Splnění snu nemusí ještě znamenat výhru.
Na tváři ji zašimral pramen vlasů. Podvědomě ho rukou odstrčila a snažila se zpátky přivolat příjemný pocit z nádherného snu, který se pomalu vytrácel. Jenomže pramínek byl neodbytný a znovu a znovu se vracel na původní místo. Nepatrně zacukala víčky. Skrz úzkou štěrbinku zachytila mezi řasami zrzavou šmouhu.
„Rone!“
Rázem byla vzhůru. Seděl vedle ní na posteli a jednou z jejích bohatých loken jí opakovaně lechtal po tváři. A usmíval se.
„Jsi příšerný,“ vrátila mu zamračeně jejich obvyklou průpovídku. „Aspoň v sobotu bych si chtěla přispat.“
Vlasy mu propadly přes rozevřené prsty a místo nich ji na tváři zašimral jeho dech. Otočila hlavu a jejich rty se setkaly. Ronovi ruce majetnicky sevřely její ramena. Objala ho kolem krku a pomalými pohyby přejela po jeho zádech až k pasu. Přestali v líbání jen na tu chvilku, aby mu mohla přes hlavu přetáhnout tričko.
Po chvíli, když si ho Ron znovu oblékal, se šibalským úsměvem zaškemrala: „Co takhle snídani? Pokud vstanu, budu mít obrovský hlad. Aspoň na půl hipogryfa.“
„Tak nevstávej,“ doporučil jí a ignorujíc její pozvednuté obočí vykročil ke kuchyňce. Vzápětí se objevil ve dveřích s podnosem, na kterém vedle čerstvých plátků veky namazaných máslem a marmeládou již hodnou dobu stydnul čaj.
Už po několikáté toho rána se neubránila úsměvu. Vlastně se takhle usmívala téměř pořád. Loni v září oslavila dvacetiny a na oslavě jí Ron nabídl, aby spolu začali bydlet. Toužila po tom už dávno, ale to, že s tím přišel sám, pro ni znamenalo strašně moc. Poslední dva roky od doby, kdy Harry konečně porazil Voldemorta, byly přece jen poněkud hektické. Sice spolu chodili, ale jednak první rok strávili téměř celý v Bradavicích, kde se snažili dokončit studium a jednak je všechny ty společně prožité události dost poznamenaly. Pohled na tváře trpících a umírajících čarodějů není příliš dobrou živnou půdou pro romantiku. Ale to už všechno naštěstí patřilo minulosti.
Když toho večera před ni položil Ron malou krabičku a ona v ní objevila svazek klíčů, začal pro ně nový život. Vznášela se jako na obláčku a plnými doušky si vychutnávala to štěstí. Celé hodiny, dny, týdny, měsíce spolu. Čtyřiadvacet hodin denně. Ano, samozřejmě, že chodí do práce, ale kdo by přemýšlel nad takovými malichernostmi. Odpoledne cestou domů nakoupí a uvaří pro ně večeři. Budou si povídat, číst, milovat se…
Malý byt na předměstí Londýna se během pár dní úplně proměnil. Na oknech povlávaly krepové závěsy, podél dlouhé stěny se tyčila od podlahy ke stropu knihovna, na polici v kuchyni stály jako vojáci v řadě různobarevné hrnečky. Červený se zlatonkou od Harryho, bílý s růžovými srdíčky od Ginny, zelený s obrovskou dračicí od Charlieho… Nasmáli se jako malí, když je stavěli vedle sebe. Dárky od srdce. Ti všichni jim přáli štěstí.
Napila se ze světle modrého hrnečku a ušklíbla se. Honem se natáhla pro cukřenku. Tenhle hrnek, mimochodem dárek od George, totiž měnil intenzitu své barvy podle množství cukru, rozpuštěného v nápoji. Chytré, ale člověk jaksi nesmí být duchem nepřítomný, že.
Ron naproti ní se nepatrně ošil. Znala ho příliš dobře na to, aby nevěděla, co to znamená. Potřebuje jí něco říct, ale neví, jak do toho.
„Hermiono…“ nadechl se, jenže ho vzápětí opustila odvaha. Zahleděl se kamsi přes její rameno na vzorek tapet a neodvážil se pokračovat. Domyslela se, co to asi znamená. Původně zamýšleli vyrazit dnes do Edinburgu a navštívit muzeum a galerii. Ron z toho nebyl zrovna dvakrát nadšen, ale pokud věděla, nekonal se toho dne žádný veledůležitý famfrpálový zápas, takže se příliš nebránil, když s tím nápadem přišla. Smála se v duchu jeho neochotě trávit čas uprostřed kamenných zdí a archeologických exponátů. Pevně věřila, že si je časem zamiluje stejně jako ona.
Příjemně naladěná krásný ránem se mu rozhodla pomoci: „Tak co nám dneska kříží plány?“
„Odpoledne se na hřišti Tornád koná konkurz na nového brankáře. Oliver přechází do Itálie, tak shánějí náhradu. Jejich trenér mi nabídl, abych se přihlásil,“ vychrlil ze sebe jedním dechem, asi aby už to měl za sebou.
„Ale to je přece ohromná zpráva, vždyť to sis přece vždycky přál!“ zvolala nadšeně. „Tak prostě místo do Skotska vyrazíme na famfrpál. Pro změnu mě budou bolet uši od něčeho jiného než od křiku Jamese a Síria.“
Její narážka týkající se tříměsíčních dvojčátek nebyla vůbec nadnesená. Kluci dávali Ginny i Harrymu pořádně zabrat. Patrně se v nich nějakou krkolomnou cestou projevily geny jejich stejně nezvedených strýčků. Ještěže měla Molly tolik vitality a mohla Potterovým pomáhat. Však se také na čas přestěhovali do Doupěte. Obvykle tam i ona s Ronem trávili většinu sobot v měsíci, protože maminčina kuchyně je maminčina kuchyně. A bylo fajn, když byli všichni tři zase pohromadě. Společně prožité chvíle nejdou škrtnout tak snadno.
Ačkoliv, Harry se poslední dobou přece jen poněkud změnil. Dvojnásobné otcovství, spousta odpovědné práce mezi bystrozory a snad i tíha životních útrap způsobily, že uvnitř tak nějak rychleji dospěl. Projevilo se to i tím, s jakou radostí jim s Ginny před rokem sdělili, že čekají miminko. Ron tehdy nevěřícně zalapal po dechu a pronesl jakousi uštěpačnou poznámku, která ji docela zamrzela. Ano, byli hodně mladí, ale u jejich přátel to nebyl žádný omyl nebo nedopatření, oba si totiž dítě moc přáli. Ron se zatím držel od kočárku v uctivé vzdálenosti a byl ochoten dělat i lecjaké domácí práce, jen aby – nedej Merlin! – po něm nechtěli ty mrňousky hlídat.
Odpoledne se tedy přemístili před stadion. Ron zamířil do šaten, aby se převlékl a Hermiona se vydala na tribuny najít si nějaké šikovné místečko. Když se na hřiště vyhrnul zástup uchazečů, pokleslo jí srdce až někam do žaludku. Nervózně zaťala nehty do dlaně a upřela pohled na zelenou plochu. Myslí se jí krátce mihla vzpomínka na bradavický konkurz, kdy si Harry vybíral nového brankáře pro nebelvírský tým. Skoro zalitovala, že už není ta nadšená naivní studentka, která jednoduchým matoucím kouzlem pomohla kamarádovi k vítězství. Všechno by bylo mnohem jednodušší.
Ale Ron už také nebyl tak nezkušený a nejistý jako tenkrát. S přehledem a bravurními zákroky pochytal všech deset na něj seslaných střel a přímo předpisově přistál na trávníku před trenérem. Bylo to jen a jen jeho zásluhou, že na konci konkurzu mu předseda famfrpálového družstva potřásl rukou a nabídl k podpisu smlouvu. Ještě zahlédla, jak směrem k ní pozvedl pravici ve vítězném gestu a pak zmizel kdesi v útrobách stadionu. Čekala na něj dost dlouho před branou. Když se konečně vypotácel ven, táhl z něj ostrý zápach ogdenské whisky, ale ve tváři se mu rozléval blažený úsměv. Nadšeně ji zasypal množstvím nesouvislých informací o termínech tréninků, blízkém přátelském utkání s Irskem a astronomickými čísly svých budoucích honorářů.
Měla radost, že se mu splnil jeho sen. Konečně se vymaní z vleklého stínu své rodiny, svých šikovnějších a schopnějších brášků i slavného švagra. Asi se teď neuvidí tak často, ale to nevadí. O to bude jejich společný čas vzácnější.
Život je přece tak krásný.
to be continued