Psychoanalýza - S. Freud
Psychoanalýza je teorie osobnosti založená Sigmundem Freudem (1856–1939). Spolu s analytickou psychologií (Jung), individuální psychologií (Adler), kulturní psychoanalýzou (Horneyová, Fromm, Sullivan) a dalšími spadá do oblasti psychodynamické psychologie, která za základ lidské psychiky a motivace lidského chování považuje neuvědomované procesy skrytě probíhající v podvědomí, předvědomí či nevědomí. Freudova psychoanalýza přisuzuje hlavní roli pudům, především sexuálnímu pudu, který nazývá libido.
Psychoanalýza významně ovlivnila vývoj psychologie, patří k všeobecnému vzdělání psychologů a dodnes se užívá v psychoterapii a psychologickém poradenství. Freudismem bylo inspirováno mnoho pozdějších psychologických i psychoterapeutických směrů, ať už na Freuda navazovaly (jako již Freudova dcera Anna Freudová) nebo mu naopak oponovaly. Revidovaná verze Freudovy teorie se nazývá neofreudismus.
Základní pilíře psychoanalýzy
Psychický determinismus
Každý psychický jev má svoji příčinu, byť neuvědomovanou. Psychické obsahy jsou asociativně spojeny.
Fyziologický determinismus
Člověk je biologická reaktivní bytost, která je poháněna fyziologickými silami, pudy. Hlavní úlohu Freud přisuzuje sexuálnímu pudu (libidu), který tělo naplňuje energií a aktivizuje jej. Později zavádí pud života (eros), který obsahuje např. pud sebezáchovy nebo již zmíněný pud sexuální, a proti němu pud smrti (thanatos), který usiluje o návrat k „dřívějšímu anorganickému stavu“ a je zodpovědný za agresivitu a destruktivitu.
Konstantnost psychické energie
Podle Freuda má lidská psychika tendenci udržovat duševní energii na nízké konstantní úrovni. Dojde-li k přílišnému nahromadění energie, má tendenci se jí zbavovat, její uvolnění je pak spojeno s úlevou nebo s pocity slasti.
Struktura psychiky
Topografický model psychiky
Lidská psychika dle Freuda sestává ze tří vrstev:
- vědomí (pomyslná špička ledovce), které je vázáno na vnímání, zahrnuje tu část osobnosti, kterou si jedinec plně uvědomuje.
- předvědomí obsahuje zapomenuté, ale vybavitelné myšlenky, zážitky, konflikty, rozhodnutí, atd. Obsahy předvědomí a vědomí lze verbalizovat (vyjádřit slovy).
- nevědomí je nejrozsáhlejší a vědomí nepřístupná část psychiky, představuje změť neorganizovaných představ, přání, obav, zkreslených obrazů skutečnosti. Do nevědomí jsou vytěsněny myšlenky a city, které by pro jedince byly při uvědomění příliš zraňující, ponižující, budily pocityúzkosti nebo viny (viz obranné mechanismy dále). Podle Freuda co je nevědomé, má stálou tendenci stát se vědomým a psychika musí vynakládat energii, aby se tomu nestalo. Proto například lidé, kteří toho moc vytěsnili, mohou podle Freuda cítit únavu bez zjevné příčiny
Strukturální model psychiky
Freud vymezuje tři poměrně nezávislé složky (id, ego a superego), které se řídí rozdílnými, navzájem rozpornými principy a cíli:
- id (psychologie) (ono), z něhož vyvěrá pudová duševní energie (libido), která je hybnou silou člověka, je zdrojem energie pro ego i superego. Id je iracionální, nebere ohled na realitu, jeho cílem je okamžité uspokojení svých přání, řídí se principem slasti. Id je zcela nevědomé. Podle Freuda představují sny splněná přání id a jsou bránou do nevědomí. Projevy ryzího id lze pozorovat u kojenců.
- ego (já) se řídí principem reality a má sebezáchovnou funkci. Vzniká z části id v průběhu vývoje dítěte vlivem jeho interakcí (vzájemného působení) s vnějším světem. Je racionální, zvažuje činy a jejich následky. Přání id porovnává s realitou, dává jim přijatelnou formu a uspokojuje je ve vhodnou chvíli a vhodným způsobem. Ego je vědomé, předvědomé i nevědomé. Nevědomá část se pomocí obranných mechanismů (viz dále) vypořádává jak s nepřijatelnými přáními id, tak s extrémními zákazy superega. Silné ego je znakem zdravě vyvinuté osobnosti.
- superego (nadjá) vzniklo v průběhu socializace z konfliktů dítě versus autorita, poskytuje ventil vlastním agresivním impulsům jedince, jde o proti sobě projevenou agresivitu. Obsahuje vědomě či nevědomě internalizované (zvnitřněné) omezení, zákazy a příkazy ukládané dítěti rodiči a dalšími pro dítě významnými autoritami. Je zdrojem nevědomého pocituviny, vnitřní tísně. Řešení lze hledat v náboženství, které poskytne vysvětlení (jsi hříšník) i řešení (věříš-li, budeš spasen). Superego je moralizující silou v člověku, řídí se principem dokonalosti. Jednou jeho částí je svědomí, druhou částí je ideální ego, které usiluje o dokonalost a jehož základem byly činnosti a projevy dítěte, které rodiče chválili. Superego může být v rozporu se současnými hodnotami jedince. Silně rozvinuté superego se vyskytuje u perfekcionistů, slabě rozvinuté u zločinců
Vývoj osobnosti
Vývojová stadia (nazývaná v psychoanalýze někdy též fáze či období) jsou v psychoanalýze nejen vývojovou teorií, ale poskytují i terminologickou výbavu pro typologii osobností, která ve směrech navazujících na freudismus už nemusí být dávána do přímé souvislosti se skutečnými vývojovými fázemi.
Stadium orální
Orální stadium je zhruba první rok života. Hlavní zdroj libosti a pudového uspokojení dítěte je stimulace v oblasti úst (orální oblast), např. sáním z prsu při kojení, cucáním palce, strkáním věcí do úst, atd. (fáze orální závislosti), později (fáze orálně agresivní), až se začnou prořezávat zuby, i kousáním. Frustrace, s kterou se jedinec na tomto vývojovém stupni musí vyrovnat, pramení z odstavení dítěte.
Za příznivých podmínek by dítě mělo v této první fázi prožívat bezpečí plynoucí z úzkého vztahu k matce a kontinuitu v uspokojování vlastních biologických potřeb. Míra uspokojování může mít vliv na osobností vlastnosti. Optimismus, lehkověrnost a manipulativnost při dobrém uspokojování, pesimismus, podezíravost a závistivost při nedostatečném.
Osoby fixované do orálního stadia (přílišné uspokojování potřeb dítěte) mají tendenci udržet si ústa jako svou primární erotogenní zónu, což se může projevit v sexu, ale i v orientaci na jídlo, kouření, nových poznatcích („hltáme je“), atd. Tyto orální typy (orální charakter) dále chtějí být v přehnané míře zahrnování péčí a pozorností, vyžadují podporu, jsou zaměřeni na příjmání, dávání jim činí problém. Mají většinou srdečný vztah k dětem, přírodě, mateřství a ženám obecně, někdy bývají narcistní, agrese se u nich projevuje pasivně jako manipulace.[3][4]
Stadium anální
Anální neboli sadisticko-anální stadium zahrnuje zhruba druhý a třetí rok života. Zdroj uspokojení se přesouvá na anus (řitní otvor). Uspokojení dítě získává při zadržování a vypuzováníexkrementů. Zdrojem frustrace je odmítnutí exkrementů rodiči (exkrement je dárek dítěte pro rodiče) a výchova k udržování tělesné čistoty.
Při nadměrných požadavcích rodičů na čistotu se může vyvinout nadměrná pořádkumilovnost, šetrnost a tvrdohlavost, při přílišné shovívavosti sklon k nepořádnosti, plýtvání a uvolněnosti.
Anální charakter (přílišné nároky rodičů na čistotu) se vyznačuje spořivostí, hromadění majetku a peněz (peníze = exkrementy) až lakotě, sklony k sběratelství, nutkavou potřebou čistoty (dle Freuda obranný mechanismus reaktivní formace na pudovou zálibu v nečistém – viz obranné mechanismy), svéhlavostí, potřebou kontrolovat druhé, perfekcionismem.
Stadium falické
Falické neboli časné genitální stadium představuje zhruba čtvrtý rok života. Místo uspokojení se přesouvá na genitální krajinu.
Podle Freuda chlapci hodnotí penis jako cenný majetek, zatímco dívky jim jej závidí. Láska chlapce k matce zahrnuje přání tělesného kontaktu, zvědavost na nahé tělo, nevědomé incestní přání, otec je přitom chápán jako rival (=oidipovský komplex). Za normálních okolností strach z potrestání (kastrační úzkost) vede chlapce k potlačení sexuálních přání vůči matce a k identifikaci s otcem (agresorem), která s sebou přináší i všechny atributy otce – a tedy i jeho moc. Tím je oidipovský komplex rozřešen a chlapec přebírá mužskou roli.
Oidipovský komplex u děvčat (někdy se nazývá elektřin komplex) Freud příliš nepopisoval, ale předpokládá se, že jde o analogický proces. Absenci penisu dívky dle Freuda vnímají jako defekt, případně si myslí, že již byly kastrované. Mají incestní přání vůči otci a rivala vidí v matce, rozřešení je v identifikaci s matkou.
Stadium latence
Stadium latence je podle Freuda zhruba od pěti let do začátku dospívání. Je to období relativní stability, emoční a sexuální tužby ustupují do pozadí.
Stadium genitální
Genitální stadium nastává zhruba od 11 nebo 12 let. Je to navázání na falické stadium, kterým považuje Freud vývoj člověka za více méně dokončený. Nastupuje heterosexuální sexuální chování. Freud spekuloval, že člověk se vyvinul z druhu, u kterého puberta nastávala v 5–6 letech (genitální stadium tedy navazovalo na stadium falické). Stadium latence je tak jen přechodné stadium poskytující dítěti dodatečný čas, aby si osvojilo kulturní normy, poznatky a sociální role.
Sigmund Freud (6. května1856, Příbor – 23. září1939, Londýn, původně Sigismund Schlomo Freud) byl rakouskýlékař a psychiatr židovského původu. Proslul především jako zakladatel psychoanalýzy.
Byl nejstarším ze šesti dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Jácoba Freuda s Amálií Nathannovou. Narodil se do společenství asimilovaných židů v Příboře na Moravě, kde rodina žila tři roky. Významnou postavou jeho časného dětství byla jeho katolická chůva, která ho brávala často do kostela. Zatímco o vztahu s otcem se ví mnohé díky pozdější Freudově autoanalýze (podnětem k ní byla smrt otce ve Freudových čtyřiceti letech), informace o Freudově matce jsou nepřímé, totiž od Freudových dětí. Od roku 1859 však rodina - po krátké životní epizodě v Lipsku - pobývala ve Vídni. Freud jako malý nechodil do školy, základní vzdělání získal doma. V deseti letech nastoupil na střední školu, později známou jako Sperlovo gymnázium, patřil zde k nejlepším žákům, stal se primusem a absolvoval s vyznamenáním.
Začátkem zimního semestru roku 1873 začal studovat medicínu a to ve velmi širokém spektru a opět s vynikajícími výsledky. V osmém roce studia se stal doktorem veškerého lékařství[zdroj?]. Zprvu působil v teoretických oborech (Claus, Meynert, Bruecke), nicméně na radu prof. Brueckeho opustil teoretickou kariéru a stal se asistentem vídeňské všeobecné nemocnice, později založil vlastní neurologickou praxi, kde začal zkoumat případy hysterických pacientek a přes elektroléčbu a hypnózu se propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti - psychoanalýze.
Dlouho se bránil emigraci, ke které ho nutila neslučitelnost rasová (byl žid) s tehdejším nacistickým režimem. Když poznal, že utéct je nutné, nacisté mu to již nechtěli dovolit: pomohla mu jeho analyzantka a francouzská analytička princezna[zdroj?] Marie Bonapartová, vykoupila jeho užší rodinu a jeho samotného, všechny Freudovy sestry zahynuly v průběhu holocaustu. Freud odešel do Londýna, kde 23. září1939, na počátku nejničivější války, zemřel. Zvolil dobrovolně konec pro nesnesitelné utrpení při pokročilé rakoviněhorní čelisti.
V jeho profesním životě snad můžeme přece jen rozlišit období do publikování knihy Výklad snů s vročením 1900, kde formuloval tzv. topografický model mysli, a období od publikování Já a Ono, případně Inhibice, symptomy a úzkost na počátku dvacátých let, kdy byl uveden strukturální model.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář