Božena Němcová
Její životopis:
Dívčím jménem Barbora Panklová. Narodila se pravděpodobně 4.2.1820 (přesné datum je zahaleno tajemstvím) ve Vídni jako dcera kočího Johanna Pankla a české služky Terezie Novotné. Oba její rodiče byli poté zaměstnáni u vévodkyně Zaháňské (majitelka náchodského panství). Své dětství prožila Božena Němcová v Ratibořicích u České Skalice, vzdělání se jí dostalo minimální. Boženu Němcovou v mládí velmi ovlivnila její babička Magdaléna Novotná. V roce 1837 byla na přání matky provdána za o patnáct let staršího úředníka finanční stráže Josefa Němce. Manželství šťastné nebylo, i přesto měli spolu čtyři děti. Manžel byl služebně překládán, tak se rodina často stěhovala. V Praze, v letech 1842 – 1845, se Němcová dostala do společnosti vlastenecké inteligence a seznámila se s předními českými spisovateli. Tato léta jsou dobou jejího velkého duševního a vzdělanostního vývoje. Na Chodsku (1845-48) přišla do styku s lidovým světem a tradicemi. Venkovský lid si ji velmi oblíbil. Když byl manžel přeložen do Uher, odstěhovala se Němcová do Prahy. Tím vyřešila nesoulad v manželství, ale s dětmi žila v bídě. V roce 1853 zemřel její nejstarší syn Hynek, tato událost měla velký vliv na její chatrné zdraví. V roce 1861 odešla do Litomyšle redigovat své spisy, ale to se jí už nepovedlo. Koncem listopadu ji z Litomyšle do Prahy odvezl její manžel. Vánoce strávila se svými dětmi. 20. ledna dostala Němcová autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Rozplakala se, byly vytištěny na tom nejlacinějším papíře se spoustou chyb. Zemřela v Praze 21.1.1862.
Zprávu o její smrti otiskly všechny české i německé noviny, smutečního průvodu se 24.1.1862 zúčastnilo tisíce lidí. Je pochována na vyšehradském hřbitově.
Charakteristika jejich děl:
1.V zámku a v podzámčí - V této povídce autorka poukazuje na rozpory mezi životem chudého lidu a šlechtou.Hlavními postavami je rodina Skočdopolova. Pan Skočdopole zbohatl a zakoupil si šlechtický titul a následně i zámek. Hraběnka Skočdopolová si myslí, že vychází vstříc lidu, ale opak je pravdou. Na zámku žije v přepychu a v podzámčí lidé živoří. Hraběnka velmi podléhá vlivu komorné Sáře, která učí hraběnku chování. Hraběnčinýmu psíkovi podávají jen nejlepší jídla. V podzámčí žije vdova Karásková spolu se svými dvěma syny, šestiletým Vojtou a ročním Josífkem. Josífek umírá na choleru a vdova Karásková se zhroutí a umírá. Vojty se ujme krejčí Sýkora a chovají se k němu jako k vlastnímu. Hraběnka onemocní cholerou ,lékař jí vysvětluje podstatu nemoci a jak se šíří. Paní Skočdopolová slibuje, že se postará o lepší život svých poddaných. Svých slibů však nedostojí. Jejím rozmarem a velkou pýchou je psík Jolínek. Jednou Vojta chytil Jolínka a nesl ho ukázat Sýkorům. Jolínka začnou na zámku hledat. Když ho Vojta přinese zpátky, dostává v zámku nabídku, aby hlídal pejska. Vojta hodně čte a rád by se stal lékařem. Hraběnka odjíždí do Itálie a nechává Vojtovi peníze na studium. Nakonec se z hraběnky stává lidumil.
2.Babička - A na konec její nejznámnější dílo. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce. Tu najednou přišel list od nejstarší dcery s prosbou, aby doma všeho zanechala a odstěhovala se k ní. Babička se dlouho rozmýšlela, ale touha po dceři a vnoučátkách, která ještě neviděla, zvítězila. Když jednoho dne přivezl kočí Václav babičku na Staré bělidlo, všichni měli velkou radost. Děti Vilém, Jan, Adélka a Barunka byly s babičkou hned nejlepšími přáteli. Babička zvyklá pracovat, převzala vedení nad celým domem. Dohlížela na hospodářství, pekla chléb a vše muselo být jak ona chtěla. Byla pracovitá, pravdomluvná a pobožná. Chodila s dětmi na procházky a cestou sbírala léčivé bylinky. Často zašla také do mlýna a do myslivny. Babička si získala srdce u každého pro svoji upřímnou povahu. Každému ráda pomohla, měl-li nějakou starost či trápení nebo byl-li nemocen, každému poradila a pomohla. Paní kněžna, u níž byl pan Prošek – babiččin zeť – ve službě, si babičku velmi oblíbila. Sešla se s ní náhodou, když byla s dětmi na procházce. Děti kněžně věnovaly košík jahod a kněžna je pozvala i s babičkou do zámku. Tam se děti seznámily s komtesou Hortensií, kněžninou schovankou, která byla babičce vděčná za svoje štěstí. A také jen babiččinou zásluhou si mohla vzít Kristla, děvče z hospody, selského synka Jakuba, který byl na babiččinu přímluvu u kněžny zproštěn čtrnáctileté vojenské služby. Babička učila děti milovat svou vlast, svého bližního, ba dokonce i bláznivou Viktorku. Děti rády babičku poslouchaly, zvláště Barunka. Babička si uvědomovala, že stárne a že se její život blíží ke konci. Proto uvedla vše do pořádku a rozloučila se svými nejmilejšími. Když jednoho dne zazněl umíráček hlásající, že babička zemřela, plakalo celé údolí. Babička se zaznamenala do srdcí všech mnohými dobrými skutky.