Na sovích křídlech

Volné pokračování povídky Svítání od Griffy.

* * * * * * *

Bílá

Zase se mu zdál ten sen. Šel studenou kamennou chodbou a v ruce držel dlouhou dýku. Před ním se v nepravidelných intervalech zjevovali stíny postav – starý bělovlasý muž... bledá dlouhovláska... mladík s oříškovýma očima... hubený muž se strhaným výrazem ve tváři... A on – on k nim přistupoval a vrážel dýku do jejich prsou. Znovu a znovu je zabíjel, ačkoliv byli už dávno mrtví. Pokaždé se vzbudil zmáčený potem a s obličejem pokrytým slzami. Ti všichni byli jeho oběti, za smrt všech se cítil odpovědný. I když nezemřeli jeho rukou, on sám si připadal jako jejich vrah. Bylo to úděsné. Příšerná noční můra... Ne, vzpomínky.

Stalo se to kdesi mimo čas a prostor. On a Voldemort, dva sokové předurčení věštbou ke vzájemné zkáze, jeden druhého pronásledující osmnáct let. V poslední době už nezáleželo na okolnostech, vině a trestu, byla je touha, touha po pomstě. Nakonec k tomu došlo. Ta chvíle musela jednou přijít a on byl opět tím, který přežil. Druzí ale tolik štěstí neměli. Cedrik, Brumbál, Sirius... a Ron s Hermionou. Dodnes cítil vlhkost a pach jejich krve na svých šatech. Chladnoucí Ronovu ruku, kterou naposled vložil do Hermioniny dlaně. Pak ho Ginny odvedla. Kamsi se přemístili, snad do Doupěte. Nevěděl. Všechno mu splývalo v jakémsi bílém mlžném oparu – vyptávající se Fred (nebo George?), pláč, pan Weasley nesoucí v náručí Ronovo tělo, Mollyin výkřik...

A mělo být ještě hůř. Kouzelnická veřejnost nechtěla truchlit, toužila oslavovat. Nenáviděný nepřítel byl poražen. Ještě k tomu vyvoleným. Ano, chudáček, ztratil opět své blízké. Jak šťavnaté sousto pro novinářské supy Denního věštce. Tragický osud chlapce s jizvou... Vyvolený zvítězil za cenu velké osobní oběti... Stateční přátelé položili život pro dobro kouzelnického světa...

Pro Merlina, copak někdo z nich chtěl zemřít?! Brumbál mohl ještě dnes sedět na svém zlatém křesle ve Velké bradavické síni, Sirius by měl možná ženu a děti a dům na Grimauldově náměstí by už nebyl plný stínů minulosti. A Hermiona? Je tolik knih, které ještě nestačila přečíst...

Ale i ty největší oslavy jednou skončí a nahradí je obyčejné dny. Harry se odstěhoval do malého bytu na okraji Londýna. Podařilo se mu utajit své útočiště před zvědavými novináři i všetečnými fanynkami, před výčitkami svědomí dveře ale zavřít nedokázal. Proč tenkrát dovolil, aby šli s ním? Jeho přátelé, jediná rodina, kterou kdy měl… Uplynuly tři roky od rozhodujícího střetu a jemu se ten sen stále vracel. Nedokázal myslet na nic jiného, v poslední době se mu jejich tváře zjevovaly i ve bdění. Byly tu neustále. Jeho přízraky.

A Ginny. Cítil k ní hlubokou vděčnost za to, co pro něj dělala. Tušil, že to láska k němu jí dává tolik síly, aby překonala bolest nad ztrátou bratra a přítelkyně, ale on sám jí to oplácet nedokázal. Navštěvovala ho tak často, jak jen to bylo možné. Harry věděl, že očekává nabídku, aby se k němu přestěhovala, nemohl se však k tomu odhodlat. Na jedné straně toužil držet ji neustále za ruku a doufat, že její přítomnost zaplaší zlé stíny, na druhé straně si ale nepřál, aby odešly. On přece nemá právo být šťastný, když oni nežijí. Jak on může milovat, když oni takovou šanci už nikdy nedostanou. Nemám na to právo, nemám na ni právo, opakoval si pořád dokola. Proboha, vždyť jsem zavinil smrt jejího bratra! Přitom viděl, jak se vytrácí smích z jejích očí, jak postupně šednou a nenáviděl se za to. Zabíjím i ji, říkal si v duchu nejméně po sté.

Znovu pocítil hluboký svíravý pocit v hrudi někde tam, kde snad sídlí duše. Profesor Křiklan kdysi vyprávěl, že vraždou se duše rozpoltí a už nikdy nejde zcelit zpět. Co se s ní však stane v případě, že člověk nese tíhu viny za smrt všech svých nejbližších? Rozpadne se v prach? Proč ale i pak bolí?

* * *

Nemohla se dočkat, až ho dnes uvidí. V kapse hábitu svírala prsty kolem obálky se zeleným kouskem pergamenu, ke kterému upínala velké naděje. Snad by ho tohle mohlo alespoň trochu vytrhnout z té nesnesitelné letargie. Potřebuju, abys byl silný, lásko, potřebuju, abys teď podržel ty mne. Neštěstím ještě není konec… Přede dveřmi ale rychle nasadila veselý výraz a s úsměvem vstoupila dovnitř.

„Harry, tomu nebudeš věřit, co ti nesu…“

Pak její pohled zavadil o netknuté hrnce na sporáku a ona si v duchu smutně povzdechla. Nahlas se ale snažila potlačit vyčítavý tón:

„Tys zase nic nejedl. Dobře, navečeříme se spolu.“

Za poněkud hlasitějšího bouchání, než bylo nutné, začala připravovat jídlo a neustále něco švitořila.

„Fred s Georgem měli teď hrozně velký úspěch s těmi mizícími klobouky… je to už sice staré, ale najednou jsou zase populární… a děsně jsme se dneska nasmáli, když si přišla jedna maminka stěžovat, že její synáček zmizí pokaždé, když si má jít uklízet svoje věci…“

Položila večeři na stůl a konečně vytáhla z kapsy svůj dárek.

„Mám pro tebe překvapení. Lístky na semifinálový zápas ve famfrpálu Anglie – Řecko. Obstaral mi je George, jeden z hráčů je u nich v obchodě pravidelným zákazníkem…“

Dychtivě čekala, jak zareaguje. Předpokládaná radost se však nedostavovala. Mladík ukázal očima na psací stůl u okna, leželo na něm několik otevřených dopisů. Z většiny vykukoval jasně zelený lístek…

Odvrátila se, aby neviděl její slzy. Ne, nedokážu to. Nemůžu mu to říct.

* * *

Ginniny návštěvy začaly řídnout a intervaly mezi nimi se prodlužovat. Jednoho dne už nepřišla. Od té doby začal usilovně přemýšlet, jak tomu všemu uniknout. Smrt nebo zapomnění se mu však zdály být příliš jednoduchým a snadným řešením. Nejlepší by bylo odejít někam daleko, kde ho nikdo nezná a začít znovu. Nepotkávat už nikoho z těch, kterým ublížil nebo hůř z těch, kteří v něm vidí hrdinu. Snad by to snášel lépe, kdyby ho pořád tak neoslavovali. Neviděl na tom nic hrdinského. Byla to prostě jen – vražda. A mrtvých už bylo dost. V duchu si maloval malé městečko někde na pobřeží, cihlový domek s výhledem na nedozírnou mořskou hladinu… Jenomže ministerstvo by ho tam stejně vyslídilo. Mají přece možnosti, jak odhalit sebenepatrnější záchvěv magie. Jedině, že by…

Že by už nebyl kouzelníkem. Ta myšlenka mu nedávala spát. Od doby, kdy se v jeho mysli objevila, se mu ten nápad neustále vracel. Nejprve ho zavrhl jako naprostý nesmysl, ale postupně mu to začínalo připadat jako nejlepší řešení. Jako jediná šance.

Jen nevěděl, jak ho uskutečnit. Třeba je na to nějaké kouzlo… Nebo lektvar. Měl pocit, že kdesi v paměti má zasunutou nějakou vzpomínku, informaci, že už o něčem takovém někdy slyšel. Snad na to narazil tenkrát, když pátral po viteálech. Přinutil se prohledat všechny svoje věci. S bolestným píchnutím v hrudi si vzpomněl na Hermionu – tohle byla vždycky její cesta. Staré učebnice a další knihy, ze kterých se společně učili během toho dlouhého roku před závěrečnou bitvou, štosy pergamenů, bez ladu a skladu naházených v objemném cestovním kufru. Jak se tak prohraboval těmi důvěrně známými věcmi, nemohl se těm myšlenkám ubránit. Poznámky psané úhledným dívčím písmem … Každá stránka nesla přehledný název, čeho se týká. Obranné kletby, Zaklínadla, Léčivé lektvary, Brumbál… Harry se zarazil. Brumbál? Co si to tu psala? Začal ze zvědavosti číst. Během doby, kdy jeho oči letěli jako šíp po jednotlivých slovech a řádcích, jeho údiv stoupal. Ano, má to logiku, klidně by to tak mohlo být… Budu si to muset promyslet. Nakonec pergamen odložil s tím, že se k němu později ještě vrátí.

Když mu bylo jasné, že doma odpověď na své otázky nenajde, strávil několik příštích dlouhých odpolední v příšeří Velké magické knihovny, přičemž byl nucen rozdat asi tucet autogramů. (Jé, mami, támhle je Harry Potter, můžu se na něj jít podívat zblízka? – Grr!) Prošel stovku knih, tisíce bílých stránek vonících tiskařskou barvou, až jednoho pošmourného odpoledne nalezl odpověď. V knize Lektváry nejtajnější nalistoval příslušnou stranu a dal se do čtení:

Neutralizační lektvar patří k zakázaným lektvarům podléhajícím přísné kontrole ministerstva s maximálním utajením. V minulosti byl používán jako prostředek k provedení nejvyššího trestu, ale výnosem č. 125/18 z roku 1756 byl označen jako nebezpečný, při nesprávné přípravě se totiž mění v prudký jed. Jeho základním účinkem je naprosté a nevratné pozbytí všech magických schopností...

Bude potřebovat pomoc. Příprava je moc složitá a on si byl dobře vědom, že lektvary nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Navíc se tenhle musí pít ve třech dávkách v hodinových intervalech. Co když toho pak nebude schopen? Ještě to nakonec zpackám a umřu jako zbabělý sebevrah! To by si v novinách teprve smlsli. V duchu se ušklíbl, ale přece jen s jistým pocitem úlevy, že našel, co hledal, zavřel knihu a zamířil ven.

Teď, když už věděl, jak to provede, bylo všechno jednodušší. Dokonce i své noční můry snášel mnohem lépe. Tedy až do dne, kdy mu přišel dopis z Denního věštce, ve kterém ho žádali, jestli by jim neposkytl krátký rozhovor. Blížilo se výročí Voldemortova prvního pádu a tak „…by chtěli připomenout ten smutný předvečer svátku všech svatých…“

Ne, znovu ne! Pro Merlina, copak to nechápou? Už nechci žádné oslavy, žádné projevy. Znovu bych to neunesl, sám ne, když teď už u mě nestojí nikdo, ani Ginny. Poprvé bolestně pocítil její nepřítomnost. Se zaťatými zuby si stále dokola opakoval, že je to tak pro ni lepší.

Ten dopis z redakce byla poslední kapka. Rozhodl se to dále neodkládat a vrhnul se na uskutečňování svého plánu. Při úklidu bytu narazil opět na pergameny s Hermioninými poznámkami a znovu se do nich začetl. Pochopil, proč mu tyhle myšlenky nikdy nesdělila. Věděl o nich Ron? Spíš se domníval, že ne. On sám se teprve s odstupem let dokázal podívat na celou záležitost s nadhledem. Hermiona byla vždy tak pragmatická, přece by si tohle nevymyslela… Její teorie byly obvykle správné. Vzpomněl si, s jakou bravurností objasnila většinu záhad, které jim během společných let přišly do cesty. Kámen mudrců, tajemnou komnatu, Siriusovo vysvobození, identitu prince dvojí krve, poslední viteál …

Opravdu je možné, aby ten muž byl nevinný? Připadalo mu až zvláštní, jak moc tomu chtěl najednou věřit. Jako by mezi nimi existovalo jakési vzájemné pouto. Snad jsou si skutečně v něčem podobní. Navíc ho napadla ještě další myšlenka. Tohle by vyřešilo otázku, koho požádat o pomoc… S jeho schopnostmi… je přece logickým řešením… a jestli měla Hermiona pravdu, pak by to on dokázal pochopit…

Uvědomil si, že své úvahy zaznamenává útržek pergamenu. Odhodil počmáraný cár papíru bezmyšlenkovitě do krbu a natáhl se na polici pro čistý arch. Ale neměl bych mu zůstat nic dlužen. S náhlým nápadem se posadil ke stolu a začal psát dlouhý dopis ministerstvu.

Červená

Poslední říjnový den vytáhl ze skříně svoje koště. Ještě pořád měl Kulový blesk. S nostalgií lehce přejel po jeho jasanové násadě a před očima mu vyskočily desítky obrazů… famfrpál… zlatonka třepotající se v jeho sevřené dlani… vítězný křik nebelvírských spolužáků nesoucích na ramenou šťastného Rona… Weasley je náš král… Ne, dost, musí s tím skoncovat jednou pro vždy. I když, dnes se vzpomínkám nejspíš neubrání.

Mohl by se tam samozřejmě přemístit, ale poslední let patřil k jeho loučení. Přes ramena si přehodil neviditelný plášť a nasedl. Když se do něj opřel studený protivítr, přitáhl si hábit pevněji k tělu a odhodlaně zamířil na východ. Během cesty se rozpršelo, takže když se přiblížil k cíli, byl už pěkně promočený. I tak si vychutnal ten pocit volnosti a svobody s větrem ve vlasech. Už téměř zapomněl, jaké to je a přitom létání patřilo k jeho největším láskám. Bude mi chybět… Na okamžik ho přepadly pochybnosti, zda se rozhodl správně.

Po asi dvou hodinách minul malou vesničku schovanou v údolí a za chvíli přistál na nevysokém návrší za důvěrně známým stavením. Pořád vypadalo, že sotva drží pohromadě a stojí tak nakřivo, že musí každou chvíli spadnout. Harry si stále ještě pamatoval, jak krásně to uvnitř voní. Copak asi dnes vaří paní Weasleyová? A je tam i Ginny?

Potřásl smutně hlavou. Dovnitř už od toho tragického dne nikdy víckrát nevkročil. Bál se výčitek v jejich očích … Jeho kroky zamířily k osamělému náhrobku pod vysokým dubem. Byl tu poprvé. Tehdy před lety mu Ginny zabránila se pohřbu zúčastnit. Ačkoliv použil na brýle kouzlo odpuzující vodu, přece nebyl téměř schopen přečíst ta zlatá písmena na kamenné desce. Ronald Billius Weasley. Takže je tu pochován sám, Grangerovi si Hermionino tělo odvezli.

„Je mi to líto, kamaráde, vím, žes ji měl moc rád. No, ze začátku to tak sice nevypadalo, ale já vím svoje. Přál bych vám, abyste mohli být spolu… aspoň takhle.“

Stál tam dlouho. Pak ometl rukou z desky napadané listí a do vázy přilil čerstvou vodu. Nakonec odhrnul trochu hlíny u paty náhrobku a vložil do ní malinký model zlatonky, který přinesl s sebou.

„Sbohem, Rone,“ zašeptal a opět nasedl na koště. Původně měl v úmyslu pokračovat ještě dál do Bradavic, ale teď si to rozmyslel. Bolestných vzpomínek bylo už ten den dost. Ani příjemný pocit z letu se nedostavil. Místo toho se vrátil zpět do Londýna a vydal se k Lupinovi.

* * *

Stála v Doupěti u okna svého pokoje a pozorovala kapky deště stékající po skle. To okno jako by bylo jejím obrazem, také jí se po tváři řinuly stružky vody. Plakala. Dnes na něj vzpomínala víc než kdy jindy. 31.říjen. To datum jí celý den tvrdošíjně pronásledovalo. Jak mu asi je? Zalykala se vztekem, když si vybavila stránky Denního věštce s otřepanými frázemi o statečnosti Potterových, jizvě ve tvaru blesku, vyvoleném, věštbách a dalších rádoby zajímavých tématech. Poprvé tomu čelil sám, v předchozích letech byli vždycky spolu. Necítila se být nenahraditelná, přesto musela myslet na to, kdo ho asi teď drží za ruku nebo odhání od dveří všetečné novináře. Mrzelo ho, že tehdy odešla? Všiml si toho vůbec?

Přes slzy se hořce usmála. Tenkrát po posledním boji si myslela, že bude statečná – za oba. Že její láska mu dokáže pomoct překonat zoufalství nad ztrátou přátel. Že když bude stát při něm, odolají celému světu. Zklamala. Jeho a především sebe.

Nová slza jí vyklouzla z koutku oka a vydala se na cestu po tváři. Stejně nezadržitelně se jí vybavovaly i vzpomínky. Nebylo to lehké rozhodování – povinnost k rodině nebo milovaný muž? Kdyby cítila jen stín zájmu z jeho strany, nikdy by od něj neodešla. Ale takhle, když jí otec oznámil tu smutnou zprávu, musela jednat.

Fleur s Billem očekávali narození prvního potomka. Celá rodina se na to velmi těšila, zvlášť jejich mamka se doslova rozplývala radostí a sháněla po domě všechny možné věci na miminko. Od Ronovy smrti to byla první šťastná událost a všichni společně v tom viděli naději pro budoucnost. Chlapeček se narodil o něco dříve, ale zdál se být v pořádku. Bohužel během prvního měsíce vyšla najevo otřesná pravda – na miminku se podepsala Billova poškozená krev a ono začalo projevovat neklamné známky příslušnosti k vlkodlakům. Mladé manželství utrpělo vážnou trhlinu. Fleur, ještě vyčerpaná po předčasném porodu, propadla depresím a po co nejkratší rekonvalescenci odjela i s chlapečkem do Francie. Otřesený Bill se pohroužil do práce. Zakrátko si také on sbalil to nejnutnější a požádal o přeložení zpět do Egypta.

Nejhůře to nesla mamka. Po vyslechnutí nešťastné zprávy zůstala chvíli jako omráčená a po té se zhroutila v bezvědomí k zemi. Několik týdnů ležela u svatého Munga a potácela se mezi životem a smrtí. Taťka bloudil domem jako ve snách. Mamka nakonec svůj boj o život vyhrála, ale z její bývalé vitality toho mnoho nezůstalo. Potřebovali ji. Odešla od muže, který o ni snad už ani nestál a vrátila se domů. Zapomenout ale nemohla.

* * *

Manželé Lupinovi seděli vedle sebe na pohovce v obývacím pokoji. Místnost se pomalu hroužila do tmy, ale oni to téměř nevnímali. Muž spokojeně objímal svou ženu, která měla hlavu položenou na jeho rameni.

„Jsem moc rád, že se tu dnes Harry zastavil,“ řekl s úsměvem Remus. „Už tolikrát jsme ho zvali na oběd, ale vždycky to odmítal.“

„Já nevím, Remusi, mně se zdál být takový divný. Tak nějak zvláštně se po nás díval, když si myslel, že to nevidíme. Mám z toho nepříjemný pocit,“ starala se jeho žena. Nepatrně při tom zavrtěla hlavou, až její ostře žluté vlasy zašimraly Remuse pod nosem.

„Pevně doufám, že tu krizi už překonal. Vím, trvalo mu to dlouho, ale já ho chápu. Když tenkrát před dvaceti lety zemřeli James a Lilly, taky jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Sirius byl v Azkabanu... zkrátka, je těžké, když je na to člověk sám.“

„On přece nebyl sám, měl Ginny,“ namítla Nymfadora.

Remus se zamračil. Ginny... to bylo ošemetné téma. Nikdo z nich přímo nevěděl, co se vlastně stalo, že od Harryho odešla. Pochopitelně znali smutný příběh Billova manželství, ale vzhledem k tomu, čemu museli čelit oni dva a především vzhledem k Ginnině statečnosti, kterou od začátku projevovala, jim připadalo, že to není celá pravda.

„Opravdu se mi zdálo, že byl nějaký jiný. Takový... nevím, jak to nazvat… snad odevzdaný. Mám o něj trochu strach,“ nedala se odbýt Nymfadora.

Remus jí něžně pohladil po tváři.

„Teď se tím netrap, třeba to bylo jenom kvůli těm nemožným článkům ve Věštci. Ti novináři už vážně nevědí, jak se člověku ještě víc šťourat v soukromí. A když už jsme u toho sou-kro-mí...“ protáhl významně poslední slovo a naklonil se blíž k ženině obličeji. „Moc ti to dneska sluší.“

Usmála se na něj a jemně ho políbila. Pro dnešek byly okolní problémy zapomenuty.

* * *

Naposledy se rozhlédl po prázdném bytě. Nábytek stál na svém místě, na okně zplihle visely krepové záclonky, krb vyhasl. Z otevřených dveří se dovnitř šířil vtíravý chlad. Když se ujistil, že tu po něm nic nezůstalo, zvedl ze země těžký cestovní kufr a se soustředěným výrazem se přemístil. Doufal, že jeho úvaha o cíli cesty je správná.

* * *

V kuchyni bylo téměř absolutní ticho, pouze ze shora sem doléhaly tlumené zvuky a tichý hovor. Artur Weasley je příliš nevnímal. Seděl v křesle a nepřítomně se díval kamsi před sebe. Jako v poslední době mnohokrát se ztrácel ve smutných myšlenkách. Už je to tak dávno, kdy tenhle dům zněl smíchem a veselým hašteřením jeho dětí. Někdy měl pocit, že ta doba je tak vzdálená, že to snad ani není pravda. Percy odešel a rodinu odložil někam do nepotřebných věcí, Charlie a dvojčata si žili svůj vlastní život, Bill se osaměle trápil kdesi v daleké zemi a Ron … S hlubokým povzdechem sklopil oči. Zůstala jim jen Ginny. Tichá, skromná, silná. Mají ale vůbec právo po ní chtít takovou oběť?

V krbu se ozvalo zapraskání.

„Dobrý večer, Arture,“ rozpačitě pozdravila hlava, která se náhle objevila mezi plameny. Muž téměř nadskočil úlekem.

„Ach, ano… dobrý večer, Nymfa-, tedy Tonksová… vlastně Lupinová…“ zakoktal překvapeně.

Mávla nad jeho rozpaky rukou.

„Omlouvám se, že ruším, ale potřebovala bych mluvit s Ginny.“

„Zavolám ji, je nahoře u Molly,“ zvedl se pan Weasley z křesla.

„A jak jí je?“ otázala se s nepatrnou nejistotou v hlase.

„Vlastně pořád stejně … Některý den je to lepší, ale jindy je tak slabá, že vůbec nemůže vstát z postele,“ povzdechl si smutně a zamířil ke schodům. Vystoupal těžkými kroky do prvního poschodí a otevřel dveře ložnice.

„Ginny, drahoušku, máš tu návštěvu. Jen běž, já zůstanu u mamky,“ dodal a popostrčil dívku ze dveří. Ta zvědavě seběhla dolů a chvatně rozrazila dveře do kuchyně. Kdo to může být? Bráškové? Ne, ty by taťka neuváděl tak formálně. Tak Lenka? Neville?

Překvapením se jí rozšířily oči, když mezi plameny v krbu uviděla tvář orámovanou světle modrými vlasy. Podvědomě se uchichtla.

„Ty? Co se děje? A proč nejdeš dál?“

„Chci se tě jenom na něco zeptat. Mluvila si teď někdy s Harrym?“

Ginny se zarazila a její srdce vynechalo několik úderů.

„S Harrym? Proč? Ne, už víc než půl roku jsem ho neviděla…“

„Víš, on – byl předevčírem u nás na obědě a...“

V Ginnině hrudi se objevil jemný osten žárlivosti.

„…a zdál se mi nějaký divný. Musím na něj neustále myslet. Víš, co bylo za den. Mám o něj strach, ani vlastně nevím proč. Remus to považuje za vrtoch, ale já se nemůžu zbavit takové nepříjemné předtuchy. Možná je to hloupost, asi začínám bláznit jako Trellawneyová, viď?“ vychrlila ze sebe rychle Nymfadora. Mluvila překotně, ale stejně se jí nepodařilo zastřít ve svém hlase stín paniky, který se teď přenesl i na Ginny.

Dívka začala horečně uvažovat. Remusova manželka nepodléhala tak snadno podobným pocitům, patřila spíš k prakticky smýšlejícím lidem. Jestli ona má podezření, že něco není v pořádku, pak na tom něco bude. Všechny její pochybnosti byly rázem zapomenuty. Jak ho mohla opustit?! Kdyby si něco udělal, nikdy, nikdy by si to neodpustila! Vždyť ho miluje!

„Hned ráno se vypravím za dvojčaty do Londýna, případně se zastavíme i pro Remuse na ústředí. Jestli se s Harrym něco stalo, musím to vědět. A… děkuju ti,“ dodala ještě a vydala se zpět do patra za rodiči.

Černá

V pozdním odpoledni prvního listopadového dne přišel soumrak brzy a skoro nečekaně. Většina už tak temné místnosti se ponořovala víc a víc do stínu, černovlasý muž přecházející po koberci sem a tam však nejevil žádnou snahu rozsvítit třeba jen jedinou svíci. Proč taky? V pokoji nebylo nic, co by stálo za podrobnější prohlížení. Nesl sice stopy pravidelného obývání – v rohu stála ustlaná postel, přes židli leželo přehozeno několik kusů oblečení, na rohožce u vyhaslého krbu se sušily boty a stůl se prohýbal pod tíhou lahviček s lektvary, kotlíku a velkých svazků knih... to ale byly věci, které si sem před časem muž přinesl a o které projevoval alespoň minimální stín pozornosti. Zbývající zařízení ho však už nezajímalo. Zčernalé, místy potrhané tapety visely bezvládně z vlhkých stěn, v těžkých sametových závěsech podél oken se skrývalo velké množství prachu a bůhví čeho ještě. Stejně vyhlížely i ostatní pokoje a komory rozlehlého sídla tyčícího se na kopci nad vesnicí. Jakžtakž byly funkční jenom rolety, protože obyvatel domu měl zájem na tom, aby nikdo zvenčí neobjevil, že je dům obývaný. Pochmurná historie vázající se k tomuto kdysi honosnému domu nabyla s léty ještě větší nádech hrůzy a tajemna, což bylo tou nejjistější ochranou před zvědavými návštěvami.

Ještěže jsou mudlové tak pověrčiví, liboval si vysoký muž a přistoupil k oknu, aby rolety stáhl. Ruka se zarazila uprostřed pohybu. Po neudržované a téměř zarostlé cestě k domu stoupala postava. Nejprve usoudil, že jde o nějakého tuláka, který se chce s večerem ukrýt někam pod střechu. Když se však postava na chvíli zastavila, aby nabrala dech před dalším stoupáním, prohlédl si ji pozorněji a strnul. Podle dlouhého hábitu splývajícího příchozímu až na paty pochopil, že se jedná o kouzelníka. Nejprve pomyslel na útěk, zahlazení stop a rychlé přemístění, ale pak na tím mávnul rukou. Unikal už čtyři roky a byl poněkud unaven. Před svým svědomím stejně neuteče. A pak – na příchozím bylo něco zvláštního... Teď zvedl hlavu a zahleděl se směrem k domu. Jeho ruka nepřítomně prohrábla kštici rozcuchaných vlasů. To gesto vyvolalo na tváři muže za oknem údiv. Napadla ho totiž fantastická myšlenka... Rychlými kroky vyběhl z pokoje a spěchal ke vstupním dveřím. Rázným pohybem je rozrazil. Zůstali stát proti sobě – předčasně zestárlý chlapec s unavenou tváří a vysoký štíhlý muž s hákovitým nosem a dlouhými mastnými černými vlasy.

„Vy?“ vyštěkl muž na příchozího. „Co chcete?“

„Dovolíte?“ spíše než dotaz vyřkl svůj požadavek host a prosmýkl se podél dveřního rámu do ponuré chodby.

Muž se ušklíbl:

„Tak jste mě přece jen našel, Pottere.“

Mladík si jeho slov nevšímal. Šel chodbou dál až ke schodišti a pomalu se vydal nahoru. Cestou těkal pohledem po oprýskaných stěnách se zašedlými portréty dávno odešlých generací. V patře zamířil do dveří, které za sebou muž v běhu nestihl zavřít. Vstoupili do jediné obývané místnosti. Nezvaný host odložil na zem svůj kufr a bez vyzvání se posadil na židli u stolu.

„Raddleův dům. Chytré, velmi chytré. Už nějakou dobu tuším, že se skrýváte právě tady. Ústředí to tu prohledalo hned po Voldemortově pádu, ale znovu se sem už nevraceli. Jak říkám, chytré...“

„Pak ovšem nechápu, proč se sem dávno nedostavila armáda bystrozorů s poukazem na neomezenou dovolenou v Azkabanu. Nebo snad čekají venku v záloze?“ neubránil se muž otázce. Měl na sebe zlost, že se nechal přemoct zvědavostí a opravdu se raději někam neukryl. On, Severus Snape, bývalý Smrtijed stále unikající spravedlnosti, byl zvědavý na setkání s tím drzým spratkem, který se tu teď v jeho úkrytu chová jako doma. Asi už stárnu, pomyslel si vztekle.

„Ne, jsem tu sám. Přišel jsem vám říct, že už vás nepovažuji za zbabělce,“ pronesl do šedivé ticha návštěvník.

Skoro šeptem pronesená slova zazněla místností jako třesk rozbíjeného zrcadla. Severus Snape byl po dlouhé době zcela vyveden z míry. Co tu opravdu chce ten mladíček, jestliže – a o tom teď bývalý učitel začínal pochybovat – ho nepřišel zatknout nebo zabít? Ale překvapením toho dne nebyl ještě konec.

„Accio kniha!“ namířil Harry hůlku na svůj kufr u dveří a zručným pohybem zachytil objemný svazek, který mu vzápětí přilétl do rukou.

„Chci vás požádat o laskavost.“

S těmi to slovy nalistoval v knize příslušnou stránku a podal ji muži před sebou. Ten, pro danou chvíli zcela zmatený, začal překvapeně číst:

„Neutralizační lektvar... ? Vy jste se zbláznil!“

Kniha dopadla s dutým žuchnutím na stůl.

„Ne, to neudělám! Nechápu, co vás k tomu vede, tohle by přece nikdo dobrovolně nepodstoupil! Ne.“

Odmlčel se, ale pak tu otázku vyslovil nahlas.

„Proč jste s tím přišel za mnou?“

Mladík vyčerpaně sklonil hlavu, až mu rozježené vlasy téměř zakryly tvář.

„Nějak jsem si myslel, že právě vy mě pochopíte. Koneckonců, oba jsme…“

„Vrazi,“ skočil mu do řeči Snape.

„... na tom stejně,“ pokračoval Harry, jako by žádné jiné slovo nepadlo. „Oba jsme zabili z donucení, vy svým slibem, já věštbou a Voldemortovou volbou. Oba máme rozdělenou duši a jsme tak nějak vyděděni ze společnosti ostatních.“

„Vy snad ne – oslavovaný a opěvovaný hrdina, ten, který přežil...“ skočil mu pohrdavě opět do řeči Severus.

„Vážně si myslíte, že o to stojím?“

Najednou nechápal, proč mu to vlastně říká. Musel být blázen. Přece nemohl čekat, že mu tenhle muž bude rozumět. Staré křivdy se nezapomínají tak snadno. Už jsem jako Brumbál, doufal jsem, že čas a změněné okolnosti nás dokáží postavit na jednu stranu. Takže to všechno bylo nadarmo? Veškeré pátrání po zaprášených archivech, noci probdělé nad knihami i to ne právě legální získání té nejdůležitější přísady lektvaru. Nakonec to ztroskotá těsně před koncem. Neměl spoléhat na pomoc svého nepřítele. Přitom přece o nic nejde. Nechce zapomenout, nechce zbaběle utéct před svým svědomím. Je to tak moc, když touží žít daleko od toho všeho, zmizet ze života lidem, kterým přinesl to největší trápení? A hlavně – už nikdy nebýt tím „vyvoleným“? Je to přece jeho rozhodnutí, nikdo ho k tomu nenutí. A stíny a vzpomínky mu zůstanou... starý bělovlasý muž... bledá dlouhovláska... mladík s oříškovýma očima... hubený muž se strhaným výrazem ve tváři... dlouhá dýka...

Ne, už nemohu...

Než stačil Severus Snape přiskočit, Harry se v mdlobách svezl na podlahu. Aniž přemýšlel o tom, co vlastně dělá, nadzvedl ho Snape opatrně ze země a položil na postel. Pak začal automaticky připravovat posilující lektvar.

* * *

Stáli u dveří se svěšenými hlavami jako malí uličníci. Ta rozčilená paní se tak na ně rozhodně dívala.

„Říkám vám, že tady není. Před dvěma dny zaplatil nájem do konce měsíce, vrátil mi klíče a odešel. Všechny svoje věci si nejspíš odnesl, takže opravdu nevidím důvod, proč bych vás do toho bytu pouštěla. Nechápu, co tam chcete hledat.“

„Prosím vás, paní Scottová, možná si na mě budete pamatovat…“ ozvala se tiše Ginny, která dosud stála poněkud v pozadí.

„Vy… vy jste ta slečna, co sem za ním chodívala, že jo?“ v očích paní domácí se objevilo poznání. Měla tuhle dívenku docela ráda. Občas jí s něčím pomohla a vůbec, s ní do domu jako by přicházelo sluníčko. Dnes ji ale něco v dívčině tváři zarazilo. Tolik bolesti a trápení najednou už dlouho neviděla… Chápavě pokývala hlavou.

„Ještě jsem tam neuklízela, protože nový nájemník se nastěhuje až v pondělí,“ zamumlala a sáhla za sebe kamsi na poličku. „Tumáte,“ strčila Ginny do ruky svazek klíčů, „ale myslím, že tam opravdu nic nenajdete.“

Ginny se tak třásly ruce, že Fred musel zámek odemknout sám. Vběhla do bytu a začala se dychtivě rozhlížet kolem. Oba bratři vstoupili za ní. Asi hodinu systematicky otvírali dvířka i zásuvky skříní a prohlíželi každý kout, všem ale začínalo být jasné, že celé pátrání je zbytečné. Dívka se vyčerpaně posadila na židli a její záda se otřásla potlačovaným pláčem.

Fred ji soucitně objal kolem ramen:

„Nemá to cenu, Ginny, není tady. A vypadá to, že se sem už nevrátí.“

Naposledy se rozhlédla po místnosti. Náhle její pozornost upoutalo cosi bílého – ve vyhaslém krbu zahlédla malý ohořelý útržek pergamenu. Sehnula se a sáhla přes mřížku do popela. Vytřeštila nevěřícně oči. Na lístku byla načmárána dvě slova…

* * *

Ať už za to mohlo Harryho zklamání nad zbytečnou poutí nebo to, že mnoho posledních dnů skoro nejedl a nepil, faktem bylo, že na lůžku strávil v horečce celý následující den. Všechen ten čas proseděl Snape u něj. Odbíhal vždycky jenom na pár chvil, aby připravil další lék. Během těch nekonečných hodin si z mladíkova nesouvislého blábolení skládal celý příběh.

Je zvláštní, jak se zážitky z dětství zapíšou člověku hluboko do podvědomí. Pozoroval ten bledý obličej a černé vlasy rámující známou tvář a v duchu se mu vybavovaly desítky pocitů spojených s jinou osobou, které se tenhle mladík tak neuvěřitelně podobal. Je opravdu možné, že nepříjemné vzpomínky na Jamese tolik ovlivnily jeho úsudek o Harrym? Vždyť byl tolikrát svědkem toho, jak se zachoval zcela jinak, než očekával.

Přiznej si to – nechtěl´s to vidět.

Nechtěl cítit ani náznak sympatií k chlapci, který představoval živou připomínku jeho nejbolestnějších zkušeností z mládí. Ale Harryho prosba tuhle hradbu prolomila. Chce se zbavit daru magie a ponechat si palčivé výčitky a noční můry? Dobře věděl, jaké to je, probouzet se v noci zalitý potem a trávit den se svým svědomím. Nečekal, že má tolik odvahy... Poprvé v něm uviděl spíše Lilyina syna. Přestože Harry večer konečně klidněji usnul, on strávil noc ve zmatených úvahách.

Někdy nad ránem se nad ním sklonil a pronesl, netušíc, stejná slova jako před mnoha lety Sirius:

„Podobáš se svému otci míň, než jsem si myslel.“

Harry se probudil utahaný jako po těžkém zápase. Slunce už nejspíš vyšlo, ale zůstávalo skryto za hradbou černých mraků, které věštily první letošní sníh. Když se pomalu rozhlédl po pokoji, uviděl v neostrém pološeru Snapea sedícího na židli u postele a držícího v rukách objemnou knihu.

„Pokud jste opravdu pevně rozhodnutý to udělat, pomůžu vám. Ale do neutralizačního lektvaru je zapotřebí jedna nedostupná přísada – krev víly. Tato přísada podléhá velmi přísným podmínkám prodeje, nelze ji běžně koupit. Jistě chápete, že takovou složku ve svých zásobách nemám.“

„Přinesl jsem ji s sebou. Alespoň k něčemu mi má pověst byla,“ ušklíbl se Harry a přes obrovskou únavu, kterou cítil po celém těle, se snažil vyhrabat zpod deky. Nechtěl přemýšlet o tom, jak dlouho byl vlastně mimo a že se o něj v té době nejspíš Snape staral. Teď už na tom nezáleželo. Rychle na sebe natáhl hábit a odhodlaně se postavil ke stolu.

„S čím vám mohu pomoci?“

Muž mu beze slova podal několik kořínků asfodelu a nůž. Pustili se do práce. Bok po boku mlčky pracovali několik hodin, občas nahlížejíce do knihy. Kdyby je takhle viděl kdokoliv z jejich známých, patrně by se domníval, že se mu to musí zdát. Co však bylo ještě podivnější, jim dvěma to nijak zvláštní nepřipadalo. Předchozí den a noc dokázaly smazat léta nepřátelství a přinést mezi ně příměří.

Někdy kolem poledne byl neutralizační lektvar hotov. Snape uchopil pohár a nabral do něj černou tekutinu. Když ho chtěl podat Harrymu, ještě se naposledy zarazil. Tolik let byli protivníky, za poslední hodiny ho však poznal víc než za celých šest let, které ho učil. Zaplavily ho pochybnosti o správnosti jejich počínání. Jediný krátký záblesk těch zelených očí ho ale přesvědčil.

Má její oči. On přece musí dostat druhou šanci. Aspoň on.

Beze slova mu podal pohár. Harry se nadechl a naráz ho vyprázdnil. Chvíli se nic nedělo, ale pak náhle projela celým jeho tělem zvláštní křeč. Upustil pohár a zhroutil se zpátky na postel. Za hodinu ho Snape přiměl vypít druhou číši a pak ještě poslední. Křeče se stupňovaly. Nečekal, že to bude tak těžké. Připomnělo mu to jeskyni, ve které on zbytečně nutil Brumbála pít ten zákeřný lektvar. Taky jsem rád, že na to nejsem sám...

„Dě-děkuju,“ pokusil se ještě zašeptat, než mu kouzelný spánek zatemnil vědomí.

Dlouho bylo ticho. Pak Severus Snape pozvedl hůlku… Nikdy se nedozví, co jsem se pro něj ještě rozhodl udělat. Se soustředěným výrazem ve tváři zamířil na Harryho čelo a vyřkl nejoblíbenější zaklínadlo Zlatoslava Lockharta:

„Zapomeň!“

Zelená

Byla to jediná stopa. Na tom ohořelém kousku pergamenu, který našla při prohlídce Harryho bytu ve vyhaslém krbu, tvořila ona dvě slova nechvalně známé jméno. Severus Snape. Fred a George nad tím taky kroutili hlavou, připadalo jim to jako naprostý nesmysl, ale když viděli tu naději, která se objevila v Ginniných očích, nechtělo se jim to jen tak shodit ze stolu. George navrhl vrátit se k Lupinovi a zeptat se na jeho názor.

„To je zvláštní náhoda,“ zamyslel se Remus. „Takovou dobu jsme po něm pátrali marně a teď najednou to jméno vidím v krátkém čase už potřetí. Zrovna dnes jsme dostali zprávu, že se Snape skrývá v bývalém sídle Raddleových. Chtěli jsme tam z ústředí hned vyrazit, ale zároveň s tím přišlo tohle,“ ukázal na návrh článku, který měl jít následující den do tisku:

Kouzelnický soudní dvůr na základě předložených důkazů a nezvratného svědectví shledal Severuse Thobiase Snapea nevinným ve věci...

Oba bratři nevěřícně zamrkali, ale Ginny se okamžitě rozhodla.

„Musím ihned za ním, co když o Harrym něco ví,“ vyhrkla. Netušila, jestli ji k tomu vede předtucha nebo jenom zoufalství.

Lupin se zarazil:

„Neměla bys tam chodit. Aspoň ne sama, je to opravdu celé nějaké divné.“

Fred se na něj vyčítavě zadíval:

„Myslíš, že bychom ji nechali jít samotnou?“

„A on už to ví?“ ukázal George na těch pár řádek. „Nerad bych, aby na nás začal metat kouzla hned ze dveří.“

„Ano, ráno mu byla z ministerstva poslána sova.“

„Dobře, sestřičko, tak jdeme.“

Společně se přemístili na cestu před Raddleův dům. Všichni měli hůlky připravené k útoku, přece jen si nebyli jistí, co je čeká a přibližovali se opatrně. Dům vyhlížel jako prázdný. Až v jednom z posledních pokojů v prvním patře našli v křesle sedět svého bývalého učitele. Vypadal nějak unaveně a staře. Zarazili se. Na kolenou mu ležel dopis s ministerskou pečetí.

„Nebudu předstírat, že jsem vás nečekal. I když ne tak brzo,“ poznamenal svým oblíbeným jízlivým tónem.

Ten nepříjemný hlas je probral z letargie. Pozvedli ruce s hůlkami a Fred vykřikl:

„Co víš o Harrym? Kde je? Cos mu udělal?“

„Jdete pozdě, odešel. Tak jak si to přál...“

„Tys ho... tys ho ZABIL?!“ Fredovi rozčilením přeskočil hlas.

„Samozřejmě, že ne,“ pronesl unaveně muž. „Splnil jsem pouze jeho přání. Nečekám, že mi za to budete děkovat. Víc než on pro mě stejně udělat nemůžete,“ dodal a pohledem sklouzl směrem k dopisu. Jeho tvář nabyla zvláštního výrazu. Bylo v ní něco jako… dojetí.

Ginny problesklo hlavou náhlé poznání:

„Chcete říct, že to svědectví... že bylo Harryho?!“

Zbytky jeho sarkasmu opět nabyly vrchu. Soucit – to je slabost a on slabost nesnášel. Nejprve jí chtěl jen odseknout, ale pak si vzpomněl na Harryho noční běsy, na to čiré zoufalství, které cítil z každého jeho pohybu, z každé věty, kterou vyslechl sedíc u jeho postele a položil jí nečekanou otázku:

„Milujete ho, slečno Weasleyová?“

Fred s Georgem málem upustili hůlky. Je to vůbec Snape?!

„Já ...,“ zakoktala se Ginny, „ano, samozřejmě.“

„Tak proč jste ho opustila?“

* * *

Zase se mu zdál ten sen. Šel kamennou chodbou a v ruce držel rozžatou svíci. Před ním se v nepravidelných intervalech zjevovali stíny postav – starý bělovlasý muž... rozcuchaná dlouhovláska... mladík s oříškovýma očima... hubený muž s unaveným výrazem ve tváři... A on – on k nim přistupoval a podával jim ruku. Znovu a znovu se s nimi zdravil a šťastně se na ně usmíval. Oni mu úsměv opláceli lehkým pokýváním hlavy. Vzbudil se s pocitem klidu a míru v srdci. Věděl, že ti všichni jsou mrtví, ale že za ním přicházejí, aby nebyl tak sám.

Pomalu otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Ležel v anonymní tiché místnosti ústavu u svatého Bernarda, který byl už několik týdnů jeho domovem. Poprvé se zde probral koncem listopadu po vážné havárii, ze které prý jako zázrakem vyvázl téměř bez zranění. Našli ho v bezvědomí po hromadné srážce na silnici nedaleko Fort Williamu a usoudili, že byl patrně jedním z cestujících značně pošramoceného dálkového autobusu. Nevěděl o tom, nic z toho si totiž nepamatoval. V hlavě měl místo většiny vzpomínek jen velkou černou díru. Dokázal si vybavit spoustu detailů z dětství, ze soužití se strýčkem, tetou a bratrancem, které nebylo příliš šťastné, pak ještě pár střípků ze školních let, kamarády i několik profesorů, ale většina věcí byla zahalena mlhou.

Otevřely se dveře a do pokoje vstoupila sestra ve stejnokroji. Je docela hezká, pomyslel si. Nepracovala tu dlouho, ale on ji měl ze všech nejraději. Líbily se mu její dlouhé červené vlasy, bohužel povětšinou schované pod bílým čepcem, její úsměv, její jméno. Proč se mi vlastně líbí rusovlásky? Možná jsem nějakou znal…

„Dobré ráno, pane Evansi, přinesla jsem vám snídani. Těšíte se, že už vás dneska propustíme, že jo?“ zeptala se příjemným zvonivým hlasem a položila tác s jídlem na stolek u okna.

V tom dostal nápad:

„Ale já to tu vůbec neznám. Možná jsem tu někdy byl, jenže se na to nepamatuju. Nechtěla byste mi pomoct se v tomhle městě zorientovat? V rámci rekonvalescence, samozřejmě.“

Plaše se usmála a v očích se jí objevily jiskřičky radosti. Potom přikývla. Zahleděl se z okna přes zasněžené střechy domů na vzdálenou mořskou hladinu. Náhle měl zvláštní pocit jistoty, že to, co ho tam venku čeká, bude mnohem lepší než svět, který nechal za sebou a na který zapomněl.

„Jo, myslím, že teď se docela těším,“ odpověděl jí vesele a s chutí se pustil do jídla.

Dívce, která se v té chvíli obracela ke dveřím, se na hrudi zaleskla malá cedulka. Bylo na ní napsáno Ginevra.

Je podivná doba a podivný čas
ale tam za kolejí
jsou ještě cesty tenké jak vlas
cesty co vedou do nadějí... *)

KONEC

-----------------------------------------------------------------

*) Úryvek z písně od Vojty Kiďáka Tomáška