Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 12. 2012

Tíha rozhodnutí

Překlad 9. kapitoly povídky Who Lives In Disguise od australské autorky duj. Kapitolu přeložila Chalibda, za betaread může moje soví maličkost. Původně byl překlad publikován na Chalibdiných stránkách, ale vzhledem k jejich nefunkčnosti se s laskavým souhlasem překladatelky a autorky objevuje zde.
 

 
Když toho dne, co byl Ron na své vlastní narozeniny otráven, dorazili konečně do nebelvírské věže, rozeběhla se Hermiona rovnou do ložnice. Byla příliš zoufalá na to, aby přemýšlela nad tím, že Levandule a Parvati budou pravděpodobně ještě vzhůru, aby vyzvídaly, kde celý den byla a také pro ně daleko důležitější informaci, kde byl ksakru Ron.
Neměla jinou možnost než jim to říct. Jejich reakce byla tak vzteklá, jak se dalo předpokládat.

"Proč jsi mi to neřekla?" ječela Levandule. "Chodím s ním já a ne ty! Jak jsi mi mohla za celý den nic neříct?"

Popravdě Hermionu vůbec nenapadlo, že by to Levandule měla vědět, ale nebyla tak hloupá, aby to řekla nahlas.

"Promiň, nepřemýšlela jsem. Profesor Snape mi to řekl při snídani--"

"Snape? A proč to řekl tobě?" vyletěla Parvati.

Rozhodně neměla v úmyslu říct jim o jeho obvinění. Někdy je lépe držet se stručnější verze.

"Profesor Snape! Protože nikdo neví, kdo to mohl udělat, a tak se mě ptal, jako Ronovy blízké přítelkyně--"

"Ronovy přítelkyně? To je směšné! Už tři měsíce jsi s ním nemluvila!"

Hermiona se zhluboka nadechla a opakovala si, že zaklít Levanduli do černého brouka a rozšlápnout ji by ničemu nepomohlo a ještě ke všemu je to proti školnímu řádu.

"Ptal se mě, jako Ronovy blízké přítelkyně, jestli mě nenapadá, kdo by mu mohl chtít ublížit. Nic mě nenapadlo. Myslím, že to byl ten samý člověk, který dostal Katie, když jsme naposledy byli o víkendu v Prasinkách."

"Ale proč se ptal tebe a ne mě?"

Hermiona se otočila, aby nebylo vidět, jak obrátila oči v sloup. Bylo to poprvé za šest let, co Levandule skutečně chtěla mluvit s profesorem Snapem, ale kdyby se jí to podařilo, stejně by se jí to nelíbilo.

"Protože nás vídá dohromady v hodinách lektvarů už pět let a ty se kolem Rona motáš teprve od Vánoc. Jak by si toho mohl Snape všimnout?"

Levandule zrudla.

"Dvakrát nás přistihl, jak se na chodbě líbáme," zamumlala.

Na někoho, kdo celý den opakoval, že je mu jedno, s kolika dívkami se Ron bude líbat, jen když mu bude lépe, nevypadala Hermiona příliš přesvědčivě jako někdo, komu na tom nezáleží. Zarývala nehty do dlaně a v očích jí žhnulo.

"Proč se ho nezeptáš?" zasyčela. "Jsem si jistá, že ti rád vysvětlí, proč si nepamatuje, s kým právě chodíš!"

Levandule si s Parvati vyměnila rozhořčený pohled, a pak se rozhodla vrátit k hádce, o které si myslela, že ji může vyhrát.

"Ale ty to víš!" obvinila ji. "A naschvál jsi mi za celý den nic neřekla!"

Hermiona shodila Křivonožku ze své noční košile a natáhla se po šňůře od závěsu nad postelí.

"Když tě tak zajímalo, kde je Ron, mohla sis ho sama najít! Muselo tě napadnout, že je něco špatně, když nikdo z nás nepřišel na lekci přemisťování. Tak proč ses pro všechno na světě nezeptala profesorky McGonagallové? Nebo proč ses nepřišla podívat do nemocničního křídla?"

Levandule zavzlykala a odvrátila hlavu.

"Ty jsi vážně kráva, Hermiono!" sjela ji Parvati a konejšivě poplácala svou kamarádku po rameni. "Ona si myslela, že jste se usmířili a šli někam spolu. Takže se na to samozřejmě McGonagallové zeptat nemohla!"

Hermiona překvapeně dopadla na svou postel. Křivonožka podrážděně zamňoukal nad tím, že byl tak hrubě vyrušen.

"Aha." Neočekávala, že se bude cítit provinile. "Promiň, máš pravdu. Měla jsem ti poslat vzkaz. Byla jsem příliš zoufalá na to, abych na to myslela. My všichni."

"Všichni?"

"Já, Harry, Ginny." Ramena jí poklesla. Smlouvala o Ronův život a byla rozhodnutá své slovo dodržet, ale muselo to být právě teď? Nemohla mít alespoň jednu klidnou noc? "Téměř zemřel! Čekali jsme celý dne před ošetřovnou a nesměli jsme ho vidět dřív než v devět hodin večer. Omlouvám se, ale nebyli jsme schopni myslet na nic jiného, než jestli ho ještě někdy uvidíme živého."

"Jenom nezapomeň, že on je ještě pořád můj kluk," řekla Levandule. "A nepokoušej se ho získat zpátky jenom proto, že je teď zajímavý!"

Hermiona se kousla do jazyka.

"Zajímavý? Zajímavý?" jak by mohla cítit soucit s touhle stíhačkou? Zajímavý? Zatáhla své závěsy. "Nemám chuť se s tebou hádat, prostě sklapni a jdi spát."

Světla byla už přes hodinu zhasnutá a Hermiona stále ještě ležela a zírala do temnoty. Ron je živý. To byla rozhodně v každém ohledu dobrá zpráva. Jejich rozpory zmizely, jako by nikdy neexistovaly. Jestli  nebudou víc než přátelé, tak ať. Koneckonců je lepší mít živého přítele, se kterým si můžete povídat a vyjít si na procházku, než jen vzpomínky.

Ale to může řešit zítra, až se probudí. Teď jí v  hlavě ležel úplně jiný problém.

Profesor Snape. Zahořklý zatracený zabedněný zmijozel; který z každé jejich hodiny udělal utrpení. Po každé se sebe sama ptala, proč v tom ještě pokračuje a jestli tahle příležitost učit se od něj a stát se důležitou součástí války je dostatečný důvod k tomu, aby snášela jeho nesnesitelnou společnost. Pravda byla, že se ale za krátkou dobu naučila strašně moc. Nitrobranu, rozhovory beze slov, strategii, filosofii. První a nejdůležitější byla ale jeho rada: "Nikdy nesouhlaste s požadavkem, pokud nevíte, co to obnáší." Pravda, kterou obzvlášť nesnesitelným způsobem prosazoval.

Teď už to věděla. Ředitelův požadavek obnášel krev, dřinu, pot a slzy. Snape vždy bojoval na vítězství a špinavé triky jsou běžnou součástí jeho výstroje. Ale ona by se měla naučit porazit ho. Vysvlékal ji a smál se pak její nahotě, vázal ji do kozelce a chtěl po ní, aby se sama osvobodila.

Říkala si, že je to břemeno, kterého by se ráda zbavila. Ale teď, když to vypadalo, že by mohla skončit, cítila se jen naplněná touhou po dalších úkolech. Vůbec se necítila vítězství z toho, že ho přetlačila, jen lítost nad ztrátou šance.

Posadila se a několikrát vztekle praštila do polštáře. Křivonožka posunul své velké tělo a zpražil ji pohledem, žluté kočičí oči svítily opovržením.

"Ještě ty začínej," zavrčela. "Nepotřebuju, abys mě kritizoval i ty. Koukej spát." Poloviční maguár dal najevo, co si o tom návrhu myslí tím, že vyklenul záda a sekl po ní packou s vytaženými drápy.

"No dobře!" odsekla Hermiona. Stejně nemohla spát. Snape bude zuřit, až se tam objeví několik hodin po večerce, ale bylo jí to jedno. Konec konců si teď Harry alespoň do rána nebude prohlížet Pobertův plánek. Což svým způsobem znamenalo větší šanci na utajení a možnost promluvit si se Snapem o tom, jestli se jí chce zbavit.

O deset minut později vztekle syčela argumenty směrem k váhajícímu obrazu. Buclatá dáma ji nechtěla nechat projít, dokud ji Hermiona nepohrozila gumovacím kouzlem. Ne, že by to ve skutečnosti udělala, ale podařilo se jí to říct naprosto věrohodně s kamenným obličejem. Teď už se potřebovala jen vyhnout Filchovi a jeho prašivému mazlíčkovi.

Snape nebyl ve své kanceláři. Překvapeně se rozhlížela po prázdné místnosti. Z její hůlky vycházelo bledé světlo. Nenapadlo ji, že by mohl už v půl dvanácté spát. Co teď?

Za zády se jí ozval tichý hlas:
"Jedy jsou zamčené a chráněné, slečno Grangerová. Pokud doufáte, že najdete nějaký účinnější, plýtváte jen svým časem."

Nadskočila, otočila se a vyklouzly jí při tom z ruky dveře, které se za ní s bouchnutím zavřely. Znovu  sebou škubla a srdce se jí rozbušilo.

"Pane profesore!"

Zlověstně se před ní tyčil. Postřehla jeho černý hábit a ulevilo se jí, že ho alespoň nevyrušila v momentě, kdy se chystal do postele. Zřejmě zase kontroloval chodbu.

"Řekněte mi jediný důvod, proč bych vás neměl dotáhnout před profesorku McGonagallovou, aby vás vyloučila za krádež a pokus o vraždu," vrčel.

Netrpělivě zahučela. Copak toho nikdy nenechá?

"Pane, dobře víte, že jsem to nebyla já, kdo zaútočil na Rona, a profesorka McGonagallová by tomu nevěřila ani na chvíli."

"Jste si tím jista?"

V obličeji se mu objevila hluboká zlověstná vráska, vedoucí od jeho hákovitého nosu až k jeho ošklivým rtům. Ještě před půl rokem by byla vyděšená. Ať už byl věrný Řádu, nebo ne, byl to Smrtijed a ona toho četla z moderní historie dost na to, aby věděla, jakých hrůzných zločinů se možná v minulosti dopustil. Malicherná krutost, kterou projevoval při vyučování, byla pravděpodobně ničím ve srovnání s tím, co by mohl udělat někomu jejího věku.

Ale už ji to netrápilo. Prošel její myslí v okovaných botách a beze slov mluvil v její hlavě. Teď už ho znala. Ve škole byl učitel. A bylo stejně pravděpodobné, že prokleje žáka, jako to, že bude ve velké síni tančit s obří olihní tango.

"Naprosto jistá. Potřebuji s vámi mluvit, pane. Prosím."

"Padesát bodů-"

"Stržení bodů by mohlo vyvolat otázky, na které ani jeden z nás nechce odpovědět. Uložte mi místo toho školní trest. Hned teď. Dokud Harry spí a nedívá se do mapy.“

Zavrčel.

"Školní trest uprostřed noci?"

"Proč ne? Už jsem dostala jeden noční školní trest. V prvním nočníku. Profesorka McGonagallová nás nachytala po večerce a museli jsme strávit celou noc tím, že jsme Hagridovi pomáhali hledat vraha jednorožců."

"Jasně si pamatuji, že tehdy byly stržené i body," řekl a zdvihl obočí. Sto padesát bodů Nebelvíru a dvacet z jeho koleje za Dracovo vměšování. Tenkrát za to tomu klukovi pořádně vynadal.

"Ano, byly. Ale vy jste mi strhl padesát bodů při minulé hodině a já se domnívám, že to bylo nespravedlivé. Souhlasil jste, že se mohu zeptat na rozhodnutí profesora Brumbála."

"A vy mi nabízíte, že když vám uložím školní trest, budete zticha?"

Když přikývla, zamračil se, ale otevřel těžké dveře a zavedl ji dovnitř kanceláře. Vyčaroval jí zubní kartáček a kbelík s mýdlovou vodou.

"Tu podlahu už dlouho nikdo nevydrhnul," řekl jí. Vzdychla a spustila se na všechny čtyři, zatímco on ji pozoroval ze svého křesla. "Přála jste si se mnou mluvit. Mluvte."

Kousla se do rtu. Tohle byl opravdu stupidní nápad. Byl schopen zůstat vzhůru celou noc, jen aby jí prodloužil trest. Nebyla to velká plocha, ale jestli bude muset čistit každou píď kartáčkem, bude tu ještě za svítání. Ještěže je zítra sobota.

"Řekl jste řediteli, že žádá příliš mnoho a že už v tom nechcete dál pokračovat," zamumlala.

"Jak to víte?" naklonil se dopředu, z očí mu létaly blesky, dlouhé prsty sevřené kolem hůlky.

Dala si pozor, aby se mu nepodívala do očí a uzavřela svou mysl.

"Nemohu vám to říct, pane."

"Myslím, že to uhodnu. Potter a ten jeho plášť."

"Ne, někdo úplně jiný, ale říct vám to nemohu." Kdyby řekla, že to tomu člověku uklouzlo, věděl by, že mluví o Hagridovi. "Týká se to mě? Jsou to tyto hodiny? To je to, v čem nechcete pokračovat?"

"Nechtěl jsem s nimi nikdy ani začít."

V jeho slovech bylo slyšet úsměšek i hořkost.

"Nemyslela jsem to vážně, pane. Jestli jsem vás urazila, je mi to moc líto."

"Není to nic tak jednoduchého. Myslíte si, že jsem tak slabý, že mě zastraší malicherná urážka, nebo neposlušnost?"

V hlase mu zaznívala únava. Hermoiona si sedla na paty a dívala se na něj. Oči měl temné, jako nezapálené uhlíky. Jestli to tedy nebyly jejich hodiny, pak - ale ne! V mysli jí vytanula slova, která jí řekl ředitel tenkrát v tom mrazivém lednovém dni.

Severus je schopen naší věci obětovat cokoli, to je pro něj míra všech věcí. To, že je zvěd, ho přivádí do situací, ve kterých nemůže volit mezi dobrým a zlým, ale jen mezi menším a větším zlem. Musel udělat strašlivé věci. Věci, které ho v noci budí ze spaní a které učinili jeho život hořkým. Ale vždy udělá to, co je nutné, ať už ho to stojí cokoli.

Tenkrát nerozuměla. Hádala se, že to nezní příliš zmijozelsky a ředitel jí dopověděl, že sebeobětování a chytrost se navzájem úplně nevylučují, ale ona nerozuměla. To nebylo posuzování charakteru, to bylo proroctví.

Polkla.

"Blíží se to, že? Den, ve kterém budete muset udělat něco příšerného, protože je to menší zlo." A ona, pokud to bude potřeba, bude muset neústupně svědčit ve Snapeův prospěch, když ředitel nebude moci. Přemýšlela, jestli to, čemu bude čelit, je výsledek nezrušitelného slibu, nebo nějaké jiné příšerné záležitosti.

Jeho oči držely ty její v zajetí. Nevšimla si, že jí voda z kartáčku stéká na hábit.

"To není vaše věc," řekl. "Slíbila jste, že nebudete strkat nos do mých soukromých záležitostí."

Oči se jí zalily slzami. Potřebovala mrknout, ale nedokázala odvrátit zrak.

"Ale blíží se to, že ano?"

Zdvihl bradu a díval se svrchu na to, jak se před ním krčí.

"Myslím, že ano."

Žaludek se jí sevřel. Těžce polkla. Teď nebyl čas na to, aby se pozvracela. Ne před tímhle neotřesitelným a neústupným mužem. Náhle ji napadlo, jestli se mu z těch věcí, co musí dělat, chce také někdy zvracet. Není čirou náhodou jeho příšerné chování, jen důsledkem chronických problémů se zažíváním? Vždycky vypadá, jako že je mu špatně. Jeho kůže je nažloutlá a vlasy mu zplihle visí.

"A vy mi to neřeknete," zašeptala.

"Pokusila byste se to zastavit. Nedokázala byste se ovládnout."

Ještě pořád nedokázala sklopit oči.

"Jsou to-"

"Vaši přátelé? Ne, ti budou v bezpečí."

Prokousla si spodní ret.

"Pak tedy má rodina?"

"Vaše rodina je v bezpečí stejně jako mudlovští rodiče ostatních Bradavických studentů. Jejich dům je střežen a, alespoň pokud vím, neexistuje žádný plán, že by na ně měl být podniknut útok."

Zdvihla se a opřela se o stůl, jejich obličeje byly těsně u sebe.

"To mnoho neznamená, že? Musím jim napsat, už od pondělka čekají na můj dopis a vy jste mi neřekl, co jim můžu sdělit."

"Máte drhnout podlahu," zavrčel. "Tímhle tempem vám to bude trvat týden."

Ustoupila, prsty sevřené kolem zubního kartáčku.

"Nemohu je podvést. Potřebují to vědět. Zaslouží si to vědět."

Podíval se na ni a pokynul jí, aby se vrátila k práci. Počkal, až začne, pak teprve pokračoval, pomalu a rozvážně.

"Mohu jim zajistit bezpečí, ale nebude se vám líbit cena."

Podívala se na něj s nadějí a rukou při tom drhla stále stejný centimetr kamene.

"Mluvte."

Odmlčel se a jeho pohled byl tak chladný a hodnotící, až zadržela dech. Z jejích očí zářila důvěra.

"Místo toho, abychom naše schůzky před Pánem Zla tajili, mohl bych mu o nich říct. Ale pokud uvěří, že jste zbraň, kterou chci použít proti vašim přátelům, nebude to dlouho trvat a bude od vás očekávat nějaké výsledky. Chcete to tak? Vaši rodiče proti vašim přátelům. Jste ochotna ohrozit všechno, v co věříte?"

Uskočila, jako by ji uhodil. Horké slzy jí stékaly do kbelíku a kartáček s bouchnutím dopadl na podlahu.

"Jste tak krutý. Jak můžete čekat, že zvolím?" zalykala se.

"Takhle volíte v každém okamžiku svého života. Já vás do toho nenutím. Jen jsem chtěl, abyste si uvědomila následky každého vašeho činu a každého slova, které vyslovíte."

Trhla s sebou. Slzy jí tekly čím dál tím rychleji a nakonec se rozvzlykala tak, že nemohla ani dýchat.

"Nemůžu! A vy víte, že nemůžu!"

V tíživém tichu, které následovalo, zazněla jeho slova se zraňující upřímností.

"Odmítnout volbu je také volba a obvykle ta nejhorší. Volíte nevolit, slečno Grangerová? Mám volit za vás?"

Vzlykala a otírala si oči.

"Prosím."

"Neřeknu to. A nikdy jsem to neměl v úmyslu. Riziko je příliš velké a odměna příliš malá."

Hermiona nad těmi neuvěřitelnými slovy potřásla hlavou. Neschopna slova a s pusou dokořán se pokoušela uklidnit svůj dech. Takže ta nabídka byla jen jedna z dalších jeho her? On je příšerný, příšerný! Četl jí v myšlenkách, stáhl rty nad tou poznámkou a pokračoval.

"Tohle je lekce, kterou jsem se vám pokoušel dát už dlouho. Rozumíte mi už konečně? Tím, že Longbottomovi řeknete odpovědi, z něj neuděláte schopného studenta, a své rodiče nezachráníte tím, že dáte vašemu nepříteli výhodu. Dobrými úmysly děláte dobře jen svému egu, tedy jen dokud neotevřete oči a neuvidíte, co napáchaly."

Hermiona cítila, jak jí po tváři ještě pořád tečou slzy, zatímco zírala do těch temný prázdných očí. Polkla. Tohle já nechci.

Bylo to hořké poznání. Takže tohle bylo to, co doopravdy obnášel požadavek profesora Brumbála? Být setrvale nucena do rozhodnutí, kde vám všechny možnosti rvou srdce na kusy? Neslyšela, že by Snape řekl Legilimens, ale slyšela jeho odpověď ve své hlavě.

Ani já ne. Ale já nejsem pánem své vůle.

Pak pokračoval nahlas. "Až udělám to, co musím, bude se vám to zdát jako obrovská zrada. A vy budete muset volit, jestli mi věříte. Tisíce životů bude záležet na vaší volbě. Doufám, že budete volit moudře."

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(zuzule, 14. 12. 2012 14:00)

Těžká volba, jsem zvědavá, jak se nakonec rozhodne.

Re: :)

(Jacomo, 15. 12. 2012 22:23)

Jak už řekl Snape a následně já v předchozím komentáři, někdy neexistují dobrá rozhodnutí... Držíme jí palce.

...

(teriisek, 12. 12. 2012 22:47)

Taky jsem zvědavá, jak bude Hermiona volit. Levanduli a Parvati bych nejradši poslala někam hodně daleko, krávy jsou leda tak ony. A je dobře, že se Hermiona nakonec odhodlala a šla za Snapem, tohle byl hodně důležitý rozhovor. Díky moc!

Re: ...

(Jacomo, 15. 12. 2012 22:23)

Hermiona určitě zvolí... no, když ne dobrou, tak tu méně špatnou možnost. Je to statečná holka.

....

(Zuzana, 12. 12. 2012 21:10)

To je smutná kapitola. Hlavne preto, že je tak kruto rovnaká ako kniha od Rowling. Len je ešte viac emotívnejšia, keď už viem ako je to naozaj a ako to všetko dopadlo. Ďakujem za kapitolu a budem čakať na ďalšiu...

Re: ....

(Jacomo, 15. 12. 2012 22:21)

Ano, někdy je lepší nevědět. I to se snaží Snape Hermionu naučit.

Drsná škola

(Lupina, 12. 12. 2012 19:57)

...Severuse Snapea. Hermionu donutí brzy dospět. Ale aspoň se posunuli dál. Hermiona začíná Severuse trochu chápat a on ji snad naučil něco z toho, co chtěl. Ach jo. Mám obavy, že budoucnost nebude moc veselá. Děkuji za kapitolu.

Re: Drsná škola

(Jacomo, 12. 12. 2012 20:51)

Budoucnost je veselá jen pro ty, kteří mají málo informací... Ne, kecám, jen parafráze teorie optimisty :-D

Jsou na jedné lodi

(Ivet, 12. 12. 2012 19:03)

Tohle pro ně muselo být pro oba velice těžké...ale Hermionu to nejspíš donutilo více věcí pochopit. Líbila se mi její hádka s Buclatou dámou :-)

Re: Jsou na jedné lodi

(Jacomo, 12. 12. 2012 20:40)

Duj má příběh - jakkoliv propojený s kánonem - vyšperkovaný spoustou úžasných vlastních detailů.