Na sovích křídlech

Jen jedenkrát kolem mne šla láska
Vlas dlouhý pad´ jí k pasu
A sladkým hlasem hovořila ke mně
Vy dobrého jste srdce
A s vámi bude šťastna každá žena

Všechno začalo toho dne, kdy se nečekaně potkali na nemocniční chodbě. Vracela se zrovna na ošetřovnu, když náhle zahlédla u dveří na schodiště známou postavu.

„Pa-pane profesore,“ vydechla nevěřícně, jakmile se k povědomému plášti přidala i tvář orámovaná prameny černých vlasů.

„Už nějakou dobu mi toto oslovení nenáleží, slečno Grangerová.“

Plášť, vlasy, studený pohled i ten tón… zkrátka Snape v celé své – no kráse asi ne – tak tedy podobě. A pamatuje se na ni? Ačkoliv, bylo by docela smutné, kdyby si nepamatoval jméno dívky, která ho u soudu tak horlivě obhajovala. Podle lehkého úšklebku usoudila, že i on si vzpomíná na jejich poslední setkání před Starostolcem, který nad ním vynesl osvobozující rozsudek. Myslela, že potom odešel z Anglie. Co tu dělá?

„Měl jsem tu něco k vyřizování.“

Sakra, na nitrozpyt ani nevzdechla. Ale taky ho nemusel hned použít.

„Promiňte, ale vaše tvář byla tak čitelná, nemohl jsem odolat. Přijala byste jako omluvu pozvání na kávu? Myslím, že končíte službu ve čtyři hodiny, ne?“

Neznělo to příliš jako otázka, ale vykoktala cosi jako souhlas a s výmluvou na nutnou práci zamířila na ošetřovnu. Snape ji právě někam pozval?!

S pevným přesvědčením, že stůl u okna bude prázdný a ona se jenom neskutečně ztrapní, otevřela odpoledne dveře kavárny naproti nemocnici. Byl tam. Seděl na domluveném místě a četl si v jakési knize. Počítal s tím, že přijde pozdě a nechtěl ji vyhlížet? Merline, co blbne! Nejistě usedla na protější židli a pronesla jakousi naprosto idiotskou větu o počasí. Pak si ale povšimla titulu jeho knihy. Umberto Eco? Znovu ji překvapil.

„Vy čtete mudlovské autory?“

Zaklapl černé desky a rozpovídal se o italských klášterech.

Někde mezi jejich zdmi a vůní alžírské kávy se zrodilo zvláštní přátelství. Snape se nikdy neusmíval, nevyprávěl vtipy, nenosil jí květiny ani romantické dárky. Za to spolu donekonečna diskutovali o Napoleonově strategii, DaVinciho malířské technice či Newtonově genialitě. Bylo až neuvěřitelné, kolik toho věděl o slavných mudlovských osobnostech. Evidentně ho fascinovaly. Hermiona se jako nikdy předtím vrhla do čtení všech možných odborných publikací, aby vyhledala nová a nová fakta a mohla mu v jejich debatách úspěšně sekundovat.

Snape na ni často čekal v „jejich“ kavárně u nemocnice a společně vyráželi na prohlídku některého z Londýnských muzeí. Hermioně jako by se splnila ta nejtajnější přání. Přátelství s člověkem, který byl stejně jako ona nadšený obdivovatel umění a ve studených nekonečných chodbách a sálech muzeí byl ochoten trávit většinu volného času, znamenalo po letech osamění vstup do jiné dimenze.

Bylo to asi tak tři měsíce od jejich prvního setkání, když se vraceli ze Salisbury. Do té hospůdky vlastně ani neměli v plánu zajít, jenomže je zastihla pořádná bouřka. Celí promočení vpadli do lokálu a pátravě se rozhlíželi po zaplněné místnosti. Ze vzdáleného rohu se zvedla ruka.

„Tady je volno.“

Poznala hlas a s nadšením se k němu hrnula: „Profesore Lupine… Remusi…, strašně ráda vás vidím.“

Snape sice nevypadal tak potěšeně, nicméně neprotestoval a posadil se na volnou židli u stolu. Po několika úvodních frázích hovor uvázl. Náhle zvedl Lupin hlavu a pátravě se zahleděl nejprve na Snapea a pak na ni. Vypadalo to, že si teprve teď uvědomil, jakou dvojici má před sebou.

„A kde se tady vůbec berete?“

„Ehm,“ odkašlala si nejistě. Promerlina, má slovník jako Umbridgeová! „Omluvte mě na chvíli.“

Vyskočila a zamířila k toaletám. Celou cestu se peskovala, co blázní. Přece mohla normálně odpovědět. Jsme na výletě, byli jsme se podívat ve zdejší katedrále. Co by na tom mělo být zvláštního? Přesto co nejdéle protahovala čas, kdy se měla vrátit. Pak ji ovšem začalo zajímat, jak se ti dva spolu porovnají. Aby se tam nakonec bez ní nepozabíjeli, ušklíbla se v duchu.

Sotva otevřela dveře do lokálu, zjistila, že není tak daleko od pravdy. Oba její bývalí profesoři stáli proti sobě a z očí jim šlehaly blesky skoro tak silné jak ty venku na obloze. Neskrývala se, ale oni ve svém hněvu její návrat vůbec nezaznamenali.

„Uvědomuješ si, co děláš?“ hřměl nečekanou silou Lupinův hlas. „Přece jí nemůžeš takhle lhát!“

„Nechápu, o čem to mluvíš. Překvapuje tě, že i já můžu mít přátele?“

Až ji píchlo u srdce z toho, kolik bolesti zaslechla v těch několika slovech.

„Ale co když ona-“

V tom si jí Remus všiml a zarazil se uprostřed věty. Škoda, ráda by věděla, co ona…

Snape vyhlédl oknem ven: „Přestalo pršet, můžeme pokračovat v cestě. Sbohem.“

Věnovala Lupinovi krátký úsměv a otočila se za černým pláštěm. Copak nikdy nepřekonají ty rozpory z dětství? Přece spolu nechtějí bojovat do konce života. Nebo… Náhle ji to napadlo. Snape pro ni byl dosud prostě jen přítel. Společník na cestách za poznáním. Je opravdu možné, aby si Remus myslel, že oni dva…? Pohodila hlavou. Takový nesmysl. A i kdyby, proč mu to vlastně tak vadí?

Běžela po louce a přes nohy jí jemně švihala tráva. Vzduch voněl tisícem vůní z pestrobarevných květů, bzučel roji včel pečlivě sbírajících šťávu z jejich kalíšků a před očima se jí jako mnohobarevná duha míhaly kopretiny, zvonky a vlčí máky. Bylo jí nádherně. V dálce, na samé hranici lesa, uviděla nezřetelnou siluetu. Natáhla k ní ruce a chtěla ji sevřít do náručí. Jako přes mlžný opar však viděla, jak se postava vzdaluje… Pak se svět kolem proměnil. Už neutíkala. Pomalu kráčela po lesní cestě zasypané záplavou červenožlutého listí. Ještě ne úplně holé větve tvořily nad její hlavou klenbu obrovském chrámu a ona šla dlouhou cestou mezi lavicemi až k pomyslnému oltáři. Tam v šeru u kamenného kříže spíše jen tušila černý stín…

Jak se stalo, že se jí začal vkrádat do snů? Kdy to bylo poprvé? Po vášnivé diskusi ohledně Julia Caesara? Po jejich návratu z Paříže? Nebo ze Španělska? Vždyť to není tak důležité. Je jí s ním dobře. Je to zajímavý muž, svým způsobem zábavný, když člověk dokáže zkousnout jeho zvláštní sarkasmus. Mají stejné zájmy. Jsou prostě velmi dobří přátelé. Tak. Vyřešeno.

Lupin nebyl jediný, kdo jejich vztah zaregistroval. Ačkoliv se většinou pohybovali spíše v mudlovském světě, přece jen nebylo možné se tak úplně vyhnout setkání s některým ze známých kouzelníků. Jejich reakce se moc nelišily. Povětšinou zmatený údiv provázelo pozvednuté obočí a nevěřícné kroucení hlavou. Začala se obávat, jak se zachovají její nejbližší kamarádi.

Jednoho večera se k ní přiřítila Ginny. Přemístila se před dveře Hermionina bytu a pod průhlednou záminkou, že potřebuje poradit se vzorkem na svetřík pro svého nejmladšího syna, se dožadovala vstupu. Nevídaly se už tak často a proto hned tušila, že za nečekanou návštěvou se skrývá něco jiného.

Chvilku jen tak klábosily a Ginny neustále šmejdila očima po bytě, jako by něco hledala. Nakonec to nevydržela a zeptala se přímo: „Harry přišel minulý týden domů s takovou neuvěřitelnou historkou. Prý tě viděl na Příčné ulici ve společnosti Snapea. Prosím tě, co je to za nesmysl?“

„Žádný nesmysl,“ povzdechla si. Tak a je to tady. „Byl to opravdu on. Sháněli jsme v Krucáncích a Kaňourech nějakou knížku o lektvarech a… “

„Sháněli?! Vy dva spolu?!“ otázala se Ginny se stopou podezření a velkou dávnou údivu v hlase.

Nemělo cenu zapírat. Přikývla.

„Ty… ty s ním…?“ Ginny ani nedokázala tu otázku vyslovit, tak ji to ohromilo.

Ona s ním… co vlastně? Chodí? Jo, po muzeích a výstavách. Jezdí na výlety po Evropě. Diskutuje o umění a literatuře. Něco se v ní zlomilo. Co má říct? Že během těch společných hodin ji nikdy nevzal za ruku ani nepohladil? Že si dosud vykají? Že pusu jí dal jenom ve snu a na jakémkoli další sblížení se bojí i jen pomyslet?

„Prosím tě, nevyptávej se. Nemám… nemám, co bych k tomu řekla.“

Jenomže Ginny měla silnou intuici a navíc byla její kamarádkou už spoustu let. Z té jedné věty si poskládala obraz sotva probuzeného, ale nenaplněného citu.

Objala ji kolem ramen: „Harry to asi nepochopí, ale já jsem při tobě. Chci, abys byla šťastná. Nezáleží na tom, jestli by to mělo být zrovna s ním.“

Hermiona se rozplakala. Už nedokázala sama sobě lhát, že to, co ke Snapeovi cítí, je jen přátelství.

To ráno, kdy se jí znovu zdál sen o lesním chrámu, se rozhodla. Nabídne mu tykání. Pozve ho večer k sobě na skleničku. Zkrátka musí udělat první krok. Sice by se jí zamlouvala poněkud staromódnější varianta, ale přece pro hloupou pýchu nezahodí takovou šanci. Kašle na předsudky. Na to, že je skoro jednou tak starý a mohl by být jejím otcem. Brr, věděla by o lepším příbuzenském poměru.

Uvědomila si, že nepřítomně zírá do otevřených dveří skříně. Co si má oblíct? Promerlina, v životě tohle neřešila. Tedy jednou ano, tehdy před mnoha lety v Bradavicích, když chtěla při plese zapůsobit na jednoho zrzavého puberťáka, který krátce před tím došel k fantastickému objevu, že je holka. Stejně to nepomohlo. Od té doby nosila jen jednoduché hábity a pracovní pláště v nemocnici. A teď najednou přemýšlí, co si vezme na sebe na schůzku s mrzutým protivným profesorem – no tak, buď upřímná! – tak tedy se sympatickým charismatickým mužem, kterého asi mi-?

Tak dost. Vytáhla ze skříně svůj oblíbený, i když ne zrovna podle poslední módy šitý hábit a oblékla si ho. Krátce po té se přemístila před budovu Gringotovy banky, kde se měli sejít.

Nikdy by ji nenapadlo, jak nádherná je krajina Lake District v zimě. Nejdřív navštívili pamětní síň jednoho z význačných britských kouzelníků nedaleko Carlisle (obávala se, že zcela zapomněla jeho jméno, což se jí nikdy nestávalo) a pak se jen tak procházeli po kopcích. Vítr přinášel od západu jemnou slanou vůni a na zbytcích trávy se třpytily zmrzlé vločky sněhu.

Vzal ji kolem ramen, aby jí lépe ukázal nějaký ostrůvek na obzoru. Dívala se na tu krásu kolem, ale příliš nevnímala, co říká. Jeho blízkost byla tak příjemná. Nevědomky udělala malý krůček k němu a noha se jí smekla po namrzlém kameni. Pokusil se ji zachytit, ale padala příliš zprudka. Přistáli na zemi oba. Čekala poznámku o nešikovných ženských, ale muž vedle ní se rozesmál. Překvapilo ji, jak mladě ten jeho smích zněl. Trochu kostrbatě, jako něco, co člověk příliš často nepoužívá, ale zároveň to nemá šanci zestárnout. Jak by se do něj dokázala nezamilovat? Bylo by příliš moc přát si, aby ji teď vzal do náručí? Líbilo by je jí dostat právě tady od něj první polibek…

Zvedla hlavu a neuvědomila si, kolik z poslední myšlenky zůstalo v jejích očích. Nakrátko uvěřila, že to opravdu udělá. Jeho rty byly tak blízko. Skoro se utopila v tom černém pohledu, který ale najednou uhnul jinam. Jeho tvář se zachmuřila a zhluboka vzdychl: „Měli bychom se vrátit do Londýna.“

Co je špatně? V jednu chvíli měla pocit, že jsou naladěni na stejnou notu a najednou je tak odtažitý… Nechápavě přikývla.

„Přemístíme se před nemocnici. Pokud by vám to nevadilo, zašla byste se mnou ještě na jednu návštěvu?“

Minuli ceduli označující oddělení nevyléčitelných chorob a úrazů. Kráčel svým typickým dlouhým krokem až na konec chodby. Proč sem jdeme? Koho tu chce navštívit? Hlavou jí vířilo množství otázek, neodvážila se však zeptat.

Stiskl kliku a otevřel dveře. V malém pokojíku stála jen jediná postel. Světlovlasá žena odpočívající na vysoko nastlaných polštářích se otočila po zvuku, ale výraz jejích očí zůstal prázdný. Neobjevila se v nich sebemenší stopa poznání nebo radosti z návštěvy. Snape přešel pomalu okolo lůžka, sehnul se k ženě a opatrně ji políbil na čelo.

„To je moje žena Sarah. Trpí roztroušenou sklerózou.“

Hermionu zamrazilo. Silou vůle ovládla pocit slabosti, který se jí náhle rozlil po těle. Otočila se na podpatku a utekla z pokoje. Jako ve snách opustila nemocnici. Bezcílně bloumala po londýnských ulicích, ale nevnímala, kudy se vlastně prochází.

Cítila se prázdná. Jako sklenka, kterou někdo vylil, takže víno v ní nikdo neochutná. Jako svíčka, které někdo sfouknul plamínek. Ulomené poupě, které nebude mít šanci někdy vykvést. Během večera začal z nebe padat studený vlhký sníh a ulpíval na všem coby nepříjemná mokrá pokrývka. Na její tváři měl kdoví proč slanou příchuť.

Neměla nejmenší tušení, jak se ten den dostala domů. Do noci seděla mlčky u krbu a hleděla do plamenů. Co bude dál? Přece musí existovat nějaké východisko. Mohl by se rozvést. Nebo – třeba jeho žena nebude už dlouho… Vyděsilo ji, na co myslí. Z ničeho nic si vzpomněla na Lupinova slova tenkrát v té hospůdce. Zoufalství nakrátko vystřídal vztek. On to věděl! Věděl, že ten bastard je ženatý! Jak jí to Snape mohl udělat? Jak jim to oběma mohl udělat?

Na okno zobákem zaklepal velký šedý výr a přinesl jí dopis. Od něj. Zaváhala, ale pak rozhrnula pergamen a vlhkýma očima četla řádky plné bolestných slov:

Chci, abyste věděla, že jsem Vám nikdy nechtěl ublížit. Důsledně jsem se snažil nedat najevo sebemenší náznak nějakých sympatií. Vážím si Vašich znalostí a byla jste pro mne výbornou kolegyní pro poznávání mudlovského světa. Když jsem ale začal tušit, že očekáváte víc, musel jsem Vám říct pravdu. Vím, bylo to kruté, ale já jsem takový. Arogantní sobec beze stopy jakýchkoliv citů. Klidně si mě takhle pamatujte, svolávejte na mou hlavu nejrůznější kletby. Za ta léta jsem si zvykl na roli zatracence.

Takže ji nikdy nemiloval, všechno si to nalhávala? Ruka s listem se jí svezla přes okraj křesla. Oči se znovu zalily slzami a ona už nedokázala přečíst poslední řádky. Prsty povolily jemné sevření a lehký závan vzduchu předal pergamen plamenům. Rudé jazyky olizovaly zažloutlý papír s roztřeseným rukopisem, tak nepodobným jeho rozmáchlému písmu. Dole na okraji dopisu zůstalo nepovšimnuto několik veršů, původně odstraněných kouzlem, které ohnivý živel nakrátko odhalil a vzápětí změnil v popel:

Já jenž dávno do dna vypil života číši
A z knihy žití bílé vyrval listy
Řekl jsem drsným tónem
Bez konce slečno s oním půjde štěstí
Jenž bude vaším mužem
Však na strom zvadlý nepřipínám růži

KONEC

Poznámka: Abych si nedej Merlin nepřivlastňovala cizí zásluhy, musím tu pro neznalé zmínit, že použité verše jsou s mírnou obměnou citací části mé oblíbené básně Jen jedenkrát od Petra Bezruče.