11. až 12. století

Z této doby pochází nášivka ve tvaru kytičky (zlato a říční perla), prstýnek z jantaru, bronzové jehlice, bronzová tulej, závlačka a fragment přezky, kamenné a hliněné přesleny, vše nalezeno v areálu hradu v Týnci nad Sázavou.

V areálu hradu v Týnci nad Sázavou byla nalezena i záušnice s esovitou kličkou, plátovaná stříbrem a kostěná brusle (přelom 11. a 12. století).

Nádobka z mladší doby hradištní (z této doby) byla nalezena v Bukovanech.

12. století

            Na místě dnešního Poříčí nad Sázavou stávaly tři osady – Poříčí, Balkovice a Kouty, v Poříčí a Koutech stávaly tvrze.

            V tomto století vznikaly vsi s názvem končícím na -ice. Některé vsi z tohoto období však později zanikly (15. století, třicetiletá válka), např. Jesenice u Pecirad u dnešního Podjesenického rybníka, Pášovka u Ledců, Bynice (Benice), Malenovice (Malensko), Bystřičany nedaleko Pomněnic, Chrastošice (nedaleko Chlístova), Podpomněnice (dnešní prostor u Plíhalova mlýna), Šestákov, Koňařovice, Ondřejovice (dnešní Mariánovice), Kožlí, snad též Bystřičánky severně od Pomněnic.

            Na přelomu 11. a 12. století je ve Vladislavicích (Vadslavicích, Václavicích) zmiňována kastelánie, přenesená sem z Lštění.

Z 12. století jsou zlomky keramických nádob z Týnce nad Sázavou a z Pecerad - zlomky keramických nádob (mladší doba hradištní, 12. či 13. století).

České země se dělily na krajiny čili kraje (provincia), župy a ouřady neboli popravy (districtus, regio). V církevním na archidiakonáty (rovnaly se krajinám) a děkanáty (rovnaly se župám). Krajů bylo jako „kmetův zemských“, tj. 12 – Pražsko, Kouřimsko, Bechyňsko, Horšovsko, Plzeňsko, Žatecko, Bílinsko, Litoměřicko, Boleslavsko, Hradecko, Chrudimsko a Litomyšlsko, jejich názvy byly vzaty od jmen jejich hlavních měst. Vedle krajů se vyskytují i ouřední neboli župní hrady.

1107

            Zemřel vyšehradský probošt Beneš, člen rodu Benešoviců (první historická osobnost tohoto rodu), kancléř knížete Vratislava (založil na Vyšehradě kostel svatého Pankráce).

1109 – 1137

            Hradiště budovaná od 10. století, ztrácela  v následujícím století postupně význam, když Přemyslovci, kteří se v krajině o svou mocenskou sféru kdysi dělili se Slavníkovci, začali postupně ke svému knížectví připoutávat jednotlivé krajiny nejen dřívější formou tributární závislosti (poplatky), ale skutečnou vládou, opírající se o lepší správní řízení.

            V roce 1110 se mezi majetkem ostrovského kláštera, který dostali od různých dárců, uvádějí Hrusice (u Krusičan), konkrétně zemědělská půda, lesy a sakrální stavba.

            Krajina pak byla ve 12. století spravována z nových knížecích hradů nebo dvorců, zbudovaných při dolní Sázavě. Po zpustošení hradiště na Lštění převzal některé jeho správní funkce knížecí dvorec (statek, středisko Vladislavického újezdu) ve Vladislavicích (nyní Václavice), odtud jsou známy archeologické nálezy z mladší doby hradištní. Knížecí dvorec potlačil i význam týneckého hradiště. Poprvé se Vladislavice připomínají v roce 1115. Tohoto roku kníže Vladislav I. (*po1066, †1125, syn královny Svatavy) nadal klášter Kladrubský, knížetem Svatoplukem (*po 1078, †1109) založený (roku 1108), statky a důchody znamenitými, mimo jiné i 25 vesnicemi a mezi nimi byly i Vladislavice. Pravděpodobně zde sídlil i kastelán Chvalk, uváděný v roce 1150. Starobylost místa dokládají i některé nálezy archeologické (v roce 1974 nalezl Josef Čermák z Václavic křížek), mj. bronzový křížek (enkolpion – nález svědčí o stycích s cizinou, tento pektorální křížek, tj. na prsou nošený, pochází totiž z Kyjevské Rusi, kde se vyráběly a nosívaly v 11. až 13. století). V blízkosti naleziště se pak nachází kostel se zasvěcením svatému Václavu. Jiný pramen uvádí tento křížek do spojitosti s ostatkovým křížkem, nalezeným na Vyšehradě, s motivem Panny Marie a 4 evangelistů, jako křížky byzantsko - kyjevského typu z 10. až 12. století.

            Druhým místem, přicházejícím v úvahu jako správní středisko, je Týnec nad Sázavou (Týnec – název od toho, že v místě byla osada zatýněná – opevněná; Týn, Týna, Týnice), o jehož významu svědčí nález kamenného románského paláce nedaleko románské rotundy (s apsidou, později upraveno Josefem Fantou) svatého Václava, která je datována už do konce 11. století. Vedle ní bylo sídliště a pohřebiště. Rotunda sloužila jako kultovní místo (románská kaple nově založeného hradu) i po roce 1200 (přelom 12. a 13. století). Severně od ní stávala dosud blíže neurčená, snad obytná (sídelní objekt) stavba s kůlovou konstrukcí. Patřila k románskému paláci spolu s románskou hranolovou věží (postavena po roku 1200 – 1. polovina 13. století) a vše bylo opevněno ohrazením a kruhovým příkopem vylámaným ve skále. Týnec byl den cesty vzdáleným opěrným bodem od Prahy a představoval „malý obydlený ostrůvek“ v hustém hvozdu a poskytoval poutníkům nezbytnou obživu a ochranu. Byl výborným místem k přenocování a svůj největší rozkvět prožíval v 11. a 12. století. Do roku cca 1125 je datována první zmínka o kostelu v Týnci.

            V roce 1137 vyhořel Ostrovský klášter.

1137 – 1149

Z 1. poloviny 12. století (některé prameny uvádějí vznik i krátce před rokem 1100) pochází i románský tribunový kostel svatého Petra v Poříčí nad Sázavou, budovaný na tzv. Sázavské stezce. Je jednolodní, na východě ukončený půlválcovou apsidou a na západě čtvercovou (hranolovou) věží, jež se na úrovni prvního patra otevírá do lodi obloukem tribuny.  Je vystavěn z neomítnutého kvádříkového zdiva. Hranolová věž je se dvěma řadami sdružených okének (v apsidě jsou nástěnné malby z 13. a 14. století). Kostel byl magnetem prvních poutníků.

K nejvyspělejším architekturám regionu patří i románský kostel svatého Havla v Poříčí nad Sázavou, a to po stránce architektonického ztvárnění, tak sochařské a kamenické výzdoby. Zvláště pak je významný svým povýšeným presbytářem a kryptou pod ní se nalézající (krypta se nazývala „kaplí svatého Václava“, klenby krypty spočívají na čtyřech svobodně stojících sloupech). Lze jej zařadit do skupiny staveb kostelních, jež provedeny byly pod vlivem nedalekého kláštera sázavského. Farní budova je od kostela cca 150 kroků.

            Vyjdeme-li ze slov „od starodávna“ uvedených v historii obce Václavice (roky 1310 – 1346), můžeme se domnívat, že o vesnici Václavice se možná hovoří už od roku 1109 až 1117 možná i dříve – viz výše), odkdy se zachovaly první zmínky o farní vsi Vladislavice. Citace: „Vácslavice, nyní farní ves (nyní = rok 1873), druhdy město, jest 5/4 hodiny západně od Benešova, 3/4 hodiny od Konopiště vzdálená; slula původně Vladislavice dle zakladatele svého, nepochybně samého českého knížete Vladislava I. (* neznámé, po 1066, vládl 1. 1109 – 1117 a 2. 1120 – 1125, †12. 4.1125). Týž kníže Vladislav I. nadal nadační listinou klášter Kladrubský, kní­žetem Svatoplukem Olomouckým (* neznámé, vládl 1107 – 21. 9. 1109, padl na výpravě v Polsku, otec Ota Olomoucký, matka Eufémie Uherská) roku 1108 založený, roku 1115 statky a důchody znamenitými, mimo jiné i 25 vesnicemi, a mezi těmi byly i Vladislavice (tj. první písemná zmínka o Vladislavicích je z roku 1115). Kníže Bedřich (*neznámé, vládl 1. 1172 – 1173 a 2. 1178 – 25. 3. 1189, Vladislav II., matka Gertruda Babenberská) potvrdil nadání toto listinou roku 1186 vyhotovenou. Kladrubský opat Regner vyměnil vzdálený újezd (circuitus) svůj újezd "Vladislavsko" za bližší újezd Čížkovský (ležící blíže města Nepomuku u Plzně), jenž náležel panu Havlovi. Výměna stala se roku 1237 s přivolením krále Václava I. (*1205, vládl 1. 1228 – mladší král, 2. 1230 – 1253, korunovace 6. 2. 1228, †23. 9. 1253, otec Přemysl Otakar I., Konstancie Uherská), praž­ského biskupa Bernarda a konventu Kladrubského. Havel, syn Markvartův, byl zbrojnošem královským (miles regis), bývá zhusta svědkem na veřejných listinách podepsaný. 

V "újezdě Vladislavsku" objevuje se dle domnění faráře Vácslavického Vácslava Romana Vo­říška neznámé potud jméno župy položené mezi župou Vyšehradskou a Vltavskou, v níž ležel hrad Kostelec (později Zbořený Kostelec), město Benešov atd. Župa jmenovala se bezpochyby "Vladislavsko," jako jiná Vratislavsko. Kde župní hrad stával, na ten čas nepovědomé, snad ve Vladislavicích, nebo jím byl Kostelec nad Sázavou.

V župách bylo namnoze kní­žecí zboží, z něhož dostávali knížecí úředníci své výsluhy a nově zřízené kláštery, fary největší část svého nadání, jako výše jmenovaný klášter Kladrubský.

            Ze 12. století je znám Beneš (v letech 1142 – 1185), který snad byl totožný s Benešem z družiny Vladislava II. (*1110, vládl 1140 – 1172, král od roku 1158, †18. 1. 1174 Meerane v Durynsku, otec Vladislav I., matka Rocheta z Bergu). Tento Beneš prý přivezl z výpravy od Milána v roce 1158 bibli s pasionálem, kterou potom daroval benešovskému kostelu.

Obdobně se uvádí: „Kronikář český Beneš Minorita vypravuje o jednom pánu Benešovi, že přinesl z výpravy proti Milánským (roku 1158) bibli a krásný pasionál, jež na památku daroval kostelu Benešovskému.“ Zdá se, že i mnozí svědci listiny knížete Bedřicha (z roku 1180) pro pražského biskupa, jsou z rodu Benešoviců, protože mají jména běžná v tomto rodě (Vok, Drslav, Milota, Ondřej, Matouš). Páni z Benešova patřili brzy k přední rodové šlechtě a zaujímali čelná místa v předních dvorských funkcích a zejména v četných válečných výpravách. Záhy se rozdělili na několik rodových větví.

            Vliv na vlastní Podblanicko měl i premonstrátský klášter v Louňovicích pod Blaníkem založený kolem roku 1149.

Polovina 12. století

            Zpráva z poloviny 12. století hovoří o zasvěcení farního kostela v Benešově Panně Marii.

            V 1. polovině 12. století byla založena ves Bukovany, podle názvu na místě bukového lesa. Mohla to být služebná osada k hradu v Týnci či v Kostelci. Tvrz šlechtického majitele byla pravděpodobně postavena na vyvýšenině u cesty do Krusičan v části nazývané „Na Vyšehradě“ („Na Vyšohradě“).

V průběhu 12. století se objevuje správní obvod Kouřimský kraj, který nastupuje místo starobylého „Zlicka“.

1150 – 1186

            V tomto roce se Chrást nad Sázavou (patřil do panství Ostrovského kláštera na řece Vltavě u Davle, založeného Boleslavem II. roku 999) připomíná mezi 4 nejznámějšími obydlenými místy v okolí: Benešov, Chrást, Jílové a Živohošť. Chrást je starobylá vesnice patřící v minulosti do panství Ostrovského kláštera na řece Vltavě u Davle (klášter byl založen v roce 999 Boleslavem II).

            Vyjdeme-li z jiných údajů, hovoří se o újezdu Vladislavickém: „Základ újezdu tvořil knížecí statek, který se ve Vladislavicích připomíná už ve 12. století – pojmenován patrně podle Vladislava II“ (vládl 1140 až 1172, od roku 1158 vládl jako král Vladislav I., †1174).  K újezdu patřily vsi Lačnice (Chlístov), Hrušice (Hrusice), Krusvičany (Krusičany) a Žabovřesky. Některé prameny Vladislavice umísťují na levý břeh Janovického potoka a na pravý břeh potoka pak Újezd či Újezdec (patřil do vladislavického újezdu) s dnešním kostelem svatého Václava.

Již roku 1150 se z našeho okolí obec Chrást nad Sázavou připomíná mezi čtyřmi nejznámějšími obydlenými sídly v našem kraji: Benešov, Chrást, Jílové a Živohošť.

             V roce 1150 se připomíná se vladislavický kastelán Chvalk.

             K roku 1159 je zmiňován kastelán Vadizicenzis, z toho někteří odvozují existenci knížecího dvora nebo dvorce ve Václavicích, který měl ve 12. století nahradit blízký hrad v Lštění. Jiní však spojují tohoto kastelána s Mnichovohradišťskem a Václavice uvádí jako zeměpanské městské středisko panství Týneckého.

               Nadání Vladislavic knížetem Vladislavem I. klášteru Kladrubskému pak potvrdil kníže Fridrich listinou z roku 1186.

Další v úvahu přicházející termín založení Benešova – rok 1162 (August Sedláček).

Polovina 12. století

            Byl postaven románský kostel svatého Jana a Petra v Poříčí nad Sázavou (také se uvádí třetí čtvrtina), byl vybudován z kvádříkového zdiva. Stál při panském dvorci (dnes je to jedna z nejlépe zachovaných románských staveb v Čechách). Kostel – na obdélníkovou plochostropou loď s tribunou navazuje apsida (presbyterium nebo jeho závěr poloválcového nebo podkovitého půdorysu, vystupující plasticky z kostelní stěny) sklenutá konchou (klenba v podobě čtvrtkoule) a hranolová věž se dvěma řadami sdružených (podvojných) okének (celkem 16), okna v lodi mají polokruhové záklenky.

            Ve druhé polovině tohoto století vzniklo na dolní Sázavě zeměpanské hradiště Týnice Týn, Týnec, osada zatýněná), které plnilo funkci ochrannou a hospodářskou přemyslovského rodu. Přes brod pod hradištěm vedla zemská stezka z Prahy přes Hostivař, Průhonice ke Kostelci u Křížků, pod týneckým hradem přecházela řeku a pokračovala do Nesvačil, kde se spojovala s druhou větví této rakouské cesty, která z Průhonic směřovala k Mnichovicím a Hrusicím (Ladovým), řeku Sázavu překračovala v Poříčí nad Sázavou a okolo Benešova směřovala k Nesvačilům. Centrem týneckého hradiště byla kamenná rotunda jako sakrální stavba s funkcí křestního a pohřebního kostela. Sídelní palác měl dřevěnou konstrukci jako ostatní dřevěné stavby s kůlovou konstrukcí. Týnec byl i sídlištním střediskem při soutoku Janovického potoka se Sázavou. Dokládají to i nálezy na Brodcích (kostrové pohřebiště), v Hrusicích (kostrový hrob, nádoby, miska), Pecerady (přesleny, zlomky nádob), Zbořený Kostelec (zlomky nádob, železná struska) a Bukovany (nádoby).

2. polovina 12. století

            Na návrší na Chvojně vznikl opevněný dvorec, jemuž vévodila třídílná obytná stavba. Dvůr s kostelem zaujaly přitom jen menší část plochy chráněné valem a příkopem.

U hradu v Týnci nad Sázavou byla postavena strážní hláska (dochována dodnes).

3. čtvrtina 12. století

Od 12. století byly jako platy státu odváděny panovníkovi „berně“, a to jako součást „renty pozemkové“ (též „obecná zemská berně“). V Čechách byla tato renta vymáhána jako daň z pozemků.

            Od 12. století v oblasti středního Povltaví začíná nezemědělská výroba ustupovat výrobě zemědělské. Při větších tocích byl rozšířen lov ryb. Ve výše položených místech bylo rozvinuté bernictví (lesní chov včel).

Konec 12. století

            Byla vydána Statuta Konrádova, která potvrdila svobodnou držbu statků, jež šlechtici drželi v té době dědičně (v průběhu 11. a 12. století předával půdu svým věrným mužům - šlechticům kníže). Jednalo se o alodní, zemskodeskovní či „zpupné statky“. 

K rotundě a hradní hlásce u hradu v Týnci nad Sázavou byl přistavěn románský obytný palác (později zanikl), příkop vylámaný do skály a ze severu padací most. Majitelem byl patrně s ohledem na výstavnost hradu panovník – Přemyslovec (hrad je obdobou panovnické chebské falce). Správní funkce přešla na knížecí dvorec ve Vladislavicích (Václavicích).

1200

            Do tohoto roku byly postaveny v nejbližším okolí tribunové kostely se zasvěceními starého typu v Týnci nad Sázavou (týnecká masivní rotunda se datuje do první čtvrtiny 12. století) a Poříčí nad Sázavou (uvádí se i přelom 11. a 12. století).

            Okolo tohoto roku se datuje i emporový kostel svatého Filipa a Jakuba na Chvojně (některé prameny uvádějí (srovnej výše): „Filiální kostel svatého Jakuba na Chvojně (Chvojen veliký, Chvojno) stojí jihozápadně od Konopiště na návrší o samotě. Jest to prastará malá stavba, pocházející z přechodné doby románsko-gotické, tedy asi ze 13. století.“

12. a 13. století

           Z tohoto období pochází nástěnné malby v apsidě kostela svatého Petra a Pavla v Poříčí nad Sázavou, zobrazují výjevy ze života Kristova a ze života svatého Petra.

Přelom 12. století a 13. století

            Jiný zdroj uvádí v opevněném slovanském vladyckém dvorci na Chvojně (areál; kurie v opevněném areálu) odpovídající spíše hradišti byl postaven románský tribunový kostel s mohutným kamenným věžovitým objektem, s krátkou obdélnou lodí a čtvercovým presbytářem. Západní část navazující na loď bývala buď věží, nebo obytným objektem dvorce.  I podle výzkumů z let 1965 a 1967 je možné posunout jeho vznik i do doby kolem roku 1200. Rozbor nálezů keramiky, tzv. vyšehradského typu, 1. skupina nálezů je shodná s keramikou pozdní doby hradištní a 2. skupina s keramikou typicky vrcholně až pozdně středověká. Celková terénní situace zjištěná při výzkumu naznačuje, že se zde spojuje charakteristický areál malého hradiště na návrší (cca 400 m. n. m.), tradičně opevněný valem a příkopem, s útvarem dvorce a vlastnického kostela, jaký mohl stát, a v době existence Chvojna skutečně stál na mnoha místech v našich zemích jako charakteristický útvar malého opevněného venkovského sídla.

            Jinde se uvádí: Románsko – gotický kostelík s gotickými freskami na Chvojně - do 20. let 13. století je datován vznik tribunového kostelíka svatého Filipa a Jakuba, kostelík patří ke skupině mladších tribunových kostelů v oblasti dolního Posázaví, do skupiny povladislavské sakrální architektury, ovlivněné zčásti z Bavorska a z Dolních a Horních Rakous.

            V místě dnešního Týnce nad Sázavou se uvádí osada „Týna“ se zemanským dvorcem.

V tomto období vznikl na místě sídelního objektu u rotundy v Týnci nad Sázavou kamenný přemyslovský románský palác (dnes pouze nízké obvodové zdivo) a u něho kamenná obranná věž.

            Benešov – název města s koncovkou – ov a zasvěcení farního kostela svatému Mikuláši, patronu obchodníků a formanů, naznačuje, že vznik města souvisí s mladší dobou kolonizace Benešovska. Stísněný prostor ostrožny přestal vyhovovat, a proto jihozápadně od ostrožny bylo založeno obdélníkové tržiště o výměře 17 474 m². Úhlopříčně jím procházela zemská cesta a postupně se sem soustředila veškerá řemesla a obchod.

Další zdroj uvádí: v první polovině tohoto století již nestačily stísněné prostory na Karlovské ostrožně v Benešově, a proto bylo jihozápadně od ní založeno pravidelné obdélníkové tržiště (srovnatelné s tržištěm v Kolíně nad Rýnem) přes něž vedla úhlopříčně zemská cesta z Prahy do Rakous. V té době byl postaven i kostelík svaté Alžběty se špitálem.

Počínaje 13. stoletím se opět začalo oteplovat, nastala nejmladší kolonizační fáze, krajina se relativně přelidnila, na náhorní plošině mezi Týncem a Benešovem, která původně sloužila jako chráněné knížecí loviště, byla na nepříliš úrodných půdách založena konglomerace Lhot – Vidlákova Lhota, Buková Lhota, Zbožní Lhota, Úročná (Úroční) Lhota, vsi byly začleněny do vladislavského újezdu. Noví osadníci byli po určitou lhůtu (lhótu) osvobozeni od poplatků. 

Z 12. až 13. století jsou fragmenty nádob nalezené v Týnci nad Sázavou.

Do období 12. až 14. století je zařazena keramická nádoba zdobená linkami nalezená v Bukovanech.

             Válcová románská rotunda s apsidou (z 11. století) se stala kaplí nově založeného hradu v Týnci nad Sázavou, v našich podmínkách dost neobvyklého. Dřevěný palác byl nahrazen románským kamenným obytným palácem o třech prostorách začleněný do obvodové fortifikace, který byl spojený v prvním patře s mohutnou hranatou útočištnou kamennou věží, přistavěnou k rotundě. Hradní areál představoval královský hrad přechodného typu prvé poloviny 13. století, spojovací článek mezi slovanskými hradisky a středověkými hrady. Hrad měl kruhové valové opevnění a široký příkop vytesaný ve skále. Hrad střežil obchodní cestu z Prahy do jižních Čech.

13. století

            Od tohoto období až do 16. století se rozeznávají tyto vrstvy poddaného lidu – a) rolníci či sedláci (držitelé kmenových statků vzniklých hned při založení osady; celoláníci, půllánící, čtvrtláníci), b) podsedci, podsedníci a zahradníci (držitelé usedlostí menších než selské statky; vznikly zpravidla při pozdějším osazení půdy, pozemek byl ohrazen plotem), c) chalupníci, domkáři (sídlili v chalupách či domcích bez pozemků, obyčejně na panské půdě, sloužili jako nádeníci), d) podruzi (nevolníci bez půdy a vlastního obydlí, žili v podnájmu u vrchnosti či sedláků), e) svobodníci (sedláci nezávislí na vrchnosti a bez roboty (v 16. století jich bylo v Čechách asi 500), f) nápravníci (osoby rozličného původu z řad nižší šlechty či svobodníků, kteří drželi půdu formou léna, za to byli povinny k různým službám, zejména vojenským).

            Země české se dělí na oukrají neb provincia neb archidiakonáty a ty na župy neb regio neb castellum neb pagus neb děkanáty. Okrají – Pražsko, Bechynsko, Kouřimsko, Hradecko, Boleslavsko, Litoměřicko, Bělinsko, Žatecko, Horšovsko, Plzeňsko, Olomoucko, Brněnsko, Znojemsko, Břeclavsko, Přerovsko a Holešicko. K oukrají pražskému patřily župy – Pražská, Vyšehradská, Benešovská, Tetínsko, Rokytensko, Dřevíčsko neboli Slánsko, Řípsko, Chluminsko a Brandýsko. Župa Benešovská byla na jihu župy Vyšehradské, náležela k ní místa – Kostelec, Poříčí na Sázavě, Benešov, Bystřice, Olbramovice, Martinice, Janovice, Maršovice, Živohošť „a co mezi nimi leží“.

1202

Poprvé je zmiňována ves Chrást nad Sázavou jako „ves ležící na Horácké stezce“.

1210

            Přemysl Otakar I. (* cca 1165, †1230, poprvé vládl 1192 až 1193, podruhé vládl 1197 až 1230, český král od roku 1198) provedl měnovou reformu a dosavadní platidlo český denár (oboustranně ražený) nahradil brakteátem, jednostrannou mincí knoflíkového tvaru raženého z kvalitního tenkého stříbrného plechu (kolem 1 gramu stříbra). Poprvé se na nich objevuje znak český lev, stále se však používalo pro tyto mince názvu denár.

1215

            Papež Inocenc III. nařídil, aby se zabránilo neplatným sňatkům, vést katolickým farním úřadům knihy ohlášek.

1217

            Pozdně románský kostel s novogotickými prvky svatého Filipa a Jakuba na Chvojně stojí nad údolím Janovického potoka. Jednoduchý kostel s hrubými zdmi (silné až 2,4 m), malý čtvercový presbytář, krátká obdélníková loď, křížová klenba bez žeber. Fresky tvoří skvosty kostela – v oratoři je freska s Patrony kostela (svatý Jakub a Filip), ve spodní části je trůnící Panna Marie s Ježíškem u vchodu je freska znázorňující „Ptolemaiovu sluneční soustavu“ se zemí jako středem vesmíru a Očistec v podobě nestvůrné tlamy Livjátana, s lidskými postavami v plamenech (největší v Evropě). V kostele jsou velmi vzácné a velké konsekrační kříže. Kostel sloužil i jako ochrana před nepřítelem, svědčí o tom enormní síla obvodových zdí, mohutná hranolovitá věž se střílnovým oknem a mohutné kované vstupní dveře a ručně vyrobeným plechem.  Zadní třetina kostela pod věží byla obytná, bydlel v ní pravděpodobně farář, který se staral o ves. Na jižním svahu se nacházela poměrně velká vesnice, o čemž svědčí jen kůlové jamky. Směrem západním stávala velká kamenná budova (o rozměru cca 10 x 20 m) tehdejších svobodných pánů, majitelů Chvojna. Původní ves byla opevněná, ještě dnes je zde možné rozeznat zbytky valů. Ze středověkého osídlení zůstaly v zemi a při archeologických vykopávkách byly nalezeny části hospodářského nářadí a zejména keramika. Ta měla své vlastní značky podobné těm z keramiky z Týnce. Traduje se i pověst o podzemním propojení kostela s hradem/zámkem Konopiště, chodbou prý mohli jet vedle sebe dva jezdci na koních. Dokonce je chodba spojována i s nacisty a s uložením části jantarové komnaty z Petrohradu.

1219 – 1229

            Benešov se v této době (1212 – 1222) uvádí jako de Benesow a v roce 1226 de Benessov.

Jiné prameny uvádějí, že v  Poříčí nad Sázavou cca v roce 1220 se poprvé připomíná kostel svatého Havla s kryptou pod presbytářem.

            Některé prameny uvádí, že nejstarším členem rodu Benešoviců je Beneš z Benešova (uvádí se v letech 1219 až 1222). Se jménem Beneš se setkáváme za vlády Přemysla Otakara I., v letech 1205 – 1224, neboť svědčí v mnoha listinách o různých nadáních a darováních. Tak např. v listině z roku 1219 na zemském sněmu v Kladrubech je uveden mezi 6 předními pány zemskými, kteří ručí za dostiučinění za škody, které utrpěl od královské komory biskup Ondřej; dále někdy z let 1219 – 1222 je uváděn Beneš z Benešova se šesti syny -  Ondřejem (v roce se připomíná na hradě Kavčí hora – někde u Leštna), Tobiášem (duchovní) a Vokem (zakladatel jedné větve moravských Benešoviců, uvádí se v letech 1219 až 1250) jako svědci panovníkova darování Velběh Jiřímu z blízkých Křečovic. Zmínění Benešovi synové spolu s dalšími bratry Matoušem (praděd pánů z Dubé a z Leštna na Staré Dubé nad Sázavou a na Leštně usedlých), Drslavem (předek pánů z Bechyně) a Ruprechtem (Robertem, duchovní) se objevují i v řadě dalších listin. Nejproslulejším z bratří a členů rodu je Tobiáš z Benešova, probošt staroboleslavské a později pražské kapituly (od roku 1278). Vládl po pádu krále Přemysla Otakara I. (* neznámé, cca 1165, vládl 1. 1192 – 2. 1193 a 1197 – 1230, †1230, otec Vladislav I. (II.), matka Kunhuta Šlaufská) zastával v těžkých dobách sporů s Otou Braniborským úřad papežského biskupa a stal se pro své vynikající státnické schopnosti nekorunovaným vladařem v Čechách (osvoboditel a mstitel vlasti). Po ukončení braniborské okupace se stal rozhodujícím činitelem v zápase o moc mezi mladým králem Václavem I. (*1205, †1253, vládl 1230 až 1253) a Vítkovici, stoje pevně na straně krále v zájmu celistvosti a jednoty země. Byl prvním biskupem, který se dal do služeb královských, a skrze něj začala při výpravách služba vojenská ozbrojenců.

            V roce 1219 se uvádí v poselství krále Přemysla Otakara I. do Říma i práchenský kastelán Diviš z Divišova, předek rodu Šternberského v Čechách a na Moravě.

            V roce 1219 se uvádí jako probošt „Proboštství litoměřického“ (S. Stephani protomartyris, založeno Spytihněvem I. asi roku 1057) Benedikt, spolu kancléř království (do roku 1224, Palacký uvádí „zdá se, že byl rodu benešovského“).

            V roce 1222 se Beneš z Benešova a jeho synové Andreas, Tobiáš a Vok uvádí jako svědkové na listině.

Jako třetí nejvyšší královský dvořan se uvádí „nejvyšší maršálek“ (marscalcus, někdy „agaso“, původně a doslovně značí „slouha při koních“), v roce 1224 (od 21. 6.) jím byl Diwis marscalcus (Palacký uvádí „tuším Diviš z Divišova, otec Zdislava ze Šternberka“).

Od roku 1226 začal predikát z Benešova užívat Beneš, vystupující často jako svědek v listinách o panovnických nadacích a darováních.

            V roce 1226 se na listině týkající kláštera v Doxanech uvádí i „Trebata miles Drirsizlaus de Beneschow“.

1230

            Někdy po tomto roce daroval král Václav (vládl 1230 až 1253) křížovníkům kostel svatého Václava ve Václavicích.

            Některé zdroje uvádějí, že se do nového hradu Konopiště stěhovali z Benešova „Páni z Benešova“.

20. léta 13. století

            Při panském dvorci Velké Chvojno byl vybudován kostel svatého Filipa a Jakuba (někde jen svatého Jakuba) s krátkou obdélnou lodí a čtvercovým presbytářem. Dnešní západní část je buď pozůstatek věže, nebo obytného objektu dvorce. Nad vstupním portálem je reliéf Korunování Panny Marie, na západní stěně lodi pozdně gotická nástěnná malby svatý Kryštof.

1233 – 1257

Po roce 1232 přicházejí do Čech první skupiny minoritů založené na Františkových (sv. František) ideálech, kteří zprvu vyhledávali prosté útulky u některých stojících kostelů a kaplí. První „menší bratři“ nosili chatrné, ba cárovité oděvy z nejhrubších látek, živili se almužnami (ne peněžními) a příležitostnou prací.  Tyto zásady uchvátily Anežku, sestru krále Václava I., která ve Františkových ideálech nalezla smysl života. Do hnutí přispěla osobitým podílem, když zásady řeholního františkánství propojila s charitativním špitálnictvím.

Na listině z roku 1233 se uvádí Matyáš syn Beneše z Benešova.

Dne 1. 5. 1234 se Tobiáš z Benešova stal archidiákonem pražským „Kapituly pražské u svatého Víta“ (do roku 1235).

Dne 2. 12. 1234 se na listině týkající se nemocnice svatého Františka v Praze uvádí jako svědkové i „Vocco cum fratre  suo Drisizlao filli Benes de Benesou“. (Vok s bratrem Drslavem synové Beneše z Benešova). Na jiné listině z téhož roku se uvádí jako svědkové Vok a Andreas synové Beneše z Benešova.

V roce 1237 Regner opat kláštera Kladrubského, patrně asi proto, že provozování hospodářství na zboží Vladislavickém pro vzdálenost od újezdu Čížkovského (nedaleko Nepomuku) a nedostatek, byť i neschůdných cest, zdálo se mu obtížným, zboží Vladislavické, s povolením královským, pak i Bernarda a konventu Kladrubského zbrojnoši královskému (miles regis) Havlovi, synu Markvartově vyměnil. Výměnu odsouhlasil král Václav I., pražský biskup Bernard a konvent Kladrubský.

Některé prameny uvádí, že Vladislavice (Václavice), založené jako knížecí dvorec Přemyslovců, středisko menšího obvodu v době vlády Vladislava I. (1109 až 1025) přešly záhy do majetku nově založeného kláštera v Kladrubech a v roce 1237 (?) do majetku pražských křížovníků s červenou hvězdou (Palacký však uvádí „Křížovníci s červenou hvězdou“ s počátku zvaní „Špitálníci u svatého Františka v Praze“, počali se roku 1238 přičiněním zvláště kněžny Anežky, sestry krále Václavovy, sídlili u svatého Haštala na Františku v Praze, později v sousedství staroměstské části pražského mostu), tudíž Vladislavice přešly od královského zbrojnoše Havla do vlastnictví křížovníků později.

V roce 1237 se stal Tobiáš z Benešova proboštem „Proboštství boleslavského“ (svatého Václava, dříve svatého Kosmy a Damiána, proboštství povstalo v roce 1046), později spolu děkan pražský (do 6. 8. 1238).

V podhradí Benešova, opevněného dvorce, vyrostlo tržní městečko a v přímém sousedství Tobiáš z Benešova, probošt kapituly ve Staré Boleslavi a později též pražské kapituly, který se přiklonil k minoritům, v roce 1243 až 1247 na místě sešlého rodového hradu v Benešově založil na karlovské ostrožně nedaleko kostela svatého Mikuláše klášter menších bratří svatého Františka neboli minoritů (klášterní gotický chrám, minoritský konvent a špitál) a při něm mohutný klášterní gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie, dokončený a posvěcený až dne 14. (4.) 10. 1257 v den svatého Františka Serafínského (zakladatele menších bratří) pražským biskupem Mikulášem z Rožmberka (Riesenburka). Po dokončení nejnutnějších prostor kláštera dal Tobiáš přenést do klášterní krypty těla zemřelých bratří a předků (ostatních příslušníků rodu). Sám také později do kláštera resp. do řehole minoritské vstoupil a žil tam až do své smrti (nalezl tam věčný odpočinek, †1261). Pod ním bylo založeno prostranné tržiště, jako základ nového osídlení a střediska obchodu a řemeslné výroby (velikostí bylo srovnatelné s tržištěm v Kolíně nad Rýnem a daleko přesahovalo pražské Staroměstské náměstí).

V roce 1238 se probošt boleslavský Tobiáš z Benešova stal děkanem „kapituly pražské u svatého Víta“ (do roku 1243).

Jako šestý nejvyšší královský dvořan se uvádí „češník královský“ (neb „pincerna regis“), v roce 1239 (17. 12.) se jím uvádí Jaroš z Poděhus (Podělus), syn Albrechtův ze Slivna (do roku 1248).

V roce 1240 založil Zdeslav z Divišova (praotec pánů ze Šternberka) gotický hrad Český Šternberk.

V roce 1246 založil Tobiáš z Benešova konvent – mohutný komplex budov Na Karlově -  v Benešově a stanul v jeho čele. Byl to konvent žebravého řádu – minoritů (Ordo Fratrum Minorum Conventualium – OFMConv.). Byl to minoritský klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, bylo to pravděpodobně na místě staré dřevěné a zrušené tvrze. Pravděpodobně v této době byl starý dřevěný kostel svatého Mikuláše nahrazen celokamennou stavbou, vedle níž stála farní budova a škola. V téže době byl asi zřízen i špitál Alžbětinek s kostelíkem (část zdiva byla zachována v hostinci „Na špitále“ v Pražské ulici.

V roce 1247 se bývalý děkan „Kapituly pražské u svatého Víta“ (založena s biskupstvím v roce 973, také uváděna jako „monasterium SS. Viti, Wenceslai et Adalberti“) Tobiáš z Benešova stal jejím proboštem (v listinách se připomíná v letech 1250 až 1257).

V roce 1247 dne 3. 4. u kláštera Rajhrad (Raygrad) uvádí „Andreas filius Beneš“ (Andrea z Benešova).

Jako pátý nejvyšší královský dvořan se uvádí „podstolí“ královský (také „truksasa“), v roce 1249 (13. 12.) se jím uvádí Jaroš z Poděhus (Podělus) dapifer.

Dne 22. 9. 1249 se u kapituly Pražské uvádí „Lipoch de Ledec“ (Lipoch z Ledců).

Na listině z roku 1250 ze dne 1. 9. se uvádí Drslav z Benešova.

Jako druhý nejvyšší královský dvořan se uvádí „sudí dvorský“ („judex curiae“), tj. „nejvyšší sudí zemský na králově místě“. Od roku 1252 se uvádí pan Pomněn (?, z Pomněnic).

Klášter minoritů ((rozsáhlý opevněný komplex obsahoval kromě kostelů také kapitulní síň, refektář (jídelnu), dormitář (společná ložnice mnichů), rajský dvůr a zahrada) byl nejpevnějším bodem obranného systému města, neboť Benešov neměl nikdy kamenné hradby, chránilo jej jen plaňkové oplocení a okolní bažinatý terén. Do obranného systému byl zapojen i kostel svatého Mikuláše a kostel svaté Alžběty se špitálem stojící západně od tržiště u cesty vedoucí do Prahy.

Některé materiály uvádí, že ještě před vystavením kláštera vystavěli páni z Benešova půl hodiny od města hrad Konopiště zvaný, na němž rod tento až do roku 1311 sídlil.

2. čtvrtina 13. století

V Poříčí nad Sázavou byl postaven (okolo roku 1230) druhý románský kostel svatého Havla (první je kostel svatého Petra a Pavla), má zvnějšku odstupňovaný románský portál, obdélníkovou loď, s apsidou a štíhlou věží (dnes má novorománskou nástavbu), z lodi vede ke zvýšenému kněžišti (presbytáři) dvouramenné schodiště se vstupním portálem do unikátní románské krypty. Klenbu krypty podpírají 4 románské sloupy s krychlovými hlavicemi a osmibokými dříky.

1. polovina 13. století

K válcové rotundě svatého Václava hradu v Týnci nad Sázavou přibyla kamenná hranolová věž (čtvercová základna, vysoká 22 m), která plnila i obranou úlohu a měla polokruhově zakončený vstupní portál. Loď je zaklenuta kopulí a apsida konchou.

Došlo ke stavbě kostela svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou, zatím bez věže.

Polovina 13. století

            Nejvýstavnější a nejvyspělejší ukázkou budování pevnostní stavby nové kvality – středověký hrad – je hrad v Týnci nad Sázavou. Nejstarší fáze výstavby hradu je typickou ukázkou jednoho ze tří typů královských hradů přechodného typu prvé poloviny 13. století. Představuje (společně s hradem v Tachově) spojující článek mezi staršími slovanskými hradisky a plně středověkými hrady. Návaznost na hradištní tradici se projevuje především valovým opevněním, do něhož jsou však již po způsobu kamenných hradů vkládány zděné obytné stavby, jejichž stěna či stěny tvoří součást ohrazení. Hrad byl postaven na místě pravěkého hradiště z doby halštatu, které bylo později vystřídáno hradištěm staroslovanským. Nejstarší zprávy o tomto hradu pocházejí z doby krále Jana Lucemburského (*10. 8. 1296, vládl 1310 – 1346, korunován 7. 2. 1311, †26. 8. 1346 v bitvě u Kresčaku).

            V této době představoval Týnec důležitou zastávku na cestě z Prahy do jižních Čech a dále do Horních Rakous. Jednalo se o dálkovou cestu – odbočku rakouské cesty přes Velký Chvojen, Václavice, Hrusice na brod v Týnci nad Sázavou a na Prahu.

            Od 13. století daň z pozemků schvalovala šlechta shromážděná do „zemské obce“. Tak se stalo povolování berně jedním z nejmocnějších prostředků nátlaku šlechty na panovníka, který za její povolování musel svolovat k politickým ústupkům. Od počátku vlády Lucemburků na českém trůně žádala šlechta, aby se berně vybírala pouze z půdy poddanské, z mlýnů a poddaných řemeslníků.

            Od poloviny 13. století se rozšiřuje malá osada pro čeleď založená pod vladyckou tvrzí se statkem v Benešově, obdržela i trhové právo a stala se městečkem.

2. čtvrtina 13. století

            O hradu v Týnci nad Sázavou se píše jako „hrad přechodného typu“ chráněný valovým opevněním tvořeným náspem zpevněným kamennou plentou. Z 1. poloviny 13. století pochází i hranolová věž přistavěná k románské rotundě, plnila i obrannou funkci.    

2. polovina 13. století

V Benešově byl postaven raně gotický kostelík svaté Alžběty a špitál na severozápadním okraji města, kde vycházela cesta vedoucí do Prahy.

V okolí města Benešova byly nalezeny brakteáty střední velikosti.

            V této době byl v Benešově vybudován raně gotický kostel svatého Mikuláše na Karlově (neb farní kostel neb bazilika). Benešov patřil pražskému biskupovi Tobiáši z Benešova, který se po smrti Přemysla Otakara II. pro své státnické schopnosti stal nekorunovaným vladařem Čech. Pro upevnění své moci začal se stavbou Konopiště, neboť Benešov nikdy neměl kamenné hradby, jen plaňkové oplocení a bažinatý terén okolo. Je to trojlodní stavba s polygonálním presbytářem z rané gotiky. Presbytář tvořený v závěru sedmi stranami dvanáctiúhelníku má pozoruhodný klenební systém. Na listové hlavice se symboly čtyř evangelií a zvířecími reliéfy navazují dolů spuštěná hrušková žebra.

Královský zbrojnoš Havel předal Vladislavice Koruně královské.

            Přemysl Otakar II. (*1233, syn krále Václava I., vládl 1253 až 1278, †1278 v bitvě na Moravském poli) za své vlády přeměnil starou hradskou správu ve správu krajskou, Kouřimský hrad však zůstal i nadále centrem státní správy – Kouřimského kraje.

Již ve druhé polovině 13. století vzniklo nejstarší ze tří panských sídel v Mrači (dnešní prostor lomu Horní Hradec). Tomuto období odpovídá i keramika získaná povrchovým sběrem, kterou lze zařadit do druhé poloviny 13. a začátku 14. století. Z nevýrazné ostrožny orientované ve směru SZ - JV oddělily dva poměrně široké příkopy přibližně trojúhelnou plošinu. Před jižním příkopem byl ještě vyhozen val. Plocha tvrziště je dnes téměř rovná, pouze v jihovýchodním rohu je velká prohlubeň po čtyřhranné stavbě. Podle této tvrze se dodnes této části Mrače říká „Na Hradcích“ (v Hradcích). Z této tvrze pocházel i Zdislav z Mrače, který se nestyděl k sobě brát věci, které „jiní na sídlech vladyckých pobrali“.

Někdy v tomto období se připomíná i hradiště v Bedrči v místě „Na Hrobech“ v lese Tužinka.

V románsko-gotickém slohu byl postaven kostel svatého Bartoloměje v Ledcích, na jižní straně je dosud zachovaný gotický hrotitý profilovaný portál zdobený bobulkami.

Původní porost – habr obecný, buk lesní, javor klen, javor mléč, javor babyka, jasan ztepilý, jilm horský, olše šedá, olše lepkavá, vrby, …

1251

            V tomto roce se dne 19. 5. uvádí Beneš syn Vokův královský podkomoří (do roku 1255).

1252

Připomíná se Milota z Dědic (až 1307, zakladatel větve z Dědic, Tobiášův starší bratr), který pokračoval v dostavbě hradu Konopiště.

V tomto roce se uvádí Beneš královský komoří bratr Miloty z Benešova (do roku 1259).

Nejvyšší sudí (dvorský i zemský ještě pospolu) byl Pomněn (do roku 1255, z Pomněnic).

1253

Připomíná se jako „ouředník pražský“ – castellani, praefecti neb burggravii („nejvyšší purkrabě“, nejvyšší purkrabí v království českém) Jaroš z Poděhus (Podělus), syn Albrechtův ze Slivna (do roku 1264).

Dne 3. 12. 1253 se u listiny z Litoměřic uvádí jako svědek „Sdeslaus de Sternberch“ (Zdislav ze Šternberka). Poté se ještě dne 27. 12. uvádí u listiny týkající se kláštera kladrubského.

1256

            Dne 16. 6. se uvádí z rodu Benešoviců Milota a Rupert synové Vokovi.

1257

Kronikář český Benessius minorita okolo roku 1361 uvádí „pan Tobiáš probošt Pražský v roce 1257 posbíral těla svých bratří, a pohřbil je na kůru kostela Benešovského, ve kterém se nachází: pán Benediktus probošt vyšehradský, kancléř království českého (roku 1088?);  pán Benessius; pán Wocco (Vok) páter de Benessow; pán Matheus páter de Duba (Dubé); pán Drslav (Dirislaus) páter de Bechina (Bechyně); pán Andreas, Rupertus, pán Benessius, pán Andreas, pán Wocco (Vok). Potomkové Vokovi byli linie moravské.

Král Přemysl II. Otakar „vtrhnul v létě válečně z Rakous do Bavor“ na řece Jině dobyl města Neuburk a Schärdink, dne 25. 8. však musel před přesilou uprchnout, v jeho vojku byl i Beneš z Benešova i Falkenštejna, rodu Benešoviců, Oldřich Zajíc z Valdeka a další.

3. čtvrtina 13. století

            Ve Vladislavicích je historicky doložen knížecí Přemyslovský statek. Ve 13. století se zde uvádí farní kostel s gotickým presbytářem a částí lodi.

            V Poříčí se připomíná kostel svatého Havla, pod presbytářem, přístupným z lodi dvouramenným schodištěm, je pozoruhodná románská krypta, zaklenutá křížovou klenbou na čtyřech sloupech s hlavicemi. 

Tak jako v ostatních středověkých městech byla v Benešově dvě zařízení, která byla možno považovat za „léčebná“ – veřejné lázně a „charitativně sociálně léčebná – špitál.

Ve třetí čtvrtině tohoto století byl kostel svatého Mikuláše v Benešově přestavěn na trojlodní baziliku s polygonálním presbyteriem (dosud zachováno západní průčelí s mírně hrotitými okny a jižní raně gotický portál ve stavebním stylu šířeném cisterciáckými hutěmi).

Pražský biskup Tobiáš z Benešova, majitel Benešova, stranil králi Václavovi II. (*1271, vládl 1278 až 1305, †1305) proti jihočeským Vítkovcům, potřeboval pevnější místo než Benešov a začal stavět na žulové ostrožně jihozápadně od Benešova u Konopišťského potoka hrad Konopiště (zatřídění výstavby hradu do tohoto období svědčí i stavební prvky dodnes dochované – fragmenty sdružených okének).

1260 – 1270

            V Čechách se začala razit mince zvaná „střední brakteát“.

            Na území Koruny české zavedl král Přemysl Otakar II. první systém měr/jednotek. První míry byly odvozeny z dimenzí lidského těla, jeho fyzické síly a výkonnosti, z celého pohybového mechanizmu lidského těla a rozměrů jeho končetin. Byly to délkové míry – dlaň, hon, loket pražský, míle česká, píď, provazec rybářský, provazec zemský, prst; míry obsahové – brázda, jitro staročeské, lán selský, záhon;

V tomto období byl farní kostel minoritského kláštera v Benešově přestavěn na trojlodní baziliku s polygonálním presbyteriem. Původní obranná funkce kostela byla potlačena, ale nezanikla.

Král Přemysl Otakar II. vtrhl do Rakous, aby se utkal s uherským králem Belou, v jeho stotisícovém vojsku byl i nejvyšší purkrabí Pražský Jaroš z Poděhus (Podělus), Zdislav ze Šternberka a Oldřich Zajíc z Valdeka loketský.

V roce 1261 zemřel bývalý probošt „Kapituly pražské u svatého Víta“ Tobiáš z Benešova, vstoupiv dříve do „řeholy minoritské“. Bratr jeho byl Ruprecht opat hradišťský u Olomouce (premonstránký klášter Hradiště u Olomouce byl původně benediktinským klášterem založeným knížetem Otou I. v roce 1048).

V roce 1262 ze dne 1. 5. uvádí na listině z Moravy jako svědek Beneš Znojemský, Andreas a Milota jeho bratři (z rodu Benešoviců).

            Byl postaven raně gotický kostel svatého Václava na Chvojínku (vnější úprava je pseudorománská), je to jednolodní stavba, má trojboký presbytář, v němž se dochovala tři lomená okna s původními kružbami. (Prý tu kdysi stával klášter, později vypálený husity?) Kostel patří do kategorie opevněných kostelů (za ostěním severního vstupního portálu jsou kapsy pro odsouvací dveře/závory).

Nejvyšším číšníkem království českého byl od roku 1262 Oldřich Zajíc z Valdeka (do roku 1264).

Dne 23. 6. 1263 se uvádí Vok syn Drslava zbožné paměti (z rodu Benešoviců).

V roce 1263 se připomíná Albrecht z Poděhus syn Jaroše z Poděhus (Podělus). Po roce 1264 se stal purkrabím chebským loketským a od roku 1266 nosil jméno „de Fuchsberg“.

V roce 1265 král Přemysl Otakar II. zatkl Milotu z Dědic a Benešova a jeho bratra Beneše a další, uvěznil je na hradě Veveří. Bylo to zato, že se král domníval, že Milota patří k odbojné šlechtě. Milotu však omilostnil a ostatní nechal popravit.

Dne 23. 4. 1266 se uvádí Robert opat Hradišťský (od roku 1243), bratr pána Tobiáše představený kláštera Pražského (nyní mrtvého) pocházejícího z Benešova.

            V Benešově bylo středem města velké tržiště (soustředila se zde řemesla a obchod), velké náměstí čtvercového tvaru, po jehož všech stranách stály měšťanské domy. Uprostřed tržiště – rynku – stála kašna a masné (později budova banky a dnes městský úřad) a chlebné krámy (vlevo od masných krámů). Z každého rohu tržiště vedla jedna cesta/ulice – Hradská později Zámecká a nyní Tyršova (směr Konopiště), Linecká později Táborská. Nejstarší typy objektů okolo tržiště v Benešově v tomto období byly zemnice a polozemnice. Postupně začaly převažovat dřevěné a polodřevěné přízemní domy, zčásti zapuštěné do země, zčásti opatřené zděnou podezdívkou. Do domů se zpravidla vjíždělo postranním, krytým průjezdem. Průčelí domu, pravděpodobně o dvou okenních osách, se štítem opatřeným lomenicí, bylo obráceno do tržiště. Okna byla nejspíše nezasklená, chráněná jen mázdrou nebo dřevěnými okenicemi. Topeniště zůstávala otevřená, kouř odcházel otvorem ve stropě nebo ve zdi.

            Od roku 1267 byl nejvyšším purkrabím království českého Oldřich Zajíc z Valdeka (do roku 1269).

V roce 1269 se uvádí Vok syn Drslava z Kravař (potomci rodu Benešoviců). Dne 18. 3. 1269 se uvádí Milota představený kláštera Mělnického, bratr Tobiáše, tj. pozdějšího biskupa pražského Tobiáše z Bechyně (1279 až 1296).

1271   

            Hrusice (Hamry) se v tomto roce uvádí jako in Horuthsitz. Václavice se uvádí „ecclesia de Wladizlawicz“, z tohoto roku je i první zmínka o kostele svatého Václava ve Václavicích, patřil pod děkanát Benešov, arcijáhenství Praha.

Krusičany – *Krusvičany >1271 de Cruczbithcaz, 1341 villa Cruspiczan, 1352 Cruswiczan, 1497 Kruswicziany (Profous II, str. 428 – 29). V nejstarším zápise de Cruczbithcaz Šmilauer (1964, str. 299 – 302) identifikoval lokálovou koncovku – as, kterou nalézáme až na výjimky pouze na starém sídelním území u obyvatelských jmen tvořených zakončením *- (j)any. Šmilauer odmítá Profousův názor, že jde o přímý derivát slovanského dialektismu *krušva, dem. *Krušwica „hruška“, a dává přednost transferu místního jména odjinud. Jako nejpravděpodobnější se mu jeví přenos jména buď hornolužické Kruświce (36 km jihovýchodně od města Cottbuz, zajatci z kmene Lužických Srbů) či polské Kruszwice, starobylého centra piastovské dynastie při jezeře Goplo. Lužická Kruświce mohla být přenesena do středního Povltaví díky tažení Vratislava II. roku 1080 do Lužice, zatímco obyvatelé i jméno polské Kruszwice se mohlo do Čech dostat díky tažení Břetislava II. do Hvězdna roku 1039. Z důvodů chronologických i obecně historických se polský původ jeví pravděpodobnější (Vondrová 2001, 85 – 86). Web města Týnec nad Sázavou spojuje vznik názvu obce Krusičany („Cruszbithsaz“) s římským výrazem „Cruss“ – kříž, křižovatka, neboť vesnice ležela na křižovatce cest Keltů a Slovanů. U nedalekých Hrusic byl nalezen hrob keltského bojovníka.

            Avšak Vladislavice spadly později opět na korunu českou, neboť v roce 1271 byla donace (nadání v 16 vsích, větším dílem v okolí jejich“) královny Kunhuty (Konstancie, spanilá choť krále Přemysla Otakara II.), tj. obdarování nově vzniklého řádu Křížovníků s červenou hvězdou (původ v listině z roku 1235), rozšířena i o příjmy (Vladislavický újezd měl poplatek ve výši 10 hřiven stříbra vybíraný ve vsích Hrusice a Krusičany) z kostelů ve Václavicích snad spíš kostel svatého Jana Křtitele (stál na levé straně Janovického potoka a zanikl v husitských dobách) než gotický (gotika vznikla ve Francii, zde pojmenována ogival, jinak „maniere gotique“ neboli „způsob středověký“, podle renesančních názorů barbarských germánských kmenů Gojů) kostel svatého Václava ze 13. století (stál na pravé straně Janovického potoka v Újezdě či Újezdci), Řevnicích a v Živohošti, tj. křížovníci měli k těmto kostelům podací právo (právo navrhnout kněze na uprázdněné místo do kostela „ius praesentandi“). Z uvedených tří kostelů darovaných ve 13. století, později si křížovníci udrželi dva (Řevnice a Živohošť).

            V tomto roce Milota z Benešova i z Dědic se stal přítelem krále Přemysla Otakara II. a v tomto roce vystupoval, jako svědek (ručil spolu s dalšími českými šlechtici za „věrné zachování úmluv těchto mírných“), na mírové smlouvě (listina na zdržení pokoje) s uherským králem Štěpánem V. (listina ze dne 3. 7., kterou vydal uherský král Štěpán v ležení u Prešpurku, a ze dne 14. 7., kterou český král Přemysl Otakar II: opakoval v Praze). Král ho také pověřil zemským hejtmanem ve Štýrsku a jmenoval ho do funkce moravského komorníka.

           Složitěji se vytvářely vlastnické poměry ke kostelu ve Václavicích na Benešovsku. Kostel s podacím byl původně (v roce 1271) královnou Kunhutou (manželkou Přemysla Otakara II.) s poplatkem 10 hřiven činž. denárů z vladislavického (václavického) újezdu darován řádu křížovníků s červenou hvězdou a jejich špitálu (útulku pro nemocné a chudé) a se všemi právy, tedy i s právem podacím. Takto se sice křížovníci stali držiteli václavického kostela i jeho majetku, ale z výše uvedeného poplatku je nutné předpokládat, že podstatná část václavického zboží (Václavice samé a jejich újezd) zůstala v držbě panovníkově. Římskokatolická farnost Václavice byla od roku 1271 plebánií Rytířského řádu křížovníků. Kostel ve Václavicích byl v této době malá, prostá gotická stavba. Dodnes se zachoval pouze presbytář s klenbou žebrovou. Okna v presbytáři jsou široká, hrotitá, bez kružeb.        

1275

Milota z Benešova získal na Moravě v jižní části, Drahanské vrchoviny, území, na němž založil hrad Dědice. S predikátem „z Dědic“ se Milota z Benešova uvádí poprvé roku1278.

            Milota z Benešova i z Dědic byl nejvyšším hejtmanem (capitanei generales) na místě králově markrabství ve Štýrsku (do roku 1276).

1278

            V tomto roce (15. 11.) za vlády krále Přemysla Otakara II. byl na místo biskupa za zemřelého biskupa Jana III. z Dražic, volen tehdejší probošt Tobiáš z Bechyně, bratr někdy Beneše z Benešova i Miloty z Dědic, (jmenovec Tobiáše z Benešova probošta staroboleslavské kapituly, psával se také z Benešova, otec Vok z Benešova, †1. 3. 1296), ač laik, zvolen pražským biskupem. Po králově smrti byl vysvěcen na kněze. Velice se zasloužil o nastolení Václava II., syna Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty, na královský trůn, v době, kdy o něj usiloval Ota Braniborský (Ota V. Braniborský, markrabě braniborský, zvaný „Dlouhý“).

1279

            Dne 26. 2. v Brně byl Tobiáš z Bechyně posvěcen na biskupství od biskupa Bruna olomouckého u přítomnosti biskupů basilejského a sekovského.

Severozápadně od Benešova vznikla, kolonizací dlouho chráněných panovnických lovišť, značně semknutá skupina Lhot (Buková Lhota, Vidlákova Lhota, Úročná Lhota = Úročnice, Zbožná Lhota = Zbožnice).

            Další pramen uvádí: „V roce 1279 patřila Úročnice, tedy Lhota Úroční, pod obec Václavice, která se v tomto roce nazývala Vladislavicemi. Pod ní patřila i ves Krusvičany (Krusičany), Lačnice (dnes Chlístov), Žabovřesky, Buková Lhota a Zbožná Lhota (dnes Zbožnice).“

            Jméno Úročnice vzniklo zpodstatňující příponou – ice z adjektiva úročná (Lhota) = úrok platící Lhota. Lidově se Úročnice skloňovala ta Ouročnice, v Ouročnici, do Ouročnice.

80. léta 13. století

Pražský biskup Tobiáš z Benešova vybudoval u Benešova raně gotický hrad typu francouzského kastelu – Konopiště.

1280

            Okolo tohoto roku uvádí někteří autoři vznik hradu Konopiště (název odvozen od konopí, které rostlo přímo na staveništi, bylo v té době přímo „strategickou, surovinou), jako gotické pevnosti, a to z důvodu, že jej spojují s biskupem Tobiášem z Benešova.

            Z tohoto roku se u šlechticů poprvé setkáváme s predikátem „z Kostelce“, a to u Dětřicha z Kostelce, který byl v letech 1271 až 1278 královským podkomořím (souvislost s hradem Kostelec nad Sázavou však není doložena).

1281

            Na sněmu okolo nového roku 1281 česká šlechta (stavové čeští) se přiznala opět k poslušenství poručníka králova, markraběte Oty braniborského a společně postavili do čela zemské správy nejvyššího

komorníka zemského, pana Děpolta z Riesenburka a majitele benešovského panství, pražského biskupa Tobiáše z Benešova, bylo to za to, že energicky podporoval mladého českého krále Václava II. (*27. 9. 1271, otec český král Přemysl Otakar II., matka Kunhuta, poručníkem byl synovec jeho otce Ota Braniborský, jeho hordy však českou zemi drancovaly, †1305). Jedna z verzí uvádí, že vznik hradu Konopiště spadá do upevňování vlády českého krále Václava II. (*1271, vlády se ujal v roce 1283, † 21. 6. 1305). Podnětem pro vznik hradu byly minulé zkušenosti z krušných dnů, časů násilí, rozvratu a všeobecné zvůle, zejména za regentství Oty Braniborského.

            Dne 19. 9. 1281 se uvádí Vok z Kravař, Beneš z Lobensteina a Zbyslav de Chuth (Kút).

            Dne 27. 8. 1282 se uvádí Vok z Kravař, Beneš jeho syn, a Beneš de Branitz, syn dříve pána Drslava b. m. bratři jeho Vok a Jaroslav; přátelé Voka z Kravař a pána Zbyslava bratra jeho. Dne 28. 8. se uvádí Beneš de Branitz, syn zesnulého Beneše de Cziwilin (Štitin), „burchravii Znojemský“ dobré paměti.

            V listině z roku 1283 se uvádí i další z rodu Benešoviců – Ondřej z Dubé (28. 5.), a z roku 1284 Ondřej z Kavčí Hory (zaniklý hrad u Líšna) a Tobiáš z Benešova (24. 5.).

            V tomto roce nastal hlad a mor neslýchaný po celé zemi a trval až do polovice roku následujícího.

1283

            V listopadu se proti Závišovi z Falkenštejna, milci královny Kunhuty, postavili někteří čeští šlechtici a mimo jiné i Tobiáš z Bechyně, biskupův synovec. Záviše ujímali se mimo jiné i Jaroslav ze Šternberka (později se stal nejvyšším číšníkem) a Ondřej z Kavčí Hory (rodu benešovského).

1284

            Poprvé se připomíná ves Podeus (Podělusy), patřila k Ostrovskému klášteru na řece Vltavě u Davle (Thobias episc. bona episc. Sepyer, Chlebow et Podeus Andreae de Kadeschebora vendit, …).

Jako majetek Ostrovského kláštera se poprvé připomíná ves Podělusy (Podeus).

1285

            V tomto roce se připomíná ves Ondřejovice, stála namístě nynějšího statku/dvora  Mariánovice.

1286 - 1293

            V roce 1286 se Milota z Dědic ještě uvádí jako Milota z Benešova, nyní ve Slezsku (na pečeti na listině ze dne 29. 2. 1286).

V roce 1287 až 1290 se Václavice uvádí jako in Wladislawicz.

            V roce 1287 Benešov držel a pevnost na čas králi Václavovi II. odevzdal Dobeš (Tobiáš) z Benešova (Bechyně), od roku 1278 byl biskupem Pražským. Pevnost králi zapůjčil, aby ten Jindřicha z Rožmberka pokořiti mohl. Dobeš tu míval také svého purkrabího, pevnost však byla bez příkopů a jen prostě zpevněná, proto si páni vyzdvihli pevný hrad na Konopišti.

            Václavice se uvádí „ecclesia in Rewnitz et duas ipsius filias in Wadislawicz“.

 Král Václav II (vnuk krále Václava) někdy před tímto rokem potvrdil křížovníkům darování kostela svatého Václava ve Václavicích, při tom je zmínka o zásluhách královny Kunhuty, darování stvrdila konzistoř. Znovudarování je zdůvodněno „pro klid duše otce krále Přemysla Otakara II“.

1294   

            Celý Benešov vyhořel i se sídlem majitele benešovského panství Tobiáše z Benešova, což mohlo být důvodem pro zahájení stavby hradu Konopiště (název Konopiště proto, že v okolí se hojně pěstovalo konopí). Po požáru městečka s klášterem znovu vystavěn a rozšířen Milotou z Dědic minoritský konvent. Pražský biskup Tobiáš z Benešova (těšil se velké přízni panovníka a pomáhal mu v boji s jihočeským rodem Vítkovců) se přestěhoval na hrad Konopiště, ten stál na vysokém ostrohu u potoka Bystrá, který vytvářel okolo něj bažiny.

1296 – 1297

Novým držitelem Benešova se stal Vokův syn Milota z Dědic (bratr biskupa Tobiáše, který zemřel 1. 3. 1296, přestěhoval se ze severní Moravy), později se psal i z Benešova, který po požáru v roce 1294 (Benešov zcela vyhořel) obnovil městečko i minoritský klášter (1306). Tradice mu připisuje hlavní roli ve zradě na králi Přemyslovi, jiní uvádí, že nezradil, naopak, že se pokusil krále zachránit. Po požáru se také začal stavebně rozvíjet opevněný minoritský komplex s novým rozsáhlým chrámem ve vyspělém gotickém stylu.

V roce 1297 darovala královna Kunhuta (vdova po králi Přemyslu Otakarovi II., choť Záviše z Falkenštejna, který vykonával do roku 1283 regentskou vládu v Čechách nad Václavem II.) kostel svatého Václava ve Vladislavicích i s příslušenstvím (šest okolních vesnic včetně Úročnice) pražským křížovníkům s červenou hvězdou.

            Faráři tohoto kostela vykonávali i duchovní správu nad okolními vesnicemi včetně Úročnice, za což mu byl odváděn desátek. Tito vesničané na přilehlém hřbitově též pochovávali a dodnes pochovávají své zemřelé, jeden čas byla cesta z Úročnice do Václavic (za luky, okolo staleté vrby) nazývána „cesta umrlčí“. Stejně tak se ve zdejším kostele konaly i svatby okolních vesničanů.

            V roce 1297 obsadili a vydrancovali Ostrovský klášter němečtí vojáci.

Konec 13. století

            Z tohoto období jsou nástěnné malby ze života Kristova a svatého Petra s Maiestas Domini v apsidě i lodi tribunového románského kostela svatého Petra v Poříčí nad Sázavou (kostel z doby okolo roku 1100).

            V této době (či na počátku 14. století) se týnecký hrad dostal do vlastnictví Buziců (původně správců královského zboží).

              Z konce 13. století pochází raně gotický kostel svatého Václava (název ukazuje na dobu krále Václava II.) ve Chvojínku u Neveklova (katastr obce Neštětice). Kostel je zařazen mezi první opevněné kostely v Čechách, neboť za ostěním severního vstupního portálku jsou kapsy po odsouvací závoře. Kostel je jednolodní stavba s trojboce uzavřeným presbytářem, v němž se dochovala tři lomená okna s původními kružbami, uvnitř je zděná kruchta na hrotitých arkádách, v lodi i presbytáři gotická žebrová klenba. (Dnešní vzhled kostela je pseudorománský.) Někdy v tomto období byla v místech bývalého Vilímkova statku postavena tvrz (nedochováno). K věži kostela svatého Václava ve Václavicích byl přistavěn nový gotický jednolodní kostel s polygonálně uzavřeným presbytářem, sklenutým jedním polem křížové klenby s paprsčitým závěrem s žebry sbíhajícími na figurální konzoly.

            Václav II. (*27. 9. 1271, †21. 6. 1305, otec Přemysl Otakar II.) zformuloval horní a mincovní regál. Na tomto základě v roce 1300 provedl mincovní reformu.

V tomto století se připomíná několik větví rodu Benešoviců – páni z Dubé, z Kravař, z Bechyně, z Benešova, z Dědic, z Tvorkova, ze Cvilína, z Doubravice, z Bránice, z Bohuslavic a Sedlničtí z Chvojtic.

Do období 13. až 15. století jsou zařazeny zlomky středověkých keramických nádob, které byly nalezeny v Bukovanech.

            Týnecký hrad byl dán do zástavy, jako královská zástava, některému šlechtici z rodu Buziců, který užíval ve znaku kančí (sviní) hlavu.

            Ztroskotal pokus o založení městečka Vladislavice (Václavice), resp. jeho rozvoj zastínil a přerušil rozvoj nedalekého poddanského Benešova, který měl výhodnější polohu u cesty do jižních Čech a Rakouska a lepší hospodářské podmínky.

            V tomto století byla ještě obvyklým vesnickým objektem zemnice a polozemnice. Některé usedlosti již však začaly být budovány s trojdílnou dispozicí s centrální ještě zahloubenou a vystavěnou z kamene či spíše pomocí lehké dřevěné konstrukce pomazané hlínou a nepatrně přesahující nad terén, střešní krytina byla zatížena kameny.

1300

Kolem tohoto roku hrad v Týnci nad Sázavou byl rozšířen o první a druhé nádvoří, hospodářské budovy, čeledníky a hradby. Rotunda a palác byly zvýšeny a opatřeny raně gotickými stavebními prvky. Byl zasypán vodní příkop a odstraněn padací most, neboť se ocitl uvnitř hradu.

Kolem roku 1300 se předpokládá vznik hradu Kožlí. Byl založen na ochranu kupecké cesty v jeho blízkosti, nad soutokem Tisemského a Janovického potoka. Typická ukázka hradu dvoupalcového typu, charakteristického pro dobu lucemburskou, s předhradím netradičně umístěným za hradním jádrem.

            Někdy se uvádí, že hrad Kostelec pravděpodobně založil Václav II. (*27. 9. 1271, †21. 6. 1305, otec Přemysl Otakar II.). Název hradu je patrně podle „kostelce“ čili chrámu z kamene postaveného a hradbou zavřeného, kterýž byl lidovou pevností. Z toho se dovozuje, že tu byl ještě před hradem opevněný kostel. I když na počátku 14. století i na protějším břehu ve vsi Kostelec byl farní kostel. Pod hradem býval i mlýn. Byl vystavěn na skalnatém vrchu, jehož útesy spadají k řece Sázavě, u ústí potoka Kamenický, byl chráněn příkopy vytesanými ve skále a hradbami. Stavebníkem byl pravděpodobně král Václav II, snad měl být náhradou za hrad v Týnci, který byl v soukromých rukách.

            Za doby Václava II. se mincovní jednotkou stala pražská hřivna (marka; hmotnost 253,2 g stříbra) z níž se razilo 64 grošů nebo 768 drobných parvů (haléřů). Začala měnová doba grošová. Groš český (grossi Pragenses), jedna kopa (60 grošů) stála za těžkou hřivnu (pražskou), 48 kusů za lehkou čili polskou hřivnu; též peníze, jichž se platilo 12 za groš. První mince se začaly vydávat v červenci a s ražbou pomáhali zkušení mistři z Florencie.

            V tomto roce bylo obnoveno městečko Benešov, které vyhořelo v roce 1294.

Počátek 14. století a průběh 14. století

            Na tupém ostrohu, spadajícím na jihovýchodě kolmými, místy až převislými skalními útesy k Sázavě a jihovýchodě do hlubokého úvalu potoka, který se pod hradem vlévá do řeky, byl založen hrad Kostelec nad Sázavou. Severní strana byla oddělena od vrcholu, zvaného Hradečnice, hlubokým příkopem a značně vysokým valem, korunovaným původně palisádou. Prvním držitelem hradu byl Oldřich z rodu pánů z Valdeka (erbu sviní hlavy), který získal hrad do zástavy od krále Jana Lucemburského a po hradě se psal poprvé v roce 1341. Poté se psával z Kostelce, maje v zástavě též Vladislavický újezd včetně Vladislavic.

            Z počátku 14. století pocházejí i první zmínky o Benické tvrzi. Z této doby se datují i první zmínky o osadě Benice v okolí této tvrze.

            Ve 14. století se v Mrači připomínají Mračtí z Dubé, jedna z větví Benešoviců. 

            Ve 14. století se na našem území objevuje i domácí zlatá mince florén, tj. reprezentační ražba krále Jana Lucemburského z roku 1325. Tento florén zatlačil do pozadí uherský florén Karla Roberta z Anjou.

            Od 14. století se připomíná tvrz a dvůr v Pomněnicích.

            Jedna měšťanská rodina z Benešova se na začátku tohoto století usadila v Praze a přijala jméno „Benešovských“. Šťastnými obchody nabyla velkého jmění, mezi přední rody v Praze v této době náležela a také vlastnila ves Chrast (Chrást) s podacím právem kostelním.

            Z první poloviny století pochází zvon ze zvonice kostela na Chvojně, okolo koruny má slova „AVE MARIA“.

            Obvyklá vesnická obydlí jednoprostorová zemnice nebo polozemnice byla postupně nahrazována trojdílnou dispozicí, jejíž nadzemní centrální část byla ještě vystavěna pomocí lehké dřevěné konstrukce omazané hlínou, případně byla použita srubová konstrukce a jen nepatrně přesahovala nad úroveň terénu. Kámen se používal v blízkosti topeniště a jako podezdívky. Pec byla v obytném prostoru, kouř odcházel dýmníkem. Vybavení – dřevěné lavice (na nich se sedělo i spalo), stůl, občas stolice či stoličky, šaty se věšely pod stropem.

            První písemné zmínky o osadě Poříčí, osadě Balkovice a Kouty (dnes Poříčí nad Sázavou). Dvě usedlosti v osadě patřily pod Pyšely, část Koutů pod Zlenice a část patřila Bohuňkovi a jeho potomkům.

            Západně od původní osady na protáhlém návrší Na Karlově v Benešově založili páni ze Šternberka gotické město.