Na sovích křídlech

* * * * *

Jenže – ještě tu byla další otázka, kterou prozatím nebyla schopná přijmout, ale která již nějakou dobu trápila její srdce. Miluje Rona natolik, aby to vyvážilo rozdíly mezi nimi?

Po tváři ji pohladil jemný závan větru. Hermiona zavřela oči, lehce se pohupovala a nechala ho, aby ji ovíval. Zvuk skřípajícího řetězu a tichý šelest listů byly uklidňující a odplavovaly z její mysli zmatené rušivé myšlenky, které ji v poslední době sužovaly.

„Příjemné odpoledne na procházku v parku.“

Překvapeně vyjekla, vyskočila a otočila se k majiteli hlubokého hlasu. Nemohla uvěřit tomu, co slyší, dokud to neuviděla na vlastní oči, a i tak to bylo prostě nemožné. Vysoký, bledý muž s velkým hákovitým nosem, zplihlé – už ne úplně černé – vlasy, výrazné a neskutečně tmavé oči – se spoustou vrásek okolo... Rozhodně musí mít halucinace.

„Jste starý,“ řekla víc sama sobě než muži, který stál vedle houpačky. To jednoduché zjištění způsobilo, že teorie o halucinaci byla ještě nepravděpodobnější. Zírala na něj ztuhlá šokem.

„Vždy jste měla dar říkat očividné.“

Nepochybně je to on! On! Severus Snape! Ale to není možné!

Hermiona si roztřesenou rukou přikryla údivem otevřená ústa a udělala malý krok směrem k tomu velmi hmotnému duchovi. Přesto zůstala stát poblíž houpačky a stále se druhou rukou držela řetězu. Vítr změnil směr a Hermiona v jeho závanu ucítila nejen vůni trávy zvlhlé večerní rosou, ale také náznak doteku čisté látky na horké pokožce, ačkoliv netušila, jak je to možné.

Pomalu sundala ruku z pusy a natáhla ji k němu. Očekávala, že hmátne do prázdna, a tak, když se dotkla silných, pevných svalů, pod kterými pravidelným rytmem bilo srdce, překvapeně zalapala po dechu.

„Jste to skutečně vy. Nevím, jak je to možné, ale jste to vy! Můj bože, je to dvacet let! Drželi jsme za vás smutek. Na bradavických pozemcích je náhrobek s vaším jménem. Viděla jsem, jak jste ze-“

Mozolnaté prsty jí přejely přes rty, aby ji umlčely. Hleděli na sebe, Hermiona pátrající po odpovědích a Snape hledající všechno to, co tvořilo tu Hermionu, kterou znal.

„Nepřišel jsem diskutovat o své smrti,“ pronesl jednoznačně.

Vnímala, jak ta slova vibrují v hrudi, které se dlaní dotýkala. Tišícím prstem jí dál pomalu klouzal po rtech a lehce je otíral. Zůstala zticha.

„Chlapec odešel do Bradavic.“

To sdělení ji překvapilo a zmátlo. Cože?

Snape si zřejmě povšiml jejího zmatku a dodal: „Váš malý Weasley. Je teď v Bradavicích.“

„Hugo,“ řekla Hermiona, když pochopila, o kom mluví. Ale... „Vy znáte Huga?“

Snape ignoroval její otázku a pokračoval: „Není tady v parku s vámi.“

„Prof-“ začala Hermiona, ale pak změnila názor. „Pane Snape, já-“

Tentokrát ji přerušil on. „Severusi,“ prohlásil. „Říkej mi Severusi.“

Záblesk v jeho očích způsobil, že to zopakovala po něm: „Severusi.“ Měl vůbec někdy dřív v očích takový výraz štěstí? Nepamatovala se na to, a ty oči byly něco, na co nikdy nezapomněla.

Když nic dalšího neřekla, jeho výraz se změnil. Teď vypadal soustředěně. „Možná by sis měla sednout,“ navrhl, uchopil ji za ruku, která mu stále spočívala na hrudi, a nasměroval ji k houpačce.

Němě ho poslechla a znovu se posadila. Hleděla na jejich spojené ruce a vnímala, jak jí přejíždí po dlani palcem. Hřálo to. Zhluboka se nadechla a podívala se mu do očí.

„Proč dvacet let?“ zeptala se.

Dál jí přejížděl prstem po ruce a v rudém světle zapadajícího slunce pozoroval její tvář. Nakonec odpověděl: „Dřív jsi mě nepotřebovala.“

A teď ano? vyvodila si Hermiona z jeho odpovědi. Potřebuji ho? Snapea? Lehce mu stiskla ruku. Bylo to příjemné. Ten pocit byl příjemný a správný. Ano, potřebovala ho.

Uchopila i jeho druhou ruku. Netušila, proč si je těmi slovy tak jistá, ale to, co zašeptala, byla čistá pravda: „Chyběl jsi mi.“ Jak mi mohl chybět, když jsem ho nikdy pořádně neznala?

Ale bylo to tak; chyběl jí.

Podívala se na něj a zjistila, že se usmívá. Nebyl to široký úsměv, nicméně byl to úsměv. Díky tomu si uvědomila, že ho zná ještě daleko míň, než si myslela. A také, že by toho o něm chtěla vědět mnohem víc. Taky se na něj usmála.

„Jak víš, že jsem tě dřív nepotřebovala?“ zeptala se. „Nemysli si, že zapomenu, co jsi provedl, Severusi. Že zapomenu na všechny ty otázky, které se mi rojí v hlavě,“ durdila se, ale úsměv jí stále pohrával na rtech. „Myslela jsem, že jsi mrtvý. Moje víra zakolísala, když jsi padl. Od oné noci jsem den co den prosila o tvoji ochranu... Modlila jsem se, abys dostal šanci žít.“

„Měla jsi přátele,“ odpověděl. „A Weasleye,“ dodal. Do tváře se mu vrátil jeho obvyklý vážný výraz.

„To mám stále,“ řekla směrem k trávě u svých nohou.

„Opravdu?“ zeptal se. Nepochybně se dožadoval jejího vyjádření.

Zvedla oči a pohlédla mu do tváře s nadějí, že to je rozhořčení a ne bolest, co cítí vyplouvat na povrch spolu se všemi svými pochybnostmi. „Co o mě víš?“ zeptala se podrážděně, přičemž se jí do hlasu vloudil pocit marnosti.

Pustila jeho ruce a vstala. Obešla houpačku a pevně se chytila řetězu. S pohledem upřeným na jeho tvář ho obvinila: „Co bys mohl vědět o životě za posledních dvacet let? O mém životě? Jsi duch!“

Opětoval její pohled s klidnou shovívavostí. Měla chuť ho praštit.

„Ty víš, že nejsem.“ Jeho oči ji propalovaly.

Hermiona pustila řetěz houpačky a odvrátila se. Rukou si unaveně přejela po tváři. Chtělo se jí plakat zoufalstvím, úlevou, smutkem, štěstím... Na zádech jí spočinula teplá dlaň.

„Tvoje modlitby byly vyslyšeny,“ řekl. „Ten had mě nezabil. Byl jsem imunní vůči jeho jedu a vyléčil jsem se, když pominul šok.“ V lehkém vánku zněl jeho hlas měkce. „Zachránila jsi mě.“

Tázavě se k němu otočila.

„V tom lese, tenkrát v zimě,“ vysvětloval šeptem, který ji halil jako plášť. „Kdyby se ta noc nestala, byl bych smrt uvítal, Hermiono. Byl jsem přesvědčen, že na mně nikomu nezáleží. Dokud jsi nepřišla ty.“

„Záleželo nám na tobě,“ objala ho ve snaze ho o tom ujistit.

„Tobě na mně záleželo, ostatním ale ne. Vrátil jsem se kvůli tobě. Jenom kvůli tobě.“ Vzal její hlavu do dlaní a donutil ji, aby se na něj podívala. „Tys tam tehdy byla pro mne a teď jsem já tady pro tebe.“ Jejich rty se setkaly v letmém dotyku. „Vezmi si ode mne, co potřebuješ.“

Hermiona zavřela oči pod náporem vroucnosti toho šeptaného pozvání. Jediné, na co dokázala myslet, byla vzpomínka na pocit, který zažila onu noc v lese, když tohoto muže políbila, aby ho utěšila. Můžu to zažít znovu? pomyslela si, ale to už se jejich rty dotýkaly. Můžu to zažít znovu? Přitiskla k němu prudce svoje ústa rozhodnutá to zkusit.

Severusova reakce ji ujistila, že to, co si pamatuje, nejsou jen blednoucí vzpomínky a sny. Nikdy od konce války a od okamžiku, kdy se jejich životy protnuly, nezapomněla Hermiona na dotek těch rtů, na chuť těch úst, na objetí těch paží, které ji svíraly v náručí. A teď to cítila znovu.

Jejich rty se oddělily, ale Hermiona nechala oči zavřené. Byla si naprosto jistá, že se to nestalo, že sní a brzy se probudí do otupělého života. Spočívala hlavou na jeho hrudi, chtěla, aby ji zvedání a klesání dechu ukolébalo do nikdy nekončícího spánku. Ruka jí sklouzla z jeho zad a putovala vzhůru po hrudníku, až se dotkla kůže na jeho krku.

Zjizvené kůže.

Přinutila se otevřít oči a podívat se na to zubaté znamení, které právě mapovala špičkami svých prstů.

„Je to skutečné, Hermiono.“

Ta slova způsobila, že jí po tváři začaly téct slzy. Slíbal jejich vlhkou stopu a skončil něžným polibkem na ústa. Oplatila mu něhu, ale líbala ho mnohem odhodlaněji, protože potřebovala cítit, že je vedle ní.

Další polibek jí vtiskl na čelo. „Vrátil jsem se. Jen a jen pro tebe.“ Ustoupil a pohlédl jí do tváře. Muselo se mu zamlouvat to, co vidí, protože se znovu takovým zvláštně krásným způsobem pousmál.

Už byla téměř tma a s každým krokem, kterým se od ní vzdaloval, ztrácel jeho výraz na ostrosti.

„Nesporná touha po procházce v parku mne sem přivede za týden ve stejnou dobu,“ sdělil jí a s těmito slovy zmizel a zanechal ji stát s pohledem upřeným do skupinky stromů.

Po zádech jí přeběhl mráz a to ji vrátilo zpátky v místě a v čase. Povzdechla si a otřela si z tváře tiše kanoucí slzy. Měla týden na to, aby pochopila, jak si s ní osud pohrál. Objevení Severuse Snapea – Severuse Snapea! – ji přivedlo na myšlenku, že jestli chce odejít, má teď možnost volby, kterou by měla vzít v úvahu.

Hermiona vyrazila směrem k domovu, a i když by si to ještě nepřiznala, už věděla, že do toho parku příští týden půjde.