TÉMA Č.5 SALESIÁNSKÝ DUCH
„Dej
mi duše, ostatní si vezmi.“
Téma
5. Salesiánský duch
Rozjímání
nad úryvkem z Písma:
„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“
(1Kor 12, 4–7)
Chvíle tichého naslouchání Božímu
hlasu v nás.
Modlitba:
Pane,
v Donu Boskovi, zakladateli salesiánského díla jsi dal světu dar
salesiánského ducha. Ducha lásky, obětavosti, sebedarování a sebeovládání.
Ducha radosti a veselí. Don Bosco vždy nabádal své chlapce: „buďte veselí a
nehřešte“. Pomáhej i nám, prosíme, abychom dokázali prožívat a šířit radost,
která pramení v Kristu, a kterou nám tento svět vzít nemůže. Amen.
Aktivita nabízená nebo podle
vlastního uvážení
Vlastní námět:
Stanovy čl. 19–26
Pravidla čl. 11–12
Když se zamyslíme nad všemi těmito konkrétními
články, musíme si uvědomit jedno. PAŽ neustále zdůrazňuje, že salesiánský duch
je dar. Dar světu, který se má šířit skrze nás. Často ve svém nadšení a
entuziasmu zapomínáme na to, že lidské zdroje a síly jsou omezené a pokud svou
snahu postavíme pouze na svém odhodlání, brzy nás toto nadšení opustí. Proto
nám PAŽ neustále připomíná, že salesiánské dílo je dílo Ducha svatého a Panny
Marie. Don Bosco byl člověk živé modlitby v neustálém spojení
s Bohem. Z darů se radoval, těžkosti odevzdával Pánu.
S pohle-dem na ukřižovaného Krista začínal znovu a znovu. S důvěrou
v Pannu Marii vybudoval dílo, které má sílu změnit svět. A to také
prostřednictvím nás spolupracovníků.
Témata k zamyšlení a
povídání:
– Jak bych já osobně definoval salesiánského ducha a co to pro mě
znamená v každodenním životě?
– Vnímám jej jako dar světu, který se i skrze mne má šířit
v církvi a ve světě?
– V čem vidím specifičnost salesiánského způsobu modlitby?
– Snažím se neustále růst ve víře a v duchovním životě?
– Cítím se kvasem v církvi, lze to říct o našem společenství?
– Jak překonávám svou únavu a „vyhoření“?
– Jak umíme nabídnout pomoc při únavě ostatním ve společenství, jsme
ochotní o tomto spolu mluvit?
– Zajímáme se o ty, kteří se vzdálili, nebo jsme zvolili pohodlnější
cestu jejich odepsání?
– V čem je pro mě vzorem Don Bosco, matka Markéta, František Saleský
a ostatní salesiánští svatí?
– Jaký je můj postoj k účasti na duchovních cvičeních, obnovách
a podobných akcích Sdružení a salesiánské rodiny?
– Jsem otevřený k novým požadavkům, ochotný vzdát se
zaběhnutého způsobu života (i svého dosavadního apoštolátu)?
Závěr:
Nechme
se znovu a znovu oslovovat Donem Boskem, který svou práci založil na modlitbě:
„Dej mi duše a ostatní si vezmi“. Zaměřil se na to, aby všichni chlapci jemu
svěření mohli znovu poznat Boží lásku a milost, čerpat z ní pro svůj
život, najít znovu životní smysl a radost zakotvenou v Kristu.
Modlitba:
Pane,
salesiánské charisma je postavené na prosté, ale živé modlitbě. Na důvěře
v pomoc Panny Marie a na spolupráci s Duchem svatým. Pomáhej nám toto
charisma šířit kolem sebe. Posiluj nás tam, kde nás ochromuje strach nebo
únava, nezdary či nepochopení a naplňuj nás radostí, která pramení z tebe.
Amen.
Maria
Pomocnice křesťanů oroduj za nás.
Z korespondence
sv. Jana Boska:
Poznámka: dopis je trochu delší,
ale je v něm tajemství Don Boskovy výchovy.
Z dopisu svatého Jana Boska z Říma 10. května roku
1884
Moji nejdražší synové
v Ježíši Kristu,
ať jsem blízko nebo daleko, stále
na Vás myslím. Mám jen jedno přání, vidět Vás šťastné teď i na věčnosti...
… Minulý
…Na jednom místě byla skupina
chlapců, kteří viseli na rtech kněze, který jim vypravoval nějaký příběh. Na
jiném místě byl uprostřed jiné skupiny hochů klerik a hrála se tam hra „Letí
osel“ a na „Řemesla“. Všude se zpívalo, smích zněl ze všech stran a všude byli
klerici a kněží a kolem nich chlapci, kteří vesele hlučeli. Bylo vidět, že mezi
chlapci a představenými vládne veliká srdečnost a důvěra. Byl jsem očarován
touto podívanou a Valfre mi řekl: „Podívejte
se, rodinnost vede k lásce a láska vede k důvěře. To je to, co
otvírá srdce a chlapci bez bázně říkají všechno učitelům, asistentům a
představeným. Jsou upřímní ve svátosti smíření i mimo ni. Rádi udělají
všechno, co se jim přikazuje, pokud to přikazuje ten, u kterého mají jistotu, že
je má rád.“
V té
chvíli se ke mně přiblížil jiný bývalý chovanec, který měl bílé vousy a ten mi
řekl: „Done Bosko, chcete vidět chlapce, kteří jsou v oratoři teď?“ Byl to
Josef Buzetti. „Ano“, odpověděl jsem. Vždyť jsem je neviděl už déle než měsíc!
I ukázal mi je: viděl jsem oratoř a Vás všechny během rekreace. Neslyšel jsem
však radostný křik a zpěv, neviděl jsem pohyb a život jako předtím.
Z pohybů a tváří mnoha
chlapců jsem mohl vyčíst nudu, rozladěnost, škarohlídství, nedůvěru, že to až
bolelo. Viděl jsem sice mnohé, jak s blaže-nou bezstarostností běhali a
hráli si, ale viděl jsem i mnoho takových, kteří postávali sami, opírali se o
sloupy a byli trudomyslní. …. I mezi těmi, kteří si hráli, byli někteří tak
znechucení, že jasně ukazovali, že v zábavě zalíbení nenalezli.
„Viděl jste své chlapce?“, řekl
mi ten bývalý chovanec. „Vidím je“, odpověděl jsem s povzdechem. „Jak jsou
docela jiní, než jsme byli tenkrát my,“ zvolal ten bývalý chovanec. „Bohužel.
Jak je ta rekreace znechucená. Odtud pochází u mnohých chlad při přijímání
svátostí, zanedbávaní pobožnosti v kostele a jinde. Zde je příčina, že někteří
jsou neradi na místě, kde je Boží prozřetelnost zahrnuje vším dobrým pro duši i
tělo. Proto mnozí neodpovídají na Boží volání. Odtud pochází nevděčnost vůči
představeným, tajnůstkářství a reptání se všemi smutnými důsledky.“
„Rozumím, chápu“, odpověděl jsem.
„Jak se ale mohou znovu zapálit tito moji drazí chlapci, aby znovu získali
živost, veselost, výbojnost tak, jak to bylo předtím?“ „Láskou“. „Láskou?
Cožpak nejsou moji chlapci dostatečně milovaní? Přece víš, jak je mám rád. Víš,
co jsem pro ně vytrpěl a snášel protivenství během posledních čtyřicet let a co
ještě snáším i teď. Kolik to bylo námah, pokořování, protivenství, kolik
pronásledování proto, abych jim dal chléb, domov, učitele a zvláště, abych se
postaral o spásu jejich duší. Udělal jsem to, co jsem věděl a mohl pro ty,
kteří jsou láskou celého mého života.“ „Nemluvím o Vás!“ „O kom tedy mluvíš? O
těch, kteří to dělají namísto mě? O ředitelích, prefektech, učitelích,
asistentech? Nevidíš, že jsou to mučedníci studia a práce? Jak stravují svá
mladá léta pro ty, které jim svěřila Boží prozřetelnost?“ „To vidím a vím to,
ale to nestačí. Chybí to hlavní“. „A co to tedy chce?“ „Chce to, aby chlapci
byli milovaní v těch věcech, které se jim líbí, chce to mít účast na
jejich dětských zájmech. Tak se naučí vidět lásku i v těch věcech, které
se jim přirozeně nelíbí, jako je disciplina, studium, sebezapírání. Tak se
naučí tyto věci dělat s láskou a s nadšením. Vysvětlím to lépe.
Pozoruj ty chlapce během rekreace.“ Díval jsem se a pak jsem odpověděl: „A co
bych měl vidět zvláštního?“ „Už je to tolik let, co vychováváte mládež, a
nechápete to? Podívejte se lépe? Kde jsou vaši Salesiáni?“ Pozoroval jsem, a viděl
jsem, že jen málo kněží a kleriků bylo mezi chlapci, a ještě méně si
s nimi hrálo. Představení už nebyli duší rekreace. Většina z nich se
procházela, mluvili mezi sebou bez toho, že by se starali o to, co dělají
chovanci. Někteří přihlíželi rekreaci, ale nestarali se o to, co chlapci
dělají. Jiní to pozorovali z dálky, bez toho, že by si všimli, že se něco
stalo. Někdo zpozoroval, že se něco děje, ale jenom pohrozil, a to ještě
zřídka. Byl tam nějaký Sale-
sián, který toužil zapojit se do nějaké skupiny chlapců, ale viděl, že tito
chlapci se usilovně snažili, aby se vzdálili od učitelů a od představených.
Tehdy ten můj přítel znovu začal. „Za starých časů oratoře nebyl jste Vy sám
uprostřed chlapců? A zvláště uprostřed rekreace? Vzpomínáte na ty krásné časy?
Byl to rajský jásot. Byla to doba, na kterou vždy s láskou vzpomínáme,
protože láska byla to, co nám sloužilo jako pravidlo a my jsme neměli před Vámi
žádné tajnosti.“ „Určitě. Tehdy to bylo i pro mne všechno radostné, a chlapci
se snažili být u mne, mluvit se mnou, každý chtěl slyšet mou radu, aby se podle
ní mohl řídit. Teď však vidíš, že mám neustále audience, mé povinnosti se
rozmnožily a ani zdraví mi to už nedovoluje“. „Dobře, ale když
nemůžete Vy, proč Vás vaši Salesiáni nenapodobují? Proč nenaléháte,
nevyžadujete, aby jednali s chlapci tak, jak jste jednal Vy?“ „Říkám jim
to, že bych se mohl umluvit, ale mnozí se už necítí, aby se tak namáhali jako
tenkrát já.“ „A tak na jedné straně získávají a na druhé straně ještě víc
ztrácí. Ztrácí ovoce své námahy. Jenom ať mají rádi to, co se líbí mladým, a
mladí budou milovat to, co se líbí představeným. Tak se jim námaha ulehčí. …
…Bez této rodinné důvěrnosti
nelze ukázat lásku, a bez tohoto projevu lásky tam nemůže být důvěra. Kdo chce
být milován, je třeba, aby ukázal, že miluje. Ježíš Kristus se stal malý
s malými, a nesl naše slabosti. To je učitel rodinné důvěrnosti. Učitel,
kterého vidíme sedět jenom za katedrou, je jenom učitelem a nic víc. Když však
on, během rekreace jde k chlap-cům, stává se jejich bratrem. Když někoho
vidíme jenom kázat u ambonu, řekne se, že nedělá nic víc, než svoji povinnost,
ale když takový člověk během rekreace řekne slovo, je to slovo člověka, který
miluje. Kolik obrácení způsobilo několik vašich slov, která náhle zazněla do
ucha mladého člověka, zatím co si hrál. Kdo
ví, že je milován, miluje, a kdo je milován, obdrží všechno, zvláště od mladých lidí. …“
…Tehdy jem se zeptal: „jaký je
hlavní prostředek, aby zvítězily takové rodinné vztahy, a taková láska a
důvěra?“
„Přesné dodržování domácího
řádu.“
„Nic víc?“
„Nejlepším chodem oběda je
přívětivá tvář…“
Řím
Úkol
na měsíc:
Pokusme
se proměnit atmosféru v „oratoři“ naší rodiny. Buďme zde víc přítomní (nejen
fyzicky, ale fakticky), najděme si čas na rozhovor s našimi nejbližšími,
vypněme častěji televizi a buďme spolu. Zkusme znovu vnímat druhého, abychom
nebyli pouze vedle sebe, ale skutečně spolu.