Pohádka o Píšerince Lucince - část první
Pohádka o Píšerince Lucince
"Lucinko, pojď honem zpátky do kočárku!" zavolal přísně Préza na malou poskakující tyrkysovou píšerinku se žlutými vlásky a pilkou stejné barvy.
Lucinka jen pískla vysokým hláskem:
"Jojo!" a jako blesk hned vyšplhala do bílého kočárku, jen sem tam zamazaného čokoládou.Dokonce si samou snaživostí navlékla malé kšírky, které ovšem byly skoro 10 metrů dlouhé - to aby snad malá pišišátka nemusela zůstat sedět v kočárku a mohla si hezky poletovat okolo.
"To je divné!" pomyslel si Préza zamyšleně. "Tolik ochoty najednou!" kroutil hlavou. Pak ho ale napadla kásná myšlenka: že ta jeho přísná a důsledná výchova nakonec přeci jen přinesla plody.A tak se stalo, že místo aby dával pozor na malou píšerinku, zabýval se jen a jen svými báječnými metodami výchovy potomků a už si dokonce maloval, jak vydá knihu rad a instrukcí s názvem: "Jak z neposedných pišišátek udělat mladé gentlemany a dámy".Kdyby jen věděl, že přesně na tohle jeho malá vymýšlecí dceruška čekala!Už úplně od malého pišišátka Lucinku fascinoval rozložitý kopec uprostřed Píšerkového ostrůvku. Říkalo se mu "Hora Zrození" a z jeho vrcholku se po dlouhatánské klouzačce čas od času kutálela do košíčku s nadýchanými polštářky vajíčka z té nejlepší čokolády. Většinou se ta vajíčka dala sníst, což píšerinka dělala samozřejmě velice ráda, někdy ale zase z čokolády vykoukl úplně malinkatý píšerinek nebo drobounká píšerinka a i s vajíčkem skočil do již připraveného kočárku novopečených rodičů.Lucinka to vždy sledovala s očíčkama naprosto vykulenýma, tak moc se jí to líbilo. Pak se jednoho dne rozhodla, že se určitě musí podívat až na vrchol a zjistit, odkud se ta vajíčka s pišišátky vlastně berou.A zrovna dnes byl více než vhodný den na uskutečnění jejích tajných plánů. Vydali se totiž sami jen s tatínkem na projížďku právě nedaleko té zvláštní hory.Neslyšně tedy opustila kočárek a daleko za sebou zanechala Prézu, který, nic netušící, dál se zasněným výrazem tlačil kočárek po cestě.
Jelikož pěšina, po které jí ještě před chvílí vezl tatínek, procházela lesem, musela se teď Lucinka prodírat houštím, vyhýbala se větvím, přeskakovala kořeny, svými tvary připomínající plazivé klubko hadů, a občas i malý potůček, co se tudy kroutil v půvabných obloučcích.Malé píšerince to ale ani trochu nevadilo, všechno si zaujatě a pozorně prohlížela, tiše pozorovala stydlivá lesní zvířatka, celá nadšená sbírala slaďoučké plody jahodníku, po borůvkách a malinách se jen olizovala. Protože jí už před pár týdny v pusince začaly rašit maličké zoubky, samozřejmě jimi teď všechno okousávala a ochutnávala, jestli to náhodou není z čokolády, takže její růžová tlamička pořád někde šmejdila.Když se po chvíli spletí lesních pěšinek dostala z porostu ven, překvapilo ji silné, nikoliv však nepříjemné sluníčko. Ocitla se totiž na nádherně vyhřáté louce, která se mírným tempem zvedala do značné výše.Rozlehlou voňavou planinu pokrývaly záplavy květinek, baculatí čmeláci bzučeli a hlubokými hlasy zdravily Lucinku, motýli ve vzduchu předváděli svá akrobatická čísla... a Lucinka to všechno obdivovala široce rozevřenýma očíčkama. Málem by dokonce zapomněla, kam měla původně namířeno!Kdyby se po chvíli přeci jenom nerozpomněla, byla by si tam hrála mezi stébly, voněla k rozličným druhům květin a sledovala legračně vypadající píďalky ještě hodně dlouho.Teď se ale postavila, naposledy se rozhlédla krajinou, co si okamžitě tak zamilovala a zase začala stoupat k vrcholu, který se teď už nezdál tak vzdálený jako na začátku.Netrvalo to dlouho a Lucinka udělala poslední krůček a - překvapením vypískla:"Jéééé!"Čekala totiž, že jako jinde její drobná pacička dopadne na tvrdou zem nebo na trávu, ale tady se pod ní zem jakoby zahoupala.Vršek hory, který vypadal jako jeden ze sopečných kráterů, tvořila velice zvláštní hmota: na první pohled vypadala jako světle-růžová pěna, byla pružná a chovala se jako trampolína. Naopak ale byla zase hebká a měkkoučká jako ten nejjemnější píšerkový kožíšek.Po prvním údivu se píšerka trochu osmělila a odvážila se na tu podivnou houpavou hmotu dát i další pacičky. Pak se zlehounka odrazila a - letěla asi půl metru do vzduchu. Radostně se rozesmála, začalo jí to bavit. Odrazila se tedy ještě jednou a letěla alespoň metr vysoko. Potom dva, tři a takhle chvíli dováděla a skákala ve vzduchu.Za chvíli se ale zase lekla - už podruhé. Kousek od ní totiž náhle z pěny vystřelilo vajíčko, udělalo dva kotrmelce, a obloukem se sneslo do trychtýřovitého začátku klouzačky, kde se hned začalo kutálet dolů."Tak takhle to tedy je!" divila se píšerinka. "Vajíčka někdo posílá z hory ven. Už je mi to jasné," říkala si spokojeně.Pak jí ale napadlo, že vlastně ještě pořád neví, jak přesně vznikají a hlavně KDE a že by tedy měla pokračovat dále. "Nejdříve se podívám, odkud to vajíčko vylítlo," rozhodla se. Přešla proto, nebo spíše doskákala přímo do středu a tam uviděla malou díru. Velká byla tak akorát, aby jí prošlo velké čokoládové vajíčko nebo malá píšerka jako byla Lucinka. Ta se příliš nerozhodovala, skočila dovnitř a začala padat.Okamžitě si všimla, že celý vnitřek hory je tvořen stejně podivnou pěnou jaká byla nahoře. Ani se nemohla začít bát, jak to bylo příjemné a pohodlné snášet se pomalu dolů a jen občas se lehce odrazit od té měkkoučké látky která v růžových chomáčcích pokrývala stěny. Ani přistání nebylo nepříjemné - Lucinka dosedla do košíku tak plného barevných polštářů a peřinek, že se do nich mohla celá zahrabat až nebyla vůbec vidět. Chvíli si takhle hrála na žížaly a krtečky, a jak se tam tak všudemožně provrtávala, našla na jedné straně košíčku malý otvor, trochu připomínající okénko.