Na sovích křídlech

Překlad této kapitoly pro změnu věnuji novým komentátorům - Elza, Jimmi, SaraPolanska, teriisek, Lily, nade, sluzy - a všem přeji milé počtení.

Srdečné díky Calwen za betaread a za čas, jež této kapitole věnovala, přestože ho teď má tak málo.

Severus právě uklízel po třetích ročnících, když v krbu zazářily zelené plameny.

„Profesore Snape?“ ozvalo se za jeho zády. Obrátil se a uviděl uprostřed ohně Rosmertinu hlavu.

„Co se děje?“ zeptal se. Co dělá uprostřed dne u něj v krbu? A hlavně – proč ho u všech všudy vůbec volá?

„Právě se sem přemístila Hermiona. Je zraněná.“

„Co se stalo?“ Tak jako každý den odešla Hermiona coby dobrovolnice do sirotčince. První dva týdny se nedělo nic neobvyklého. Severus si začínal myslet, že je to ztráta času, ale Hermiona ho ujišťovala, že bez ohledu na to, zda najdou či nenajdou stopu ke Dracovi, tak čas, který stráví pomocí těm dětem, má smysl. Ta poznámka ho pobavila, ale protože se tím zabývala ve dnech, kdy učil, těžko jí mohl zabránit tam chodit. Ne že by toho za jiných okolností byl schopen.

„Nejsem si jistá. Má jen pár boulí a modřin, ale ptala se na tebe,“ odpověděla Rosmerta. Severus přikývl, a tak žena ustoupila, aby mu uvolnila krb. Vystoupil z něj v zadní místnosti hospody U tří košťat. Hermiona seděla v křesle a držela si na hlavě studený obklad. Jakmile se k ní sklonil, odložila ho a chytila se Severuse kolem krku.

„Jsi v pořádku?“ zeptal, překvapený jejím nečekaným objetím. Poplácal ji po zádech, a pak ji pustil. Odsunul jí vlasy z tváře, vzal její obličej do dlaní a zahleděl se jí do očí. Byla vyděšená, a přestože strach rychle ustupoval, nedávné dobrodružství ji rozrušilo.

„Jsem v pořádku, jsem v pořádku,“ uklidňovala ho.

„Co se stalo…?“

„Našla jsem Draca. Nebo spíš on našel mě.“ Severus vstal a přivolal si křeslo. Rosmerta si zamračený pohled, který k ní vyslal, správně vyložila jako „nechte nás o samotě“ a urychleně odešla. Když byla pryč, pokynul Hermioně, aby pokračovala.

„Vycházel z kanceláře madam Dobrotivé, pochopitelně v přestrojení. Představila mi ho jako pana Mahoneye, ale já jsem měla nepříjemný pocit. A on s sebou trochu trhnul, když jsem mu řekla, že moje jméno je Snapeová. Sledovala jsem ho, jak nejlépe jsem mohla, ale brzy mu došlo, že má doprovod. Střelil mým směrem několik kouzel. Minuly mě, ale jedno explodovalo přímo nade mnou,“ vysvětlovala a ukazovala přitom na bouli, která se jí tvořila ve vlasech.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

„Ano,“ řekla se vzrůstajícím rozhořčením. „Slyšel jsi, co jsem říkala? Našla jsem Malfoye!“

„Slyšel jsem tě. Jsi si jistá, že to byl on?“

„Úplně ne. Ale i kdyby to nebyl on, pak to možná byl někdo, kdo by nás k němu mohl dovést.“

Přikývl. „Pošlu sovu Potterovi. Může se podívat po něčem na toho Mahoneye a možná poslat někoho tam, kam jsi ho sledovala, aby zjistil, jestli se vrátil. Ale naše hlavní starost je dostat tě zpátky do Bradavic.“ Vzal ji za ruku a vedl ji ke krbu.

„Jsi si jistá, že se cítíš dobře?“ zeptal se znovu, když byli opět ve svém bytě na hradě. Vypadala bledá a zmatená. Vířivá cesta krbem jejímu stavu nepomohla. Doufal, že ji přesvědčí, aby si aspoň na malou chvilku lehla. „Myslím, že by sis měla trochu odpočinout.“

„Ano, myslím, že půjdu.“

Zatímco mířila do postele, Severus uvažoval, jestli má poslat Potterovi sovu nebo mu o té události referovat tváří v tvář. Navzdory odporu, který vůči tomu arogantnímu hajzlovi choval, rozhodl se, že vzhledem k důležitosti případu bude lepší sdělit mu to osobně.

Znovu vstoupil do krbu. O několik vteřin později už byl na ministerstvu a kráčel dlouhým krokem směrem k oddělení bystrozorů.

„Jdu se do toho pustit,“ řekl Harry poté, co mu Severus sdělil podrobnosti. „A pravděpodobně bychom měli nařídit sledování Narcisy. Draco vždycky rád utíká k mamince, když se něco hatí.“

´Jako ty jsi utíkal k řediteli,´pomyslel si Severus drsně. Ale držel jazyk za zuby. Potřeboval, aby Potter Hermioně pomohl.

„Dobře. Navštívím ten sirotčinec znovu. Jsem přesvědčen, že dokáži přimět Estrildu Dobrotivou, aby nám pomohla.“

„Nechci slyšet o ničem nezákonném, Snape,“ varoval ho Potter. Ten pokrytec! Kolikrát coby student unikl vyloučení nebo i něčemu horšímu – ve jménu většího dobra?

„Nemějte obavy, Pottere,“ ušklíbl se. „O ničem neuslyšíte.“ Tak funguje Paměťové kouzlo. Ale přinejmenším konečně cítil, že se někam dostávají. Dělal něco víc, než že jen pozoroval, jak se Hermiona den co den snaží na něco si vzpomenout. Na cokoliv. Pokud se ukáže, že jí to skutečně udělal Malfoy, pak chce mít jeho hlavu na podnosu.

* * * * *

Když se konečně vrátil domů, bylo už dost pozdě. Hermiona byla vzhůru a četla si v obývacím pokoji. Vypadala stále unaveně, boule na hlavě se ještě zvětšila a fialové a namodralé skvrny se jí ostře rýsovaly na bledé pleti.

„Vypadáš hrozně,“ řekl jí, zatímco si oprašoval z pláště saze z krbu.

„Taky tě ráda vidím,“ zavrčela.

„Tak jsem to nemyslel a ty to víš.“ Vrátila se zpět ke knize a ignorovala ho. Zlostně na ni hleděl, ale odmítala se na něj podívat. Připsal její mrzutost na účet sklíčenosti, kterou musela cítit, a došel jí pro lektvar.

„Už jsi Poppy ukázala tu bouli?“ zeptal se, když se s pohárem vrátil zpět do místnosti. „Už viděla horší, ale jestli je zaneprázdněná, můžeme vždycky zajít ke Svatému Mungovi.“ Natáhl ruku a odsunul jí vlasy z rány, aby na ni lépe viděl.

„Není divu, že jsem tak strašná pacientka, jestli mě ty takovýmhle způsobem obletuješ,“ zavrčela podrážděně a odhodila knihu stranou. „Jsem v pořádku.“

„Potom tedy nebudeš ten Bezbolestný lektvar potřebovat,“ řekl a bouchnul pohárem o stůl. Toužebně se na něj podívala, ale pyšně pozvedla nos. „Pokud se cítíš lépe, tak si můžeme pohovořit o našem plánu akce.“

„Dobře.“

„Tak zaprvé, tvoje další návštěvy sirotčince už nejsou zapotřebí,“ sdělil jí jednoznačně.

„Jak můžeme doufat, že najdeme pana Mahoneye, když tam nepůjdeme?“

„My tam nepůjdeme. Půjdu tam já. Je to pro tebe příliš nebezpečné.“

„Neodstrkuj mě stranou, Severusi Snape. Bojovala jsem proti Pánu zla. Byla jsem bystrozor. Četl jsi ty spisy? Já ano, takže vím, že jsem čelila jednomu Smrtijedovi za druhým. Myslím, že můžu zvládnout Estrildu Dobrotivou a pana Mahoneye,“ trvala na svém a podupala při tom nohou.

„Nedovolím ti to,“ řekl odhodlaně.

„Nedovolíš to? Nedovolíš to?“ Její hlas sílil a stával se naléhavější. „Jak se odvažuješ naznačovat, že potřebuji tvoje svolení? Jsem dospělá žena, která bude…“

Přerušil ji uprostřed věty, uchopil za ruce a přinutil, aby se na něj podívala. „Už jednou jsem tě téměř ztratil a málem mě to zabilo. Nenechám tě, abys znovu riskovala svůj život.“ Bože, byla tak krásná, když se zlobila, s planoucíma očima a zčervenalými tvářemi. Právě teď nechtěl dělat nic jiného, než ji líbat.

Ale ona se vymanila z jeho objetí se slovy: „Pusť mě!“

„Hermiono!“ zavolal na ni, když si to rázovala pryč z místnosti.

„Už nejsem tvoje studentka. Nejsem jí už dlouhou dobu. Nepamatuji se, jestli jsem zkoušela věci, jako je tahle, dřív, ale jsem si jistá, že pokud ano, moje reakce byla stejná,“ řekla a práskla za sebou dveřmi od ložnice. Severus se zhroutil na pohovku překvapený tím, co udělal. Nepochybně existoval způsob, jak ji přesvědčit, že takhle je to pro ni nejlepší. Jen doufal, že nebude muset strávit na pohovce moc nocí, než ten způsob najde. Do ložnice se odvážil vstoupit až o hodinu později. Byla tam tma a ticho, ale když si lehal pod přikrývku, mohl okamžitě říct, že Hermiona ještě nespí. Do mysli mu vplula vzpomínka na jednu z jejich prvních rozepří.

„Nikdy nechoď do postele rozzlobený,“ oznámila mu Hermiona tím protivným tónem, který měla rezervovaný pro citáty z knih a výroků slavných lidí. Neustále říkala taková malá pořekadla, jako bylo tohle, a přiváděla ho tím k šílenství.

Ležel tak těsně u kraje postele, jak jen to šlo, aby nemohl spadnout, ale zároveň aby byl od ní co nejdál. Jestliže chtěl jít do postele rozzlobený, tak k sakru půjde do postele rozzlobený.

„Severusi?“ Ignoroval ji. „Severusi, přestaň mě ignorovat,“ dožadovala se. Neochotně se k ní otočil.

„Co je?“ vyprskl.

„Můžeš se na to podívat taky z mé strany?“

„A která strana to je? Jestli nechceš být mojí ženou, tak proč jsi přijala moji nabídku k sňatku?“

„Chci být tvoje žena. Jen si nechci vzít tvoje jméno. Mám své jméno ráda. Jsem jedináček, už nebudou žádní Grangerovi, jestli ze mne bude Snapeová,“ vysvětlovala, zatímco se honem přisouvala blíž.

„Tak měli mít tvoji rodiče syna,“ namítl, a aby zabránil jejímu snažení, přesunul se až na samý okraj. Vzápětí se s heknutím zřítil na tvrdou kamennou podlahu a jeho pád ztlumil jen tenký koberec. Hermionin veselý smích, který se k němu shora snášel, jeho vztek ještě prohloubil.

„To není směšné.“

„Naopak, myslím si, že je to velmi směšné,“ řekla, podívala se na něj a natáhla k němu ruku. Ignoroval ji a zůstal tam, kde byl. „Přestaň se chovat jako dítě a pojď zpátky do postele.“ Zlostně na ni zíral. „Prosím,“ dodala. Stručně kývl, chopil se její ruky a dovolil jí, aby mu pomohla zpět nahoru. Načechrala mu polštář, přitáhla přikrývku, a pak se k němu přitulila a prsty se mu probírala ve vlasech, aby ho uklidnila.

„Chci být tvoje žena a jako tvoje žena tě vyslechnu, až tě tvoji studenti málem zabijí. Budu tě podporovat, až o tobě budou lidé pochybovat. Budu na tebe dávat pozor a ujišťovat se, že máš všechno, co potřebuješ.“

„Budeš mě milovat?“ zeptal se poněkud nedůtklivě. Ačkoliv to vypadalo, že v jistém smyslu vyhrál, měl podezření, že ona vyhrála spor o to, že si nevezme jeho příjmení.

„Až do smrti,“ slíbila. Pro tuhle chvíli to stačí, pomyslel si, když se posunula, aby mu předvedla, jak ho miluje. Její ruce mu vklouzly pod noční košili, něžně ho hladily po hrudníku a její ústa mu něžně okusovala krk. Kromě toho měl celý zbytek života na to, aby ji přesvědčil. A i kdyby to nedokázal, sex na usmířenou by stál za víc než za tuhle hádku.

„Hermiono?“

Stále ležela bez hnutí. Na okamžik zapochyboval, jestli neusnula, ale bez ohledu na to se rozhodl znovu to zkusit

„Vím, že jsi vzhůru.“

„Co je?“ zeptala se nevrle. Stále to znělo rozzlobeně. To nebylo dobré. Uvažoval, jestli by měl říct to pořekadlo o tom, že se nemá chodit do postele rozzlobený, ale vzhledem k tomu, že se mu ji v posledních letech povedlo přesvědčit, aby toho nechala, nechtěl zapříčinit, že s tím znovu začne.

„Nechci tě omezovat, ale nemůžu snést pomyšlení na to, že bych tě ztratil. Nenávidím vidět tě takhle,“ řekl. Nebyla to zrovna omluva, ale Severus doufal, že by to mohlo dát věci do pořádku.

„Jsem dospělá.“

„Já vím.“

„Tak se podle toho chovej.“

„Zkusím to,“ slíbil. Bylo to všechno, co mohl dělat, právě jako to bylo všechno, co mohla dělat ona. Neodpověděla, ticho zůstalo viset ve vzduchu. Čekal na odpověď, dokud nepochopil, že se jí nedočká.

„Dobrou noc,“ řekl a uložil se ke spánku.

„Dobrou noc,“ dostalo se mu konečně odpovědi a tón Hermionina hlasu byl mírnější než předtím.

* * * * *

Druhý den ráno byla situace mezi nimi ještě trochu napjatá. Ale Severus snědl svoji snídani a políbil ji na temeno jako vždycky, přičemž se v duchu modlil, aby u večeře měla lepší náladu.

Když se po odpoledním vyučování vrátil domů, našel Hermionu, jak mává rukama a poskakuje. Místnost byla plná příšerného randálu a Severus při bližším zkoumání zjistil, že ty zvuky vycházejí ze starého gramofonu. Z jeho okraje tryskaly zářivě žluté, oranžové a červené noty a vznášely se ve vzduchu okolo ní, zatímco dívka poskakovala kolem dokola po místnosti.

„Co se děje?“ vyjekl, ale neslyšela ho. Má další recidivu? Tohle vypadalo hůř než hovor se stromem nebo sochou. Mávl hůlkou směrem ke gramofonu a místnost ztichla. Hermiona ztuhla a otočila se k němu. Její obličej byl zardělý od poskakování, vlasy jí trčely do stran a zůstalo jí v nich zamotáno několik narůžovělých not.

„Co to děláš?“ zeptal se znovu.

„Tancovala jsem.“

„Tohle NEBYL tanec. Vypadala jsi, jako kdyby tě kousla mantichora. A co byl zač ten příšerný randál, který jsi poslouchala?“

„Jedovaté Jezinky,“ řekla a popošla ke stolu, kde si nalila sklenici vody a zhluboka se napila.

„Objevily se později, až po tvé době,“ řekla, když polkla a otřela si ústa do rukávu. Přivřel oči. Někdy zapomínal, jak je mladá, než nastaly chvíle, jako byla tahle. Zdálo se, že když se v mysli vrátila zpět do časů svého šestého ročníku, přicházejí ty chvíle mnohem častěji.

„Moje doba ještě neskončila. Moje doba neskončí, dokud neumřu. A tohle nebyla hudba.“ Pozvedla obočí v dost obstojném napodobení jeho grimas.

„Tohle je hudba,“ dodal a znovu mávl hůlkou směrem ke gramofonu. Začal se z něj linout něžný waltz a místo předchozích prudkých výbuchů do místnosti lenivě vpluly pastelové noty, které se po několika vteřinách rozplynuly.

„A tohle je tanec,“ řekl a natáhl k ní ruce. Odložila sklenici a popošla k němu. Začal se s ní zvolna pohybovat v rytmu hudby.

„Nevěděla jsem, že umíš tančit,“ řekla. Znělo to ohromeně.

„Neumím,“ ušklíbl se. „Ale je to lepší než ta ohavná ukázka, kterou jsi nazvala tancem.“

„Jsi nemožný,“ obvinila ho a couvla. Z jejího ústupu čišel chlad a Severus si uvědomil, že aby ji přiměl vrátit se zpět, bude muset spolknout svoji pýchu.

„Znám základy,“ připustil. Jeho matka mu kdysi během šťastnějších časů ukázala pár kroků, ale moc si z nich nepamatoval. Přestože mu matčina tvář v mysli vybledla, dosud si vzpomínal na její slova: ´Jednou se ti to bude hodit, Severusi.´ Doufal, že měla pravdu.

„Ukážu ti to,“ řekl měkce. Podívala se na něj s despektem. „Věnuješ mi tento tanec?“ otázal se, popošel k ní a znovu ji vzal do náručí. Oddechl si, když mu to dovolila.

„Udělám krok sem a ty uděláš krok tam,“ vysvětloval a usměrňoval ji lehkým dotekem na zádech. „Jenom sleduj mé vedení.“ Přikývla. Kroužili místností a vyhýbali se pohovce a stolu, které jim stály v cestě. Po chvíli si dodal odvahu.

„Věříš mi?“ otázal se.

„Ano.“ To jediné slovo způsobilo, že mu srdce vzlétlo k oblakům. Nevěděl, jestli to platí jen pro tenhle tanec nebo mu věří celým svým srdcem, ale byl to krok správným směrem. Věnoval jí slabý úsměv, poté ji podtočil a s lehkým trhnutím ji zastavil zády k sobě.

„Není to špatné,“ řekla.

„Děkuji,“ dodal, když píseň skončila. Krátce zaváhal, ale další písnička byla pomalejší a tak si ji jen přitáhl blíž. Její ruka zůstala uvězněná v jeho a on ji nechal spočinout na své hrudi, zatímco jí palcem jemně hladil po prstech. Ruka na jeho rameni se mu ovinula kolem krku a on s potěšením zaznamenal, že se Hermionin dech zrychlil, když se jejich těla setkala.

„Souhlasíš, že je to lepší než to natřásání?“ zašeptal jí do ucha.

„Rozhodně je to pěkné, ale můj styl tance slouží jako uvolnění.“

„Vidím. Osobně dávám přednost odečítání bodů Nebelvíru.“ Ani ne tak viděl, jako spíš vycítil její úsměv.

„Nemám takovou možnost.“

„Takže budu muset žít s příšerným hlukem a poskakováním?“

„Jo.“

„Předpokládám, že je to lepší, než kdybys rozbíjela věci.“

S mírným zaváháním přikývla. Zastavil se a pohlédl na ni.

„Co jsi rozbila?“

„Jenom mušli, co používáš jako těžítko. Ale spravila jsem ji,“ dodala zamračeně. Sklonil se a políbil ji na čelo.

„Víš, že se mnou můžeš mluvit,“ řekl a znovu ji k sobě přitiskl.

„Už jsem úplně vymluvená.“

„Tak budeme tančit.“

„A poskakovat.“

„Já neposkakuju,“ namítl vážně. Zachichotala se.

„Úděsná představa, že bys ty tancoval na Jedovaté Jezinky.“

„Rozhodně.“ Kolébali se v rytmu hudby, ale ve skutečnosti už nekroužili po místnosti, ale jen přešlapovali na místě sem a tam. To ticho bylo příjemné a téměř si mohl troufnout myslet, že tohle je ta jeho žena, která si ho pamatuje.

„Myslím, že to začínám chápat,“ zamumlala o pár minut později.

„Chápat co?“

„Nás. Myslím, že začínám vidět to, co jsem musela vidět předtím.“

„Miluji tě,“ řekl a přitáhl si ji do náruče. Neodpověděla hned.

„Ještě to nemůžu říct,“ zašeptala.

„To je v pořádku.“ A opravdu to tak bylo. Neočekával od ní okamžitý návrat citů, ale potěšilo ho, že se ubírala správným směrem. I přes jejich hádku z předchozí noci stále mohla vidět, že se do něj v budoucnosti zamiluje – v blízké budoucnosti, jak doufal. Přitiskl rty na kůži pod jejím ušním lalůčkem a pokračoval po linii jejího obličeje dál.

„Můžu tě políbit, Hermiono?“ Přikývla a zavřela oči.

Lehce ji políbil na rty.

„Nemusíš se ptát,“ vydechla, když přestal. Odpověděl tím, že k ní své rty přitiskl mnohem odhodlaněji. Objal ji pevně v pase a její prsty mu zajely do vlasů.

„Měli bychom to dělat častěji,“ zašeptal, líbaje koutky jejích úst.

„Hmmm, líbat se nebo tančit?“ zamumlala.

„Obojí,“ odvětil a znovu ji políbil.

„Možná ano. Pokud mi dovolíš jít s tebou za paní Dobrotivou,“ řekla. Prudce se zastavil. Otevřela oči a on si všiml, že se usmívá.

„Snažíš se využít mé dobré nálady?“ otázal se. Udělal krok vzad, ale stále ji držel kolem pasu. Odtáhla ruce z jeho krku a pohladila ho po tváři. Ta malá mazaná čarodějka! Nemohla si vzpomenout, jaké je to být jeho žena, ale zvládala s ním manipulovat úplně stejně jako dřív.

„Budeš se zlobit, když řeknu ano?“ Přitáhl si ji zpátky k sobě. Přitiskla se k jeho hrudi a prsty mu sevřela ramena.

„Ty mazaná čarodějko,“ zašeptal jí do ucha.

Rozpustile se ušklíbla: „Žiju s tebou sedm let. Sám jsi říkal, že to na mě zanechalo stopy.“

Potlačil úsměv. Už se dnes rozhodl, že jí dovolí, aby ho doprovázela. Šlo tu jen o nalití pár kapek veritaséra Dobrotivé do čaje. Nic moc nebezpečného, ale když jí to dovolí, tak se pravděpodobně bude míň cukat, když se nezmíní o sledování jakýchkoliv vodítek, které jim vrchní vychovatelka poskytne. Hermiona nebyla jediná, kdo mohl ´zapomenout´.

„Ano, můžeš jít se mnou. Ne že bych tě dokázal zastavit.“

„Těší mě, že to uznáváš,“ řekla, vzala ho za ruku a vedla k pohovce. Posadili se a ona se mu schoulila do náručí. Objal ji pažemi a snažil se nemyslet na horu písemek, které musí opravit. Tohle bylo mnohem důležitější než čtení toho, co si pitomí studenti myslí o Doušku živé smrti.

„Řekni mi víc o tom soudu.“

„Jsi mazaná a panovačná,“ poškádlil ji. Zamračila se.

„Promiň, myslela jsem…“

Severus si povzdechl. Byla trochu moc přecitlivělá, vzhledem k tomu, co s ním prožila. Měla vždycky takové pochybnosti? „Jinou bych tě nechtěl,“ uklidnil ji. „Tak kde jsem to skončil?“

„U rozsudku,“ řekla a její úsměv se pomalu vracel.

Vstal a očekával rozsudek. Sledoval, jak soudci vstupují do místnosti, jak pomalu usedají do svých křesel a posmívají se mu. Ale jeho advokátka Hermiona stála vedle něj. Se stoupajícím napětím a rozčilením byly jeho nervy napjaté do krajnosti. Každý zvuk, každý pach, každý dotek byl zřetelnější a varovnější. Takže bylo nemálo znepokojivé, že se jejich ruce dotýkaly a že mu nakonec sevřela dlaň a propletla jeho prsty se svými.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala. Nereagoval na její povzbuzování, ani na slabý stisk ruky, jen se ušklíbl. Doufal, že má pravdu.

„Ačkoliv jsou někteří z přítomných členů Starostolce zděšeni mírou činů, kterých se profesor Snape dopustil, zatímco byl pravděpodobně pod vlivem...“ Brousek mluvil zesíleným hlasem. Dolores Umbridgeová si odkašlala stejně rozčilujícím způsobem, jaký používala, když byla v Bradavicích. Ostatní členové poroty se na něj mračili. Nepochybně ho neuznali vinným, ale svíral ruce v pěst, až mu zbělely klouby, a taky si všiml, že Hermiona zrychleně dýchá.

„Zjistili jsme, že v současnosti není žádný důvod pro odsouzení. Kdyby ale byl v budoucnu takový důvod zjištěn, ponecháváme si právo obžalovat vás v plném rozsahu. Jste volný, profesore.“

„To je skvělé!“ vykřikla. A pak, bez jakéhokoliv varování, po něm skočila a objala ho kolem krku. „Věděla jsem, že vás uznají nevinným. Museli. Myslím s tak malými důkazy a bez možnosti vás konfrontovat s vaším žalobcem. Je to prostě skvělé!“

Strnule naslouchal, jak přitisknutá k jeho rameni nesouvisle blábolí. Nakonec ho přece jen začal pomalu zaplavovat pocit úlevy a jeho paže opětovaly její objetí.

„Děkuji vám, slečno Grangerová,“ řekl tak tiše, aby to mimo ni nikdo nezaslechl. Odtáhla se a podívala se mu do očí. Spustil ruce zpátky dolů.

„Bylo mi potěšením,“odpověděla vesele. Pustila jeho krk, ale popadla ho za ruku a vedla ho skrze dav, který se kolem nich vytvořil.

„Jak se cítíte poté, co jste byl zproštěn veškeré obžaloby, profesore Snape?“ zeptal se prostořece vypadající novinář. Jeho Bleskobrk se vznesl a nachystal se.

„Bez komentáře,“ řekla rychle Hermiona dřív, než mohl Snape odpovědět. Vzala ho za ruku a on ji následoval, přičemž ji ochotně nechal čelit nečekané překážce. Bohužel nemohla zastavit všechny, takže skončil mezi členy Řádu, drsně poplácáván Weasleyovic dvojčaty po zádech.

„Gratulujeme, Snape,“ řeklo jedno z nich. Naježil se nad jejich nedostatkem respektu, ale tohle těžko byla vhodná doba k nápravě.

„Nikdy jsme vás neměli v oblibě, ale vždycky jsme věděli, jak cennou práci pro Řád děláte,“ dodalo druhé.

„Děkuji,“ zabručel Severus. Přál si být doma u svého krbu a zapomenout, že se tohle všechno vůbec kdy stalo. Přál si, aby to teď zmizelo z jeho života, aby byla válka konečně opravdu pryč.

„Teď kdyby ještě mohli zjistit, kdo to na vás hodil,“ dodal Artur Weasley.

Zaslechl, jak jedno z dvojčat říká: „Pochybuji, že se o to vůbec pokusí.“ Hermiona si ale klestila cestu davem a jeho ruka byla stále uvězněna v její dlani, takže neměl jinou šanci než ji následovat. Už se téměř dostali až ke dveřím, když je zastavil Alastor Moody.

„Pěkně jste vyklouzl, co Snape?“

„O čem to mluvíte?“ dožadovala se Hermiona vysvětlení. Severus pouze zaznamenal, že ho stále drží za ruku, protože ji náhle prudce sevřela.

„Smrtijed nemůže jen tak změnit strany, protože ho hryže svědomí. Smrtijedi nemají svědomí,“ pronesl obviňujícím tónem Alastor a nemilosrdně na něj upřel své zdravé oko.

„Pokud jste si nevšiml, Moody, Starostolec mě právě prohlásil za nevinného,“ zasyčel Snape.

„To tedy neprohlásil. Připustili nedostatek důkazů. Vy nejste nevinný, jen máte štěstí.“

„Ale vyjde to nastejno, jsem volný. Tak mi uhněte z cesty.“

Moody odstoupil pomalu a neochotně. Celou dobu ze Snapea nespustil oči.

Když kolem něj Hermiona procházela, uchopil ji za rameno a řekl: „Pokud jde o něj, měla byste na sebe dávat pozor. Pamatujte, stálá bdělost!“

„Dokážu se o sebe postarat sama,“ odpověděla se zvednutou bradou. „Pojďte, Severusi, musíme to oslavit.“

„Je čas na jídlo,“ řekl Severus a ukončil tak pro tuhle chvíli své vyprávění.

„Kdy se dostaneš k jádru věci?“ zeptala se, když vstal a přitáhl ji k sobě, aby zamířili do Velké síně na večeři.

„Jádru věci?“

„Ale vždyť víš, k té části, kdy jsme se dali dohromady.“

„Dost brzy, dost brzy,“ řekl jí. Ale to mu připomnělo ještě něco. Ještě jí nedal svůj třetí vánoční dárek. Když ji pozoroval, jak při večeři štěbetá s Minervou, přemýšlel, co si o tom bude myslet. Bude se mu smát, že to všechno celou tu dobu schovával?

Byl jen jeden způsob jak to zjistit. Po večeři prohledal pokoj a našel tu věc ukrytou pod postelí.

„Co je to?“ zeptala se Hermiona, když jí podal krabici, převázanou lehce pomačkanou rudou stuhou.

„Dopisy. Jako bystrozorka jsi hodně cestovala, tak jsme si během roku posílali spoustu dopisů. Myslel jsem, že by sis je možná ráda přečetla. Chtěl jsem ti je dát k Vánocům, ale pak na to jaksi nedošlo.“ Přejela prsty po papírech, ale pak je odložila stranou, a objala ho kolem krku.

„Děkuji,“ zašeptala mu do ucha.

„Bylo mi potěšením,“ řekl a pevně ji k sobě přitiskl. Pak ji plácnul přes zadek a velmi neochotně ji pustil. „A teď mě nech o samotě, ať můžu udělat nějakou práci.“

Poznámka autorky: 

Děkuji mojí betě Larilee. Těšte se na příští kapitolu, kde budou Severus a Hermiona zpovídat paní Dobrotivou, je tam konfrontace s Percym a náš pár v dalším objetí. A pro ty z vás, kteří byli zvědaví na psa v minulé kapitole – inspirovala mě psí chůva Nana z Petra Pana. Děkuji za čtení a prosím pošlete mi komentáře!