijala pozvání starší dcery, která jede pro změnu na ostrov CRES. Jedu kvůli osmiměsíční vnučce, trošku si jí více užiji a vypomohu s hlídáním. Obavy z cesty tu jsou, ale dcera je dobrá organizátorka a má to promyšlené, jedeme s velkou partou přátel, které mají také malé děti, už se těšíme.
Je pátek ráno, tři čtvrtě na sedm a já odjíždím do Prahy. Zapakovala jsem tentokráte večer, dost narychlo, ani nevím, co jsem si do kufru dala. Vždycky vzpomínám, na co jsem zapomněla, seznam základních potřeb mám, ale někde jsem si ho založila, měla bych to mít už zažité, jsem však sklerotik. Stále si píši ceduličky a kartičky, problém vyvstane tehdy, když je třeba si vzpomenout, kam jsem si je odložila a schovala.
Velké pakování v Praze. Taška vedle tašky, mám pocit, že nejedeme na dovolenou, ale stěhujeme se. Dlouhá chodba je celá vyrovná přepravkami a věcmi, o kterých si myslíme, že budou potřeba. Vymlouváme se, že je to hlavně proto, že s námi odjíždí náš největší poklad – osmiměsíční Jasmínka. Ta je v pohodě, neví, co ji čeká, my všichni jsme však plni obav.
Martina se Zdeňkem pro její pohodlí udělali vše. Koupili novou sedačku, krosničku a bazének, sedátko a kruh do vody. Ještě musí přibalit skládací kočárek. Je napečeno, navařeno, může se začít s pakováním auta. Netuším, kam to chtějí všechno narovnat. Já zkrátka nevěřím svým očím, ale dcera Martina má očividně sebedůvěry dost a ví, co dělá. Hlídám malou a děti jezdí výtahem sem a tam, a stále odnáší a odváží jednu tašku za druhou, až na chodbě nezbylo nic. Myslím, že o dovolené budeme jen jíst, jíst a pít a pít. Kam se asi vešly dvě basy piva, balíky kojenecké vody pro malou..., kočárek. Stále více jsem přesvědčená, že jde o trestnou VÝPRAVU, hlavně na nic nezapomenout! Nevím, nevím, zda je rozumné cestovat takovou dálku s malým človíčkem, doufám, že rodiče vědí, co dělají. Já se jim budu snažit pomoci. Martina je už očividně unavená, ale šťastná, že pakování je hotové, ještě si promítá, zda pro holčičku má všechno, raději více, než méně. Krosničku přivážeme jako poslední. Vidím, že i jí bleskla hlavou obava, zda dělají dobře. Nedává však pochybnost najevo, někdo tu musí být statečný, kdo unese celou zodpovědnost, toho si je plně vědoma.
Malá Jasmínka je v nejlepším rozmaru. Má-li u sebe svoji mámu, je suchá a napapaná, mohou se venku ženit třeba čerti, jí nic nerozhází. Předpověď počasí nám na cestu neslibuje nic příjemného, už teď je zataženo, černé mraky na obzoru. Nálada je ale dobrá, i když už jsou všichni trochu unaveni.
Ve tři čtvrtě na osm vyrážíme směr Brno (sto sedmdesát tři kilomerů), Vídeň, Linz (dvěstě čtyřicet dva kilometry). Jasmínka ani neprotestuje, že musí být přikurtovaná a máme štěstí, vzápětí usíná. Venku se už rozpršelo, na silnici je zatím klid, nikomu se do takového počasí asi nechce. Naráz se setmělo, padla tma, budeme odbočovat na Jihlavu. Sedím na sedadle navigátora, ale Zdeněk radit nepotřebuje, cestu zná dobře. Je devět večer a my máme za sebou prvních sto kilometrů. A jé je, signalizace upozorňuje na opravu dálnice, sjíždíme se všichni do jednoho pruhu a hned je tu dlouhá, nekonečná kolona. Totální zácpa, suneme se po centimetrech, to je pech. Musíme se zařadit mezi TIRÁKY, kterých je tu hustě naskládáno, nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla. Učíme se trpělivosti, Zdeňkovi se toto posunování vůbec nelíbí. Prší a prší, tma jako v pytli a do cíle hodně daleko. Je půl desáté večer a do předního skla auta buší šílený lijavec. Přidal se i boční vítr, lomcuje s námi, ani ve snu by mne nenapadlo, že pojedeme v takovém nečase, nahoře se na nás asi zlobí, ale proč? Martina sedí vzadu u Jasmínky, ani nedutá, stále nemůže najít nejvhodnější polohu, zarovnaná je tak, že ji ani nevidíme. Jen tašky, za ní, kolem ní, pod nohama. Jediná dobrá zpráva je, že holčičce nic nevadí, nic jí nechybí, spokojeně spinká.
Jihlava nás tedy vlídně nepřijala, ve tři čtvrtě na deset (večer) míjíme ukazatel – do Znojma nám zbývá ještě sto čtyřicet pět kilometrů. Stále projíždíme vesnicemi, rychlost nízká, dodržujeme předpisy, vozidel čím dál více. Nevěřím, že všichni odjíždějí také na dovolenou, že by rodiny, které mají také mrňata a ne děti školou povinné.
Leje a leje, drobné kapky bičují neustále přední sklo. Na střeše se nám trhá obal, ve kterém je zabalená krosnička. Vypadá to, že bude promočená a teď už víme, že to nebyl ten nejlepší nápad přivázat ji na střechu, ale kam s ní, krosnička není skládací, nedala se nikam zmačkat, zastrčit. Blížíme se k hranici. ŠOK – HATĚ. Totální fronta aut nesignalizuje nic optimistického. Bereme benzín, plnou nádrž! Malý odpočinek na parkovišti, trochu se protáhneme, ale prší, je to nepříjemné. Stopuje nás pumpař, ověřuje, zda jsme zaplatili. Na stojanu tři mu někdo ujel, ale my doklad máme, určité zmatky v panelech mají, to je jisté.
Zdeněk je velký kliďas, ale i jeho posledních osm kilometrů k hranicím pomalými přísuny, krok sum krok, vytáčí. Hodinu a půl se suneme s ruční brzdou do kopce a jen trneme, že nám auto před námi nacouvá do přední masky. Tak tohle jsme nikdo z nás ještě nezažil. Pro všechny je to příliš silná káva, vůbec není spokojený s vybranou trasou, měli jsme jet přes Salzburg. Martina na chvíli Zdeňka střídá u volantu, snad se uklidní. Malá chápe situaci, spinká, nedovedu si představit, kdyby začala koncertovat, to by byly nervy ještě více jako špagáty. Dojíždí nás jeden z kamarádů, auto samá ženská – manželku nepočítám - nejstarší pětiletá Alička pomáhá s tříletými dvojčaty Maruškou a Liduškou. Komunikujeme přes mobily. Před námi sedmdesát pět kilometrů GRAZ. V Rakousku na odpočívadle (RASTSTATION) si dáváme rande. Dnes štěstí nemáme, těsně před námi tu zaparkoval autobus plný dam. Před toaletami fronta jak o Prvním máji, chybí jen transparenty. Ve chvilce jsme ze všech stran zablokováni auty a autobusy, jsem zvědavá, jak se odtud dostaneme. Všude plno lidí, nikde není k hnutí. Bláhově jsme si mysleli, že už je po sezóně. Naopak. Jet v tuto dobu mělo hned tisíce takových. Trochu jsme pojedli a napili se, řízky jsou někde hodně hluboko, tak si dáváme obložené chleby. Naše sluníčko se tím mumrajem probudilo, nakrmili jsme ji, přebalili. Martinka je výborná řidička, jako štika našla škvírku a už to uháníme dál. Jet v noci má jednu nevýhodu, nic moc není vidět, kdo může spát tak spí. Ani nevím, že jsme v jednu hodinu projeli Vídní, sladce jsem spala, před Graz opět zastavujeme na odpočívadle. Konečně jsem osobně poznala velmi milé přátele Pepu a Simonu. S nimi bude určitě veselo. Malým holčičkám je špatně, dostávají léky, Pepa jede divokou jízdu, my jsme zatím dobré. Krosničku jsme museli sundat a Pepa ji ochotně přidal do svého velkého OPLA. Pádil za námi, myslím, že předpisy nedodržoval; za to Zdeněk je pečlivka, nechce se zbytečně vystavovat pokutám, hlídá si optimální spotřebu benzínu, jede podle pravidel. Konečně jsme projeli RAKOUSKO – MARIBOR – LJUBJANU. Došlo už i na řízky, ovoce a mlsky. Vím, čeká nás úsek zatáček. Holčička je vyspalá, krmíme, přebalujeme. Sedím vzadu a žaludek je už trochu na vodě. Zakřikla jsem to. Pochvalovala jsem si před chvilkou, jak je mi fajn. Žvýkačka mi určitě pomůže, doplnila jsem tekutiny a uvidíme. Pokračujeme směr POSTOJNA, udržujeme směr CRES, určitou dobu jedeme směr PULA. Hledáme tu správnou odbočku. Pepa nám dal vysílačku, budeme v kontaktu, abychom se jeden druhému neztratili, blížíme se k trajektu. Jen pár desítek kilometrů a opět kolona, Zdeněk mírně skřípe zuby. To to trvá, nevíme, co se děje. Policajti, je to jasné, nehoda. Jen, abychom my dojeli v pořádku.
Zatím jedeme podle plánu:
PRAHA – JIHLAVA – HATĚ – VÍDEŇ – GRAZ – MARIBOR –LJUBLJANA – POSTOJNA – MATULJIA – OPATIJA – IKA – IČICI – LOVRAN –MOŠČENICE – BRSEČ - BRESTOVA (trajekt) - OSTROV CRES – POROZINA, CRES, OSOR (přejezd po mostě na ostrůvek) – LOŠINJ – naše sídlo rezidence NEREZINE
30. srpna 2003
Je sobota ráno a my jdeme vypakovávat a ubytovat se. Teď už se nedivím, proč náš pobyt bude stát sedmdesát pět euro na den. Nemůžeme přehlédnout dvoupatrovou rezidenci na kopci, (vlastně je to dvoj-rezidence), druhá část je hotová z venku, ale nikdo v ní ještě ubytovaný není. Pozemky u naší vily se musí ještě zazelenat a některé části obložit kamennými obklady, něco málo detailů chybí dokompletovat, ale jinak je to tu nádherné, výhledy na moře, vše nové, nebojím se říci, luxus. Patříme mezi první návštěvníky – letos v červnu uvedeno do zkušebního provozu.
Přijeli jsme brzo, naše pokoje se ještě uklízí, pokojská povléká vše do bílého a se správcem nám pro naši maličkou přináší hezkou, dřevěnou postýlku. Teď už nechybí zhola nic. Prohlížíme si kuchyň, kombinace dřevo - kachle, komplexně, stylově vybavená, prostorná. Je tu vše, na co si vzpomeneme. Martinu zaujal mezi nerezovým nádobím velký dvoj-hrnec na špagety. Zkontrolovali jsme si myčku, sporák, lednici, mrazák, mikrovlnku i gril a já, abych moc nepřekážela, sedla jsem si na zelenou, koženou sedací soupravu, která s celým interiérem hezky ladí. Dubový stůl s bytelnými, dřevěnými židlemi celý kolorit vkusně doplňují. Kuchyň je prodloužena dlouhou chodbou, po celé délce je vestavěná odkládací skříň. Zatím je vše skvělé, moc se mi tu líbí, celé vybavení je dělané na míru ve světlém dřevu, v mém pokoji mám ve výklenku televizi, mohu sledovat na Eurosportu tenis – US OPEN, už se těším. Součástí bytu je ještě druhá, mnohem větší ložnice, kam přidáváme postýlku. Pro případ, že by tady postýlku neměli, vezli jsme jednu skládací s sebou, tu dáváme ke mně do pokojíku. Jasmínka sedí v kočárku a pozoruje veškeré dění. Z kuchyně vedou velké, prosklené dveře na společnou terasu a z ložnice dětí je možné vyjít ještě na další, menší, podlouhlou. Náš byt je ve druhém poschodí a z terasy je úžasný pohled na hory a moře. A to jsem ještě netušila, že z mého pokoje budu každé ráno (kolem šesté) pozorovat svítání.
N Á D H E R N É …
A teď už jen vynosit tisíce věcí a věciček z auta od parkoviště pod vilou. Já jsem v pohodě, já hlídám malou, ale Martina se Zdeňkem toho do kopečka nachodili víc než dost a pěkně se zadýchali. Výtah tu není, vše museli odnosit a vynosit po schodech až do druhého poschodí, dobrý trénink k získání kondice. Konečně poslední tašky a je hotovo. Chvilka na zotavení a už scházíme z kopečka k moři. Voda je teploučká jako kafe. Maličký záliv s příjemným lesíkem a malou oblázkovou pláží, drobné, mírné vlnky. Podél břehu na okraji lesíku jsou umělá betonová odpočivadla. Je to naše soukromá plážička. Nedaleko krásná vila, celá obrostlá zeleným listovým a nádhernou květenou, rozlehlým, upraveným pozemkem pro hosty. Parkoviště jsou zelená, auta ve stínu, vkusné a účelné. Vidíme tu nejvíce italských značek… Malá je nadmíru spokojená, vezu ji v kočárku po přírodních cestičkách, zatím se drží skvěle. Moc se jí líbí holčičky a už přijeli i dva kluci. Děti miluje, zatím je moc hodná. Dnes byl dlouhý a náročný den, docela brzo jdeme na kutě. Malou jsem si vzala k sobě, chci, aby si děti po tak náročné cestě odpočinuly, malá usnula hned a spinká celou noc, já toho moc dospávat nepotřebuji, chvíli si čtu a vybavuji si všechny krásné dojmy.
Soukromá pláž
2003 - IV. část - Velký a Malý Ljošinj
31. srpna 2003
Dnešní nedělní ráno je nádherné, vyčasilo se, těžké mraky se rozplynuly. Terasu a okna máme na východ. Malá se postarala, abychom nezaspali východ SLUNCE, přírodou jsem prostě unešená. Klasické keře, jehličnaté stromy, trnité hvozdy, nechybí ani listnáče. Před námi se vypínají z moře vysoké hory, a napravo vidíme malý přístav, za námi zelené kopce a kopečky. Malebná krajinka, ani tu není takové sucho a vyprahlo.
V klidu vstáváme a jdeme na snídani. Zatím je připraveno šest klasických švédských stolů. V podstatě jsme malá uzavřená společnost, rodiny s dětmi, žádný mumraj a neklid, ale pohodička. Vycházíme si vstříc, atmosféra milá a srdečná. Dopoledne jdeme k vodě, do naší rodinné zátoky. Nejdříve se snažím najít místo v borovém háji, ale dnes to o něco více fouká, hledám poklidné zátiší. Jasmínka v kočárku usnula, zabydleli jsme se s ní pod stromy na vyvýšenině – nad pláží. Vyhříváme se a připadám si jako v prvním patře, pode mnou jsou ostatní. Pro jistotu jsem kočárek přikryla ze všech stran, aby malá byla chráněna před drzým větrem. Voda je teplá, v hlídání se střídáme. Malá spí dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Asi je tu pro ni silný vzduch, že ji to tu tak svědčí. Navečer jedeme s kočárkem poznávat okolí a objevili jsme v městečku přístav.
1. září 2003
Vzbudili jsme se s Jasninkou brzo, vypravily jsme se na další malý průzkum ještě před snídaní. Nesu ji v krosničce a ona si ze mne dělá legraci. Neustále si sundává klobouček a směje se tomu, já na ni moc nemohu, líbí se jí to, úsměvy od ucha k uchu, nakonec jí ho zavazuje kolem jdoucí Němka. Došly jsme až od přístavu a tedy už se prodávají čerstvé ryby. Tento dok je mnohem větší, přehlídka jedné rybářské lodi vedle druhé. Včerejší vítr nám vodu mírně ochladil, copak tomu řekne naše malá? Bereme jí bazének, ale opět se mírně ochlazuje a znovu to profukuje. Voda je pro Jasmínu studená, přesto si chvíli v bazénku hraje. Raději ji strojíme a jedem si hrát domů, máme obavy, aby hned první dny nenastydla. Odpoledne jedeme autem do samoobsluhy dokoupit drobnosti, ovoce a posedíme u kapučína. (Zmrzlina je za čtyři kuny, velké kapučíno za osm kun). Překvapila nás intenzívní přeprška, schováváme se pod velikým deštníkem, malá nechce usnout. Stačili jsme objevit staré náměstí a prozkoumali zadní část přístavu. Chodíme malými uličkami, zabloudit se tu nedá, i když já bych to určitě dokázala, zatím se orientujeme velmi dobře.
2. září 2003
Pravidelně vstávám v šest a s malou jedu s kočárkem na obvyklou ranní procházku, stejný rituál, jedeme směr přístav a zase pozorujeme rybáře, jak prodávají ryby trhovcům a ty je odváží na velký trh. Rybka jako rybka, přehlídka lodí, Jasmínce se všechno náramně líbí. Mává na ranní běžce, kteří nás míjejí. Dnes jsme se moc nevyspali, noc byla bouřlivá – ve vile probíhaly velké oslavy, červené teklo proudem, zpívalo se, až se hory zelenaly. A malá se jednu chvíli přidala, přesto si ráno přivstala, teď je hezky zachumlaná, je poměrně chladno, mám radost, na půl hodinky usnula. Budeme se muset vrátit, je čas snídaně. Hledám zkratku a už myslím na ovoce, šunku pršut, koblihy s čokoládou, kávu, čaj, džusy. Nabídka je veliká – lupínky, jogurty, párečky, vajíčka, prostě, kdo má na co chuť, čerstvé, chutné a skvělé.
Voda v moři dávno není jako kafe, velká bouřka nám poslala studený proud. Hraji si na otužilce, na pláži mne zaskočili nudisté - Italové a Němci. Dnes je opět zataženo, mraky nevěstí nic příjemného. Obloha je těžká, nikde ani náznak sluníčka nebo modrého nebíčka. Je rozhodnuto! Jede se na výlet!
Projedeme ostrov směr Velký Lošinj. Na kolony jsme si už zvykli, tak zachováváme klidnou hlavu, čekáme asi patnáct minut. Přijeli jsme na čas, přesně v devět hodin se zvedá most a my vidíme stěžeň lodi, trefili jsme se přesně do jízdního řádu, proto ta kolona aut. Čekání si krátím sbíráním velikých šišek, hurá, už jedeme. Zdeněk raději staví na velkém parkovišti (čtyři kuny).
Kocháme se kocháme nádhernými výhledy, fotíme zákoutí i přístav. Obcházíme ostrov kolem pobřeží, malou vezeme na kočárku, je tu dost hostů, rozhodně tu nejsme sami. Mraky nám stále vyhrožují deštěm. Dnes nás to už nezaskočí, máme pláštěnky i deštníky. Podařilo se nám objevit dva staré kostely, a hledáme, kam bychom se posadili. Všechny zahrádky jsou obsazené, vybíráme tedy jen pohledy a zaskočíme do pekařství. Martina vybrala dlouhé, sladké (z kynutého těsta) dobroty, hrudky s mákem, zdejší specialitky…… Prochodili jsme, co se dalo a došli jsme až do ROVENSKA.
Všude samé lodičky a klasické, ostré, skalnaté a nepřístupné pobřeží s umělými plážemi z betonových ploten. Moc se nám tu líbí, hlavně starobylé domky, uličky, květena, cypřiše… Prohlédli jsme si Velký Lošinj, na Malý Lošinj už nemáme mnoho času, odjíždíme.
Jasmínka usnula v kočárku, opatrně ji dáváme do sedačky a jedeme na oběd. Zdeněk odbočuje do leva, projíždíme opět rekreační oblastí, jeden domek hezčí než druhý, chatky hustě mezi stromovým hájem. Lijavec ustává, dobře, že jsme v autě, počasí se mírně zklidňuje, my hledáme vhodnou restauraci. Jsme v oblasti, která se jmenuje ARTATORE a sedáme si do předzahrádky restaurace se stejným názvem „ ARTATORE “. Chceme sedět venku, protože musíme hlídat malou, která si vychrupává v autě. Paní číšnice se také diví, že chceme prostřít venku, počasí je nejisté, zve nás dovnitř. Nakonec roztahuje obrovský deštník a my se už těšíme, že si dáme pořádně do nosu. Martinka objednává polévku, malé OŽ .. pivo a many „RIBLJI PLADANJ ZA 2 OSOBE (sto osmdesát kun), mně vybrala „MJEŠANA RIBA NA ŽARU „DE LUXE“ (sto třicet kun).
Je skutečně chladno, Martina nemá ani svetr, balí se do deky. Malá spí, my máme k velkolepému obědu klídek, můžeme si to všechno náramně vychutnat. Ve vedlejším domě někdo preluduje na klarinet, hudba se hezky line až k nám, atmosféra příjemná a jemná, jen trochu více teplíčka by to chtělo. Chvilku jsme si museli počkat, ale stálo to za to. Číšnice mluví jen německy, ale zřejmě jsme si porozuměli. Přináší nejrůznější talíře a talířky, polévku, ubrousky, nejrůznější pochutiny, sůl, pepř, dresing, ocet, protlak a další …K polévce dostáváme zajímavý svítek, je nadýchaný, něco jako slaný foukanec. Chutná mi, a co teď přichází, to je skutečně paráda. Přijala jsem pozvání na oběd, já bych si nic takového v životě nemohla dopřát. Many pro dva - obr tác ryb pro děti a přede mne je naservírován další tác, který je jen pro mne. Máme toho tolik na stole, že už ani servírka neví, kam, co dát, a jak to vše uspořádat. Bužírujeme, ostych stranou. Martina mne učí jíst krevety a chobotničky, mám tu před sebou nejrůznější rybí specialitky – živočichy, které neznám – zkrátka nejrůznější „dary moře“. Pochutnávám si opravdu znamenitě. Všichni jsme nacpaní, nemohlo to dopadnout jinak, část mé porce (obrovskou rybu podobnou pstruhovi) nám musí zabalit domů, v alobalu je rybce dobře a my si pochutnáme na ni ještě zítra. Dvě many - celý oběd i s pivečkem stál čtyři sta kun. Mezi tím se vyčasilo a my se při obědě, příjmem kalorií, zahřáli. Jedeme domů, Jasmínka se už probudila a září jako sluníčko, které se klube i na oblohu. Po kávičce jsme se stihli ještě na naší pláži vykoupat. Překvapuje mne, že je tu denně vítr, teplý i studený, ale stálý. Jsou tu místa, kde jsme v závětří, ale u nás v rezidenci na terase dlouho sedět nevydržíme. Většinou sbíráme a honíme prádlo, plastové židle i stůl, dveře lítají v neustálém průvanu. Jsme tu jako na větrné hůrce. Klimatizaci nemusíme využívat, větráme přímo. Děti šly s malou ven a já tu trošku poklidím, chci mít čistou podlahu, aby malá mohla na zem, většinou je v kočárku nebo v postýlce. Teď je nejraději prodavačkou, pořád se mnou vyměňuje věci, hračky atd.. Mám hotovo, ale děti nikde. Marně je vyhlížím, už je osm večer a oni nikde. Konečně jsem se dočkala, rychle malou vykoupeme, zahřejeme, po dnešním dnu usíná velmi rychle a my jdeme hrát skrebl.
nedokončené, pokračování už nebude