Na sovích křídlech

26. kapitola: Nový úhel pohledu - 1. část

Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/2542183/26/Not-Only-a-Granger

Obetovala a spolu se mnou všem čtenářům přeje krásné Vánoce Calwen

* * *

Nathan sledoval příchod své matky, aniž by věnoval mnoho pozornosti muži, který ji následoval. Jeho matka vešla, a ačkoliv se chtěl tomuto okamžiku vyhnout od chvíle, kdy si uvědomil, jak to celé zpackal, jakmile tu byla, cítil jen smutek, že ji nemůže pevně obejmout.

Potichu plakala a on plakal s ní. Přejela mu rukou po spícím čele a on se snažil taky se jí dotknout, utěšit ji, ale jen ho to ještě víc rozlítostnilo a vyvolalo to u něj slzy vzteku. Posadila se k posteli a pozorovala jeho tělo, zatímco on se postavil proti její židli a smutně na ni hleděl.

Dušičku mu zaplavily výčitky svědomí a on se po bůhvíkolikáté znovu snažil provést protikouzlo. Marně.

Matka byla tak tichá, že ho překvapilo, když náhle vstala, uhladila mu vlasy dozadu a políbila ho na čelo.

“Přijdeme na to, co se stalo. Tvůj otec může mít různé vlastnosti, ale je to velice chytrý muž, který ví hodně o kletbách. Pomůže mi najít lék, neboj se.”

“Já vím, mami.”

“Půjdu projít pár knih,” pokračovala tichým, uklidňujícím hlasem, “ale později se vrátím, abych tě zkontrolovala.” Sklonila se, aby ho políbila mezi obočí a pak na tvář. “Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko.”

Otřela si neodbytnou slzu a Nathan zarmoucenýma, průsvitnýma očima sledoval, jak odchází. “Je mi to tak líto, mami.” Smutek nešlo zadržet a našel si cestu na jeho tvář - vlastními slzami. Nikdy už na sebe žádné kouzlo znovu nezkusí a nikdy, co bude živ, nechce nic vědět o černé magii. Byl to slib a hodlal ho dodržet. Tak moc se chtěl vrátit do svého těla. Kdyby tak mohl vrátit čas a nikdy to kouzlo neprovést.

Ale čas se nevrátil. Místo toho uplynula spousta času, nebo to tak Nathanovi alespoň připadalo. Madam Pomfreyová ho přišla zkontrolovat před a po obědě; nic se nezměnilo. Matka se ještě nevrátila a ani profesor Snape.

Netušil, proč zůstává u svého těla, když jeho matka opustila ošetřovnu. Melancholicky se usadil na podlahu u postele. Neexistovalo nic, co by mohl dělat, ale musel se zaobírat něčím jiným než zbědovaně zírat na zelené tapety v ložnici. Z čekání na to, co si myslel, že nepřijde, by zešílel.

Musel opustit ošetřovnu a otestovat svoje možnosti. Kdyby při větší vzdálenosti pocítil nějakou změnu, mohl se vždycky vrátit zpátky a zůstat po zbytek tohoto položivota v blízkosti svého těla. Ta možnost bolela, ale musel to zkusit; musel odejít - hned.

Tak to udělal a rozhodl se zamířit do knihovny. Dostal se tam bez pocitu, že by ho něco brzdilo. Prohlédl sál a našel důvod, proč tam potřeboval být: jeho matka.

* * *

Hermioně v hlavě bzučely chaotické hlasy, protože byla značně vynervovaná. Potřebovala se uklidnit a opět být schopná přemýšlet. Už dlouho se necítila takhle: zoufalá strachy.

Musela se soustředit. Nathan ji potřeboval. Byl tak bledý, že by se dal splést s duchy. Nikdy ho neviděla takhle bezmocného a to vyvolalo pocit bezmocnosti u ní. Nebyl na to připravený; nepřipravila ho na život v kouzelnickém světě. Zklamala svého syna.

Hermiona se domnívala, že na hradě bude v bezpečí, že mu nehrozí nic víc než dětinská prokletí, která si obvykle bradavičtí studenti vyměňují a ze kterých nekouká nic horšího než ošetření v nemocničním křídle a předvolání k ředitelce. Voldemort byl mrtvý, jeho následovníci, pokud neskončili ve vězení, taktéž, čili nebyl žádný důvod k obavám!

Chyba, chyba a zase chyba, Hermiono! vysmívala se sama sobě rozzlobeně.

Ale měl být pod dohledem - Severus na něj měl dávat pozor. Dokonce vymyslel ten problematický přívěsek, propánakrále! Kde byl on, když byl syn, o kterém řekl, že ho sleduje a chrání, napadený bůhví kým? Přece uvnitř hradu!

Hermiona zavřela oči a snažila se uklidnit a myslet racionálně. Věděla, že to nebyla Severusova chyba; většina viny ležela na ní. Severus neuměl být otec, tak neměla právo svalovat to na něj.

Tak proč ho obviňuje?

Protože tady byl a měl vědět, co se děje!

Hermiona si povzdechla. Tenhle směr přemýšlení nikam nevedl. Potřebovala si vyčistit hlavu, aby se mohla soustředit na hledání léčby pro svého synka.

Zhluboka se nadechla a vrátila se ke knize, kterou studovala. Zároveň si připravila propisku, aby mohla zaznamenat každou sebemenší informaci využitelnou pro pomoc Nathanovi. Už na toto téma četla čtvrtou knihu. Spánková kouzla… proč jich bylo tolik? Tohle se nemělo stát…

Měl na tebe dohlédnout, zlatíčko.

* * *

Nathan se přiblížil ke své matce a ignoroval všechny ostatní přítomné. Hlavu měla skloněnou nad velikánskou, starodávně vyhlížející knihou a v ruce pero, píšící poznámky k tomu, co četla. Zastavil se vedle ní a snažil se přečíst, čím se zaobírala. Šlo o poruchy spánku způsobené magií.

Nathan vzdychl. “Měla bys projít Magii duší, mami!” Znovu na jeho éterickou hruď těžce dolehl strach, že nikdy nepřijde na to, co se ve skutečnosti stalo, a přiměl ho klesnout na židli vedle ní. Beznaděj zřejmě způsobila, že nebyl schopný se pohnout a ani se nechtěl vzdát její tiché společnosti, takže zůstal na místě a snažil se, seč mohl, na to nemyslet.

Čas se i nadále vzpouzel obrátit nazpátek, a jak plynul, Nathan se začal při sledování pohybu studentů po knihovně a psaní poznámek své matky nudit. Maximální snaha udržet si mysl prázdnou se ukázala jako neúčinná a neustále se mu vracela jedna myšlenka. Marnila tu čas - jejich čas - a on nemohl najít způsob, jak jí to říct.

Snažil se pohnout gumou ležící na stole, ale jeho nehmotné prsty jí bez nejmenšího odporu pronikly. Upřeně na ten provinivší se předmět zíral, takže ho překvapilo, když jeho matka zavřela knihu a začala si sbírat věci. Aspoň tedy zanechala tohoto neplodného hledání.

Nathan ji následoval po chodbách bradavického hradu, protože ještě nebyl připravený ji opustit.

* * *

Nesnažila se popírat, že čas, kdy dočetla poslední vybranou knihu, jí pasoval do plánu. Vyučování skončilo minimálně před čtvrthodinou, takže mohla zamířit rovnou do sklepení prodiskutovat svá zjištění se Severusem. Když se jí konečně podařilo zbavit se iracionálního podráždění, provedla tak rozsáhlý průzkum spánkových formulí, jaký bylo v lidských silách během jednoho odpoledne provést.

Hermiona si při své cestě do hlubin hradu téměř nevšímala studentů, portrétů, ani čehokoliv, co míjela. Dychtivá probrat výsledky svého zjištění a co nejdříve se přesvědčit, jestli byly některé z nich správné, zastavila se jen, aby otevřela dveře Severusovy pracovny, a ani si nevzpomněla na klepání.

“Sepsala jsem nějaké kletby-”

Muž skloněný nad knihami na stole zvedl ruku, aby ji zastavil v řeči, ale nikoliv její vstup do místnosti. Než k němu došla, dočetl a zapsal si na pergamen poznámku. Když konečně vzhlédl, přistrčila mu pod nos svůj pečlivě sestavený seznam.

“Tady jsou kletby, které jsem sepsala. Mířím teď na ošetřovnu, abych provedla nějaké testy, ale chci, aby ses na ně nejdřív podíval. Říkala jsem si, že možná něco přidáš, nebo budeš chtít možná vidět výsledky. Nenašla jsem specifikaci možných vedlejších účinků testů, které by přicházely v úvahu, i když nevidím důvod, proč by nějaké měly nastat. Každopádně…”

Odmlčela se, aby se nadechla, protože to všechno vychrlila jedním dechem. Chystala se pokračovat ve vysvětlování svých dohadů o jednotlivých sepsaných kouzlech, ale nechala jazyk za zuby, protože viděla, jak muž rychle prošel seznam kleteb a zaklínadel a dokonce udělal na papír několik značek tím příšerným zeleným inkoustem, jako kdyby to byla jen další ze studenských esejí.

“Většinu z nich jsem otestoval. Nic z toho to není,” pronesl stroze a vrátil se k psaních svých poznámek. “Můžeš otestovat ty, co jsem označil, ale nemyslím, že to bude mít nějaký pozitivní výsledek.”

Cože jsi udělal?

Zlost, na jejímž zmírnění Hermiona tak pilně pracovala, byla zpět jakoby mrknutím oka.

“Kdy jsi ho testoval? Neměl jsi mít celé odpoledne vyučování?” Nebyla schopná mlčet, i kdyby chtěla, a právě teď jí to bylo jedno. “Napadlo tě vůbec, že bych možná chtěla u jakéhokoliv testu být?” Hněvivě ho probodávala pohledem, ale se vzrůstající bojovností si povšimla, že to na toho nesnesitelného chlapa nemá žádný efekt. “Víš, jak hloupě si připadám, když jsi mě přiměl zahodit práci za celé odpoledne?” obvinila ho a zamávala mu tím zbytečným seznamem před nosem. “Oba jsme sestavili stejný seznam! Kdybych věděla, že mi bude s výzkumem někdo pomáhat, jak jsi to ty velmi dobře věděl, tak bych měla aspoň slušnost tomu dotyčnému říct, které knihy už jsem prošla, nebo bych ho požádala, ať se k mému výzkumu připojí! Týká se to přece nás obou, proboha! Oba jsme jeho rodiče!”

Čím déle mluvila, tím víc zesilovala hlas. Její vztek vzrostl na úroveň, které už dlouho nedosáhl, a Severus neměl ani tolik slušnosti, aby se na ni podíval.

“Severusi!” zakřičela.

Ten neuvěřitelně popudlivý kouzelník dál pokračoval v škrábání svého brku po pergamenu, jako kdyby tam nikdo jiný nebyl, natož aby na něj křičel. Sevřela ruce v pěst, čímž zmačkala papír, který držela. Měla chuť ho za to do očí bijící pohrdání uhodit. Rychle se naklonila přes stůl, který ho chránil, a… a… aspoň mu pro svoji útěchu vytrhla mu brk z ruky.

“Já s tebou mluvím!” zasyčela.

“Jak dospělé chování,” bylo vše, co na to řekl, načež si vzal ze zásobníku na stole další brk a namočil ho do tmavě zeleného inkoustu. “Snažím se doplnit co možná nejvíc podrobností k pozorováním, která jsem udělal při jednotlivých testech, tak pokud byste během mého vzpomínání mohla zanechat toho ječení, ocenil bych to.”

Ach, jak ho chtěla praštit do toho velkého nosu a přimět ho to vzít zpátky, jak byla rozzlobená! Ale…

Potřebovala vědět, co zjistil o tom, co se přihodilo jejich synovi, tak moc, jako potřebovala dýchat. Obrátila se pro pomoc k síle, která ji popoháněla od okamžiku, kdy za ní Severus dorazil na univerzitu, ale nenašla ji. Slabá a poražená se zhroutila na nepohodlnou židli za sebou a skryla tvář v dlaních.

Panebože, já jsem patetická!

* * *

Nathan s obavami sledoval scénu, která se před ním odvíjela. Byl přesvědčený, že pokud něco rychle nerozptýlí matčin hněv, tak vybuchne. Zažil ji rozzlobenou při mnoha příležitostech a věděl, že dosáhla nejvyšší úrovně, kterou kdy u ní viděl. Do téhle fáze hněvu by ji nikdy netlačil.

Podíval se na svého otce: muž se choval, jako kdyby nebyl nikdy přerušen a naprosto ji ignoroval. Pohrdání, kterým reagoval na matčino trápení, začínalo Nathana víc a víc dráždit. Jeho nespokojenost s profesorem Snapem ještě vzrostla, když matka ztěžka dosedla na židli u stolu a s lokty opřenými o kolena skryla hlavu v dlaních. Nathan dokonce natáhl ruku, aby se dotkl jejích vlasů, ale když si uvědomil, že ji nemůže utěšit ani dotekem, ani jinak, zase ruku spustil dolů.

“Podívej se, co jsi udělal!” sdělil muži, i když věděl, že ten ho nemůže slyšet. “Proč musíš být pořád takový mizera?”

“Jen… už to znovu nedělej,” zamumlala matka přes ruce. Nathan pokračoval v zahlížení na profesora Snapea.

Jakkoliv to vypadalo nepravděpodobně, po všem tom křiku si těch několik tichých slov jeho matky získalo Snapeovu pozornost. Nathan viděl, jak přestal psát, vzhlédl a upřeně se na ni zadíval. Jeho výraz byl takový, jaký Nathan v těch drsných rysech obvykle vídal: nezaujatý a k vzteku prázdný. Co přimělo Nathanův nesouhlas s přístupem tohoto muže trochu zmínit, bylo to, jak dlouho na jeho matku hleděl, jako kdyby uvažoval o čemsi velmi závažné a důležitém. Profesorův dramatický povzdech přitáhl její pozornost a přiměl ji vzhlédnout. Jejich pohledy se setkaly.

“Co tedy navrhuješ? Že mám přestat hledat léčbu, protože ti to zasahuje do rozvrhu?”

Matka se opřela o židli a mávla rukou ve vzduchu. “Cokoliv,” řekla. “Jen už nechci ztrácet čas neplodným výzkumem. Prostě to už znovu nedělej.”

“Zjistím, co se Nathanovi stalo.”

Způsob, jakým to jeho otec řekl, a navíc použití jeho křestního jména rozptýlilo zbytky Nathanova hněvu – otec se mu opravdu snažil pomoct. Matka stále hleděla Snapeovi do očí, jako kdyby přes toto spojení mohli komunikovat lépe než slovy. Ať už si takto předali cokoliv, vypadalo to, že dosáhli jisté dohody. Jeho matka zavřela oči a povzdechla si.

“Povíš mi, co jsi z těch testů zjistil?” zeptala se.

“Není to spánková kletba,” řekl jí otec.

Předchozí výměna - křik, ostrá slova - všechno to bylo zapomenuto, když se začali bavit o tom, jaké informace profesor Snape z testů získal. Nathan s nadějí nově vzkříšenou otcovým prohlášením chvíli naslouchal, ale jeho pozornost se brzy začala toulat ze strachu, že potýkání dvou brilantně smýšlejících dospělých s dalšími chybnými teoriemi bude posledním krůčkem přes tenkou hranici dělící ho od šílenství.

Prohlížel si sklenice na policích - některé obsahovaly plující věci, které poznával, jiné vypadaly složitěji. Nathan stále poslouchal, o čem jeho rodiče přes stůl diskutují, ale snažil se nemyslet na to, co slyšel, a dával přednost rozptýlení sklenicemi a jejich obsahem.

Navzdory tomu mu myšlenky těkaly a snažily se najít cestu, jak ukončit tohle trápení. Tucetkrát se pokoušel - neúspěšně - provést to kouzlo, až to nakonec zase vzdal. Kdyby jen mohl tomu páru u stolu povědět, co se stalo, kdyby mohla být nalezena ta správná kniha…

Nathanovo soustředění přerušilo zaskřípění dřeva po kameni následované otcovým hlasem.

“Musím dohlížet při večeři ve Velké síni,” postěžoval si profesor a se zavrčením dodal, “kvůli pitomcům, kteří porušují pravidla.”

“Přesunu se do laboratoře,” odpověděla Nathanova matka, vstala a začala si sbírat věci.

Nathan přistoupil blíž ke stolu, aby mohl lépe slyšet, co si rodiče povídají.

“Měla bys jít se mnou,” zamračil se na ni profesor Snape, ale matka si toho zřejmě nevšimla.

“Slibuji, že si nebudu hrát s tvými hračkami, když budeš pryč,” ujistila ho. Srovnala si knihy a papíry v náručí a poté vzhlédla.

“Budeš méně otravná, když se najíš.”

To byla urážka, že ano? Nathan by přísahal, že ano, ale jeho matka se dívala na profesora Snapea s tím výrazem, který mívala, když Nathan udělal něco, co považovala za roztomilé; s výrazem, po kterém téměř vždycky následovala mlaskavá pusa na tvář a pocuchání ve vlasech. Nathan se zarazil. Zkusí jeho matka políbit profesora Snapea na tvář? No ale zase nebylo tak neslýchané, že by matky líbaly otce na tvář; několikrát viděl matky svých kamarádů líbat otce…

“Neměj obavy, objednám si něco z kuchyně,” odpověděla a pokusila se o úsměv. Zář v jejích očích byla téměř nefalšovaná, jak si Nathan všiml. Profesor Snape ji urazil a ona se cítí šťastná? Dospělé nikdy nepochopí.

Zamračení profesora Snapea se prohloubilo, ale pak kývl a opustil pracovnu, aniž by se ohlédl. Matka a Nathan sledovali jeho odchod, Nathan pak očima pozoroval matčinu cestu do laboratoře. Na chvilku se zamyslel a usoudil, že jít do Velké síně bude méně nudné než další nejméně hodinu sledovat, jak si jeho matka čte.

Kvapem a s pevně zavřenýma očima proběhl dveřmi a vydal se temnými chodbami sklepení za zvukem otcových kroků.

* * * 2. část kapitoly * * *