Překvapivý návrh
Překlad 1. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread můžu já. Překlad je na těchto stránkách publikován s laskavým svolením autorky a i překladatelky.
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2645251/1/Who-Lives-in-Disguise
* * *
Nejprve si Hermiona myslela, že to je její chyba. Po návratu do školy v jarním semestru šestého ročníku ji tížily skličující myšlenky. Na rozdíl od minulého roku, kdy byli společně lyžovat, neměli její rodiče nic zvláštního v plánu. Sice je překvapilo, že se rozhodla strávit Vánoce doma, ale měli z toho radost. Jen bylo těžké odpovídat na jejich otázky. Nechtělo se jí vysvětlovat, proč nezůstala se svými přáteli v Bradavicích, tak jako v minulých třech letech. A nechtělo se jí probírat, proč nebyla s ostatními pozvaná k Weasleyovým.
Hm, Ron! Nevěděla, co se pokazilo nebo proč, ale když to konečně vypadalo, že jejich vztah přestane být jen přátelstvím, začala ho najednou vídat se rty přilepenými k Levanduli, ať se otočila kamkoliv. A teď už nebyli ani přátelé, ale co na tom – polykala, aby se nerozplakala vzteky a hanbou. Pitomec jeden!
Ne, opravdu se nedívala kam jde, když to ve vstupní hale napálila do profesora Snapea, takže jeho kritiku přijala jako zaslouženou. Přehnanou, samozřejmě, protože on nenávidí všechny z Nebelvíru, obzvlášť ji a její přátele, ale pořád ještě zaslouženou. Nebylo nic, co by na to mohla říct, dokud neukončil svoje jedovaté spílání překvapivým návrhem.
„Myslím, že mohu doporučit vyloučení z důvodu nevyprovokovaného útoku na učitele.“
Najednou jí vyschlo v krku.
„Ale, pane-“
„Pojďte se mnou slečno Grangerová. Uvidíme, co na to řekne ředitel.“
Ve skutečnosti ji nemohl vyhodit, takovou moc měla jen hlava její koleje a nebo ředitel školy a ti by k něčemu takovému nesvolili ani ve snu, ale stejně to byl příšerný začátek pololetí! Chtělo se jí nad tou nespravedlností křičet.
Jen co ve Snapeově doprovodu dorazila do ředitelovy kanceláře, spustila.
„Pane řediteli, byla to nehoda, nechtěla jsem vrazit do profesora Snapea, prostě jsem se jen nedívala. Prosím-“
Profesor Brumbál zvedl svou neporaněnou ruku.
„Hermiono, nejsi tu pro to, abych tě trestal nebo napomínal. Požádal jsem jen profesora Snapea, aby tě přivedl.“ Otočil se k černě oděnému muži vedle ní a přes svoje půlměsíčkovité brýle ho probodl očima. „Mluvili jsme o nutnosti utajení, Severusi, ale bylo tohle nezbytné?“
Hermiona otevřela údivem pusu. Její oči přeletovaly mezi ředitelem a potměšile se tvářícím učitelem.
„Připadalo mi to vhodné,“ řekl Snape vyrovnaně. „Již několikrát na mě zaútočila bez jakýchkoli následků. Pár okamžiků strachu byl opravdu jen nepatrný trest.
„Nicméně je to špatný začátek našeho rozhovoru, na tom se shodneme, nebo ne?“
Černé oči zápasily s modrými, pak se vzdaly, tenké rty se sevřely.
„Když to říkáte, pane řediteli.“
Profesor Brumbál pokynul Hermioně ke křeslu. Profesor Snape přešel k oknu, stál tam a pozoroval školní pozemky, jako by se ho další hovor netýkal.
„Věřím, že mi můžeš pomoci, Hermiono,“ řekl Brumbál.
Hermiona se ve svém křesle naklonila dopředu.
„Samozřejmě, pane, pokud to bude v mých silách.“
Mladší muž zasupěl.
„Nikdy nesouhlaste s požadavkem, dokud nevíte, co to pro vás znamená, slečno Grangerová.“
„To je bez pochyb vynikající rada.“ Starcovy modré oči se obrátily na Hermionu. „Znovu jsme probírali ten červnový incident z oddělení záhad. Profesor Snape mi pomáhal pochopit sled událostí, ale stejně některým věcem pořád nerozumím, například proč jste se pokusili použít ke kontaktu s Řádem krb profesorky Umbridgeové. Copak vás nenapadlo jít za profesorem Snapem?“
Polkla, tváře jí hořely.
„Ne, pane, to nás nenapadlo.“
„Vystavili jste se velkému nebezpečí. S potěšením mohu říci, že jste ukázali obdivuhodnou odvahu a iniciativu. Naprosto si zasloužíte všechny body, které vám přidělila profesorka McGonagalová. Ale celé této situaci jste se mohli vyhnout, pokud byste bývali věděli, kam si jít pro pomoc.“ V její tváři četl zdvořilý nesouhlas. „Ty si to nemyslíš?“
Pohlédla na vzpřímená záda muže v černém, stojícího u okna. Ani se nepohnul.
„Myslím, že jsme si nezasloužili žádné body, pane řediteli. Byli jsme hloupí a dopustili jsme, aby byl Sirius zabit.“
„Ztráta, které budeme dlouho želet,“ zamumlal Snape se svým obvyklým sarkasmem.
„Zcela jistě,“ souhlasil ředitel a v hlase mu zajiskřila ocel, pak se otočil zpátky k Hermioně. „Budeme ho velmi postrádat, ale ujišťuji tě, že by té oběti nelitoval, pokud upozornila svět na Raddleův návrat.“
Pokusila se usmát, vděčná, že profesor Snape pozoruje svět venku. Přemýšlela, proč tu je a proč se ředitel ptá jí, místo toho, aby se na některé z jejich schůzek zeptal Harryho. Ne, to je hloupost. Je pochopitelné, že nechtěl trápit Harryho tím, že by mu připomínal kmotrovu smrt, zejména ne otázkami, které by mu připomněly jeho vlastní podíl na tom. Po zádech jí přeběhl mráz. Ale proč s tím vůbec začíná teď, téměř po sedmi měsících?
„Teď mi řekni – co víš o roli profesora Snapea v Řádu?“
Nervózně se podívala směrem k oknu.
„Jenom-jenom- že je váš zvěd na druhé straně. A že mu bezvýhradně věříte.“
„Takže ty na něj nemáš svůj názor.“
Prohlížela si svoje pevně sevřené ruce.
„Ne pane. Je to člověk, ke kterému není snadné se přiblížit. A Harry--“
„Ano, Harry,“ povzdechl si ředitel. „Je to skutečně neštěstí, že si Harry a profesor Snape nejsou schopni porozumět. Ale je lepší se ze svých chyb poučit, než v nich setrvávat. Že Severusi? Pokud selže jedna cesta, hledejme druhou.“
Hermiona si prohlížela Snapea s rozpačitým zaujetím. Trhl rameny, a když se začal otáčet, Hermiona se rychle podívala na druhou stranu.
„Když to říkáte, pane řediteli.“
„Jsem poněkud bezradný,“ pokračoval starý muž klidným hlasem. „Často jsem zde v minulosti scházel, když to bylo potřeba. Tento rok mě povinnosti často odvedly pryč a jsem si velmi dobře vědom svého věku a smrtelnosti.“ Hermioniny oči sklouzly k jeho černající a usychající ruce. „Je čas udělat plány pro budoucnost. Protože nejsem schopen spojit Harryho a profesora Snapea přímo, potřebuji prostředníka, kterému oba budou věřit, pokud by přišla doba, kdy bude nutné spojit jejich síly. A já věřím Hermiono, že ty jsi ten nejlepší kandidát.“
„Já? Ale– to nemůže být pravda, profesor Snape nenávidí – myslím tím, určitě musí být někdo, komu profesor Snape věří víc než mě! Jsem studentka,“ nenávidí studenty, „a jsem z Nebelvíru,“ a nenávidí Nebelvír, „a– a– nebude se mnou chtít spolupracovat!“ Nenávidí mě! A já breptám jako blázen. Nemohla bych teď sama na sebe použít Evanesco?
Profesor Snape na ni shlížel úkosem se rty sevřenými do úzké linky a Brumbál zatím pokračoval.
„Jsi plnoletá. Také jsi pilná a talentovaná, dokážeš uchovat tajemství a rychle chápeš. Žádný člen z Řádu není tak vhodný jako ty. Jsi Harryho důvěrnice, žiješ v jeho blízkosti a – oprav mě, jestli nemám pravdu – máš v plánu následovat ho i při těch nejvýjimečnějších,“ odmlčel se a mrkl na ni, „dobrodružstvích.“
„Ano, samozřejmě, ale-“
Profesor Snape se náhle zjevil vedle ní.
„Mohli jsem volit mezi vámi a mladým Weasleym, slečno Grangerová. Raději zvolím toho, kdo si myslí, že všechno ví lépe, než toho, kdo neví nic. A potom, při vzácných příležitostech, kdy dokážete udržet svou pusu zavřenou, vnímáte, když mluvím.“
Zle se na něj podívala. Ron nebyl ten, kdo nic neví! Měla chuť mu to říct, ale náhle uslyšela v hlavě rozhořčený hlas. „Ty si myslíš, že nemám v lektvarech na práci nic jiného, než poslouchat Snapea?“ Jak je to dlouho, co to řekl? Přesto, že už jsou to roky, jeho chování se příliš nezlepšilo, že? Kousala se do rtů a snažila se potlačit hřejivý pocit z vůbec první, sice trpké, nevlídné a téměř urážlivé, ale přesto pochvaly, které se jí od tohoto člověka, co má jazyk jako břitva, dostalo.
„Nedokážu vám teď odpovědět. Jak jste řekl, pane profesore. Potřebuji vědět, co to vlastně znamená. Co budu muset udělat? A jak mám vědět, že to nepoužijete," třásl se jí z té troufalosti hlas, nicméně pokračovala neochvějně dál, „jako záminku, jak strhnout Nebelvíru body, nebo jak přivést mé přátele do potíží?“
„Naznačujete, že zneužiji svou pozici?“ naklonil se nebezpečně blízko.
„N-n-n-e, pane, ale vždycky jste mě považoval za nesnesitelnou a nemohu si pomoci, ale připadá mi jako bláznovství prodlužovat dobu, po kterou budete muset setrvávat v mé přítomnosti.“
To mohlo být pokládáno za drzost. Čekala výbuch, který ji přinese školní trest, ale překvapivě se nad ní smiloval. Díval se na ni nepříjemně, ale jeho odpověď zněla rozumně.
„To je sice pravda, ale není to neřešitelný problém. Samozřejmě, že budu strhávat body, pokud mě nebudete respektovat a budete zanedbávat své povinnosti. Pokud si přejete, může v případě nějakých nejasností mít poslední slovo pan ředitel. “
„Nenapadlo mě, že byste s tím souhlasil,“ přiznala neopatrně.
„Tohle není hra,“ syčel. „Osobní vztahy musí jít stranou. A já naprosto přesně znám,“ (zrudla a dívala se na svoje ruce, složené v klíně), „vaše možnosti jakožto studenta. Donutím vás pracovat tvrdě, bez oddechu a bez slitování. Budu vás učit nitrobranu, obranu proti černé magii a všechny ostatní věci, které budu pokládat za nezbytné, a vy se mě budete smět zeptat, na cokoli budete chtít.“ Usmál se plamínku dychtivosti v jejích očích. „Nicméně nebudeme jeden druhému slídit v soukromí, nebo ho probírat s někým dalším. Doporučuji vám naprostou diskrétnost. Nikdo, absolutně NIKDO, mimo nás tří, se o tom nesmí dozvědět. Souhlasíte?“
Zírala na něj s otevřenou pusou.
„Nezajímá mě, jak vypadá váš krk vevnitř, děvče. Na něco jsem se vás ptal.“
„Ale no tak, Severusi, není potřeba tolik naléhat. Dej jí čas na rozmyšlenou,“ zasáhl Brumbál.
„Čas na rozmyšlenou? Má šanci naučit se víc, než kdy doufala. Může se stát expertem. Má šanci vycvičit svůj mozek, aby byla užitečná ve válce a pomohla zachránit své přátele a všechny, na kterých jí záleží. A ještě ke všemu by tak mohla vyplnit čas, který by jinak musela trávit s Weasleyem a Potterem?“
„Nepotřebuji čas,“ dodala. „Můžete se mnou počítat.“
Tenké rty se zavlnily a černé oči zazářily.
„Dvakrát týdně, v úterý a ve čtvrtek, v osm hodin večer. Kdyby se někdo ptal, řekněte, že to je trest za váš útok na učitele.“ Podíval se na ředitele, na ni, a pak už jen sledovala jeho záda, když kráčel pryč. Ředitelova ramena se jemně otřásala.
„Severus je nadšený svým malým vítězstvím. Ale neboj se, nebude na tebe zlý,“ řekl. „Chtěl se jen ujistit, že když teď budete spolupracovat, nezapomeneš na odstup, který mezi učitelem a studentem musí být.“
Hermiona vytřeštila oči. O čem to mluví? Ona a Snape? To je přece absolutně směšné.
Poté, co odešla od Brumbála, prodrala se sněhem na návštěvu k Hagridovi. Pak se vrátila ohřát od společenské místnosti. Když došla k obrazu u vstupu do Nebelvíru, Harry, Ginny a Ron se tam hádali s buclatou dámou, která byla stále ještě přiopilá ze silvestrovské oslavy. Hermiona se se dvěma ze svých přátel přivítala, třetího ignorovala. Co mu měla říct? On si vybral a nyní se k ní dokonce ani nedokázal chovat slušně.
„Něco pro tebe mám, Harry,“ řekla. „Jo, počkej - heslo. Abstinence.“
Jakmile došli do společenské místnosti, zaplněné ostatními studenty, kteří se vrátili, vytáhla svitek, který jí dal pro Harryho profesor Brumbál. Byla to pozvánka na zítřejší večer. Pak Ron odešel s Levandulí - ona mu stále říkala Ronánku, blé - a Ginny s Deanem a nechali ji, aby Harryho novinkám, které už pravděpodobně slyšeli, naslouchala sama. Bolelo ji u srdce a krk se jí svíral, měla pocit, že se začne dusit. Harry tomu nerozuměl. Byl přesvědčený, že by to měla s Ronem srovnat. Jak? Vždyť vůbec netušila, co se pokazilo, tak jak to měla napravit?
„Byla to Buclatá dáma, kdo vypil sud pět set let starého vína, Harry, ne já,“ řekla kousavě.
Pak jí začal vykládat a ona naslouchala mlčky skoro jako v ředitelově kanceláři. Prý o moc přišla, když odešla z párty profesora Křiklana dřív a šla si tu poslední noc před prázdninami raději lehnout! A jaká škoda je, že se k nim nepřipojila v Doupěti.
Malfoy se pokusil vpadnout na večírek bez pozvání a Snape si ho vzal stranou, prý že na “slovíčko“; Harry, posedlý dokazováním jejich ničemnosti (Vážně, jestliže profesor Brumbál Snapeovi věří, tak proč by nemohl Harry?), je sledoval a špehoval... (je s podivem, že mu zatím nikdo nepřerazil nos, vzdychla si.)
Snape chtěl pomoci Malfoyovi a byl odmítnut (Odmítnut!); také mu prý Snape vyčítal otrávení Katie (Harry měl tolik slušnosti, že nedodal: já ti to říkal, za což mu byla upřímně vděčná. Nicméně Malfoy to popřel, takže to možná není pravda.);a pak taky prý dal Snape Neporušitelný slib Narcisse Malfoyové (On riskoval život, svůj život, aby ochránil Draca?! Vždy věděla, že má toho blonďatého zmijozela rád, ale zřejmě netušila jak moc!). Také se dozvěděla, že Malfoye bude jeho teta učit nitrobranu (Kdyby nepřišla ta Snapeova nabídka, že on bude učit ji, užárlila by se teď k smrti.)
Znělo to, že nakonec má Harry pravdu, nebo alespoň z části.
Malfoy plánuje cosi podezřelého, ale jeho příkazy nemusí pocházet od Voldemorta, tedy ne přímo. Když se zeptala, Harry přiznal, že ani jeden z nich ve skutečnosti neřekl jeho jméno. Snape o něm mluvil jako o “našem pánu“, a to Voldemort být mohl a nemusel. Hmm. Škoda, že se nemůže profesora zeptat, aniž by vyšlo najevo, že byl sledován. Pochopil by, že to musel být Harry pod neviditelným pláštěm. Slíbili neslídit si vzájemně v soukromí, a přitom jí ale řekl, že se může zeptat na cokoliv. Přemýšlela, jestli by se jí z toho nějak podařilo vyjít bez trestu.
Určitě ne, ty pitomá, řekla si v duchu. Pořád je to Snape. Hrozný, jízlivý, Nebelvír nenávidějící Snape. Ten hned tak nikomu nic neodpustí, to spíš naopak. Budu muset být ve střehu, aby mi nic nevyklouzlo, obzvlášť při lekcích nitrobrany, pomyslela si.
Nicméně vždycky, když pomyslela na nastávající lekce, usmála se v očekávání něčeho vzrušujícího. Dokonce ani zprávy o Lupinových problémech při snaze o infiltraci do Šedohřbetovy smečky nemohly otupit její optimismus. Vyptávat se, to bylo její. Už se nemohla se dočkat.
Poznámka autorky:
Pár řádek dialogu je převzato z Prince dvojí krve, kapitola 17 - Křiklanova vzpomínka.
Ronova otázka pochází z Tajemné komnaty, kapitola 9 - Nápis na zdi.
bykarova
(laura, 10. 12. 2013 15:59)