Jdi na obsah Jdi na menu
 


Věnováno Griffy, která jediná asi vytuší, jak moc z příběhu je o mně...

* * * * * * *

Stalo se to už tak dávno. V malém potůčku pod Trevisovic farmou proteklo od té doby tolik vody, že by naplnila celý oceán, a pramínky vlasů na několika místech obarvil čas. Zkrátka už spoustu let nebyla tou bezstarostnou dívenkou s pevným přesvědčením, že krajina snů je nekonečná a čáry a kouzla jsou za každým rohem, stačí se jen pořádně dívat.

Vzpomínky na její první léto v tomhle údolí přikryly nové dojmy a události. Snad by si je byla ani nevybavila, kdyby se osud z jakési záhadné příčiny tak zvláštně neopakoval…

* * *

Ačkoliv se pokojem nerozezněl otravný zvuk budíku, Betty se probudila brzy. Zaspala jsem, byla její první myšlenka, ale vzápětí si uvědomila úžasnou skutečnost. Jsou prázdniny. Konečně. Po těch dlouhých dnech ve školních lavicích, testech, zkoušení, písemkách a odpoledních strávených nad učebnicemi ji čekají sladké dny volna a nicnedělání. Na jejich rozlehlé farmě to sice nebude s tím lenošením tak žhavé, protože rodiče si pro ni určitě nějakou činnost vymyslí, ale to nějak vyřeší. Rozhodně nemíní trávit léto mezi ovcemi nebo při domácích pracích.

Rozhlédla se po pokoji. Slunce vysílalo své paprsky téměř po celé stěně a ozařovalo psací stůl, prádelník a knihovnu. Do malé místnosti se toho kromě postele už opravdu moc nevešlo, ale ona si nestěžovala. Byl to její svět, její výlučné království, kam i mamka nevstupovala bez zaklepání a kde ani oba bráškové nepáchali nepřístojnosti. Měla je ráda, byla s nimi občas děsná legrace (pokud ji tedy zrovna nezavřeli do prasečího chlívku, protože nechtěli, aby s nimi šla na ryby), ale bylo fajn mít svoji malou „zašívárnu“, kde se cítila před jejich nápady v bezpečí.

Vyskočila z postele. Nemíní ztrácet z prvního dne prázdnin už ani minutu. Mamka s taťkou jsou určitě nahoře na pastvinách a nebudou ji shánět dřív než kolem poledne, až přijde čas na pár sendvičů. Do té doby bude zpátky. Veškerou silou svých deseti let zatoužila po nějakém dobrodružství. Popadla ze židle tričko a kraťasy, které tam včera v rychlosti odhodila, a bleskově se do nich převlékla. Vlasy rozježené kolem hlavy na všechny strany si stáhla sponou do velkého ohonu. Česáním se odmítala zdržovat. Stejně se jí zase zacuchají, tak co. Pak opatrně otevřela okno a vysoukala se na parapet. Odtud seskočila na střechu nízké kůlny, přilepené k východní stěně jejich domu, a po odloženém žebříku sešplhala do zahrady. S rozkoší vdechla mámivou vůni rozkvetlé louky, už jen trošku pokropené ranní mlhou, a nadšeně se rozběhla k nedalekému lesíku.

Nohy obuté do lehkých sandálů ji donesly až k prvním stromům. Jak přicházela blíž, zahlédla mezi listy oranžový záblesk. Zvědavě nadzvedla větve, visící až téměř k zemi a v úžasu zůstala stát. Před ní rozevřelo malé údolíčko, ohraničené ze tří stran hradbou nízkých skal. Zbylá strana, kterou sem právě nahlížela, byla hustě porostlá křovím a rozložitými borovicemi, takže nebýt toho blýskavého paprsku, patrně by ji vůbec nenapadlo sem vejít. Příčinou jejího údivu bylo ale něco jiného. Na travnatém koberci uprostřed tančila víla. Drobná postava kroužila pomalými pohyby po trávě, zvedala ruce k nebi nebo je vztahovala k vysoké skále naproti a v slabém vánku za ní povlávala hříva zrzavých vlasů propletená závojem z květin. Pohádkový výjev ještě umocňovaly zlatavé sluneční pruhy prosvítající přes koruny okolních stromů.

Pod jejími kroky nepříliš hlasitě zapraskala větvička, ale vířivý pohyb přesto ustal. Vlasy propletené květinami se rozprostřely na drobných ramenech a orámovaly kulatý obličej s několika světlými pihami na tvářích. Uprostřed čela se objevila zamračená vráska.

„Kde ses tu vzala? Takhle brzy sem nikdo nechodí,“ promluvilo to stvoření nevrle.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyrušit. Ty… ty jsi víla?“

„Jasně, nevidíš?“ uculila se rusovláska a znovu se zatočila dokola, až se jí z květinové čelenky uvolnilo několik kopretin a sneslo se do trávy.

„A kde máš ostatní?“

Víla se rozesmála zvonivým smíchem: „Jsem tu jenom já. Chceš si se mnou zatancovat?“

Betty nadšeně přikývla, ale přibližovala se poněkud obezřetně, což tanečnici z nějakého důvodu přišlo hrozně legrační.

„Tak pojď a neboj se, já tě nezakleju. Nesmím ještě čarovat.“

„Když to říkáš…“

Sandály opuštěně zapadly do trávy a zeleným paloukem se začaly míhat dva páry bosých nohou. Když se dívky unavily tancem, usadily se na kamenné sedátko pod nejvyšší skalní stěnou.

„Naučila bys mě plést taky takovéhle závoje?“ otázala se Betty nesměle.

„Jasně, ale musíme na louku pro další kytky, tady na pasece jich moc neroste.“

Vyběhly ven z lesa a po chvíli se vrátily zpět s náručemi plnými voňavého kvítí, které rozložily poblíž kamenů. Betty s nadšením pozorovala štíhlé prsty své společnice, které rychle proplétaly dlouhé stonky kopretin s modravými květy zvonků a nějakých dalších žlutých kytek, jejichž jméno si teď nedokázala vybavit. Pokusila se je napodobit a po chvilce tápání se jí podařilo vytvořit trošku pochroumaný věneček.

„Takhle?“ otázala se, když si ho nasadila na hlavu.

„Dobrý, ale malinko to opravím, aby ti při tanci nespadl. Moc to nevydrží.“

Obě dívenky se ozdobily vytvořenými věnečky a závoji a znovu se daly do tance.

„Jak se jmenuje tohle místo?“ otázala se udýchaně mezi otočkami Betty. Společná hra ji přidala na odvaze a její vrozená zvědavost zvítězila nad strachem.

„Nevím, říkám mu prostě paseka.“

„To já mám pro všechno jméno. Mamka říká, že pořád jenom fantazíruju, ale stromy a kytky se taky nějak jmenují, tak proč by nemohly i kameny, les nebo louka? Mohly bysme tomu tady říkat třeba… Čarovná paseka?“

Zrzečce se ve tváři mihl zvláštní úsměv, který ale vzápětí zmizel, jak mysl ovládl nový nápad.

„A tohle by mohl být Trůn obrů,“ ukázala na kámen, kde předtím seděly. „Sice by byl pro obry trochu malý, ale oni sem stejně nepřijdou, bydlí výš v horách.“

„Támhleten strom zase vypadá jako postava v plášti. Co takhle Zelený kouzelník?“ navrhl Betty další pojmenování, které rusovlásce bůhvíproč připadalo děsně k smíchu, takže se lesem rozlehly zvonivé zvuky hlasitého chichotání.

Běhaly po pasece a vymýšlely jména. Hra jim vydržela ještě dlouho poté, kdy horké letní slunce vzalo natrhaným květinám jejich svěžest. Náhle k nim slabý větřík donesl z údolí zvuk kostelního zvonu. Betty spočítala jeho údery a vyděsila se. Dvanáct. No to bude doma mazec. Ráno se ztratila jako pára nad hrncem a celé dopoledne o sobě nedala vědět.

„Musím jít, máma bude šílet.“

„A přijdeš zase? Třeba k večeru?“ ozvala se nečekaně z hlasu rusovlásky prosba.

„Jestli smím… Líbilo by se mi trávit prázdniny s vílou. Sejdeme se zase tady, na Čarovné pasece, ano?“ zavolala už běžíc ze svahu dolů.

To jí nebude nikdo věřit. Potkala v lese vílu. Opravdickou. Ačkoliv – odkdy jsou víly zrzavé?

* * *

Ten den se jí už nahoru do lesa jít nepodařilo. Mamka opravdu nebyla z jejího ranního útěku nijak nadšená a na zbytek dne jí přidělila spoustu úkolů. Nakonec to ale byl spíš trest pro ni, protože Betty si celé odpoledne přehrávala v hlavě události z lesa a tudíž o tom neustále hovořila.

„…Udělala mi závoj a tancovaly jsme spolu a je tam takovej kámen, vypadá jako velikánské křeslo, říkáme mu Obří trůn…“ mlela bez přestání páté přes deváté, až z toho matce šla hlava kolem. Na chvíli zmlkla jenom u večeře, když do sebe ládovala dušenou mrkev a alespoň chvíli poslouchala barvité vyprávění svých brášků o tom, jak velké ryby viděli v potůčku za farmou.

Další ráno utíkala na kopec opět hned po probuzení i když se jí srdíčko tetelilo obavami. Bude tam? Nezdálo se jí to jenom? Neurazila se, když večer nepřišla? Její strach byl ale zbytečný. Na kamenném trůně seděla její přítelkyně a už z dálky na ni vesele mávala.

„Promiň, ale nemohla jsem včera přijít,“ omlouvala se honem Betty.

„To nevadí, taky jsem tu večer nebyla. Dvojčata provedla nějakou neplechu a mamka se rozhodla, že na nás musí začít výchovně působit i o prázdninách, a vzala to šmahem. Všechny i s taťkou nás tak zapřáhla do práce, že jsme se vůbec nedostali ven. Naštěstí ji to už zase přešlo,“ sypala ze sebe dívenka o překot, takže až po chvíli si uvědomila vytřeštěný pohled své kamarádky.

„Co je, co se stalo?“

„Ty máš sourozence?!“

„Jo, šest brášků. Dva už jsou z domu, ale čtyři ještě chodí do školy,“ začala zrzečka vypočítávat. „Někdy se to k nevydržení. Hlavně dvojčata Fred s Georgem – ty maléry přímo přitahujou. Ale je s nima aspoň legrace. Když jsou přes rok pryč, někdy se mi i stýská. Ron, ten je jenom o rok starší než já, lítá za nima jako ocásek a pořád se jim chce vyrovnat, za to nejstarší Percy je děsnej pavouk, tomu se radši vyhýbám. No a já jsem Ginny,“ natáhla k Betty ruku. Ta stála pořád ještě s otevřenou pusou a snažila se utřídit si v hlavě změnu situace. Moc jí to nešlo.

„Ty sis vážně myslela, že jsem víla?“ pozvedla rusovláska udiveně obočí.

Betty nepatrně přikývla a začervenala se.

„Vlastně ses tolik nespletla, někteří z nás mají vílí předky. Ale já ne. Jsem obyčejná čistokrevná čarodějka. Doufám, že nejsi zklamaná.“

Zklamaná? Proč? Nakonec je to takhle ještě mnohem lepší. Ginny je v podstatě jako ona – má mamku, taťku, brášky… no a ještě k tomu umí čarovat.

* * *

Z cest nahoru k lesu se pro Betty stalo pravidlo. Během každého dne, když měla chvilku volno, utíkala přes louku k vysokým smrkům na kopci a vyhlížela zrzavé vlásky obsypané záplavou bílých květů, téměř vždy s úspěchem. Když se ale někdy rusovláska neukázala, nic ji netěšilo. Dokonce ani neprojevila obvyklé nadšení nad nově narozenými jehňaty, která jí jinak připadala neodolatelná. Prostě se z nich stala nerozlučná dvojice. Voňavá vřesoviště a tajemná lesní zátiší jim otevřely svou náruč a dokázaly je vábivě je poutat celé dlouhé hodiny.

Toho dne zrovna stavěly pod vysokými borovicemi zahrádky pro lesní skřítky, když se náhle z dálky ozval dunivý zvuk hromu a na listech stromů zašustily první kapky. Obě dívenky zvedly hlavy.

„Asi bysme se měly někam schovat,“ navrhla Betty. Máma vždycky říká, že při bouřce nemá být člověk venku. Prý je to nebezpečné.“

„Moje mamka to říká taky. No jo, ale kam se tady schováme? Nikde v okolí není žádný srub, dokonce ani bouda pro ovce. Nejblíž je to… k nám,“ zaváhala větší z dívek.

To Betty zaujalo. U kamarádky doma ještě nebyla. I když – ona u nich také ne. Při svých hrách se všem lidským obydlím vyhýbaly, byly lesní víly a ty přece do stavení nemají přístup. A hlavně tam hrozilo, že budou zapojeny do nějakých domácích prací. Kdepak, lepší je to na kopci nebo v lese. Jenomže, proč si to nepřiznat, pocítila zvědavost. Nevzpomínala si, že by někdy slyšela o nějakém osamělém domě nebo usedlosti v okolí. Ale Ginny říkala, že jsou kouzelnická rodina, tak třeba bydlí v jeskyni nebo…

Mezitím se znovu ozval hrom, tentokrát mnohem hlasitěji a zrzečka se rychle rozhodla. Nechala zahrádku zahrádkou, popadla kamarádku za ruku a tryskem zamířila z borového hájku ven. Betty se zdálo, že běží jen chvíli, ale najednou se ocitly na velké louce, ačkoliv mezi stromy žádná paseka neprosvítala. Uprostřed prostranství stála zvláštní stavba. Starý dům vypadal, že musí okamžitě spadnout, protože stál až nebezpečně nakřivo. Nahoře z červené střechy trčelo na všechny strany několik komínů a po dvorku pobíhala hnědá kuřata. Dívky se udýchaně zastavily u plotu a ta domácí mávla rozmáchle rukou před sebe, jako by předváděla nejmíň pět set let staré hradní sídlo.

„Vítej v Doupěti, Betty!“

„To je… to je úžasný. Vůbec jsem si neuměla představit, kde vlastně bydlíš,“ lapala návštěvnice po dechu a v úžasu nevěděla, na co se dívat dřív. Snad by tam takhle stála celou věčnost, kdyby je za krkem nezastudily dešťové kapky a hlavně kdyby zpoza domu nezaslechly jakési brumlání.

„Mamka!“ zvolala přidušeně Ginny, znovu chytla kamarádku za ruku a táhla ji přes dvůr k domu. „Honem, dokud nás nevidí.“

Rychle se prosmýkly krátkou chodbou okolo pootevřených dveří do kuchyně až k nerovnému schodišti klikatě stoupajícímu celým domem. Na třetím odpočívadle otevřela Ginny jedny z několika dveří a vpustila kamarádku do svého království.

Pokojík nebyl o moc větší než ten Bettin. Stolek se dvěma židlemi u okna, prádelník, velká truhla a postel s patchworkovým přehozem hrajícím všemi barvami ale snad právě proto působily útulným dojmem. Stěny byly potaženy světlými tapetami s motivem kopretin a Betty se zdálo, že i slabě vydávají jejich vůni. Na několika místech mezi vystouplými trámy visely obrázky, mnohé malované dětskou rukou. Náhle Betty překvapeně zalapala po dechu. To když se na jednom z nich malý chlapec sklonil a postříkal vodou z vědra dívenku, která stála opodál. Vypadala, že je právě na cestě ze zahrady, protože jí z košíku vykukovaly zelené čupřiny mrkvové a petrželové natě.

„Tam… tam…“ koktala Betty, „ten obrázek se hýbe!“

„No jo,“ odvětila nevzrušeně Ginny. „Dick zase dělá rošťárny, to je mu podobný. Asi těch pár dní, co visel v pokoji dvojčat, na něm zanechalo stopy. Dřív Susan takhle nezlobil.“

„A-aha,“ kývla nechápavě Betty, ale dál už se nevyptávala. Zaujala ji totiž další věc v pokoji – masivní dřevěná truhla. Vypadala, jako by právě vyskočila z Andersenovy pohádky. Ginny se skláněla k jejímu víku a chystala se ho nadzvednout.

„Pojď,“ mávla na kamarádku, „ukážu ti svoje hračky.“

Víko se otevřelo a Betty zvědavě nakoukla dovnitř. Hned na vrchu ležela velká mrkací panenka, která, jakmile na ni dopadlo světlo, otevřela oči a promluvila.

„Ahoj Ginny!“

„To je Vicky, moje nejoblíbenější panenka. Když ještě patřila mamce, uměla toho říkat víc, ale teď už mě většinou jenom pozdraví. Možná se taky zlobí, protože si s ní přes léto moc nehraju. Jak jsou kluci doma, není tady chvilka klidu,“ rozumovala.

Poté vytáhla z truhly stočenou ruličku s barevnými třásněmi, ze které se po rozbalení vyklubal strakatý kobereček.

„Je létací, přivezl mi ho tajně brácha z Egypta. Škoda, že mě neunese, to by bylo něco. Strašně se mi líbí lítání, závidím klukům, když vytáhnou z přístěnku košťata a na louce za domem trénují famfrpál,“ básnila rusovláska a oči jí jen zářily. Měla radost, že má tak pozorného posluchače a příliš se nestarala, že Betty každému druhému slovu nerozumí.

Nakonec z truhly vytáhla několik obrázkových knížek. Obě dívenky se ponořily do jejich stránek a příběhů, takže jim uniklo, že bouře venku pomalu odeznívala. Přeslechly i kroky na schodech. Téměř nadskočily, když dveře zaskřípěly v pantech a do místnosti nakoukl kulatý ženský obličej.

„Viděla jsem na hodinách, že jsi doma. To je dobře, že ses schovala před bouřkou, ale…“ žena se zarazila, když si uvědomila přítomnost dalšího dítěte. „A tohle je kdo?“

„Betty,“ pípla tiše rusovláska a sklopila oči k podlaze. „My… známe se z lesa. Bydlí dole ve vesnici.“

Matčina tvář se zachmuřila: „Mudla?! Copak jsem ti, Ginny, neříkala, že…“

Vylekaný pohled hnědých očí jí umlčel.

„No nic, to si povíme potom. Nemáte hlad? Pojďte dolů, udělám vám něco k svačině. Tak honem, honem, než vám to kluci spořádají,“ dodala ještě, ale její kroky se už ozývaly ze schodů.

„Tvoje maminka se asi zlobí, viď?“ otázala se opatrně Betty.

Ginny jenom mávla rukou: „Nech to plavat, ono se to srovná. Jdeme na baštu, ne?“

Vyskočila, pomohla kamarádce na nohy a společně se vydaly dolů do kuchyně. Okolo dlouhého stolu stálo nejmíň deset židlí, každá jiného tvaru a barvy. Na několika už někdo seděl. Zrzavou vyčouhlou dvojici potměšile se tvářících rošťáků Betty okamžitě otipovala na ona pověstná dvojčata. Proti nim seděl na zeleně natřené židli menší chlapec se zamračeným výrazem ve tváři, ale nezbytnou zrzavou kšticí, a konečně v čele stolu se majestátně tyčil nejstarší z přítomných synů – povýšeně se usmívající mladík, který se právě chystal zakousnout do připraveného sendviče. Náhle ho ale se zaklením odhodil, když mu z prostoru mezi plátky veky vyklouzl myší ocásek. Vzápětí se ze stolu sesmekla bílá myš a drobnými krůčky pelášila k díře pod dřezem. Betty zapištěla.

Matka se obrátila od kuchyňské linky a pozvedla ruku s vařečkou: „Říkám vám to naposled – nechce těch lumpáren. Aspoň u stolu bych chtěla mít od těch vašich nesmyslů pokoj. A kromě toho máme hosta,“ ukázala ke dveřím.

„To je moje kamarádka,“ zamumlala Ginny potichu a spolu s Betty se usadila co nejdál od brášků. „Promiň, jsou to pitomci.“

„Ginny!“ ozval se od sporáku varovně matčin hlas.

„To je v pohodě,“ smála se Betty, „mám doma taky dva bráchy. Akorát jsem se lekla, no.“

Fred se na ní vesele zašklebil a podal jí přes stůl sklenici s marmeládou. Trochu váhavě se pro ni natáhla. George ale do bratra pod stolem strčil a sklenice se s rachotem rozkutálela po desce, nechávajíc za sebou červenou stopu.

„Už toho mám právě dost. A ven! Když už viditelně nemáte hlad, nechte v klidu najíst ostatní,“ rozzlobila se teď doopravdy matka. „Mažte dozadu do kůlny a nanoste do pokoje dříví ke krbu. A vy jezte.“

S tichým mumláním, ve kterém se ozývalo cosi o nenapravitelných číslech, se vrátila k vaření.

Zbytek svačiny proběhl v tichu, naplněném jenom spokojeným mlaskáním a cinkotem sklenic s dýňovým džusem. Jakmile spořádali celou horu sendvičů, zavolala si matka Ginny stranou a cosi jí pošeptala. Dívka jen neochotně přikývla. Betty šestým smyslem vytušila, že je nejvyšší čas vypadnout.

„Budu už muset domů, určitě je pozdě,“ hodila očima k vysokým stojacím hodinám, ale opět se jí údivem rozšířily oči. Tak tohle měla Ginnina matka na mysli, když mluvila o hodinách! Na ciferníku bylo několik ručiček a většina jich ukazovala na slovo „DOMA“. Také jedna z posledních právě přeskočila k ostatním a vzápětí na to se otevřely dveře a do kuchyně vstoupil vysoký muž v plášti se špičatou čapkou na hlavě.

„Dobré odpoledne, Molly,“ pozdravil svoji ženu a vesele se ušklíbl. „Copak naši chlapci zase vyvedli, že jsou najednou tak pracovití?“

Matka jenom mávla rukou.

„Neuměli se chovat u stolu. A dokonce před hostem. Ginny si totiž přivedla kamarádku. Z vesnice,“ doplnila významně žena a ukázala přes rameno na dívenky stojící u dveří.

Pán domu se rozzářil: „Opravdu? To je skvělé, potřeboval bych totiž vysvětlit, jak vlastně funguje ten-?“

„Arture,“ ozval se varovně hlas jeho ženy, „už je spousta hodin a Betty musí domů. Ginny, odveď ji na okraj lesa a pak se rychle vrať. Potřebuju pomoct s večeří.“

„Tak běžte,“ pobídl je muž a na rozloučenou podal Betty vážně ruku. „Rád jsme tě poznal. Doufám, že se zase někdy přijdeš podívat.“

„Na shledanou,“ pípla Betty a honem chytala balanc, jak jí její kamarádka rychle vystrkovala ze dveří.

Venku vzduch nádherně voněl a na trávě se třpytily blýskavé kapky deště jako vyleštěné diamanty. Obě dívenky se vesele rozběhly přes louku k lesu. Kousek od borového hájku, který musely odpoledne tak nakvap opustit, se rozloučily.

„U vás je to tak super,“ vydechla obdivně mladší z dívek. „Tolik zajímavých věcí. Škoda, že sem nemůžeme chodit častěji, vaši jsou moc prima.“

„Vážně se ti u nás líbilo?“ ptala se nevěřícně rusovláska, ale bylo vidět, že ji to potěšilo. „No, třeba by to nějak šlo zařídit, zeptám se. Naši totiž mudly zbožňujou. Hlavně táta.“

Betty se šťastně usmála a rozeběhla se mezi stromy k domovu. Doma ji zaručeně čekalo nepříjemné kázání o věčném toulání, neudělané práci a promočených botách, ale její dušička se přesto tetelila spokojeností. Nádherný pocit z kouzelného odpoledne v domě uprostřed lesa si odnášel s sebou dolů jako nejvzácnější poklad.

Bezstarostný čas prázdnin se zdál nekonečný.

* * *

pokračování zde

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

úžasné

(Jarmila, 8. 2. 2008 10:14)

Taky se moc těším na pokračování.

To Lizz:

(Jacomo, 18. 9. 2006 9:52)

Děkuju za milý komentář :-)
Budu se snažit, aby i pokračování za něco stálo.

moc pěkný!

(Lizz, 15. 9. 2006 13:59)

:) to byla strašně roztomilá povídka, na pokračování se těším;)
doufám, že z Betty uděláš čarodějku!;)