Na sovích křídlech

Za betaread moc moc děkuji Chalibdě a Calwen, Danae pak patří speciální dík za užitečné rady a výjimečnou fantazii.

Vy na oplátku můžete za brzké publikování kapitoly poděkovat Zuzaně. Měla pravdu, přece jsem náš milovaný pár nemohla nechat rozhádaný dlouho :-)  

Severus strávil většinu noci v Myslánce přehráváním šťastnějších časů. Zpátky do ložnice vklopýtal až pozdě v noci. Zapálil svíce, které vyzařovaly mdlé a slabé světlo. Hermiona ležela v posteli, ale nepřikryla se. Stále měla na sobě své nové šaty a kudrlinky vlasů se jí rozprostíraly po tváři a po polštáři. Nahnul se a jemně jí je odsunul z obličeje v obavách, aby se jimi ve spánku neudusila. Všiml si, že jí po uplakané tváři stekla řasenka a zanechala za sebou tmavou stopu. Vypadala hrozně, ale i přes to všechno se Severus nemohl ubránit myšlence, že je to ta nejpůvabnější bytost, kterou kdy viděl.

Potřeboval zjistit, co se opravdu stalo před tím, než Hermiona ztratila paměť. Odpověď ho možná zničí, ale je lepší znát pravdu. Stále ji může získat zpět, ale jak by si ji udržel, kdyby pokračoval v tom, co dělal dřív? Místo toho, aby vlezl do postele, jak měl původně v plánu, otočil se na podpatku, opustil ložnici a zamířil ke krbu.

“Na Terasách čtr-čtrnáct,” zvolal a poté, co plameny zezelenaly, vstoupil krbem do tmavého obývacího pokoje.

Pozvedl hůlku a řekl tiše: “Lumos.” Vedle krbu stály dvě pohovky a na konferenčním stolku mezi nimi se vršily různé výtisky Jinotaje. Všude kolem byly rozsypané hračky. Prodíral se vším tím nepořádkem a netušil, jak ve spícím domě ohlásit svou přítomnost. Všechen alkohol, který předtím zkonzumoval, utlumil jeho vyšší mozkovou činnost. Včetně plánování.

Ponořený do myšlenek co a jak si na podlaze nevšiml hromady nových výrobků z Kratochvilných kouzelnických kejklí. Zakopl o ně a s rámusem přistál na zemi.

“Zatraceně,” zaklel hlasitě. Jiskra z jeho rozsvícené hůlky poskočila a přistála na sadě Raubířových rachejtlí. Explodovaly a naplnily tmavou místnost ohňostrojem rozmanitých barev. Severus se chytil konferenčního stolku a pokusil se vstát. Zároveň ucítil na nose něco bodavého a zaskučel bolestí. Ale před tím než si z něj mohl odstranit zakousnutý šálek, nechtěně hmátl mimo stolek a ucítil, jak celé jeho tělo ztuhlo. Strnule se skácel zpátky na podlahu. Místností se rozlilo světlo, ohňostroj ustal a vzápětí nad sebou uviděl tvář Ronalda Weasleye.

“K čertu,” zvolal Weasley. “Co tu děláte, Snape?”

“ Nechte mě vstát,” zasténal Snape. Ron švihl hůlkou a Severus rázem znovu získal kontrolu nad svým tělem. Sáhl si na nos, odstranil z něj šálek a odhodil ho stranou. Strnule se postavil, oprášil si hábit a snažil se vypadat co nejdůstojněji. Byl si vědom toho, že jeho dramatický vstup vzbudil celý dům a že ho pozoruje Luna i se třemi dětmi.

“Co chcete?” zeptal se Ron znovu.

“Potřebuji si promluvit… o Hermioně,” dodal, když uviděl Weasleyovu nedůvěru.

“Jděte si lehnout,” řekl Ron dětem. Poslechly, jejich strach ze zamračeného učitele lektvarů zřejmě převážil nad zvědavostí. “Můžeš nám udělat konvici čaje, Luno?” Přikývla a zamířila, jak Severus předpokládal, do kuchyně. Oba muži se s podezíravými pohledy posadili.

“Rozhodně víte, jak vstoupit na scénu, Snape,” podotkl Ron.

“Možná kdybyste měli doma větší pořádek, nemusel jsem vás vítat s takovou fanfárou,” odsekl Severus. Než mu Weasley mohl oplatit stejně kousavě, vrátila se Luna s čajem.

“Přidala jsem trochu krtičníku¹⁾. Vypadáte, že jste ztratil svou kůži selkie²⁾.”

Severus na ni vyvalil oči. Myslela to vážně? Váhavě usrkl a pak se rozhodl, že kůže selkie sem, kůže selkie tam, krtičník se používá na odhánění nočních můr a to bylo přesně to, co právě teď potřeboval.

“Půjdu přímo k věci. Dnes odpoledne jsem objevil politováníhodnou skutečnost,” začal Severus. Nebyl nadšený myšlenkou probírat své manželské selhání s někým jako je Ronald Weasley, ale Ron znal oba – Hermionu i Percyho. Jestli byl někdo schopen proniknout do podstaty toho, co se stalo, pak to byl on. A tak mu Severus vyprávěl, co vyslechl.

“Jasně, to vysvětluje ten dopis, který jsem dnes dostal,” řekl Ron.

“Dopis?”

Weasley mu podal list pergamenu.

Milý Rone!

Jsem hrozně zmatená. Severus a já jsme se pohádali. Možná to děláme často, já opravdu nevím, ale je to špatné, moc špatné. Nikdy dřív, aspoň co si pamatuju, jsem neselhala. Ta vyhlídka mě děsila po celou dobu školy. Obávala jsem se, že by mě mohli poslat domů se zprávou, že se v mých magických schopnostech zmýlili, a s omluvou za způsobené potíže. Ale teď mám pocit, že jsem selhala jako manželka.

Nemáš představu, jak je těžké se ráno vzbudit a nevědět, kdo jsi. Víš, kdo jsi byl, ale kým ses stal, zjišťuješ den po dni. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se vzbudím a budu vdaná za profesora Snapea. Vždycky jsem si myslela, že si vezmu

Další slova byla přeškrtaná, ale Severus prudce zvedl hlavu a podíval se na Rona. Jako kdyby vycítil nevyslovené obvinění, objal Ron svoji ženu a přitáhl si ji do náručí. Severus přivřel oči, ale pak četl dál.

Ale nemám nic proti tomu, jak byl můj život nasměrován. Co se stalo, nedá se odestát. Ty jsi šťastně ženatý, jak zvládáte těžké časy? Jak řešíte spory? Hádka, kterou jsme měli, byla z těch, kde viník ve skutečnosti neexistuje. A pokud jsem jím já, nepamatuji si to. Okolnosti nás stále zkoušejí. Nevzpomínám si, že jsem vdaná, a zrovna tak si nevzpomínám, jaké je to být manželka. Prosím, uvítám jakoukoliv radu, kterou mi můžeš dát.

S láskou Hermiona

Ten závěr ho vylekal. S láskou? MILOVAT má jeho, jenom jeho.

“Co jste jí řekl?” zeptal se ostře.

“Ještě jsem jí neodepsal. Sova přiletěla právě, když jsme se chystali do postele. S tím, co jste říkal, to dává smysl.”

“Je to tedy možné? To, co jsem slyšel?” zeptal se Severus přiškrceným hlasem.

“O tom pochybuju. Hermiona je bojovník. Četl jste v dopise, že se obává selhání. To se od doby, co opustila školu, nezměnilo. Zaplést se s Percym by podle ní bylo selhání,” vysvětloval Ron. To souhlasilo s tím, co Severus o Hermioně věděl, ale stále byl plný obav.

“A co Percy?”

“Dobrá, v jeho případě by se o tom dalo uvažovat. Je to blbec, ale Hermiona je přesně ten druh dívek, který ho zajímá. Je chytrá, miluje pravidla a má dostatečně vysoké postavení, aby vyhovovala jeho nadměrnému egu.” Severus sevřel ruce v pěst. “Ale znělo to, jako by byla vážně rozrušená z toho, co se možná stalo nebo taky vůbec nemuselo stát. Musíte to nechat být,” pokračoval Ron.

Severus přikývl. “Děkuji vám, pane Weasley. Už vás nechám vrátit se do postele. Promiňte, že jsem rušil,” řekl a vstal. Ron zůstal sedět, protože mu Luna usnula na rameni.

“Udělal jste ji šťastnou, ale já nikdy nepochopím, proč si vás vzala, Snape.”

“Možná proto, že jste si ji nevzal vy,” řekl Severus s myšlenkou na přeškrtané jméno v Hermionině dopise.

“Vypadněte z mého domu,” zareagoval Ron okamžitě.

“S potěšením,” zavrčel Snape, vletěl zuřivě do krbu a letaxem se vrátil do Bradavic. Jakmile byl zpět, zhroutil se na pohovku a upadl do hlubokého opileckého spánku.

Když se konečně probudil, bolela ho hlava a jazyk se mu lepil na patro. Horší ale bylo, že nikde nenašel Hermionu. Možná následovala dopis a šla si k Weasleyovým pro radu. Doufal, že jí pan Weasley dá stejnou doporučení, jaké dostal on. Zaměstnal se v laboratoři, nejprve aby se zbavil kocoviny a pak aby rozšířil zásoby Povzbuzujícího lektvaru pro ošetřovnu. Znovu a znovu si v hlavě zkoušel omluvu pro případ, až ji uvidí.

“Hermiono, omlouvám se za svou včerejší unáhlenou reakci. Neměl jsem…” Tady se ztratil. Neměl vyhrožovat Percymu ztrátou života a končetin? Ten zatracený hlupák zasluhoval něco horšího. Aspoň pohrozit, když už mu to neprovést doopravdy.

´Ne,´pomyslel si Severus, ´jestli se musím omluvit, tak za to, co jsem udělal špatně. A tohle chyba nebyla. Chránil jsem její čest, stejně jako svoji.´ Při míchání lektvaru to zkusil znovu.

“Hermiono, promiň. Neměl jsem být tak rozzlobený…” Ale byl to spravedlivý hněv. Každý muž by přece zuřil, kdyby se mu někdo pokusil odvést ženu. Ne, nechtěl se omlouvat za hněv. Tak tedy za co?

“Hermiono, promiň. Řekl jsem v hněvu věci, které jsem tak nemyslel. Vím, že si to nepamatuješ, ale můžeme se přes to přenést. Zvládli jsme horší věci než Percyho, zvládneme i tohle.” Ano, tohle je mnohem lepší. Opakoval si to znovu a znovu v hlavě, dokud si to nevryl do mozku. Chtěl jí to říct, jakmile ji uvidí.

Ale nebyla ani na obědě, ani na večeři. Neviděl ji do té doby, dokud nebyl čas jít do postele.

“Tady jsi,” řekl, když ji našel v ložnici. Prohrabávala se v psacím stole. Když ho zaslechla, hlasitě zabouchla zásuvku a otočila se tváří k němu. Vypadala překvapeně a nervózně, že ho vidí.

“Jé, ahoj.”

“Kde jsi byla?”

“V Doupěti… s Molly. Šla jsem za ní, abych ji požádala o radu. Percy tam nebyl, musel do práce na ministerstvo, vzal si jen jeden den volna na Vánoce.” Při zmínce o svém možném sokovi ztuhl. “To mi řekla Molly, ne Percy. Mluvila o všech, ale většinou o něm. Bylo to skoro víc, než jsem mohla snést, ale on je stále mimo rodinu a jí to láme srdce.”

“Způsobí zkázu, kamkoli vkročí,” řekl Severus ostře. Nedařilo se mu upamatovat se na nacvičenou omluvu a tak se raději soustředil na to, aby se převlékl do pyžama a nic u toho neproklel.

“Severusi, omlouvám se. Nemyslím tím za to, co jsem řekla včera večer… ale zkrátka… omlouvám se. Nic se nestalo, přísahám,” koktala nesouvisle a nervózně si mačkala ruce.

“Já jsem ten, kdy by se měl omluvit,” řekl a uchopil ji za třesoucí se ruce, aby ji uklidnil.

“Ne, měl jsi právo být naštvaný. Vstoupil jsi a slyšel něco ošklivého. Předpokládám, že bych reagovala stejně, kdyby šlo o mě. Mluvila jsem s Molly… ne o Percym… ale předtím o Vánocích… o manželství a tom, co to obnáší být manželka.”

Položil jí prst na ústa, aby ji umlčel. Uklidnila se, ale on si začal intenzivně uvědomovat, že se jí dotýká.

“Nepřála sis, aby ti ukradli paměť. Nebylo ode mě fér, že jsem tě včera obvinil za něco, za co nemůžeš,” dodal a odtáhl se od ní.

“Kdybych se víc snažila, nestalo by se to.”

Znovu se ji snažil uklidnit: “Děláš, co můžeš. Chápu, že ta nevědomost je pro tebe těžká.”

“Ne, nedělám. Jsem mrzutá a uzavřená do sebe. Nechovám se, tak, jak by manželka měla,” řekla. Znělo to trochu přiškrceně. Pomalu rozevřela hábit a odhalila tak jednu ze svých krátkých nočních košilek. Jestliže dnes večer očekával cokoli, stěží to bylo tohle. Dlouhou bolestivě tichou chvíli na ni překvapeně zíral.

“Hermiono, nemusíš dělat nic, co nechceš,” řekl nakonec tiše, ale nebyl schopen namítat něco víc. Zoufale ji chtěl. Čekal na okamžik, kdy se přestane lekat jeho doteků, kdy mu dovolí dotýkat se nejen její ruky či ramene a možná mu ty dotyky oplatí. Mít ji by ho opět ujistilo o tom, že je stále jeho žena. I bez vzpomínek, dokonce, i kdyby tápala, věděl by, že stále patří k sobě.

“Ne. Měl jsi pravdu. Pořád na tebe myslím jako na svého profesora. Potřebuji na tebe myslet jako na svého muže.”

Kývl na ni: “Pojď ke mně.”

Vypadala nervózně, ale popošla blíž. Její kuráž, se kterou si vydobyla pozici nejprve v koleji v Bradavicích a později v Řádu, byla jedním z důvodů, proč ji obdivoval a miloval. Přestal se starat o to, jestli ji nevyděsí. Jen si přál, aby jí strpět jeho dotyky nestálo tolik přemáhání. Přitáhl si ji do náruče a na malou chvilku ji jen tak držel. Zabořil nos do jejích bohatých vlasů a vdechoval vůni levandulového šamponu. Už to bylo tak dlouho, co ji naposledy cítil, objímal nebo tiskl v náručí. Sklonil se a lehce se svými rty dotkl jejích. Nejprve reagovala váhavě, ale po letech společných polibků věděl, co dělat, aby ji povzbudil.

Jejich ústa brzy splynula v důvěrně známém tanci. Věděl, že Hermiona někdy považuje rutinu za neromantickou, ale Severusovi působilo radost to známé, to, že věděl, jak ji potěšit, a že ona věděla, jak potěšit jeho. Podle svého mínění neviděl na neohrabaných tápáních nových milenců nic romantického.

Byl zkušený mistr lektvarů a vždycky byl oceňován za skvělé a přesné umění výroby. Vaření obtížného lektvaru vyžadovalo praxi a schopnosti, ale když se provádělo správně, byla radost se na to dívat. Tohle byl jeden z hlavních důvodů, kvůli kterému souhlasil s přípravou Antivlkodlačího lektvaru pro Lupina; nedělal to proto, že by mu chtěl pomoct, ale kvůli požitku z průběhu výroby.

Stejně tak to bylo u něj se sexem; jednotlivé kroky byly pokaždé stejné tak dlouho, dokud to nebylo perfektní a dokonalé. Být odborník na lektvary navíc znamenalo, že pochopitelně zná spoustu lektvarů a dokáže je udělat pokaždé stejně. Měli za sebou sedm společných let a spoustu praxe. Doufal, že by jich mohlo být i víc.

Pomalu se přesunuli k posteli. Pokračoval v lehkých polibcích a pomalu ji pokládal, přičemž ji napůl přikryl svým tělem. Možná za to mohla náhlá změna pozice nebo jeho váha, protože ztuhla a nervózně se na něj podívala. Zahleděl se jí hluboko do očí a odsunul jí vlasy z obličeje. Když ale sklonil hlavu, aby ji znovu políbil, odvrátila se a on se dotkl jen její tváře.

Přesunul rty k jejímu uchu a opatrně zašeptal: “Tvoje mysl si mě nepamatuje, Hermiono, ale tvoje tělo ano.”

Cítil, že se po jeho slovech rozechvěla, a tak jí začal něžně okusovat ušní lalůček, jak to měla ráda. Ale ona odstrčila ho a rychle se posadila. Obrátil se a snažil se zachytit její ruku, aby ji uklidnil, ale vstala a poodešla z jeho dosahu. Posadil se na okraj postele a pozoroval, jak se jí skoro neznatelně třesou ruce A jak se namáhavě snaží ovládnout svůj dech. Byli od sebe jenom malý kousek, ale on cítil, jak se mezi nimi rozvírá propast, kterou nebude schopen překonat.

“Hermiono, já…”

“Promiň.”

Díval se, jak utekla z místnosti, ale nesnažil se ji zastavit. Jen udeřil pěstí do matrace, a zaúpěl zklamáním. Věděl, že není připravená udělat tenhle krok, ale stejně ji k tomu nutil. Z nějakého důvodu byla přesvědčená, že způsob, jak mu dokázat, že mezi ní a Percym nic nebylo, je skočit mu do postele dřív, než na to bude připravená. Měl to vědět líp. Měl se líp ovládat, ale když rozevřela svůj hábit, všechno, na co dokázal myslet, bylo, jak je to dlouho, co ji naposledy držel, a jak bolestné je nevědět, jestli ho bude někdy znovu milovat.

Když si to tak přehrál v hlavě, rozhodl se, že nejlepší bude dát jí trochu víc prostoru. Vrátí se, až na to bude připravená. Aspoň v to doufal. Dopotácel se do koupelny a vypil trochu Bezesného spánku, aby zastavil příliv nevyhnutelných snů o životě bez Hermiony – snů, které se během posledních čtyřiceti osmi hodin objevovaly stále častěji. Nic nešlo tak, jak plánoval.

Doufal, že se později v noci vrátí, že se vzbudí a najde ji ležet v posteli vedle sebe. Ale příští ráno byla druhá strana postele studená a neporušená. Jal se zoufale prohledávat hrad, vyptával se každého portrétu i všech studentů a učitelů, jestli ji neviděli. Ale nikdo ji nezahlédl. Nemohl se zachovat jako předtím, kdy nic nedělal a seděl zavrtaný v pokoji, zatímco mu někdo unesl ženu a ublížil jí tím, že jí vymazal paměť. Je to jeho chyba, že na tom je takhle. Kéž by byl udělal něco, aby tomu zabránil.

Nakonec ji našel v Zapovězeném lese. Vydechl úlevou, že je v pořádku, i když blábolila do větví stromu.

“Hermiono,” řekl ostře a doufal, že tím odpoutá její pozornost od stromu. “Co pro Merlina děláš tady venku?” Uchopil ji za ruku a snažil se nasměrovat ji ke hradu, ale odmítala se pohnout.

“Viděla jsem jednorožce,” sdělovala dál koruně stromu, “ale utekl ode mě. Nikdy dřív se mě nebáli. Nevím, v čem je rozdíl.”

“Rozdíl je v tom, že teď jsi vdaná,” řekl netrpělivě a znovu ji zatahal za ruku. Bylo chladno a stmívalo se. Nechtěl zůstat v lese déle, než bude nutné.

“Byl bílý jako sníh. Zkoušela jsem si ho pohladit. Vzala jsem trochu cukru, jak nám na hodině ukazoval Hagrid, ale utekl.” Nervózně sáhla do kapsy hábitu, a pak s očekáváním vzhlédla, jako kdyby očekávala odpověď od větve.

“Hermiono, prosím,” naléhal znovu.

“Proč utekl?” zeptala se a konečně obrátila svoji pozornost ze stromu na něj. Než jí mohl odpovědět, zaslechl blížící se dusot kopyt. Pustil ji, a když se otočil, uviděl dva kentaury, kteří vběhli na mýtinu, kde s Hermionou stál.

“Přestoupil jsi zákon, člověče,” osočil ho jeden z nich, světke hnědý kentaur s dlouhými špinavě blond vlasy.

“Vím a omlouvám se,” začal.

“Nestaráme se o tvoje omluvy,” vyprskl druhý kentaur. Byl tmavší než jeho druh, jeho srst i hříva se černě leskly.

“Jen jsem hledal svoji ženu. Není jí dobře,” vysvětloval a ukázal dozadu na Hermionu, která znovu začala vést debatu se stromem.

Začínala být víc a víc rozrušená a on ji potřeboval dostat zpět do hradu tak rychle, jak jen to bude možné. Jednání s nedůtklivými a panovačnými kentaury bylo to poslední, co teď potřeboval. Pokusí se na odchodu z lesa domluvit, ale pro jistotu nahmátl hůlku ve své kapse.

“Co jí je?” zeptal se první kentaur.

“Má nemocnou mysl. Prosím, potřebuji jí co nejrychleji poskytnout pomoc.” Téměř se rozčílil kvůli jejich zbytečnému a nevhodnému zdržování, ale věděl, že chování, kterým obvykle zastrašuje čarodějky a kouzelníky, by v tomto případě přineslo opačný efekt.

“Jdi, ale příště nebudeme tak shovívaví,” řekl světlý kentaur. Severus se otočil, popadl Hermionu a táhl ji pryč tak rychle, jak jen mohl. Slyšel za sebou kentaury, dohadující se o to, jestli je měli nebo neměli nechat jít, a nechtěl být poblíž, pokud by se tomu tmavšímu podařilo změnit názor svého druha.

“Pane profesore, prosím, to bolí,” zakňourala Hermiona, ale on ji nepustil, ani nezpomalil, dokud nedosáhli kraje lesa. Tam se náhle zastavil a otočil ji tváří k sobě.

“Proč jsi odešla z hradu, aniž bys mi o tom řekla?” dožadoval se vysvětlení. Když se jí oči zalily slzami, trochu zalitoval svého hrubého tónu. Vypadala žalostně. Měla potrhaný hábit, nepochybně díky nerozvážnému pobíhání po lese, a z kudrnatých vlasů jí trčelo nalepené suché listí.

“Chtěla jsem vidět jednorožce, ale utekli. Proč? Proč utíkali? Udělala jsem všechno správně…” Znovu začala mluvit nesmysly. S hlubokým povzdechem to vzdal a vedl ji do hradu a dolů do sklepení.

“Tohle si obleč,” řekl jí, jakmile byli v ložnici, a natáhl k ní ruku, ve které držel její pyžamo. Vzala si ho, ale pozorovala ho s podezřením.

“Nemyslíte, že bych se měla vrátit do své ložnice, pane profesore?” zeptala se.

“Ne, myslím, že by sis měla vzít pyžamo a jít do postele. TEĎ.” A myslel tím do jejich postele, protože míra jeho trpělivosti už přetékala.

Opustil místnost, aby vyhledal lektvar, který mu Pomfreyová doporučila pro případ, který označovala jako “recidiva”. Nechápal, jak může mít někdo recidivu, když se zatím zcela neuzdravil.

Sebral ampulku s fialovou kapalinou a vrátil se do pokoje s lektvarem a šálkem čaje. Ležela v posteli (na jeho straně, jak si všiml) a vypadala nervózně.

“Vypij to,” přikázal jí poté, co přilil lektvar do čaje.

“Co to je?”

“Něco, co ti pomůže usnout,” řekl a posadil se na postel vedle ní. Zkusmo ochutnala a zašklebila se nad příchutí.

“Proč ten jednorožec utekl?” otázala se znovu. Vzdychl a promnul si spánky.

“Protože už nejsi panna, Hermiono. Nepochybně si z Hagridových hodin pamatuješ, že tohle bývá důvod.” Snažil se být trpělivý, ale by to tak těžké. Chtěl zpátky svoji ženu.

“Samozřejmě, že jsem!” vykřikla. “Něco takového bych si pamatovala!”

“Důvěřuj mi,” řekl a objal ji. Snažil se nevšímat si toho, jak se od něj odtahuje. “Vypij ten čaj.”

Začala pít, a když vyprázdnila sklenici, vzal si ji od ní, sáhl po dece a důkladně ji přikryl. Zavrtaná v posteli vypadala mnohem víc jako studentka, kterou věřila, že stále ještě je, než jako jeho žena, kterou byla sedm let. Sklonil se a vtiskl jí letmý polibek na temeno hlavy. Chytila ho za ruku a k jeho překvapení si ho přitáhla k sobě. To bylo poprvé od okamžiku, kdy ji onoho neblahého rána našli, co se ho dotkla z vlastní vůle.

“Promiň, Severusi,“ zašeptala. V té chvíli uviděl v jejích očích něco, co znal. Spatřil svoji Hermionu, tu ženu, kterou si vzal a spojil s ní svůj život. Tu ženu, kterou miloval. Ale právě když to postřehl, zavřela oči a on pochopil, že už usnula.

Proč se omlouvala? Za ztrátu paměti a za to, že mu přivodila takovéhle trápení? Nebo za to, že opravdu spala s Percym? Poprvé od té doby, co se vrátila, zapochyboval, jestli chce, aby znovu získala zpátky to, co ztratila. Možná, že „jeho Hermiona“ byla tak nešťastná a nespokojená, že spala s Weasleyem, a ne s některým z těch hezčích, ale dokonce s tím blbcem Percym. Co když plánovala, že ho opustí, než se setkala s tím, kdo jí způsobil tohle? Teď by mohli mít šanci na nový začátek.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka autorky:

Děkuji mojí betě Larilee. Jestli jste nečetli její povídky Velké plány (Great Plans) nebo Úmrtí Emmeliny Vanceové (The Day Emmeline Vance Died), pak byste měli. A napište jí komentáře, když už tam budete. Když už mluvím o komentářích, děkuji všem, kteří je tu doposud zanechali. Jste úžasní!

Poznámky překladatelky:

1) Krtičník je skutečná bylina – bližší informace najdete na adrese http://botanika.wendys.cz/kytky/K111.php 

2) Selkie neboli tulení lidé jsou magické bytosti ze skotské či spíše keltské mytologie, které žijí v moři jako tuleni, a když odloží kůži, mohou vyjít na zem v lidské podobě (více na http://www.fext.cz/bestiar/bestiar_012.htm#selkie)

Mimochodem – v rámci konzultace překladu výrazu selkie´s skin (kůže selkie) vymyslela Danae nádherné slovo, které by rozhodně nemělo zapadnout do propadliště pamětí internetu, i když jsem se ho nakonec rozhodla nepoužít. Šla totiž v Lenčiných (či spíše Medkových) stopách a stvořila pro tyto bytosti kouzelný český výraz tuleňoměnci. Není ta čeština úžasná?

devátá kapitola