4.2.3. Příprava na dostihy stupně Z
Těchto dostihů se mohou účastnit pouze jezdci s licencí a koně starší pěti let. Přesto, že jsou to dostihy na nejkratší možné vzdálenosti (30 až 55 km), jsou v poslední době pro koně a jezdce jedny z nejnebezpečnějších.
Mají nejvíce závodníků na startu, jezdí je i méně zkušené dvojice a zejména jsou často ježděné ve velmi vysokém tempu připomínající spíše cross–country než Endurance.
Je si třeba uvědomit, že tyto krátké dostihy nejsou cílem samy o sobě, ale jen prvním krokem k vytrvalosti. Jsou vynikající přípravou pro mladé koně nebo koně po rekonvalescenci či ty, kteří začínají.
Trénink se zaměřuje na vytrvalostní rychlost a schopnost překonat přírodní překážky. Délka tréninkové jednotky je optimální v délce 80 až 100 minut, třikrát až čtyřikrát za týden. Trénink musí být pestrý, aby kůň nebyl psychicky unaven nebo znechucen. To znamená nejen střídání různých tratí, měnění míst pro cvalovou práci, ale i zařazování nových podnětů, jako jízdárenská práce nebo práce ze země.
Po získání základní fyzické kondice, popsané v předchozím odstavci, můžeme začít s vlastním specifickým tréninkem. V první fázi postupně prodlužujeme klusové úseky, nejprve bez těžkých stoupání. Cílem je alespoň jedna hodina nepřetržitého klusu bez známek únavy koně (a jezdce samozřejmě také). Pokud po hodinovém klusu tep neklesne po patnácti minutách pod úroveň 60 tepů, nemá cenu zvyšovat dále zátěž. Pokud ano, můžeme přidat. Nejprve zvýšíme délku tréninku na 80 až 100 minut a po jejím bezproblémovém zvládnutí můžeme zvýšit i intenzitu.
NIKDY NEZVYŠUJEME INTENZITU A DÉLKU TRÉNINKU SOUČASNĚ.
Zároveň musíme pečlivě sledovat zdravotní stav koně, jeho vnější vzhled (kondici), chuť k jídlu, ochotu pracovat a celkový projev. Když nežere, na pastvě jen postává a je spíš apatický, není něco v pořádku. Pravděpodobně je zátěž větší, než zvládá a nastupuje fáze chronické únavy, přetrénování. Pomůže jen odpočinek a regenerace.
Zvýšení intenzity znamená těžší práci, především využitím strmých stoupání – práce v kopcích. Při ní tepová frekvence stoupá nad 170 a kůň pracuje anaerobně. Délka takovéto zátěže začíná na třech minutách a postupně se zvyšuje až na 5 až 6 minut. Po zátěži následuje odpočinek, práce v kroku. Až tep klesne pod 95 (nejdříve ale za tři minuty), můžeme pokračovat v klusu. Nemáme-li měřič, je spolehlivá doba pět minut a hlavně dech a chování koně. Zpočátku opakujeme zátěž dvakrát během vyjížďky, po čtrnácti dnech je možné přidat další. Maximum je pět opakování.
Podobná zátěž jako práce v kopcích je i cval. Využíváme cval o střední intenzitě, tedy nikoliv bezhlavý úprk, který ohrožuje jezdce, koně i okolí. Oba druhy zátěže lze kombinovat, například po vyklusání kopce lze pokračovat do limitu cvalem. Samotný cval do kopce, zejména v měkkém terénu, je velmi nebezpečný pro koňské šlachy a není adaptačním podnětem, ale hazardem se zdravím, který se dříve nebo později vymstí. Podobným nesmyslem je cválat dvacet a více minut, „dokud kůň sám chce“. Dochází ke zbytečnému vyčerpání, regenerace pak trvá déle a hrozí přetrénování.
Tréninkové jednotky, jejich délku, intenzitu a rychlost zotavení (TF za pět, deset, patnáct a dvacet minut) je dobré si zapisovat, paměť není spolehlivá. Totéž platí i při srovnávání rychlosti a TF na určitých vybraných úsecích trati. Podle výsledků záznamů pak velmi dobře odhadnete trénovanost a formu koně, na jejímž základě se dá určit vhodná taktika v distančním dostihu, aby kůň zajel co nejlépe a bez nadměrného vyčerpání.
Při tréninku je třeba si uvědomit, že musíme být schopni vždy a za všech okolností ovládat koně. A protože všichni jezdíme na volně přístupných cestách, je bezpodmínečně nutná i slušnost a ohleduplnost k ostatním.
Přechod do kroku, pozdrav, úsměv a poděkování jsou nejlepším způsobem, jak předejít problémům a minimalizovat nevraživost dalších návštěvníků přírody na „ty koně“.