Ti, kteří přežili - osmá kapitola
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2544317/8/Survivors
V malém domku šlo všechno definitivně z kopce.
Relativní domácí mír, který tam vládl před osudným zcizením knih, byl minulostí. Přestože spolu nadále pracovali, hovořili a užívali si vzájemnou společnost, nebylo to – poklidné. Severus se choval nevypočitatelně a Hermiona byla podrážděná sama o sobě. Nepomáhalo, že na její odsekávání reagoval stejnou kousavostí – zamlouvalo se jí to do okamžiku, než si uvědomila, že se jí to líbí, protože se to liší od Harryho a Ronovy tendence tvářit se ublíženě nebo trucovat. Zjištění, že existuje další důvod, pro který dává přednost Severusovi, v ní vyvolávalo pocit zrady.
Věci nepomáhalo ani to, že se s ní lidé snažili mluvit. Harry přistoupil k otázce jejího spojení se strašlivým Snapem stylem, kterým měl ve zvyku řešit všechny osobní problémy – ignoroval ho a doufal, že to přejde. Ginny laskavě předstírala, že se onen rozhovor v Doupěti nikdy neuskutečnil. A teď, když se Hermiona zase vynořila na světlo, navázalo s ní kontakt pár dalších lidí – Parvati, bůhvíproč, nikdy se neměly nijak zvlášť v oblibě. Pak Neville, ale to nevadilo – vždycky se choval mile a mnohem raději tlachal o své úžasné nové práci coby učedníka bylinkářství u Svatého Munga, než aby kladl osobní otázky. A Lenka, která teď psala pro Jinotaj se svou obvyklou směsí naprostých slátanin a znervózňující přesnosti. Hermiona měla, navzdory Severusově přezíravému brblání, předplatné – v těchto dnech to bylo překvapivě zábavné. Lenčina schopnost propíchnout nafouknutá ega a najít mezery v přesvědčivých lžích vzrůstala, a to už byla na slušné úrovni ve škole.
Hermiona byla pomalu, neúnavně vytahována z ochranné ulity, kterou pro ni dům v Tkalcovské uličce představoval. Vadilo jí to. Jejich trojčlenná společnost jí ke štěstí postačovala. Žádné impertinentní otázky, žádné dožadování zvědět, co má Severus ´opravdu rád´, jako kdyby byl nějaké podivné cizí zvíře, žádné nežádoucí sympatie ohledně věcí, o kterých nechtěla přemýšlet.
Nepomáhalo ani vědomí, že zatímco její společnost byla konečně žádaná, Severusova nikoliv. Pravidelně je navštěvoval Draco a de facto ji přiměl k poznání, že – ta malá slizká fretka – má svého bývalého učitele skutečně rád a vzhlíží k němu s upřímným respektem a náklonností, které dřív zůstávaly skryty za maskou podlézavosti. Severus mu jeho náklonnost oplácel a Hermiona se – s trochou lítosti – rozhodla být na Draca milá, protože to tolik znamenalo pro jejího…
Přítele? Partnera? Spojence? Nebyla si jistá, jak ho má nyní brát. Označení ´bývalý učitel´ bylo sice pravdivé, ale už ztratilo na významu. Teď si byli rovni, ve všem kromě přípravy lektvarů, v tom byl stále několik světelných let před ní, ale poměrně ochotný jí pomoct ho dohonit. Rozhodně byli přátelé a partneři, ale ani jedno z těch slov nevystihovalo komplikovanou atmosféru, která mezi nimi někdy vládla. A vždycky byli spojenci, do jisté míry se k nim to slovo hodilo nejlépe – neslo v sobě podtóny společného snažení, bitev vedených bok po boku. Ale žádné z nich nebylo zcela přesné.
Ale čím dál častěji zjišťovala, že na něj myslí jako na ´svého´. Když si uvědomila, že ji rozčiluje, že mu Draco pomáhá do schodů, když je nablízku, musela se vzdálit na konec zahrady a vyházet pár trpaslíků, dokud se necítila lépe.
Snažila se to racionálně vysvětlit. Ošetřovala toho muže několik měsíců. Téměř s nikým jiným se nevídali. Byl naprostým opakem Rona, takže představoval ´bezpečnou´ osobu, ke které se mohla upnout. Pro vypěstování pomíjivého poblouznění k tomuto muži existovala z její strany spousta naprosto racionálních a rozumných důvodů. Žádný psycholog – ach bože, kouzelnický svět ZOUFALE potřeboval pár dobrých odborníků na duševní stav – by se nad jejím momentálním rozpoložením nepozastavoval.
Šlo jen o malé předvídatelné poblouznění, které časem přejde. Nebude nikoho z nich ztrapňovat tím, že by se o tom zmiňovala.
„Sakra!“ zalapala po dechu, protože tok myšlenek, kterými se zaobírala už stokrát předtím, skončil právě v momentě, kdy zaregistrovala, že roztok lněných semínek téměř začíná přicházet do varu. Chňapla po něm, aby ho odtáhla z ohně, a zakňučela, protože si spálila prsty… ale aspoň zabránila varu. Pak by byl k ničemu – a zatímco lněná semínka se dala sehnat snadno, bezoár na dně kotlíku byl drahý. Pozvolné pováření v roztoku lněných semínek uvolňovalo z malého kamene vlastnosti, které neutralizovaly jedy, takže výsledek bylo možno stáčet do lahviček, ale pokud by byl příliš horký, tahle přednost by ho opustila a byl by k ničemu.
Cucala si spálené prsty a nahlédla s obavami do kotlíku, ale pak se uvolnila. Roztok měl zářivou, poněkud křiklavě žlutou barvu – nijak vábivou, ale správnou. Kdyby se začal vařit, změnila by se na tmavě hnědou.
„Hermiono?“ Zatímco ona měla sledovat kotlík a starat se, aby nebyl příliš horký nebo naopak chladný, Severus pracoval na druhém konci stolu. Teď odložil orchidej, kterou právě pečlivě rozebíral, a belhavě zamířil k ní. Vzal ji za ruku a otočil ji dlaní vzhůru. Zarudlé spáleniny se táhly po celé délce prstů, na jednom byl i malý puchýř. „Na co jsi myslela?“ zeptal se zamračeně. „O elementární bezpečnosti při práci s kotlíky ses učila už v prvním ročníku.“
„Já jsem… zatoulaly se mi myšlenky,“ přiznala provinile. „Roztok se téměř začal vařit. Musela jsem ho rychle dostat pryč z plamene.“
„Ale i tak.“ Sáhl po masti na spáleniny, která patřila v každé dobře vybavené laboratoři k nezbytnostem. Stále se mračil. „Umíš to líp.“
Jednoznačně šlo o to nejmírnější pokárání, které kdy někomu uštědřil. Kdyby tohle řekl ve škole při lektvarech, vynořily by se spekulace, jestli není nemocný. Ale Hermiona si zničehonic přála, aby na ni radši zavrčel. Bylo by to normálnější než tiché výtky a jemný způsob, jakým jí potíral spáleniny mastí. Stáhla ruku zpět, a když překvapeně vzhlédl, musela předstírat škubnutí. „Jsem v pohodě!“ namítla podrážděně. „Bylo to jen hloupé uklouznutí, už se to nebude opakovat.“
„To doufám,“ odpověděl a do hlasu se mu vkradla jízlivost. „Dokonce i Neville dokázal pochopit, že dotýkat se holou rukou horkého kotlíku není moudré… nakonec.“
Ta ostrost pomohla. Nesnášela, když se na ni takhle díval, přidávalo to onomu hloupému pomíjivému poblouznění na opovážlivosti, a ona zatraceně dobře věděla, že to tak nemyslel. „A tebe to zklamalo,“ odsekla na oplátku a částečně se uvolnila.
Po malém příjemném hašteření, které následovalo, se cítila o něco lépe. Situace byla stále… normální. Dobrá.
* * *
Severus se posléze – s pomocí Winky – rozhodl trochu přebudovat dům. Malý obývací pokoj teď sloužil jako něco podobného studovně, protože byl větší než mrňavý pokojík, který teď používali jako jídelnu. Stůl, který tam spolu s židlemi umístěnými na opačných stranách přesunuli, v momentě zmizel pod hromadou pergamenů, knih, lahviček a brků. Jeho pohodlné křeslo – a další pro ni – stále trůnilo na jednom konci a nepohodlnou pohovku dali pryč. Teď to byla… příjemná místnost. Taková domácká. On a Hermiona trávili většinu času buď tady, nebo v laboratoři, občas samostatně, ale obvykle spolu.
Kdyby nebylo těch knížek, byl by teď šťastnější než kdy dřív.
Rozhodně obrátil své myšlenky jinam. Opětovně se zaměřil na překlad nejasné pasáže elfského textu, který provokativně narážel na dosud opomíjené využití rostlinky zvané ´asahir´, o které si myslel, že by mohlo jít o ztuhlík (1). Jenže se slovníkem a jeho nesourodou znalostí elfštiny – většinou omezenou na rostlinné názvosloví – to byl obtížný úkol, který si ovšem, i když poněkud frustrovaně, skrznaskrz užíval. A výtečně ho rozptyloval od toužení po věcech, které nemohl mít.
Když kdosi zaklepal na dveře, se zavrčením tiše zaklel. Lidé v tom DÁL pokračovali – navíc často přicházeli mudlové, kteří pak spustili celý malý proslov, ze kterého on nepochopil víc než pár nesouvislých slov. A poněvadž mohlo jít o mudly, měla Winky zakázáno odpovídat na klepání. Nechal to na Hermioně.
„Já tam jdu,“ sdělila temenu jeho hlavy, protože byl znovu skloněný nad pergamenem. Pousmál se. Láskyplné podráždění v jejím hlase znělo velmi příjemně.
Přešla přes malou místnost, nakoukla za dveře… a v tom uslyšel tlumené nadechnutí. Poplašeně vzhlédl. Už s ní sdílel domov dostatečně dlouho, takže věděl, že ten zvuk avizuje nárůst Hermionina kontrolovaného vzteku. „Co si přejete?“ otázala se ledovým tónem osoby stojící za dveřmi.
Nezachytil slova, ale ten hlas mu zněl povědomě. Ztuhl. Ona? Tady? Když Hermiona neochotně ustupovala od dveří, které tak tak zůstaly otevřené, mračila se. „Když to musí být,“ řekla nevesele, otočila se na patě a mašírovala si to k němu, kde se ochranitelsky postavila po jeho boku.
Když Minerva McGonagallová vešla do pokoje, byl jí za tu podporu vděčný. Nesetkali se víc než rok, od Brumbálovy smrti, ačkoliv ji zahlédl u Bellatrixina soudu. „Minervo,“ hlesl tiše, vstal a automaticky se stáhl za masku ledové kontroly, kterou byl zvyklý léta nosit. „Čemu vděčím za tu čest?“
Věnovala mu slabý, neohrabaný úsměv. Vypadala starší a velmi unavená. „Ahoj, Severusi,“ řekla tiše. „Delší… dobu jsme se neviděli,“ dodala rozpačitě.
Hermiona se za jeho zády naježila. „Vy jste si všimla!“ spustila kousavě sladkým tónem, který používala, když byla obzvláště naštvaná. „Po pouhých jedenácti měsících! Musí být úžasné být tak bystrým pozorovatelem.“
Severus se pousmál, potěšený jejím ochranným hněvem a rozhodně pobavený ohromeným výrazem na Minervině tváři. Pokud mu bylo známo, Hermiona se k ní nikdy dřív nechovala příkře, natož přímo nestydatě hrubě. „To opravdu musí,“ souhlasil chladně. Mávnutím nabídl ředitelce jednu z pohodlnějších židlí na druhém konci místnosti a s kulháním o odstín větším, než bylo nutné, se dobelhal k další. Hermiona to hrála výtečně, znepokojeně si mrmlala pod nos, a když ho usazovala na židli, znovu si vychutnal její přítomnost po svém boku. Neviděl jí do tváře, ale podle Minervina výrazu se do ní ty okouzlující hnědé oči zabodávaly jako dýky.
„To je nemístné, slečno Grangerová,“ pronesla Minerva poněkud upjatě. „Samozřejmě, že jsem si zjišťovala, zda je Severus v pořádku, ale od chvíle, kdy jste tady vy a máte vše pevně v rukou-“
„Neměla jste potřebu se namáhat? Zastavit se? Pozdravit ho, aby viděl, že jste nezapomněla?“ prskala Hermiona. Když Severus zvedl ruku, odmlčela se.
„Hermiona se o mě stará velmi pečlivě,“ začal tiše. „Léčitelé jsou teď mnohem optimističtější, zdá se, že po několika dalších měsících rekonvalescence budu schopen vést velmi usedlou verzi normálního života.“ Při poslední návštěvě byl Emendis značně potěšený. Zřejmě mít pro co žít způsobovalo v postupu uzdravování docela velký rozdíl.
„To je skvělá zpráva,“ usmála se Minerva a jeho výraz trochu změkl. Konec konců měla pro jeho opuštění mnohem lepší omluvu než většina ostatních, když bylo potřeba dohlížet na opravy a znovuotevření školy. Roční uzavření Bradavic vedlo rovněž k nutnosti zavést nějaké přestupné třídy, což také nepomáhalo. „Jsem ráda, že se konečně zotavuješ… a mám ke slečně Grangerové plnou důvěru,“ dodala a věnovala Hermioně poněkud vyčítavý pohled. „Je to jedna z nejschopnějších čarodějek, které jsme kdy učili.“
„To vskutku je.“ Tohle Minervu rovněž překvapilo… úplně viděl, jak jí v hlavě víří myšlenky. Jak to, že si teď tak dobře rozumí? Co mi uniklo? Nepatrně se pousmál. „Ale nemyslím si, že jsi ve skutečnosti vážila tak dlouhou cestu jen kvůli dotazu na moje zdraví, Minervo,“ řekl tiše. „Takže se znovu ptám… čemu vděčím za tu čest?“
„Daří se ti lépe, Severusi,“ začala potichu a její oči ho ostražitě pozorovaly. „Věděla jsem to před tím, než jsem přišla. Bradavice se teď obnovují, ale stále jsme na tom špatně s personálem. Horác trvá na odchodu do důchodu, Kingsley Pastorek se vrací na ministerstvo – vzal místo učitele obrany proti černé magii jen na rok – a ještě nemáme stálou náhradu za Filiuse.“ Sklopila zrak ke svým rukám a polkla. „Můžu ti dát z těchto pozic na výběr…“
Severus ji dlouhou dobu pozoroval, a pak zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem neměl v úmyslu vrátit se do Bradavic,“ pronesl pevně. „Nikdy jsem neměl učení v oblibě a zůstával jsem jen kvůli tomu, že to Albus Brumbál… ode mě vyžadoval. Nevrátím se.“ Vycítil, jak se Hermiona uvolnila z náhlého napětí, a nemilosrdně potlačil naději, že to znamenalo, že nechce, aby opustil ji. „Našel jsem si… jinou práci, která je víc podle mého gusta.“
Vyplašeně se na něj podívala. „Já… doufám, že tě dokážu přesvědčit, abys změnil názor,“ nadhodila s ustaraným výrazem. „Co je to za práci, co sis vybral?“
Vytáhl z hábitu hůlku, švihl s ní a ze stolu se vznesla lahvička, která odplula přímo Minervě do ruky. Byl to vzorek připravený k odeslání apatykáři na testování a jeden z těch nápadných na pohled – lektvar zářící tlumenou stejnoměrnou modří v odstínu ranní oblohy. Se skrytou pýchou sledoval, jak jí vklouzl do dlaně – jeho magie začala sílit teprve v nedávné době. Být znovu nezávislý i v takovém skromném bodě přinášelo skvělý pocit.
Otočila lahvičku v ruce a se zamračením si přečetla úhledný ručně psaný štítek. Pak uviděla na druhé straně symbol hada a lvice vyrytý do skla. „Já… chápu,“ řekla pomalu. „Působíte jako… partneři?“
Zakabonil se, přesvědčený, že v jejím hlase zaslechl kritický podtón… ale než mohl promluvit, na jeho rameni zlehka spočinula Hermionina ruka. „Ano,“ řekla chladně. „Dobře se nám spolupracuje – a já si užívám šanci pracovat s někým, kdo nepotřebuje, abych za něj dělala jeho domácí úkol,“ dodala s poněkud ironickým zabarvením hlasu.
To jí od Minervy vyneslo slabý, neochotný úsměv. „Chápu,“ řekla a otočila lahvičku v prstech. „Počítám, že je to vaše práce, viďte, slečno Grangerová? Myslím ta lahvička.“
Hermiona pokrčila rameny. „Je jednodušší nějaké přeměnit než se je pokusit koupit,“ přikývla. „A můžu si být jistá, že znak bude správný.“
„Je to velmi jemná práce,“ poznamenala Minerva obdivně, když se podívala zblízka. „Vždycky jste měla talent na přeměňování.“
„Děkuji.“ Vlastnická ruka zůstávala na jeho rameni a tón Hermionina hlasu se nijak neohřál. „Naše práce mě moc baví. Jsem si jistá, že pochopíte, jak se mi ulevilo, že Severus nemá v plánu se jí vzdát a vrátit se na místo, kde nebyl chtěný ani oceňovaný.“
Severus k ní vzhlédl, překvapený jejím zápalem a při pohledu na její téměř zuřivý výraz se pousmál. Právě v tuhle chvíli opravdu vypadala jako nebelvírská lvice, bránící svoje území před nežádoucím vetřelcem. Nakonec možná přece jen byla naděje? Rozhodně se chovala dost majetnicky. Věděl, že měla Minervu McGonagallovou vždycky ráda a vážila si jí. Určitě by se k ní teď nechovala tak hrubě, kdyby o něj aspoň trochu nestála.
Minerva otevřela pusu, a pak ji se zamyšlením zase zavřela. Nepatřila zrovna k mistryním taktu, to je pravda, ale také nebyla hloupá. A nikdy dřív neviděla žádného z nich chovat se takhle. „Určitě můžu pochopit, z jakého úhlu se na to díváte, slečno Grangerová,“ souhlasila tiše. „A zcela jistě jsem měla přijít dřív.“
Znala svou studentku… Hermiona, která by odpálkovala jakékoliv pokusy o ospravedlnění, se přestala ježit, jakmile byla vyřčena omluva. „To jste měla,“ přikývla, ale mnohem mírněji. „Nicméně jste měla spoustu práce, co se týče obnovy, a tak dále.“
„To měla. A pro jednou jsem si moc přála, aby se jeden z mých starých přátel vrátil,“ řekla Minerva a věnovala Severusovi smutný úsměv. „Ale… jsi šťastný, Severusi, jak vidím, a těší mě to. Rozhodně po tobě nebudu chtít, aby ses toho vzdal.“
„Děkuji, Minervo.“ Žena vstala a on zaklonil hlavu. „Jsem… celkem spokojený.“ Odmlčel se a pak se rozhodl risknout trochu emocionální zranitelnosti. Měl konec konců po boku oddanou ochránkyni. „Rád jsem tě viděl,“ dodal tišeji. „Mám v těchto dnech málo přátel.“
Vždycky byla sentimentální a takové přiznání, tak odlišné od jeho dřívějšího já, s ní pěkně zamávalo. „No, nejsi úplně bez nich,“ pronesla rázně, aby tím jako vždycky vyvážila sentimentalitu. „Už musím jít, ale zase se zastavím, slibuji. Opatrujte se.“
„Budeme,“ slíbila Hermiona a pak se usmála. „No, já budu,“ řekla a vyslala k němu láskyplně káravý pohled. Pochopitelně se zamračil, ale neoklamal ani jednu z nich… ve skutečnosti ani nechtěl. Jeho ostrost zcela zmizela, pomyslel si bez lítosti. Vlastně byl rád, že ho mohou tak snadno prokouknout.
„Dobrá,“ řekla Minerva a věnovala jim vzácný, vřelý úsměv. „Přeji vám hezké odpoledne,“ dodala a nechala se vyprovodit ke dveřím.
Když se Hermiona vrátila, téměř vrčela. „Taková DRZOST!“ spustila podrážděně, když mu pomáhala vstát. „Myslet si, že jako hodný chlapeček poklušeš tam, kde jsi musel projít tolika věcmi…“ Odmlčela se a trochu úzkostlivě se na něj zahleděla. „Myslel jsi to vážně, když jsi říkal, že se nechceš vrátit, že ano?“
Přikývl a usmál se na ni. Stála docela blízko, ruku dosud položenou na jeho rameni. Její tendence ignorovat ´osobní prostor´ či se příležitostně dotýkat způsobovala, že jí bylo těžké vzdorovat, ale on nechtěl, aby s tím přestala. V jeho životě se našlo jen málo lidí, kteří se ho byli ochotní dotknout příjemným, neútočným způsobem, takže si jejich vzájemného kontaktu vážil. „Předpokládám, že když jsi byla v prvním ročníku, vyjádřil jsem svůj názor na dutohlavce, které jsem nucen snášet, dostatečně zřetelně. Vůbec netoužím znovu učit, věř mi.“
„Dobře.“ Usmála se na něj. „Nerada bych se toho musela vzdát…“ Jejich oči se setkaly a hleděly na sebe o významnou chvilku déle. Pak uhnula pohledem. „Myslím podnikání,“ dodala zvesela. „Už jsme se tomu hodně věnovali a začínáme být teď docela známí… Sakra! Měla bych jí zkontrolovat ten uspávací lektvar, už uběhla skoro hodina.“
„Samozřejmě,“ kývl a sledoval, jak se zeširoka usmála a upalovala pryč. Poté odkulhal zpátky k dlouhému stolu a svému překladu. Přál si vědět, jak si ten její náhlý neklid vysvětlit. Z těch knížek věděl, že náhlý zmatek a rozpačitost po podobném potencionálně odhalujícím prohlášení mohou znamenat dvě věci – buďto ji přitahuje, nebo ne. Přinejmenším jí nebyl lhostejný, ale její reakce mohla vyjadřovat názor vyhraněný kterýmkoliv z těchto směrů.
Což ale vážně ničemu nepomohlo.
* * *
Hermiona netušila, kdy se toužebné přání, aby se o ni zajímal, změnilo na zoufalství, že tak nečiní. Ten posun byl postupný; začínal uvědoměním, že je muž a nikoliv nepřitažlivý, pokračoval myšlenkou na romanci, která se jí vecpala do hlavy, dál k toužebným fantaziím „co kdyby“ a končil potřebou plakat, protože tu nebyla žádná naděje.
Uvědomila si to až v momentě, kdy Minerva McGonagallová uhodila na Severuse a nabídla mu post, po kterém vždycky toužil, a jí ztuhla krev v žilách. Co kdyby přijal? Nemohla tam jít taky… i když byla celkem způsobilá učit formule – nebo i lektvary – byla příliš mladá. Školu stále ještě navštěvovali studenti, kteří si ji pamatovali jako svoji spolužačku. Odešel by a ji by nechal za sebou.
Pak odmítl, a ona zjistila, že znovu může dýchat. A pak, když profesorka McGonagallová odešla, úlevou se téměř podřekla, což ji ještě teď nutilo se červenat. Všiml si toho? Byl výtečný pozorovatel, ale ne, když přišlo na emociální narážky. Určitě by je zaregistroval, ale pochopil by je?
Věděla ale, kdo to musel zatraceně dobře pochopit. Jedna potměšilá mrňavá potvora. (2)
„No samozřejmě,“ řekla Ginny zvesela. Hermiona za ní vyrazila, zatáhla ji do tiché čajovny a obvinila ji, že o všem věděla. „Znám tě, Hermiono. V momentě, kdy jsi takhle vystartovala na jeho obranu, věděla jsem přesně, co se děje.“
„No ale proč jsi mi to neřekla?“ zanaříkala Hermiona. Když se lidé u okolních stolů po ní ohlédli, zčervenala a ztišila hlas. „Jsi stejně hrozná jako Percy!“
Ginny se napila kávy a přikývla. „My dva jsme jediní členové rodiny, kteří umějí udržet tajemství,“ prohlásila nevzrušeně. „Kdybych byla starší, mohl by mi povědět o své špionážní činnosti – věděl, že vydržím mlčet. Ale nikomu z ostatních nemohl věřit, že jim něco neuklouzne, a nechtěl mě zatěžovat tak velkým tajemstvím, když jsem byla tak mladá.“
„Nedivím se mu,“ souhlasila Hermiona, momentálně trochu duchem nepřítomná. „Chci říct, mám tvou rodinu ráda, Gin, víš, že ano, ale dostat z nich tajemství je ta nejjednodušší věc na světě. Stačí trochu zatlačit a vyklopí.“
„Já vím. Netuším, kde jsme k tomu já a Percy přišli,“ nadhodila Ginny zamyšleně. „Možná jsme potomci nějakého velmi mlčenlivého Weasleyho z daleké minulosti.“
„To je docela možné.“ Hermiona natáhla ruku a šťouchla dívku do ramene. „A přestaň odvádět pozornost! Proč jsi mi to neřekla?“
Ginny protočila oči. „Hermiono… nemůžeš prostě někomu jen tak říct ´jo a mimochodem, jsi zamilovaný do toho a toho´. Je to jedna z těch věcí, na které musí člověk přijít sám.“
Hermiono prudce zrudla. Ginny použila to slovo na z. Ona ještě nebyla na to slovo začínající ´z´ citově připravená. „Asi jo,“ zamumlala. „Ale stejně by bylo malé varování milé. Snažila jsem si namluvit, že jde o nějaký druh pomíjivého poblouznění, ale už si to nemyslím.“ Zvedla k Ginny obličej se žalostným výrazem. „A připadám si jako hrozný člověk, že jsem… no, víš… se tak brzy posunula dál.“
Ginny se naklonila a jemně ji pohladila po hřbetu ruky. „Hermiono… je to skoro rok. Není to zrovna brzy.“ Povzdechla si. „Taky se mi po něm stýská,“ řekla tiše. „Vždycky bude. Ale je pryč a nikdy se nevrátí. Co myslíš, že bys měla dělat, jít do kláštera nebo něco takového?“
„No, řeholní čepce jsou celkem slušivé…“ Hermioně se podařilo trochu zachichotat. „Ale… ne. Rona jsem milovala, ale nehodlám strávit zbytek života utápěním se ve vzpomínkách.“ Nikdy dřív to neřekla nahlas. Pomohlo to, i když to bylo bolestivé.
„To je dobře. Byla bys nešťastná a to já nechci.“ Ginny míchala kávu a trochu tesknivě klopila oči. „A… vy dva k sobě fakt pasujete, Hermiono. Oba jste nadaní, milujete přicházet věcem na kloub, oba jste trochu kousaví …“
„Jestli srovnáváš moji kousavost s tou jeho, myslím, že jsem se urazila.“ Hermiona se pokusila o poněkud nejistý úsměv. „Ale… jo. Trochu k tobě pasujeme. Ano, máš pravdu, hodně k sobě pasujeme,“ opravila se pod tíhou Ginnina ostrého pohledu. „Ale on… Ginny, vždyť já ani nevím, jestli je na holky!“
Ginny se odmlčela, a pak se ušklíbla. „No, jestli ne, vždycky ho můžeme popostrčit směrem k Percymu,“ zachichotala se. „Ale máš pravdu, jaksi… není to, jako když víš, do koho byl v minulosti zblázněný a podobně.“
„Přesně tak!“ povzdechla si Hermiona. „Nemyslím si, že dává přednost klukům… víš, u Percyho jsem na to přišla dřív než on… ale nejsem si úplně jistá. A… no… i kdyby dával přednost ženám, zná mě od doby, kdy jsem byla malá holka! Velmi nepřitažlivá, panovačná, pravidla nerespektující malá holka! Nebude se mnou chtít mít cokoliv společného!“
Ginny zavrtěla hlavou a pousmála se. „Hermino… hele, já pochopitelně nevím, jak to mezi vámi chodí, když jste sami. Chová se k tobě jako k dítěti? Poroučí ti? Připomíná ti tvé mládí a nevědomost? Posílá tě do tvého pokoje?“
Hermiona pomalu zavrtěla hlavou. „Ne… vlastně jsem to já, kdo někoho posílá pryč. Unaví se, ale nepůjde si zdřímnout, pokud ho k tomu někdo nepřiměje. Myslí si, že je to známkou slabosti nebo něčeho takového. Ale většinou je ten vztah rovnoprávný, víš? Hašteříme se, ale neposílá mě pryč a tak.“
„Pak bych si s tím nedělala hlavu,“ řekla Ginny povzbudivě. „Podle toho, co jsem viděla, nejedná s mnoha lidmi jako se sobě rovnými. Jestli ty k nim patříš, jsi na tom docela dobře.“
„Asi jo.“ Hermiona se navzdory svému přesvědčení začala cítit trochu optimističtěji. „Ale… slyšela jsi od něj něco na téma romantiky, Ginny?“
Ginny s ušklíbnutím přikývla. „Jednou na nějaké mé hodině zabavil jakýsi romantický román. Pokud jde o téma mozkové smrti, užvaněných sentimentalit a podobně, byl… ehm… velmi výmluvný.“
„Jo. Levandule dostala stejné kapky, když ji při hodině chytil s výtiskem Mladé čarodějky (3), jak si pod lavicí dělá kvíz na téma ´Jde o vaši životní lásku?´.“ Hermiona se otřásla. „Víš, souhlasím s většinou toho, co o tom nudném a pitomém časopisu řekl, ale…“ Kousla se do rtu. „Kdybych něco řekla, nebo jen naznačila, a on by… víš, že není zrovna typ na diskrétní mlčení, Ginny. Už nějakou dobu se ke mně nechová s oním opovržlivým posměchem, ne od okamžiku, kdy se přestal snažit dostat mě z domu, ale stále je v tom dobrý a... myslím, že by nemohl zůstat nečinný, kdyby zjistil, že mám zájem. Dobíral by si mě.“ Sklonila hlavu a dívala se na stůl. „Možná by se i smál,“ dodala slabým hlasem.
„Myslím, že ne,“ začala Ginny pomalu. „Chci říct, že by tě možná odmítl, a nejspíš by nebyl milý, ale nemyslím si, že by se smál. Nemá kolem sebe zrovna haldu lidí, kteří by se o něj zajímali, ne? Nepočítám, že by mu to přišlo vtipné, dokonce ani kdyby k tobě necítil totéž.“
„To doufám,“ povzdechla si Hermiona. „Bylo by to mnohem snazší, kdyby nejednal tak zatraceně spletitě,“ přiznala a smutně se pousmála. „Je tak komplikovaný… polovinu času nemám ponětí, proč dělá to, co dělá. Kdyby byl čitelnější, věděla bych, jak se zachovat.“
„Kdyby byl čitelnější, nebyla bys do něj ani z poloviny tak zblázněná,“ poukázala Ginny na skutečnost se stejným citem pro trefu do černého, jakou ovládala Lenka. „Je pro tebe výzva, fascinuje tě… nejsi zvyklá nezvládnout vyznat se v lidech a záhadnost je součástí jeho přitažlivosti.“
Hermiona na ni zůstala zírat. „Kdy jste se proboha ohledně mě stali všichni najednou tak chápaví?“ zabědovala. „Neville, Percy, Fred, George… a teď ty!“
Ginny pokrčila rameny a po tváři se jí rozlil trochu smutný úsměv. „Asi jsme všichni dospěli,“ řekla měkce. „Konečně.“
* * *
Poznámka autorky:
Všem se omlouvám za zpožděné publikování téhle kapitoly. Ehm… vzpomínáte si, jak jsem říkala, že je tento příběh dokončený? V původní verzi byla osmá kapitola poslední. Ale po opětovném čtení jsem si uvědomila, že po tom všem budování bych Hermioně a Severusovi, kteří se právě teď nacházejí ve stavu zamilovanosti, nedala dostatečný prostor ke změně. Tak tady máte zrevidovanou osmou kapitolu a během pár dní by ji měla následovat devátá a epilog. Jsem si jistá, že mi všichni odpustíte, že jsem k tomuto příběhu přidala ještě o pár tisíc slov více, že ano?
Poznámky překladatelky:
(1) V originálu je uvedeno slovo ´sukebind´. Moje úžasná beta objevila, že tato rostlina sice neexistuje, ale už ji někdo vymyslel. Konkrétně to byla Stella Gibbons v knize Cold Comfort Farm (http://en.wikipedia.org/wiki/Cold_Comfort_Farm). Měla by to být rostlina působící jako afrodiziakum a rostoucí na jediném místě v Sussexu (http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_fictional_plants). Kniha byla rovněž zfilmována (http://www.csfd.cz/film/8072-farma-cold-comfort/). Bohužel se nám ale nepodařilo najít nějaký materiál, ve kterém bychom zjistily, jaké slovo bylo v českém překladu použito. Hořce jsme zalitovaly, že takový ´vstavač´ či ´laskavec´ už v českém jazyce existují, tudíž se musíte spokojit se ´ztuhlíkem´. Další variantou byl ´topořík´ :-D
Pokud někdo znáte původní překlad, budu ráda, když mi to prozradíte v komentářích.
(2) Strašně se mi líbil návrh mojí bety: ´ta zatracená zrzavá zmije´, ale protože tam v textu slovo ´zatraceně´ už jednou je, nepoužila jsem ho. Nicméně jsem vás o něj nechtěla ochudit. Čeština má krásné aliterace, že?
(3) Tady je v originále uvedeno TeenWitch. Moc se mi to líbí, bohužel se mi nepodařilo stvořit podobně výstižný titulek i v češtině.
Komentáře
Přehled komentářů
Jacomo veliké díky za překlad teto kapitoly ♡
.....zahadnost je součástí jeho přitažlivosti...ach ano !
Hermiona byla v obhajobě Severuse skvěla, překvapila i me a co teprve Severuse a ani nemluvím o Minerve. ..vlastně mi ji bylo lito, kdo ví, jak bychom reagovaly my, tváří tvář takovým obviněním, ktera byla vznesena na Severuse, že?
...
(denice, 5. 12. 2013 17:24)
Hermiona je dokonalá matka medvědice, Severuse brání do roztrhání těla. Vážně jsem naštvaná na Brumbála, mohl Minervě aspoň něco naznačit, takhle byl na všechno děsivě sám.
Díky za skvělou kapitolu.
P.S. Tak jsem pro "topořík" :-)
:)
(teriisek, 2. 12. 2013 23:17)Teda Minervy mi bylo pekelně líto, Hermiona na ni byla hodně ostrá. Ale jsem ráda, že se nakonec neloučili ve zlém, to by byla škoda. A Ginny... jak je řečeno v textu, prostě dospěla a rozhodně jí to sluší. Díky moc za překlad a omlouvám se, že jsem si všimla tak pozdě, opět (snad mě omlouvá, že se dítě učí stavět u nábytku, takže volného času mnoho nezbývá)!
:-)
(scully, 20. 11. 2013 12:59)Teda Hermiona to s obranou Severuse vzala pěkně od podlahy. Né ,že by si to Minerva nezasloužila. Ti dva by potřebovali už pořádně k sobě popostrčit. Ginny byla skvělá. Jsem ráda,že autorka napsala ještě dvě kapitolky. Moc děkuji za překlad a budu se těšit na pondělí
Re: :-)
(Jacomo, 24. 11. 2013 18:56)
Taky jsem ráda, že autorka napsala ještě dvě kapitoly, s touhle povídkou se budu těžko loučit. A ano, teď přijde to popostrčení :-)
Díky za komentář!
...
(marci, 19. 11. 2013 8:08)krásné! A víš co mě nadchlo nejvíc? představa, jak se hermiona šla uklidnit vyhozením pár trpaslíků!! Jak tomu rozumím!! Také bych čas odčasu potřebovala nějakým mrštit - musí to být nanejvýš uspokojivý pocit :) Díky!
Re: ...
(Jacomo, 20. 11. 2013 8:51)Viď? Ti trpaslíci by občas nebyli k zahození... teda kdyby se dali zahodit... jů, to je super hříčka! Tak ať si s nimi mrskne aspoň Hermiona. I když možná by měla mrsknout něčím po Severusovi, třeba by se mu rozsvítilo :-)
...
(Zuzana, 18. 11. 2013 20:48)
Minerva ma prekvapila ale aj naštvala, že prišla len keď potrebovala ona... Hermiona bola perfektná, taká malá ryšavá tigrica, ktorá si bráni svoje mäsko:)
Ginny má pravdu, aj keby Hermione oznámila, že sa zamilovala, asi by jej neverila. Na to musí prísť sama.
Strašne sa mi páči výrok o Lenke. To dievča mám veľmi rada, dostala som chuť prečítať si o nej poviedku. Myslím, že aj Ty tu nejakú máš :) Pohľadám.
Ďakujem za preklad kapitoly a teším sa na ďalšiu.
Re: ...
(Jacomo, 20. 11. 2013 8:49)
Hermiona je lvice, zařazením i povahou. Ginny je taková tichá voda, která vždycky překvapí. A Lenka je prostě - Lenka. (Jj, dobře si to pamatuješ, někde ji tu mám. Se Severusem :-D)
Moc děkuji za milý komentář.
:)
(arkama, 18. 11. 2013 17:55)
Krása. Presne tak, ako majú byť a kde majú byť, všetci.
Mne je tej Minervy vždy akosi ľúto. Aj keď je väčšinou písana v charaktere kánonu, tak ju ľudia niekedy neprávom nemajú radi. Ale prečo? Keď si to tak zoberiem, chudera, celú dobu bola odstavená od informácií, aj keď bola v ráde, závažné pikošky sa k nej nikdy nedostali. Na Severusa, keď zabil Albusa, sa pozerala presne podľa toho, aké mala informácie o ňom. Čo si to tá pani zlatá má cucať z prstu? Alebo keď sa konečne dozvie inú verziu, má sa hneď otriasť ako mulica a pokračovať akože nič sa nedeje? Rozčuluje ma to, ako po nej Hermiona vybehla (aj keď tu to malo inú príčinu, tzv. začínajúce vlhnutie spodného prádla :D )-tak toľko asi môj pretlak emócií a potreba Minervinej obhajoby :))
Inak tí dvaja sú úúplne rozkošní, zožrala by som ich aj s Ginny ako so zákuskom ! jaj! Dík Jacomo,aj betuške, strašne sa teším na tie romanťáky čo , dúfam, prídu.
Re: Re: :)
(Jacomo, 20. 11. 2013 8:47)OK. Ještě dva další hlasy pro tohle pojmenování a změním to :-)
Re: :)
(Jacomo, 20. 11. 2013 8:46)Chápu tvoji potřebu obhajovat Minervu, fakt byla často mimo dění. A je krásné, jak si každý vybereme z příběhu něco jiného. Jj, jsou tu všichni k sežrání. Jdu chystat další porci :-)
:-)
(TaraFaith, 18. 11. 2013 12:51)
Já tyhle části povídek vážně miluju. Oba jsou do sebe zamilovaní, ale ani jeden to neví o tom druhém. Holka se bojí, že ji po přiznání odmítne nebo hůř, že se jí vysměje. A kluk si není jistý, čeká a sleduje reakce. :D
Rozhovor s Minerwou byl dokonalý. U všech postav zůstal jejich charakter, ale dokázali vést úžasnou konverzaci, kde byla Hermiona jasným ochráncem, Severus pokorný, ale nestrácející svoji osobnost a Minerwa velmi vyvedena z míry! :D Moc se těším na pokračování. Díky za překlad.
Re: :-)
(Jacomo, 20. 11. 2013 8:45)S každou další větou, kterou z povídky přeložím, víc a víc žasnu nad autorčiným uměním. Tohle překládat je fakt odměna sama o sobě (i když komentáři nepohrdám! :-D). Díky!
Jupí
(Lupina, 18. 11. 2013 11:42)
Nedočkavě jsem vyhlížela novou kapitolu, až jsem se dočkala :-D Tak jo, situace je slibná, naše dvě hrdličky kolem sebe pobíhají a tu dva budou potřebovat nějaký impulz z vnějšku, aby se dali dohromady. Nějakou hezkou vypjatou situaci, kdy budou city lítat na všechny strany a oni se vyznají ze své lásky :-D Anebo ne :-) Nádherná scéna s Ginny. Děkuji i za poznámku o zatracené zrzavé zmiji :-D Krása. A jinak, mně by se líbil topořík :-D Úžasný název. Ztuhlík tedy taky :-)
Děkuji moc za další skvělý překlad skvělé povídky. Ještě že jim autorka dopřála kapitolu a epilog navíc :-) Díky, jste skvělé :-)
Re: Jupí
(Jacomo, 18. 11. 2013 11:54)
My jsme asi obě stejné - jenom já nedočkavě vyhlížím ve středu a v sobotu :-) Ano, velký impulz bude, ale pochopitelně neprozradím, odkud přijde. Vypjatá situace, nervy drásající moment, emoce kanoucí z obrazovky atd., prostě něco v tom stylu :-)
Mimochodem, pokud jde o ty názvy pro kytku, tak moje dcera Calwen při vyslechnutí debaty s betuškou Ivet o tom, který z výrazů mám použít, reagovala slovy: "NECHCI to vědět!" :-))
Také jsem ráda, že autorka přidala pár dalších slov. Krásně mi to tak vychází až do adventu :-)
Díky za krásný komentář.
RE
(grepik03 , 1. 3. 2016 20:08)