Na sovích křídlech

Poznámka: Dopisy píšeme z různých důvodů. Z lásky, z přátelství, z pocitu, že potřebujeme druhému sdělit něco důležitého. Nebo taky z nenávisti či zloby. Jsou trvalým důkazem našich momentálních citů a památkou na naše činy.

Ještě dlouho poté, co se za skřítkem zavřely dveře, seděl bez hnutí v křesle. Už věděl, že je to skřítek a jmenuje se Goldy. Do zlatíčka měl sice daleko, ale neoplýval rebelantskými myšlenkami svého bratránka Dobbyho a navíc patřil jeho matce, takže mohl v rodině zůstat. Spolu s Johnem, komorníkem a šoférem v jednom byli jedinými sloužícími v Malfoy Manor.

Teď ale nebyl čas zabývat se neutěšenou situací, tak nevhodnou pro kouzelnickou aristokratickou rodinu. Až přijde čas, bude jednat – i v tomhle.

Ten list pergamenu ležel na stolku, kam ho před chvílí přikázal skřítkovi položit. Jeho nažloutlý povrch se mírně zkroutil, jak ho během cesty hustě pokropily dešťové kapky. Na krátký okamžik se mu před očima mihl obraz promočeného výra, který dopis přinesl, ale hned ho násilně odehnal. Raději se zahleděl na předmět, který byl k dopisu přiložen. Dlouhá stříbrná dýka s rukojetí vykládanou perletí a ebenem. Bez značky, bez monogramu, bez erbu. Jen hladké zdobené dřevo. A několik slov svítících černým inkoustem mezi mokrými skvrnami na pergamenu.

Podpis chyběl.

* * *

Už když se pomalu vracela ze říše snů, podvědomě vnímala to divné ticho. Žádný lomoz za okny, rány a bouchání v domě, pokřikování temperamentních cizinců ze společenství bydlícího v ulici proti jejímu londýnskému bytu nebo nikdy nekončící lamentace paní Weasleyové nad neustálým nepořádkem, který po Doupěti zanechávali všichni členové rozsáhlé rodiny. Žádný z těch obvyklých zvuků, které patřily k jejím ránům, nebyl slyšet. Až po chvíli si její vědomí vzpomněla na události včerejšího dne a na skutečnost, že není ani v Londýnském bytě ani v Ronově domově, ale v malém penzionku nedaleko Yorku. S Ronem.

Proč ale potom neslyší ani jeho dech?

Ta myšlenka ji přiměla otevřít oči. Jedním krátkým pohledem zhodnotila, že Ron v pokoji není. Natáhla ruku a přejela po zmačkaném povrchu prostěradla. Bylo studené. Trochu nervózně odhodila pokrývku a popošla několik kroků ke dveřím koupelny. Ale i za jejími dveřmi bylo prázdno.

Kde je? Běželo jí hlavou při oblékání. Měla poněkud výčitky svědomí za včerejší večer, kdy se přistihla, že chvílemi nevnímá, co jí během večeře vypráví. Jako obvykle šlo o pár historek z bystrozorského zákulisí a ty jí, pravda, někdy připadaly trochu impertinentní. Od té doby, co Kingsleyho skupina místo závažných problémů řešila rodinné spory, připadalo jí, že by k tomu měl Ron přistupovat víc diskrétněji. Vyprávění o tahanicích mezi sourozenci bylo spíš trapné. Snad i proto jí bylo zatěžko udržet plně svou pozornost. V důsledku toho ale přeslechla i Ronův dotaz ohledně objednávky jídla a pak se mu to provinile snažila vynahradit. Snad by se večer dal ještě zachránit, ale z neznámých důvodů strávil včera Ron v koupelně mnohem více času než jindy, takže když přišel konečně do pokoje, už téměř spala. Čekala, že se k ní pod přikrývkou přitulí, ale on jen zhasl světla a tiše si lehl na svoji stranu postele.

Byl ještě pořád naštvaný?

Pomalu se oblékla a vydala se dolů po schodech na snídani. Třeba měl jen hlad a už tam sedí a čeká na ni. Jídelna ale byla prázdná. Rozhodla se všechno ignorovat, posadila se ke stolu a když se objevila usměvavá majitelka s přáním dobrého dopoledne, objednala si čaj a jablečný závin. Jak ukusovala voňavá sousta a upíjela z květovaného šálku příjemně hřejivou tekutinu, oči jí neklidně těkaly po místnosti.

Kde ten chlap, ksakru, je? Podívala se ven oknem, které bičovaly provazy deště. Přece by se v tomhle neprocházel…

Vzápětí však zjistila, že se spletla, když přes sklo dveří zahlédla u recepce důvěrně známou postavu. Zaregistrovala, že přestože na sebe použil sušicí a čistící kouzlo, přece jen nese jeho oděv stopy ranního pobytu venku.

„Kde ses promerlina v té slotě toulal?“ uvítala ho překvapeně a snažila se, aby v jejím hlase nezazněla výtka.

„Byl jsem se projít,“ odtušil a nalil si z konvice plný hrnek čaje.

To má být nějaké vysvětlení?!

„Leje tam jako z konve,“ podotkla věcně, „což je myslím ideální počasí na procházku. Promiň ale, že se k tobě nepřipojím.“

Teď už tam ten sarkasmus byl. Nemohla si pomoct, ale Ronovo jednání jí připadalo krajně podivné.

Ron polkl horkou tekutinu a trochu se při tom zakuckal. Vzápětí se naklonil, jako by si prohlížel svoje boty, a poté vstal ze židle.

„Jdu se dát nahoru do pořádku. To čištění se mi asi moc nepovedlo,“ dodal trochu zbytečně a zamířil zpět na chodbu.

Dívala se za ním nevěřícně, dokud nezmizel na schodišti. Se zmatenými myšlenkami vrátila pohled ke stolu. Dojedla poslední kousek závinu a rovněž se zvedla k odchodu. Když se natáhla, aby přisunula ke stolu židli, zahlédla pod ní na zemi cosi zeleného. Sehnula se a překvapeně zvedla z podlahy větvičku ostružiní.

* * *

Molly Weasleyová přecházela sem a tam po kuchyni. Před chvílí zalila čajové lístky v konvici vroucí vodou a ještě jednou urovnala toasty na talíři na stole. Její manžel ještě spal, ale ona se už od pěti hodin převalovala v posteli. Hlavou se jí honilo všechno možné a tak se raději rozhodla vstát. Jenomže teď zase bloumala po domě a nevěděla, co si počít. Nějak si pořád nemohla zvyknout na skutečnost, že všechny její děti už vylétly z hnízda a žijí si svým vlastním životem. To, že odešla i Ginny, pro ni byla největší rána. Merlinví proč si myslela, že tu s ní její holčička bude napořád. Je přece ještě tak mladinká… a najednou už je z ní paní Potterová.

V ženiných očích se zaleskla slza. Ještěže jsou tu Fred a George. Ti patrně nedospějí nikdy. A maminčina kuchyně je taky těžko omrzí, pomyslela si potěšeně. To je nápad. Něco dobrého jim uvaří a pak se za nimi vypraví do Londýna. Přece tu nebude celou neděli jen tak vzdychat.

„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří a Molly se polekaně otočila.

„Pastorku, co vy tady?“

„Hledám Rona. Na Grimmaldově náměstí není, tak jsem si říkal, že ho nejspíš zastihnu tady,“ vysvětloval Kingsley a rozhlížel se po kuchyni.

Paní Weasleyová utrápeně vzdychla: „Tak to máte smůlu, tenhle víkend jsme tu s Arturem sami. Ron s Hermionou poslali vzkaz, že jedou na výlet někam do Yorkshiru.“

Na Pastorkově čele se objevila kolmá vráska.

„Do Yorkshiru?“ zamumlal si pro sebe a napůl se obrátil zpět k východu. „Mělo mě to napadnout.“

„Nedáte si toast? Nebo trochu čaje? Zrovna jsem ho uvařila,“ zavolala za ním Molly.

Šéf bystrozorů k ní otočil hlavu a poněkud příkře odmítl: „Až jindy.“

Snad si povšiml smutku, který se jí mihl v očích, a tak trochu přívětivěji dodal: „Příště, Molly. Slibuju. A musíte k němu udělat ty vaše úžasné povidlové taštičky. Ale teď opravdu musím najít Rona. Naléhavý případ, vždyť to znáte,“ pokrčil rameny a pokynul ženě na pozdrav.

„Jen abyste kvůli naléhavým případům nepřehlédli ty nejnaléhavější vedle vás,“ povzdychla si znovu Molly, ale to už Kingsley Pastorek neslyšel.

* * *

Hermiona vyběhla schody a vtrhla rázně do pokoje.

„Kde…“ Slova jsi byl jí uvázla na rtech.

Ron klečel na podlaze před krbem a hlavu měl strčenou v plamenech. Tedy – vlastně to vypadalo, jako by hlavu neměl. Udělalo se jí z toho zle. Nikdy si na tenhle způsob kouzelnické komunikace nezvykla. Jen jednou ho zkusila použít a ještě teď cítila v puse ten odporný prach z popela. Naštěstí Ronova konverzace netrvala dlouho. Když se vynořil z ohniště a hlava se vrátila na původní místo, úkosem na ni pohlédl a popošel blíž. Vypadalo to, že na jeho ponožky sušicí kouzlo nefungovalo, protože za ním po pokoji zůstávaly mokré šlápoty.

„Hermiono… promiň, vím, že jsem ti slíbil společný víkend, ale… mám teď nějakou naléhavou práci. Kingsley chce, abych okamžitě nastoupil do služby.“

Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo, když jí to řekl, ale vzápětí už zase vypadal, že je myšlenkami někde úplně jinde. Čekala, že bude pokračovat, ale Ron místo toho zamířil k oknu.

„A o co jde?“ zeptala se tedy. Obvykle jí vykládá kdejakou pitominu, tak proč s tím teď dělá takové tajnosti?

Omluvně se pousmál a dodal jen dvě slova: „Maximální utajení.“

„Dobře, chápu,“ slyšela se říkat. „V tom případě se vracím domů.“

Nechtěla, aby to vyznělo tak příkře, ale stalo se. To Rona vrátilo zpět do přítomnosti.

„Promiň, opravdu jsem se těšil. Tohle ale nepočká.“

Neodpověděla, jen mávla hůlkou trochu prudčeji, takže se její věci do tašky neuklidily právě pečlivě. Razantně na ní zatáhla zip. Pak přistoupila ke stolu u okna, kde Ron studoval jakési listy pergamenu.

„Tak já jdu,“ přistoupila k němu a naklonila se, aby ji mohl políbit.

„Jo, dobře. Tak ahoj,“ odpověděl roztržitě a vlepil jí pusu kamsi za ucho. Nevěřícně na něj pohlédla, ale on už ji nevnímal. Naštvaně pokrčila rameny a proti všem pravidlům se přemístila přímo z pokoje.

V Londýně sice nepršelo, ale zamračená obloha dávala tušit, že ta chvíle není daleko. Přesto se z Příčné ulice, kterou zvolila za cíl svého přemístění, vydala ke svému bytu pěšky. Když procházela Děravým kotlem, zahlédla u pultu postávat Kingsleyho Pastorka. Dokonce zaslechla pár slov, které směrem k němu prohodil hostinský.

„Jo, je nahoře.“

Chvilku bojovala s pokušením zeptat se Ronova šéfa, co mají v oddělení tak důležitého, ale pak se za tu myšlenku zastyděla. Řekl přece, že jde o maximální utajení. Copak Ronovi nevěří? To, že se poslední měsíce nic mimořádného nedělo, neznamená, že taková situace nemohla nastat. Sklonila trochu hlavu, aby jí nebylo příliš vidět do obličeje, a vykročila ke dveřím.

Během krátké chvilky se rozpršelo. Do prachu se začínaly vpíjet první kapky, lidé se choulili do kabátů a schovávali pod deštníky, ale ona měla pocit, jako by z ní ten déšť smýval nepříjemný pocit ze studeného rozloučení. Vždycky měla déšť ráda. Očišťoval. Přírodu. Špínu. Zlo. A odplavoval starosti.

* * *

„Děkuji, že jste si na mě udělal čas, Snape,“ prohodil Pastorek konverzačním tónem, když se posadil do křesla vedle krbu. Snape, nalévající do skleniček donesené víno, jen cosi tiše zavrčel. Nebyl právě v nejlepším rozmaru, v jeho tváři jako by se odrážela venkovní zamračená obloha. Včerejší noc byla krušná, přízrak černobílého hada ho pronásledoval většinu spánku a tentokrát se spása v podobě kaštanových vlasů neobjevila. Navíc na sebe dostal vztek, že na ni pořád tak myslí. Dokonce, když před chvílí zavíral za Pastorkem dveře, měl pocit, jako by zahlédl tu povědomou hřívu dole v lokále. To už má vidiny i ve dne?

„Já vím, že mě nevidíte moc rád. A asi skoro nikoho, protože kromě lidí z laboratoře málokdo o vašem návratu do Anglie ví.“

„To už i tohle zahrnují bystrozorské drby?“ ironicky poznamenal Snape. „Ačkoliv, v mém případě – že by zájem ještě nevyprchal?“

„Nechce toho sarkasmu. Přece vám musí být jasné, že v tomhle případě vědí bystrozoři o všem, co se kolem šustne. Zaměstnávalo nás to skoro tři měsíce,“ dodal Kingsley unaveně a natáhl se po skleničce. „Připíjet si asi nebudeme, že?“

Snape místo odpovědi zvedl pohár, nalil si několik kapek vína do úst a jemně ho poválel na patře. Nebylo špatné. Šéf bystrozorů se mezitím rozhlížel po neutěšeném šeru místnosti. V dnešním deštivém dni vypadala obzvlášť nevlídně.

„Překvapilo mě, že bydlíte tady. Počítal jsem, že se usadíte v některém z vašich nových domů.“

„Tak přece jen něco nevíte? Právníci ještě neskončili se všemi formalitami, celé dědické řízení teprve probíhá. A liknavost vašich lidí to příliš neurychluje,“ pokračoval ve stejném duchu Snape.

Pastorek se při narážce na nedostatky svého oddělení nadzvedl v křesle, ale pak mu ústa zkřivil úšklebek ne nepodobný grimase jeho společníka.

„Pořád stejný vtipálek, že? Jeden by nabyl dojmu, že se už už třesete na svůj nečekaně nabytý majetek.“

Odpovědí mu bylo opět jen zavrčení.

„Tak z čeho pramení ta péče o moje pohodlí?“ nadhodil po chvilce ticha Snape otázku. „Přece jste se sem nepřišel pozeptat na moje zdraví. Kromě toho – váš vzkaz zněl dost naléhavě.“

Kingsley si povzdechl a vytáhl z kapsy pláště složený pergamen. Chtěl ho podat přes stolek Snapeovi, ale pak si to rozmyslel a ruku zase stáhl.

„Nejdřív vám musím říct pár faktů. Včera ráno propustili Draca Malfoye předčasně z Azkabanu. Proti všem pravidlům v sobotu. Podle zprávy Starostolce to mělo být až příští týden a nebýt jedné spřátelené dušičky od Denního věštce, ani bychom se to nedověděli. Naštěstí nám tuhle informaci ten novinářský čmuchal prodal… no, to není důležité. Ale to není všechno. Už žádost o jeho propuštění se projednávala mimo pořadí. Složku jsme vůbec nedostali do rukou, šla rovnou do archivu. Nešťourat tam náhodou kvůli tomu blázinci kolem Lloydovy rodiny, možná by nám to ušlo úplně.“

Bystrozor se odmlčel a pomalu upíjel víno. Když se žádné reakce nedočkal, trochu netrpělivě dodal: „K sakru, Snape. Někdo dost vysoko si nepřeje, abychom o Malfoyově propuštění věděli. Netuším, odkud ty nitky vedou, a tak potřebuju další informace. Z nezávislého pramene.“

„Co po mně přesně chcete? Draca Malfoye jsem neviděl víc než šest let. Od…“ nadechl se Snape a na čele mu vyrazil pot. Před očima se mu objevil obraz černé ruky, okolo které se vznášel nazelenalý přísvit. Několikrát polkl a nakonec tiše dodal: „Od svého odchodu z Bradavic.“

„Chci, abyste se podíval na tu žádost,“ přešel Pastorek Snapeovu indispozici mlčením a konečně mu podal složený pergamen. „Za svého – ehm – předchozího působení jste se s jeho rodinou hodně blízce stýkal. Pravděpodobně znáte dobře i jejich písmo. Potřebuji vědět jedinou věc – podepsala ten papír opravdu Narcisa Malfoyová?“

Snape povstal a odložil pohár s vínem na krbovou římsu. Teprve potom se natáhl se po pergamenu, přešel s ním k oknu a dlouhou dobu ho studoval. Potřeboval ten čas spíš k nalezení vlastní duševní rovnováhy, protože skutečnost mu byla jasná na první pohled.

Když se po pár minutách obrátil zpět k bystrozorovi, měly už jeho oči opět svůj neproniknutelný výraz a ze rtů mu splynulo jediné slovo.

„Ne.“

Nastalé ticho rušil jenom rytmický ťukot kapek deště, bubnujících do okenního parapetu.

* * *

Ke svému bytu došla Hermiona přece jen klidnější, i když značně promočená a tak rychle odemkla a vešla dovnitř. Tašku odhodila v předsíni na zem a rovnou zamířila do koupelny. Až když z ní vycházela s hlavou zabalenou v ručníku, všimla si pošty ležící na rohožce. Sebrala obálku a nedělní výtisk Denního věštce a cestou do pokoje přemýšlela, kdo jí píše. Předpokládala, že bude to Harry a Ginny. Ani nevěděla, jestli ji poslouchali, když jim do nebe vychvalovala krásy Francie, kam jezdila jako dítě s rodiči. Přitom kouzelné kamenné domečky a starobylá městečka uprostřed levandulových polí představovaly ideální místo na líbánky. Dopis ale neměl zpáteční adresu a písmo na obálce jí nebylo vůbec povědomé. Roztrhla netrpělivě papír a vzápětí vytřeštila oči na slova, která na něm byla napsaná.

Co je to za nesmysl? Hloupý vtip? Nebo nejapná taškařice Freda a George? Trochu moc silná legrácka, pomyslela si a odhodila papír na stůl. Místo něj vzala do ruky Denního věštce. V rychlosti přelétla zprávy na titulní straně a krátkou reportáž o zesílení hlídek v Gringottově bance, která minulý rok řešila několik případů vloupání. Nic už není, jak bývalo, napadlo ji, když otáčela na poslední stranu. A právě tady, dole mezi krátkými zprávami z domova jí do oka padlo známé jméno. "Draco Malfoy propuštěn z Azkabanu" hlásal nenápadný titulek. Okrajová, pro leckoho nepodstatná zpráva, která ale na ni vzhledem k dopisu působila jako bomba. Nebylo zapotřebí přílišné námahy, aby si ty dvě věci dala dohromady.

Rozklepala se jí kolena, takže se musela posadit. Nevěřícně těkala pohledem z novin na svém klíně a výhružným dopisem bez podpisu ležícím na stole. Najednou nedokázala logicky uvažovat a prostě a jednoduše se začala bát. Náhle jako by se ze všech koutů šklebila ulízaná Malfoyova tvář a kolem ní se plížil jeho povýšený smích. Roztřeseně vstala a s hůlkou v ruce začala na dveře a okna pokládat jedno zabezpečovací kouzlo za druhým.

další kapitola