Proč? Proč já????
Z: "Dobrý den, já jsem Michal. Ale nevím proč...." .....a tím to všechno začalo. Budu vám teď vyprávět svůj životní příběh. Teď je mi 28 let. Od narození do svých 18. narozenin říkal každý mým rodičům, že jsem úžasné dítě - hodné atd. Od narození do 27 let mi každý říkal, že jsem krásná inteligentní a prostě dokonalá. Do té doby - do dne mých 28. narozenin - jsem stihla vystudovat osmileté gymnázium, vysokou právnickou a taky vysokou pedagogickou, takže jsem díky těmto školám jsem byla opravdu chytrá. Jenže v den mých narozenin mě rodiče vzali na "představení" jednoho intelektuála - což jsem byla taky, tak si mysleli, že mě to potěší. Ale on po se každé větě hluboce zamyslel, řekl "Proč?" a pak dopodrobna vylíčil všechny možná významy slov v té větě a vysvětloval, jak je každé to slovo spojené s jeho životem, který měl konec konců hrozný, a tak stejně neví proč žije... a tak to šlo furt dokola... celý ty 3 hodiny povídání. A když konečně skončil - buď si potřeboval jít zahulit, anebo poznal, že to nikoho nebaví - odešel, a když se asi tak za 2 minuty vrátil, dotknul se mne, říkal mi nějaké bláboly, načeš jsem upadla do bezvědomí. Probrala jsem se až za 4 dny v nemocnici, zatímco ostatní mne oplakávali a už plánovali pohřeb... Od tý doby hulim, jsem hnusná, všechny vědomosti jsem ztratila a peníze prochlastala... můj život .... to není ono!!! a mluvím přesně tak, jak jsem vám popisovala, že mluvil ten divnej chlap!!! Chci se jen zeptat, jak se někdo má, a pak začnu kecat ty samý keci co on a ten dotyčný, ten tázaný, radši uteče... Bože proč? Proč já? Proč si zrovna vybral mne??? Já nechci !!!
O: Nechci no, ale co se dá dělat? Když mi někdo poradí...tak se asi stejně nezměním. Já ale musím něco vymyslet. Už vím...Najdu toho chlapa! Bude to těžký, ale najdu ho, ten mi ale nepomůže, jelikož jakmile ho uvidím, tak ho zabiju! To je jedno. Jdu za nim...
Když jsem konečně našla ty Prčice, kam jsem vlastně šla, jsem uviděla malou úzkou cestičku. Vyndala jsem zmačkanej papírek, na kterém byla napsaná adresa toho divnýho chlapa. Jeho dům byl tak malej a hnusnej, že jsem se ho nejdřív ani nevšimla. Pak jśem ale zaťukala. Otevřela žena. Já jsem se jí zeptala, jestli je Michal doma. Ona utekla. Co jinýho jsem ksakru čekala?! No dobrý. Prostě jsem nakonec zjistila, že se odsaď Michal odstěhoval už před patnácti lety. Super! Kde ho teď mám hledat? Zpáteční cesta mi přišla jestě hnusnějsí než ta první. Nakonec jsem se ale dostala domů. Proč? Proč já?
A: Stále se ptám proč? Proč já? Proč ne třeba někdo kdo vystudoval ještě o jednu školu víc než já? Škoda... Stále se pokouším najít Michala. Ale zdá se, že jsem našla jednu stopu! Když jsem se vrátila z Prčic domů, zdál se mi takový sen. Musela jsem se tou hnusnou cestou vrátit do Michalova domu. Ten sen byl o tom domě!!! Jela jsem a cesta mi připadala 5x hnusnější ńež tam i zpátky dohromady. Ale nic no. A tak jsem zase vytáhla papírek a šla k tomu domu. Nikdo tam nebyl. Šla jsem dovnitř a pak-...
Z: Zvenku to byla taková chatrč. Kdežto uvnitř to byla nádhera, avšak něco tu nehrálo. Krásné sochy a obrazy - na první pohled veselé, hravé a povzbudivé, ale když se zakoukáte, vzpomenete si na nejhorší okamžik vašeho života. Pod tím krásným "obalem" se v jádru obrazu skrývá něco děsně pochmurného, strašného. Dívat se na tyto obrazy déle, sami sebe týráte. Vzbudí to ve vás takový pocit, že byste se, i přes to že jste případně nějaký drsňák, že byste se rozběhli, začali brečet a spáchali sebevraždu. Dále v této místnosti byl krásný zelený koberec, bíle natřené stěny, nejmodernější věšák na kabáty, který byl ovšem prázdný. Za to pod ním ležela nějaká bunda. Super hebká bílá pohovka, která, jak to vypadalo, zakrývala nějaký poklop - asi do nějakého tajemného sklepení. Šla jsem se strachem do další místnosti - modrý koberec, bílé stěny, křišťálový lustr, dvě červená křesla, plátno na promítání, promítací stoj, gramofon, dubový stok - na něm nedohrané šachy, a pak velký prostor s parketami......nejspíš taneční parket. Za rohem, u tanečního parketu byl záchod s koupelnou - nic zajímavého!!! A ani nic vábícího!!! Šla jsem tedy do kuchyně - to byla, jak to vypadalo, poslední místnost v domě.Tuhleta místnost vypadala jako jediná normálně. Jediné zajímavé tu bylo otevřené okno. Podívala jsem se na stůl. A pak pod stůl...ležel tam mrtvý pes!!! Hned jsem to poznala!!!(Byla jsem totiž 3 roky veterinářka...a tak jsem v tom už měla praxi.) Najednou jsem za sebou něco uslyšela. Jakoby ke mně někdo šel. Začal mě přepadat strach. Pomalu jsem se otočila. Po velké ráně hluk ustal. Ten někdo ke mně nedošel. Vyběhla jsem na ten taneční parket... ležela tam ta ženská, co prve utekla od těch dveří. Pomalu jsem se přiblížila a dotkla se jí.... Byla to figurína!!!!!! Zdála se mi hned prve divná!!! Najednou zaklaply dveře. Běžela jsem zpátky do kuchyně. Asi proto, že jsem chtěla utéct tím oknem. Jenže to bylo teď zavřené!!! Byla jsem tak zpanikařená, že mi nedošlo, že ho mohu otevřít!!! Teda došlo mi to, ale ne hned... Utekla jsem. Až před tím než jsem usnula, mě napadlo, že je mým posláním, abych zjistila, co skrývá poklop pod tou pohovkou. A taky ta žena ....buď utekla, protože to byl jakýsi robot, jak jsem zjistila později, anebo proto, že jsem jí pak začala vysvětlovat, jak jsou slova ve větě "Je Michal doma?" spojená s mým životem a .... Ach jo. Proč? Aspoň, že můžu psát!!! PROČ JÁ?!?!?!
O: Další den jsem se vydala do Prčic, cesta se mi zdála už 15x hnusnější. Ale to je vedlejší. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a vešla do Michalova domu. Od včerejška se tam nic nezměnilo. Šla jsem rovnou k figuríně. Sedkla jsem se na bobek a už jsem se jí skoro dotkla...ještě 10cm...5cm...4cm...2cm...1cm...AAAGRRRRCCHHHHHHHHHHH! Nepřeji nikomu, aby někdy uslyšel takové sténání jako jsem uslyšela já. To bylo hrozné , krev mi tuhla v žilách (podrobnosti v sešitě na Bi). Otočila jsem se,a bych odívala, kdo sténal..nikdo tam nebyl...otočila jsem se zpátky...figurína už nebyla n azemi. Stála. Měla dlouhé černé rozcuchané vlasy. Červené oči. Žluté zuby. Ten smích. Svůj pocit nemůžu vyjídřit slovy. Nemohla jsem se pohnout. Žena měla dlouhou bílou košili. Vlála ji na větru. Čuměla na mně, kdybych byla nějaká idiotka. Ne že bych nebyla... Chytla jsem jí za vlasy, ona mě. Pustila jsem ji, ona mě ne. Namohla jsem ani řvát. Ječela jsem. Vběhl nějaký soused. Ta kráva mě pustila. A všechno zmizelo. Byla jsem sama v tom divným domku. Proč? PROČ JÁ?
A: Sice mi to připadalo, že jsem sama, ale první pohled nemusí být ten pravý! Třeba to je ten druhý! A tak jsem se znovu už asi po čtvrté rozhlíýela po tanečním parketu a nikdo mě nepřišel vyzvat k tanečku!!! Jsem poor! Jako v mém oblíbeném filmu Můj velký tlustý řecký život = Vuola: Poor Taki!!! Marie: Poor Taki, poor Taki!!! Ale to jsme odbočili do prava místo do leva. Tak dál. Dala jsem se do smíchu, protože se tam objevil ten pes! A přestože byl mrtvý, běžel ke mně. Byla jsem opravdu ráda. Bohužel mě ani nekousl a tak jsem si s ním zatancovala protože ten pianista co seděl u klavíru, který tam mimochodem byl celou dobu, tak ten pianista, co byl taky figurína, začal hrát. Jen mě trochu podivilo, že se při tom nehýbal! Ale to nic. Mezitím už jsme tančili tango, sambu, rumbu, cha-chu, quick step, waltz, valčík a spoustu dalších tanců jako ve Star-Dance, když hvězdy blbnou. A když jsme dotančili, pejsek zmizel. Škoda, ale třeba přijde jiný.ˇSebrala jsem si ze země všechno svoje oblečení a vydala jsem se ven. Byla už sice tma, asi pět hodin odpoledne (to víte, zima, bez sněhu, to je setsakra velká tma...), ale mě to vůbec nevadilo. Ale na ulici jsme našla jeden prst! Tak jsem si ho vzala s sebou. Asi ho už někdo nepotřeboval. Můžu mít 21 prstů! Bezva! Ale dál... Došla jsem k jednomu lesíku kde stál takový džíp a opodál byl stan. A nevěřili byste kdo z něho vylezl!!! Ale ano, možná jste to uhodli! Byla to Paris!!! A právě někomu volala. Ale nevšimla si mě a zase za chvíli zalezla do toho stanu. Pak už jsem nic neviděla, jen slyšela... Proč??? Proč já??? Proč jsem to musela slyšet zrovna já? Proč? PROČ JÁ?
Z: No vidíte!!! Tohle jsem už dočista zapomněla. Asi jsem se vám ještě nezmínila, že toto všechno vám tu povídám jen díky tomu, že po celou tu dobu jsem si psala deník. Nejspíš jsem ke svým 28. narozeninách dostala deník a hned si ho začala psát. Pak nastal na 4 dny "zimní spánek", potom asi 3 měsíce vyrovnávání se s osudem a pak, těch 8 měsíců, vám teď vlastně popisuju. Dnes bych se zachovala úplně jinak, ale tenkrát jsem byla pod takovým tlakem, že jsem skoro nevěděla co dělám. Jo po téhle události jsem asi 2 týdny jen ležela v posteli , přežívala na pár potravinách, co jsem měla doma a přemýšlela a přemýšlela a přemýšlela. Zase jsem si vzpomněla na ten poklop. Znovu jsem šla do toho domu. Už si připadám jak magor, že chodim furt sem a tam, ale já nemám jinou možnost. Jinde bych spáchala samou nenávistí sebevraždu. Po půl hodině zápasení jsem posunula tu sedačku a otevřela poklop. Nevím co jsem čekala. Jestli nějakou tajnou laboratoř nebo skrytou ordinaci nebo mrtvou manželku nebo zavoskované živé lidi jako v tom hororu nebo já prostě nevim, ale každopádně jsem tam našla malinkatou místnůstku a v ní truhlu plnou dopisů. V tom jsem uslyšela šramot. Čekala jsem, že bude zase prdel s nějakou figurínou. A ono ne. On to byl Michal. Když přešel do jiné místnosti, vylezla jsem, zavřela poklop a vyšla z domu. No vyšla...spíš jsem zdrhla!!! Ale to je jedno. Hlavně, že jsem byla z toho domu. Jenže jsem si ani nevšimla, že jsem zdrhla i s tou truhlou s dopisama!!!! A bylo mi divný, že si nevšim ani mě, ani otevřenýho poklopu. Chtěla jsem vzít nohy na ramena, ale řekla jsem si, že jsem sem původně chodila proto, abych se s ním poradila. A teď, když je tady, budu zdrhat??? To teda ne! Takže jsem tu truhlu schovala do vysoké trávy (...no ktomu se snad ani nebudu vyjadřovat....) a šla jsem zaťukat na dveře. Neotvíral. Ani po dvou hodinách ťukání. Vůbec nevím kde se ve mně vzala ta trpělivost 2 hodiny jen takťukat. No ale pak samozřejmě hrnec přetekl a začala jsem řvát: "Ty blbče! Magore! Zrůdo! Nestvůro! Já vím, že tu jsi tak sakra vylez! To mě neslyšíš nebo co jako???" No... to konečně zabralo a vylez. (Ani jsem nevěděla o tak široké slovní zásobě!!!) Jenže hned ne a to co otevřel tak na mě začal řvát, ať už mu nelezu na oči, že mě má dost, ať už mu v životě nelezu do bytu a že už mi stejně nemůže pomoct, když mám ty dopisy!!!! Odpřísahla jsem mu, že sem už nepůjdu. Jelikož jsem pověrčivá tak to hold nebudu moct porušit. No zabouchl mi dveře. Haha. PROČ???????????? No prostě jsem popadla tu bednu a jela domu. Proč já???
O: Přišla jsem domů, byla jsem tak unavená, že jsem hned šla spát.
Probudila jsem se o půlnoci, ale ne ve své posteli, ale v nějakém zámku nebo prostě velkém domku. Uslyšela jsem smích spojenej s řevem. Bylo to hrozný, vyšla jsem z toho středověkýho pokoje a šla ven. Samozřejmě tam byla ta figurína. Zastavila jsem se a stála tam asi 5 hodin. Nakonec se figurína otočila a odešla. No dobrý... Pak se ale objevil její stín, ael šel bez ní!!!!!!!! Prostě stín, šel a sténal a pak se hystericky smál a pak zase sténal... Nemohla jsem se pohnout. Stála jsem tam jako figurína. Stín mi začal říkat, že mám zapomět na to, co jsem slyšela, když jsem stála vedle stnu Paris. Hnad jsem na to zapoměla, ale figurína tam furt byla. Rozhola jsem se, že když tento den přežiju, tak se nechám dorovolně zavřít do Bohic nebo nějak tak, |Hlavně, abych tu figurínu už nikdy neviděla. Najednou jsem si vzpoměla na tu truhlu, začala jsem běžet, ale pochopila jsem, že se v tom domu neorientuju. Ale to nevadí...snad...možná...není mi dobře...je tumálo vzduchu...někdo mě škrtí...možná...cítím studené ruce na svém krku...padám................................................................................................... Proč? Proč já?
A: Stále padám a padám a padám a padám- ale najednou už nepadám, najednou se vznáším a letím a letím a letím a už mě nikdo nedrží za krk. Mám křídla a letím. Letím neznámo kam. Kdo ví kam mě vítr odnese. Snad se někdy vrátím nebo tak něco. Zatím stále jen letím a letím a letím...
Z: …ááá! Bože, kdo to tak ječí??? Jo aha, to jsem já. Ale to není možné, jsem u sebe doma!......... Ufff! Byl to jen sen! Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi zdála má nejhorší můra, že jsem byla v neznámém domě a vůbec jsem se neorientovala, tu však vystřídal můj dětský sen. Konečně jsem se mohla proletět. Vždy jsem se o to pokoušela. Byla jsem zasněná a přemýšlela, jaké by to bylo letět. Avšak nikdy jsem se nedokázala úplně sžít. Toužila jsem potom. Ale nevěřila. A tak jsem si jen namlouvala, že letím, ale vlastně jsem ani neměla takový pocit, ani jsem se tolik už nesnažila to ovládat. Prostě jsem se smířila s tím, že se neproletím. Ale teď jo!!! Co, že jsem se najednou v mysli vrátila do dětství? To už je moc psychologie! Vraťme se k příběhu. Měla jsem tu truhlu. No truhlu…říkám tomu tak, ale ve skutečnosti je to taková krabička. Já nevím jak bych vám to popsala. asi tak jako…dvě balení ferrero rocher vedle sebe. Bylo tam docela dost dopisů. Nebudu je vám teď všechny číst, jen vám shrnu, co jsem se v nich dozvěděla. U tohohle toho Michala bydlel jeho bratr. Však pohádali se a Michalův bratr se musel uchýlit do ústraní a odejít. I přesto na sebe mysleli a vše si vyříkávali v dopisech. Jednoho dne se Michal probudil a zjistil, že ho popadlo to, co mě. Hned o tom napsal bratrovi a ten mu někde zjistil o této chorobě víc. Odborně se to nazývá pourquiolus Prý se to předává geneticky anebo zaříkadlem. Touto chorobou „onemocní“ jen lidé, kteří si o to opravdu říkají. Jsou to lidé většinou oblíbení, v kolektivu populární a sebevědomí. Ale mají proč být oblíbení? Mají právo na to, aby je všichni poslouchali, aby měli vůdčí slovo? Proč? Proč jsou to zrovna oni, kdo má nejvyšší plat a jsou oblíbení u ředitele? To vše jsem byla já. Byla jsem na sebe pyšná. Až moc. A to všechno jen proto, že jsem vzala ve správný čas na správném místě telefon. To už bylo dávno, to teď nebudeme řešit. Zaříkadlem…hm…píše tu ,že nejdřív musíte pochopit svou chybu. Co jste celou tu dobu dělali špatně. Za tu dobu trvání choroby. To předtím byste si také měli uvědomit, ale to už je minulost. Hlavní je to, co bude teď. Aby váš život nabral ty správné otáčky a vy sice byli oblíbení, ale měli k tomu důvod. Jak to tak vypadá, já jsem byla úplně..no…blbá. Proto teď musím trpět. Nechci to někomu předat geneticky. Ten komu to předám totiž má být ..takový…jak to říct…nafoukaný. Celou tu dobu jsem tedy dělala něco úplně špatně. Co jsem dělala? Nedělala jsem nic jiného, než přemýšlela, proč to potkalo zrovna mě. Přemýšlet..ne, to není nic špatného. Tak nevím. .....Přemýšlení o chorobě.....To ne! ........ Počkat! O chorobě sice ne, ale o sobě!!! Ano, už to mám!!! Nesmím jen myslet na sebe! Už jsem to pochopila. Když to někomu předám, sice se bude nejdřív trápit,ale nakonec z něj bude lepší člověk. Potřebuji to zaříkávadlo. To ví jen Michal.Proč jsem mu jen slibovala, že už k jeho domu nikdy nevkročím?? Proč??? Ale mohla bych mu napsat. Crrr. Někdo zvoní. Kouknu se kukátkem, nevím to jistě, ale připadá mi to, že je ten člověk tak trochu průhledný. Už ho poznávám! Je to Michal. Proč je průhledný? Napadá mě, že třeba onemocněl touto chorobou, ale nikomu ji nepředal, tak teď se musí jako duch osvobodit a přivést někoho k rozumu. Totiž, mne. Proč? To nezjistím jinak, než od něj!!! Ovšem dřív než vám popíši Michalovu návštěvu, řeknu vám, že se toto stalo předevčírem. A za 8 dní budu mít narozeniny. Bude mi 29. Ano! Skvělý čas na začátek nového života. Nevím, jestli mi to uvěříte, ale včerejšek byl první den mého „normálního" života a hned jsem si našla přítele! Senzační!!! Ptáte se proč? PROČ JÁ? Tak to už neřeším! A teď k té návštěvě!
O: Přišel ke mně. Pozvala jsem ho dál, povídali jsme si o různých věcech a tak. No a pak mi nabídl, abychom se prošli. ´Já souhlasila, a tak jsme šli. Bylo to krásný, a tak romantické...ach jo, kdybyste jen věděli, jak jsem se cítila, když jsme mluvili o operacích a amputacích a tak... Byla jsem tak ráda... Nakonec jsme přišli k tomu najkrásnějšímu místu na svété-ke hřbitovu.
A+Z: Nevím, jak si to mám vyložit. Michal se mi tak nějak líbí... Bože, on zastavuje! Vypadá jako...... Ježíšmariajozefe! On mě chce políbit!!! ,,Mlask" Ale né! Co to? Michal říká: ,,Už bych měl jít. Můj hrob zeje prázdnotou. Přijď se na něj někdy podívat. Rád jsem tě poznal." Na to prošel zavřenou bránou a zmizel. Ach jo, byl tak sladký! Ale byl z jiného světa. Měla bych zajít za Petrem, za svým novým přítelem.
Vypadá to, že Petr není doma. Tak mu alespoň zavolám... Nebere to. To je blbý. Třeba mi nechal vzkaz v kuchyni. Páni, měla jsem pravdu! Přečtu vám ho: ,,Miluju tě, ale nejde to. Jsi chytrá, myslím že to pochopíš. Petr=Michal" To mě docela vyděsilo! Ale nedá se nic dělat. Třeba bych se mohla usmířit s tátou! Už jsem s ním 4 roky nemluvila. Doufám, že nezměnil adresu. Mám v hlavě spoustu otázek: Žije s někým? Sám? Uvidí mě rád? Pamatuje si na mě? Usmířil se s mámou? Nestal se z něj alkoholik? Žije ještě? Jen jedna otázka v mé hlavě není: PROČ??? Musím to zkusit.
Mám štěstí, je doma. Vypadá to, že jde ke mně rád, s úsměvem ve tváři. ,,Ahoj Kájo! Rád tě vidím. Tak dlouho už jsi tu nebyla." ,,Já vím, chtěla bych se ti omluvit, tati." ,,Nemáš za co. Na všechno zapomenem. A bude to jako dřív. Jen nám prostě bude o pár let víc." ,,Ani mě nepozveš dál? Dala bych si kafe." ,,Promiň. Já zapomněl. Samozřejmě, pojď." Nebudu vám to doslova popisovat. Bylo to příliš soukromé... Jen vám prozradím, že tehdy jsem se zbavila této choroby. Myslím, že s taťky bude lepší člověk!!! A když jsem odcházela, tak jsem vlastně šla hned sem, do Kalichu, povědět vám svůj příběh. Vypadá to, že jsme u konce. Teď půjdu k Michalovi domů a vrátím tam truhlu. Takže dotazy vám popřípadně zodpovím příště.
***To byla poslední věta, kterou od Karolíny Slimákové její přátelé slyšeli. Žádné příště tedy nebylo a dotazy zůstaly bez odpovědi. Když se nevrátila domů ani po pěti dnech od zpovědi výše psané, napadlo je, že zůstala v domě Michal Křupala. Jeli se tam tedy podívat, podle adresy, kterou měla Karolína na lednici. Na první pohled nespatřili nic neobvyklého, ale na druhý spatřili otevřený poklop. Skočili dírou do místnosti pod poklopem a našli zde Karolínu. Byla celá od krve, proříznuté tepny a vedle ní ležela židle s rozmlácenýma nohama.Vypadá to, že židle byla jednou ze smrtelných zbraní, které útočník použil. Nad Karolínou se skláněla postava z vosku a měla v ruce nůž. Co se tehdy stalo, si každý z nás musí domyslet sám.................
Proper
(Henry, 17. 12. 2007 13:09)