Parašutisté za 2 . světové války

– vznik jednotky

„SS-Fallshirmjäger-Bataillon

500“

1. Úvod

V následujícím článku se budu věnovat dalšímu z druhů vojsk, které zasáhly poměrně výrazným způsobem do průběhu 2. světové války. Jedná se o vzdušné výsadkové vojsko neboli též parašutisty. Jednou z jednotek tohoto druhu vojska, která vznikla v prostoru vojenského cvičiště vojsk SS - SS-Truppenübungsplatz „Böhmen“ / SS-Truppenübungsplatz „Beneschau“ a která se zapojila poměrně významně do různých bojových činností, byla jednotka „SS-Fallshirmjäger-Bataillon 500“.

2. Historie parašutismu

Začátek parašutismu

Letecká pěchota se zrodila z parašutismu. Myšlenka padáku je velmi stará, stejně jako přání lidstva létat. První zaznamenaný seskok padákem byl proveden roku 1306 jedním akrobatem-parašutistou na čínském dvoře při korunovaci císaře. Není však známo, zda dotyčný skok přežil bez úhony či nikoli. Skoro o 200 let později známý Leonardo da Vinci prováděl pokusy, jak zabrzdit padákem pád lidského těla k zemi. Dále pak pan Montgolfier se svými balony (1777) rozšířil obzor pokusů. O několik let později roku 1783 provedl francouzský fyzik Sébastien Lenormand první seskok v Evropě. Seskočil z věže pozorovatelny v Montpellieru a dopadl na zem zdravý a bez úrazu. Pokusy o zbrzdění a přežití volného pádu jsou významněji spojeny s vynálezem horkovzdušného balonu (André-Jacques Gamerin, 1797). Prakticky se však úspěšné pokusy (z hlediska přežití parašutisty) datují teprve až z období na začátku 20. století. Dnešní moderní tvar dostal padák asi o století později. Je vynálezem Angličana Irvinga, který studoval tuto věc jen jako záchranný prostředek pro posádky letounů, nikoli tedy jako pomocník pro úmyslné opuštění letounu.

Vznik vzdušných výsadkových vojsk

S nápadem vysadit z letadel větší počet vojáků v týlu nepřítele přišel už během 1. světové války generál William Mitchell, velitel amerického letectva ve Francii. Svému nadřízenému generálu Pershingovi navrhl vysadit za německými liniemi poblíž Ypres v Belgii celou divizi, což mělo vést k prolomení fronty a k postupu spojeneckých vojsk dál do Belgie a severního Německa. Pershing dal nápadu, i přes skeptické stanovisko svého štábu, zelenou a Mitchell začal s výcvikem výsadkářů a přípravou celé akce. Ta se měla uskutečnit v únoru roku 1919, ale než k ní došlo, válka už dávno skončila. Ostatní bojující armády mezitím také nelenily a výsadky menšího počtu výsadkářů, mající převážně diverzní charakter, uskutečnily ještě během bojů. Tak například francouzští letci vysazovali za frontu vyzvědače a pak je dopravovali zpět, Italové totéž dělali Rakušanům a Němci zase v Rusku provedli vzdušný výsadek za účelem uskutečnění sabotáže.

Po skončení 1. světové války se nikdo dále vzdušnými výsadkovými vojsky nezabýval, ale jak se později ukázalo, úplně se na ně nezapomnělo. Ve třicátých letech se při vojenských manévrech začaly objevovat letecké výsadky a dokonce v roce 1935 bylo v Sovětském svazu v okolí Minska při cvičení vysazeno z letadel 1800 parašutistů a dalších 5700 vojáků bylo na místo určení přepraveno letadly. O rok později, kdy na stejném místě seskočilo 1200 výsadkářů a obsadilo letiště, byli mezi diváky i dva generálové - britský generál Wavell a německý generál Student. Za pět let nato v květnu roku 1941 pak generál Student právě Wavellovi předvedl precizně provedenou akci na ostrově Kréta, ale v mnohem větším měřítku.

Padákoví myslivci

Generál Student od roku 1938 intenzivně budoval německá výsadková vojska, z nichž nakonec vznikl XI. výsadkový sbor, tvořený 7. parašutistickou divizí, 22. pěší divizí a transportním letectvem. Platila zásada, že vojáci budou dopravováni na místo určení všemi možnými způsoby, buď na padácích, kluzáky a nebo klasicky dopravními letadly. Poprvé Němci použili výsadková vojska na podzim roku 1938 při záboru Sudet, kdy za linií československých pohraničních opevnění v okolí Bruntálu vysadili své jednotky.

Paradoxně teprve úspěchy německých výsadkových vojsk na začátku 2. světové války v Norsku, kde bylo letecky přepraveno přes 29 tisíc mužů, v Holandsku a v Belgii, kde zase došlo poprvé k bojovému nasazení kluzáků, vedly ve Velké Británii a Spojených státech k urychlenému vytváření obdobných jednotek. V roce 1940 se za oceánem začalo s organizací a výcvikem a na podzim již vznikl první americký 501. výsadkový prapor, za půldruhého roku pak byla vytvořena 82. výsadková divize. Britové měli už v polovině roku 1941 parašutistickou brigádu a brigádu s kluzáky typu Horsa, na konci roku pak už celou výsadkovou divizi.

Po akci na Krétě, kdy ostrov opanovalo i přes velké ztráty více než 15 tisíc německých parašutistů, plánovali Němci ještě další výsadkové operace, ale ve skutečnosti se zmohli už jen na akce místního významu. Významný příslušník Waffen SS Skorzeny sice zachránil výsadkovou akcí Mussoliniho ze zajetí, ale naopak snaha dostat do zajetí nebo přímo zabít Tita úspěšná nebyla, stejně jako pokus dopravit 80 letouny nacistické vojáky do týlu Spojenců v Ardenách. To byla také prakticky poslední německá vzdušná výsadková operace. Zatímco na straně Spojenců výsadkové jednotky rostly a mohutněly, na straně Němců byly paradesantní (výsadkové) jednotky stále více používány jako „speciální“ pěší jednotky, které byly nasazovány do prostor s cílem zacpání kdejaké díry ve frontové obraně. Německé dopravní letectvo se vyčerpalo na východní frontě, když muselo zajišťovat různé vzdušné mosty ke svým obklíčeným jednotkám.

Zrození vzdušných výsadkových jednotek

"Válka je ve stálém vývoji; nové zbraně tvoří nové způsoby boje. Předvídat tento vývoj dříve než nastane, dobře zhodnotit vliv nových zbraní na boj a použít jich dříve než protivník, to jsou nezbytné podmínky úspěchu."

Tak zní 2. článek předpisu německé armády o velení vojskům. Je nutné uznat, že spojenci, kteří bojovali proti Německu v prvních údobích 2. světové války, neprokázali velkou schopnost v umění ohodnotit nový bojový prostředek. To bylo hlavní příčinou jejich prvních porážek. V moderní válce se nemůže žádný stratég ani taktik pokoušet o úspěšné řízení operací, není-li zároveň technikem, neboť plány operací i rozhodnutí na bojištích závisí především na technice.

Základem všech vojenských operací je pohyb. Pohyb je činnost „v čase a v prostoru". Rychlost, s jakou se pohyb provádí, je jednou ze základních podmínek úspěchu. Kromě toho na ní závisí další činitel úspěchu a to je moment překvapení. Proto jsou v každé válce dopravní prostředky tak důležité. Nejrychlejším dopravním prostředkem v době WWII bylo beze sporu letadlo. Letecký průmysl a konstrukční technika se vyvíjela velmi rychle. Dopravní kapacita letadel neustále rostla a poskytovala nesmírné možnosti použití letecké pěchoty.

Hodnota leteckých výsadkových jednotek na pozemním bojišti se v průběhu WWII prokázala, když jich bylo použito ve velkém počtu v obchvatných operacích anebo v malých skupinách, které měly za úkol provádět sabotáže, působit zmatek v nepřátelských řadách nebo provádět prudké a rázné výpady do nepřátelského týlu. O speciálních akcích ani nemluvě.

Letecké výsadkové jednotky měly také velký význam v námořních operacích, kde se jich používalo především až v závěru WWII ve spolupráci s námořnictvem. Letecké výsadkové jednotky byly určeny k boji na zemi, námořní a letecké jednotky zajišťovaly jejich dopravu a podporu. Vzhledem k tomu, že se například v Tichém oceánu jednalo o velké vzdálenosti, muselo mít letectvo alespoň zčásti své základny na mateřských letadlových lodích. První skupina mateřských letadlových lodí vezla dopravní letouny výsadkových jednotek až na vzdálenost jejich akčního radiusu, druhá skupina pak obstarávala podporu bombardovacím letectvem a třetí skupina vezla stíhací letouny s úkolem bránit celou tuto dopravní flotilu proti leteckým útokům nepřítele. Normální námořnictvo pak chránilo mateřské lodi a jejich cenný náklad proti nepřátelskému námořnictvu.

3. Vznik a vývoj vzdušných výsadkových jednotek v různých zemích

Sovětský svaz

Když se obrátí naše pozornost na první pokusy o seskok celých jednotek padákem, jsme nakloněni věřit, že jejich původci jsou Němci. Ve skutečnosti však, ačkoli Němci hodně přispěli k jejich vývoji, jsou původu ruského. Je bohužel málo informací o zahájení těchto pokusů a o jejich počátečním vývoji v SSSR, poněvadž tato země byla řadu let prakticky izolována od vnějšího světa. Podle některých informací se letecké výsadkové jednotky poprvé objevily roku 1930 na manévrech Rudé armády v okolí Voroněže a Moskvy. Tam seskočil jeden mladý poručík a 8 mužů z letounu a obsadili velitelství jednoho armádního sboru. Tento první pokus byl předehrou velkého vývoje.

Státní ústav Osoviachim dostal za úkol popularizovat parašutizmus v SSSR. Tento ústav zřídil víc než 1000 odboček, otevřel školy a výcviková střediska, vybavená speciálně konstruovanými vysokými věžemi. Seskočit z letounu nebo z věže se brzy stalo populárním sportem. Podle odhadu měl SSSR dík tomuto úsilí v roce 1934 22 000 padákových skokanů, v roce 1936 60 000, v roce 1937 již 100 000 a v předvečer svého vstupu do 2. světové války ještě větší počet.

Ačkoli účel Osoviachimu byl nepopiratelně vojenský nebo polovojenský, byl to přece jen civilní ústav, který omezil svou činnost na výcvik jednotlivce. Proto se Rudá armáda sama ujala kolektivního výcviku speciálních jednotek. Nejdříve byly tvořeny malé jednotky pro seskok za nepřátelskou frontu a k ohrožení týlu nepřítele. Pak se objevily větší jednotky, "výsadkové sbory", sestavené z lehkých a těžkých vojenských jednotek, které byly schopné plnit daleko důležitější úkoly. Když šlo například o přistání na nepřátelském letišti, lehké útvary nebo přesněji řečeno parašutisté těchto vyšších jednotek měli za úkol obsadit a bránit okraj letiště, zatímco na jeho přistávací ploše přistávaly těžší jednotky, přivážející dělostřelectvo, apod..

"Výsadkový sbor" Rudé armády se stal brzy expertem v umění nakládání a vykládání v době co nejkratší. Byl schopen přemístit se z jednoho prostoru do druhého rychleji, než to bylo možné vlakem nebo po silnici. Rusům se také podařilo vyřešit problém letecké dopravy vozidel. Toto řešení stačilo k tomu, že mohli v roce 1935 přepravit celou leteckou výsadkovou divizi z Moskvy do Vladivostoku, tj. na vzdálenost větší než Londýn - New York. V témže roce byly letecké výsadkové jednotky poprvé ukázány světu v propagačním filmu o ruských manévrech. V roce 1936 při velkých vojenských manévrech u Kyjeva byla předvedena přímá demonstrace cizím vojenským přidělencům (text již výše); před jejich udivenými zraky seskočily celé prapory parašutistů. Dva prapory vyzbrojené 16 lehkými děly byly vysazeny během osmi minut a obsadily ihned město, kterého měly za úkol dobýt.

Od té doby Rusové pokračovali ve zdokonalování svých leteckých výsadkových jednotek a prováděli pokusy různých druhů a způsobů boje. V Zakavkazsku dostaly letecké výsadkové jednotky úkol zajistit přechod řeky; ve střední Asii byly vyzkoušeny v boji v horách a bylo jich použito k odříznutí nepřátelského ústupu obsazením horských soutěsek. Při manévrech v roce 1937 na Bílé Rusi zastavily přísun nepřátelských posil na bojiště. V roce 1940 při okupaci Besarabie byly v trupu výsadkových letounů ANT 6 (TB-3) dopravovány lehké obojživelné tanky s posádkou dvou mužů. Rudá armáda dosáhla po této stránce v průběhu let 1941 až 1944 ve válečných operacích na východní frontě značného pokroku.

Vrchní velitelství Rudé armády brzy získalo dvě hlavní poučení z provedených pokusů:

1. že operace výsadkových jednotek vyžadují vysokého stupně spolupráce s jednotkami letectva, majícími za úkol podporovat boj jednotek vysazených na zemi;

2. že jednotky mající za úkol vést pozemní boj po operačním letu nejsou ani "létající jednotky" ani letci se speciálním úkolem, nýbrž úplně nový druh vojáků.

Německé vzdušné výsadkové jednotky měly tak velké úspěchy proto, že Němci brzy pochopili tato dvě poučení. Polní maršál Kesselring v Essener Nationalzeitung při přehledu vývoje Luftwaffe až do roku 1941 uvedl: "V našich nedávných taženích "pohybové války" by Luftwaffe nikdy nemohla plnit své úkoly tak dokonale, kdyby si její velitelé stále neuvědomovali důležitost vycvičit všechno mužstvo tak, aby se stalo integrální částí říšské branné moci. Všechno mužstvo naší Luftwaffe bylo cvičeno studovat pravidla pozemního boje a bezvýhradně se podřídit jeho zákonům." Kesselring tímto výrokem jen potvrdil to, co objevila Rudá armáda.

Itálie, Francie, Československo, Polsko, Španělsko

Žádné vojenské velení nemohlo zůstat netečné k tomu, co se objevilo na kijevských manévrech. Otázka leteckých výsadkových jednotek se stala rázem ve všech zemích předmětem debat. Jedni se vyslovovali v její prospěch, jiní ji zase s opovržením zavrhovali. Nelze se proto divit, že se každý stát před 2. světovou válkou zabýval vývojem leteckopozemní armády jinak.

Italové podle německého vzoru přijali nové myšlenky s nadšením. Použili padáků k zásobování svých jednotek v habešském tažení. Během vpádu do Albánie přepravilo jejich letectvo z Tarentu do Tirany, tj. na vzdálenost asi 200 km, celý pluk granátníků. Tato operace byla provedena ve dvou cestách, z nichž každá trvala 90 min.

Francouzi byli pomalejší. V roce 1936 postavili dva letecké výsadkové oddíly, které byly použity při manévrech v létě 1937 pod velením velitele praporu majora Geillea. V roce 1938 měly být postaveny nové tři oddíly a později měly být přeorganizovány na prapory. Koncem roku 1939 měla tedy francouzská armáda mít celkem 5 praporů (asi 1500 parašutistů). Na neštěstí byla v roce 1938 zahájena tisková kampaň, která se snažila zesměšnit tento novátorský pokus, a aby ho zdiskreditovala, nadhodila, že je to neblahý produkt francouzsko-sovětského sblížení. Francouzský hlavní štáb se proto k těmto jednotkám obrátil zády. V prvních letech války zrušil jednotky majora Geillea a jeho mužstvo rozdělil mezi pěší jednotky. Když se ministr letectví Laurent Eynac pokusil v květnu 1940 napravit tento omyl, bylo již příliš pozdě.

Československo, jehož vojenské doktríny byly pod vlivem francouzského hlavního štábu, odsunovalo stále podle francouzského vzoru vytvoření leteckých výsadkových jednotek na pozdější dobu. Pak po obsazení Československa Německem na začátku roku 1939 se stala tato otázka již bezdůvodnou.

V Polsku byla po této stránce projevena větší snaha. Škola pěchoty v Ostrowu Mazovieckém byla vybavena od roku 1936 vysokou výcvikovou věží a skok z ní byl povinný pro každého frekventanta školy. V roce 1937 byl zřízen zvláštní kurs pro parašutisty, kterého se zúčastnilo 50 aspirantů. Parašutistů bylo poprvé použito v roce 1938 při velkých manévrech u Lucku. V roce 1939 byla otevřena v Bydgosczi zvláštní výcviková škola pro parašutisty, kde byly prováděny zajímavé pokusy: snaha o úpravu speciálního výstroje leteckých výsadkových jednotek, hlavně radiových přístrojů a materiálu na sabotáže, shazování těžkých zbraní, kulometů, protitankových kanónů a plamenometů padákem.

Ve Španělsku během občanské války v letech 1936-1939 neopominula republikánská armáda zabývat se vážně problémem leteckých výsadkových jednotek. Plukovník letectva Fernando Riano měl na vysoké škole válečné v Barceloně velmi zajímavé přednášky o taktickém použití leteckých výsadkových jednotek. V dubnu 1938 byl projektován útok letecké pěchoty na letiště Legie Condor v Barbastru, nemohl však být proveden pro nedostatek leteckých dopravních prostředků. Republikánské jednotky se přesto školily pod vedením ruských instruktorů v táboře parašutistů v La Rosas a dosáhly tam vysokého stupně výcviku.

Američané se počali zajímat o vytvoření letecky dopravovaných jednotek již na konci první světové války v letech 1914-1918. Podnět k tomu dal generál Mitchell. Chtěl, podle jeho slov, "přeskočit nepřekročitelnou zeď, kterou tvořila západní fronta". Provedení Mitchellova plánu bylo naneštěstí zpožděno. Tento plán byl zařazen do programu tažení roku 1919, z důvodu přijatého příměří však bylo od něho upuštěno.

Spojené státy začaly tvořit letecké výsadkové jednotky prakticky až v roce 1940, kdy připravovaly svůj vstup do druhé světové války. Do konce roku 1940 bylo vycvičeno 50 důstojníků a vojáků. První prapor parašutistů, 501. prapor, byl zřízen na počátku roku 1941 ve Fort Benningu, stát Georgie, pod velením majora Mileyho. Tato jednotka se skládala ze 34 důstojníků a 412 poddůstojníků a vojínů. Jednotka byla vyzbrojena samopaly, minomety, poloautomatickými puškami, kulomety, pistolemi a jistým počtem skládacích jízdních kol. Později byly postaveny další prapory.

Námořnictvo podle vzoru armády přidělilo každé divizi námořní pěchoty jeden letecký výsadkový prapor. Později byly organizovány větší a četnější speciální jednotky: útvary parašutistů-lyžařů, letecké výsadkové jednotky dopravované letadly nebo kluzáky ve vleku za letouny obyčejného nebo obojživelného typu.

Angličané postupovali podobně. Ještě před zahájením WWII pochopili výhody letecké dopravy pro přesuny vojsk, určených k udržování pořádku v rozsáhlém britském impériu. Tento způsob dopravy umožňoval rychle zasáhnout kdekoli a nejmenším počtem sil. Angličané použili tohoto prostředku k utišení nepokojů v koloniích na Středním východě. Příkladem operace tohoto druhu byl duben 1940, kdy šlo o zahnání iránských povstalců z letiště Habbania, které oblehli. Proto tam byly co nejrychleji dopraveny jednotky z Basory, a to mužstvo i houfnice. To však byly jen velmi nesmělé pokusy. Události ve Francii v roce 1940 a ještě spíše na Krétě v květnu 1941 donutily anglický hlavní štáb, aby se začal vážně zabývat otázkou leteckých výsadkových jednotek.

Ve Velké Británii byl otevřen pod velením generálporučíka F.M.A.Browninga určitý počet výcvikových škol a pokusných středisek. Tam byly trpělivě vypracovány základy budoucí organizace leteckých výsadkových jednotek. Tyto jednotky byly pak brzy zasazeny v invazi do severní Afriky, a i když jich bylo použito ve velkém množství malých výpadů, získaly tam cenné praktické zkušenosti. V roce 1943 upozornily na sebe anglické letecké výsadkové jednotky skvělou akcí při tažení v Barmě. Tam v jedné z nejskvělejších vzdušných operací WWII byly anglické a indické jednotky vysazeny za svitu měsíce víc než 200 mil za japonskou frontou. Tímto odvážným vpádem byla silná jednotka přenesena do samého srdce japonské sestavy a přerušila spojení mezi japonskou severní a jižní armádou.

Anglické a americké letecké výsadkové jednotky, vytvořené prakticky podle stejných pravidel, byly konečně sloučeny a splnily svou největší povinnost v prvních dnech invaze do Evropy. V noci z 5. na 6. června 1944 zasadilo anglické velitelství 6. výsadkovou divizi u Caen s úkolem zmocnit se a držet mosty mezi tímto městem a pobřežím, a tak usnadnit postup divizí vysazených z moře na Caen. 6. výsadkové divizi se podařilo udržet terén na sever od Caen až do jejich příchodu. Ale útok na město, provedený ihned po příchodu bojových jednotek, nemohl zlomit německý odpor. Američané ve svém úseku vysadili na poloostrov Cotentin několik mil od jihovýchodního břehu svou 82. leteckou výsadkovou divizi s úkolem zajistit prostor k rozvinutí 7. armádního sboru.

Kromě těchto divizí byly do boje zasazeny také jiné letecké výsadkové jednotky, a to americké u Countaces na západním pobřeží Cotentinu, tj. v patě poloostrova, a britské na jih a východ od Caen. Tyto však svůj úkol nesplnily.

4. Vznik a vývoj výsadkových jednotek v Německu

Německo začalo po Rusku beze sporu první ze všech evropských zemí tvořit s největší energií letecké výsadkové jednotky. Roku 1935 překročila tato země ve svém vojenském obrození rozhodnou etapu. Hitler jedním rázem zrušil vojenské články versailleské mírové smlouvy, které až dosud nejen omezovaly početní stav německé armády, ale také řídily výrobu a nákup válečného materiálu. Hitlerovo rozhodnutí jen potvrdilo skutečnost, protože tajné zbrojení a výcvik speciálních vojsk byl prováděn pod různými zástěrkami již dosti dlouho.

Toto úsilí se neomezilo jen na pozemní armádu. Zúčastnilo se ho také vojenské letectvo, které se tajně rozvíjelo pod ochranou ministerstva dopravy (Reichsvehrkehrministerium). V té době však nešlo o vytvoření vlastních bojových jednotek. Německé vrchní velení uložilo svým organizacím tyto dlouhodobé úkoly:

1. udržovat krok s pokrokem vědy, aby žádná země nemohla předčit Říši v technickém pokroku;

2. připravit zbrojní výrobu pro mohutnou masovou produkci, která bude jednoho dne vyžadována;

3. vytvořit silný sbor instruktorů, schopných provádět později velký výcvik silných armád.

Když Hitler prohlásil články mírové smlouvy za neplatné, byly tyto přípravy již dokončeny. Válečná moc Říše pak rostla zrychleným tempem. Německo se zároveň snažilo popularizovat letectvo použitím podobných organizací, jako byl ruský Osoviachim, které se však od něho lišily duchem. Zatímco se Rusové především věnovali individuálnímu výcviku padákových skokanů, Němci se zabývali hlavně problémem dopravy vojsk na určené místo pomocí kluzáků.

Kolébkou německé "letecky dopravované" zbraně, jakož i Luftwaffe, byla tak zvaná "Berlínská škola obchodního letectva" (Verkehrsfliegerschule Berlin), původně řízená Sperrlingem. Sperrling začal v červnu 1935 provádět parašutistické pokusy na letišti ve Spaakenu asi s 30 piloty. Ve stejné době studoval vojenský ústav pro psychologické bádání mentální účinky seskoku padákem a Dr. Griegoleit z berlínského Heeresmedizinalemtu shromažďoval pozorování o jejich fysiologických účincích. Před koncem těchto pokusů v lednu 1936 byly vydány první "Směrnice pro tvoření parašutistických vojsk" (Richtlinien für die Aufstellung von Fallschrimjägerverbänden. Výraz Fallschirmjäger znamená doslova "padákový myslivec". To byl oficiální název německých parašutistů.).

První škola pro padákové myslivce (Fallschirmjägerschule) byla otevřena ve Špandavě. Byli tam přijímáni jen dobrovolníci. Většina z nich pocházela z 1.policejního oddílu Weckova, který se později nazýval "Pluk generála Göringa". Tento pluk se stal jádrem pro pozdější vytvoření pověstné SS pancéřové divize "Herrman Göring", která bojovala skoro ve všech taženích WWII. Velitel a instruktoři školy ve Špandavě byli ze skupiny pilotů, s nimiž Sperrling zahájil své pokusy. Z původního počtu 30 jich přežilo tyto pokusy 24. Všichni byli jmenováni důstojníky a Sperrling byl povýšen na plukovníka.

Když roce 1936 vypukla válka ve Španělsku, tak poskytla německému vrchnímu velení skvělé pokusné pole. Škola ve Špandavě tam poslala 50 mužů, kteří se zúčastnili operací s Legií Condor. Legie Condor bylo jméno německého expedičního sboru ve španělské občanské válce, který měl kromě značného počtu jednotek Luftwaffe také pozemní jednotky, jako například Panzergruppe Drohne - obrněný oddíl a dělostřelecký oddíl Imke. Z této legie pocházelo řada známých velitelů. Známé německé letecké eso plk. Mölders tam dobyl svých prvních 14 vítězství. Tři generálové, kteří jí postupně za sebou veleli, dostali všichni díky tam získaným zkušenostem významná velitelská místa. První velitel, polní maršál Hugo Sperrle, byl ustanoven velitelem 3. letecké armády, která společně pracovala se skupinou armád "A" a měla důležitou úlohu v bitvě o Francii. V letech 1940-41 řídil Sperrle z Bordeaux letecké operace proti Londýnu a Coventry. Druhým velitelem Legie Condor byl generál Volkmann, který se následně stal ředitelem akademie letectva v Gatowu. Třetím velitelem byl baron Wolfram von Richthofen, který v roce 1941 velel v bitvě o Krétu 8. leteckému sboru.

Ve Španělsku měli Němci těžké ztráty, vrátilo se z nich jen 23 mužů. Takto draze získané zkušenosti spolu s pokusy ve Špandavě daly pevný základ ke vzniku akademie leteckých výsadkových jednotek, určené speciálně pro výcvik leteckých výsadkových jednotek. Tato akademie byla nezbytným doplňkem akademie letectva (Luftkriegsakademie). Vyžadovala důkladné volby frekventantů, kteří museli mít pevné zdraví, vysokou inteligenci a dobré vzdělání. Výcvik se skládal ze seskoků v noci do neznámé krajiny, z násilných přechodů řek, z praktického provádění sabotáže, ze zacházení s trhavinami, ze čtení mapy a orientace v neznámém terénu a z vyučování cizím jazykům. Frekventanti se zároveň museli podrobit pěšímu výcviku v polních podmínkách.

Výcvik, kterého se parašutistovi dostalo, ho fanatizoval jak z hlediska vojenského, tak i politického. Jeho morální výchova byla inspirována následujícím základním desaterem:

1. Jste elitou německé armády. Budete vyhledávat boj a vycvičíte se tak, abyste vydrželi nejtěžší zkoušky. Boj bude pro vás nejvyšším cílem.

2. Pěstujte pravou družnost, poněvadž jen se svými druhy zvítězíte nebo padnete.

3. Buďte opatrní na slovo a neúplatní. Muž jedná a ponechává žvanění ženě. Žvanění by vás mohlo přivést do hrobu.

4. Buďte chladnokrevní a opatrní, silní a rozhodní. Statečnost, nadšení a útočný duch vám dají převahu nad nepřítelem.

5. Stojíte-li tváří v tvář nepříteli, není nic cennějšího než munice. Muž, který pálí bez potřeby, jen aby si dodal odvahy, je slaboch, který si nezaslouží názvu parašutista.

6. Nikdy se nevzdávejte! Pro vás existuje jen vítězství nebo smrt! Není jiné možnosti. Je to otázka vaší cti.

7. Úspěchu můžete dosáhnout jen s dobrými zbraněmi. Podřiďte se pravidlu: "Nejdříve mé zbraně, potom já".

8. Musíte pochopit cíl každé operace, abyste byli schopni ji splnit, i kdyby váš velitel padl.

9. Proti čestnému nepříteli bojujte čestně, záškodníků však nešetřete!

10. Mějte oči otevřeny! Povzneste se na úroveň hrdinů! Buďte rychlí jako chrti, odolní jako kůže, tvrdí jako Kruppova ocel a budete dokonalým ztělesněním německého bojovníka!

První praktický pokus o dopravu jednotek letouny provedli Němci ve španělské válce. Měli za úkol přepravit marocké jednotky generála Franca z Tetuanu na letiště Tablada. Operace byla svěřena kapitánu Heinkemu z německé Luftwaffe a jeho jednotce 42 pilotů. Heinke se dal do práce se svými letouny Junkers-52 dne 22. července 1936. V deníku Wehrmacht bylo o této akci ze 7. června 1939 napsáno: "Každý letoun vezl 22 mužů a jejich výstroj. Celý oddíl dosáhl Tablady bez nehody. Při dalších letech byl počet vojáků, dopravených na jedné cestě, zvýšen u každého letounu na 30. Heinke se svým oddílem neúnavně přilétal a odlétal, prováděje 3 až 5 cest za den. Jeho malá letecká jednotka přepravila takto na počátku září z Afriky na pevninu překvapující počet 8899 vojáků, 44 polních děl, 90 kulometů a 137 tun munice a jiného materiálu."

První pluk německých parašutistů se zrodil roku 1938. Němci na rozdíl od Rusů nepostavili speciální výsadkový sbor, ale dali přednost použití svých parašutistů ve spolupráci s divizemi obyčejné nebo horské pěchoty. Tyto divize se ovšem za tímto účelem podrobily speciálnímu výcviku. Tato metoda měla své výhody: pro každou operaci umožnila spojit parašutisty s nejvhodnějšími jednotkami. Tak bylo normálních pěších divizí použito v Holandsku, divizí horské pěchoty v Norsku a na Krétě apod.

Síla německé výsadkové divize se rovnala počtem 40% normální pěší divize. Její početní stav byl tedy asi 6700 mužů. Místo tří pluků měla jen dva pluky, její dělostřelectvo bylo sníženo na nejmenší míru, těžké zbraně byly nahrazeny samopaly a normální protitankové kanóny byly nahrazeny protitankovými puškami. Letecká výsadková divize neměla žádná motorová vozidla a služby; i služba zásobovací byla značně snížena.

Palebná síla takovéto divize byla:

• 32 pěších nebo horských kanónů ráže 75 mm

• 30 protitankových kanónů ráže 37 mm

• 36 minometů ráže 81 mm

• 54 minometů ráže 50 mm

• 60 těžkých kulometů vz.34

• 16 kanónů ráže 20 mm (protitankových nebo protiletadlových)

• 175 kulometů typu "Dreyse 13"

• 365 samopalů typu "Schmeisser"

Když vypukla 2. světová válka, mělo Německo tři pluky parašutistů, první ve Stendalu (což asi 130 km na západ od Berlína), druhý ve Wittstocku an der Doss (tj. asi 115 km na severozápad od Berlína). Posádka třetího pluku není autorovi článku známá. Každý pluk měl v této době 3 prapory po 500 mužích, každý prapor měl 4 roty, a to 3 normální roty a 1 rotu doprovodných zbraní. Kromě individuální výzbroje každého muže měly tyto jednotky kolektivní výzbroj. Rota doprovodných zbraní měla 1 horský kanón, 4 minomety ráže 81 mm a 8 těžkých kulometů. Každá pěší rota se dělila na 3 pěší čety, které měly každá 6 lehkých kulometů a 7 samopalů. Kromě toho měla rota 1 minomet ráže 50 mm. Prapor měl také jistý počet jízdních kol a vysílacích a přijímacích radiových přístrojů.

Palebná síla pluku parašutistů byla tedy celkem:

• 3 lehké kanóny ráže 75 mm, horský typ

• 12 minometů ráže 81 mm

• 27 minometů ráže 50 mm

• 27 těžkých kulometů vz. MG 34

• 162 lehkých kulometů vz. "Knorr Bremse" nebo "Dreyse 13"

• 189 samopalů

Nelze však zaměňovat výzbroj letecké výsadkové divize uvedené výše s výzbrojí pluku parašutistů, s kterými tyto divize společně pracovaly, a která je uvedena zde.

Na počátku roku 1939, tj. asi šest měsíců před začátkem války, byly tyto 3 pluky parašutistů doplněny spojovacím praporem a jinými divizními prvky. Celek pak dostal název "7. vzdušná divize" (její znak byl černý pardál na bílém poli s rudým jazykem a drápy). To však byla jen dočasná etapa vývoje, poněvadž divize neměla ještě náležité letecké dopravní prostředky. Poslední etapou bylo koncem února 1941vytvoření XI. vzdušného sboru, kdy 7. vzdušná divize byla jeho částí. Sbor měl kromě klasických organických sborových jednotek letecké výsadkové pluky a letecký dopravní oddíl. Celá tato jednotka byla umístěna v okolí Brunšviku, kde byl také v Hidersheimu jeden z největších zkušebních táborů pro pokusy s kluzáky (Deutsche Forschung-Anstalt für Segelflugzeuge).

Německá letecká výsadková jednotka byla poprvé zasazena pod svým vlastním praporem 12. března 1938, kdy dostala při vpádu do Rakouska úkol obsadit letiště u Wagramu. Operace se zdařila podle připraveného plánu. Parašutisté obsadili nejdříve přístupy k přistávací ploše, pak na letišti přistálo 37 menších dopravních letounů, z kterých vystoupil asi jeden pěší prapor, a poslední přilétly velké dopravní letouny, přivážející dělostřelectvo a materiál. Připojení Rakouska (anšlus) bylo provedeno bleskově.

Třem parašutistickým plukům veleli v té době plukovníci Bräuer, Sturm a Heidrich. V době mezi březnem 1938 a zářím 1939 se objevila nová postava, která potom během války při akcích v Norsku, v Holandsku a na Krétě na sebe upozornila celý svět. Byl to generál letectva Kurt Student, který byl nejdříve velitelem 7. vzdušné divize a později XI. vzdušného sboru. Tento generál v manévrech u Berlína roku 1939 řídil operace parašutistů, což vyneslo jeho mužstvu přezdívku "studenti", kterou pak byli v německé armádě všeobecně nazýváni.

V září 1039 byla zahájena 2. světová válka tažením do Polska. Parašutistů tam bylo používáno většinou pouze v malých skupinách, vysazených v nepřátelském týlu s úkolem ničit mosty před ustupující polskou armádou, rozšiřovat klamné zprávy a demoralizovat armádu. K takovým úkolům byli především vybíráni příslušníci německé menšiny v Polsku, nebo Poláci, kteří žili v Německu. Když vypukla válka, byla takto odvedená a vycvičená mládež po vykonání přísahy dopravena do Polska a tam vysazena, náležitě vybavena výbušninami a jiným materiálem k provádění sabotáží. V Německu existovaly 3 školy určené pro výcvik profesionálních sabotážníků. Jedna škola byla v okolí Vratislavy, druhá na ostrově Rujana a třetí v Lübecku.

Dne 9. dubna 1940 byla zahájena okupace Norska. Tato operace bude zaznamenána v historii jako jeden z nejvýznamnějších úderů s překvapením. Za necelých 12 hodin obsadil útočník hlavní město Norska Oslo a všechny důležité přístavy - Kristiansand, Stavanger, Bergen, Trondheim a Narvik. Obsadil všechna letiště a všechny komunikace se Švédskem. Norové, než vůbec mohli pomyslit na nějaký organisovaný odpor, byli postaveni před hotovou věc.

Útok byl velmi dobře připraven. Norská fašistická strana pod vedením majora Quislinga se dala do služeb útočníka. Její příslušníci byli na mnoha místech veřejné správy, patřil k ní také jistý počet důstojníků norské armády. Ještě před zahájením konfliktu se dostal větší počet německých válečných lodí, naložených vojskem a válečným materiálem, potajmu do norských přístavů, kde očekával znamení k zahájení akce.

Obr. 1 Místo vysazení parašutistů – město Dombos

Za těchto podmínek bylo skoro zbytečné použít leteckých výsadkových jednotek ve velkém měřítku, ale Němci jich přesto použili. Získali tím cenné zkušenosti v oboru letecké dopravy, které jim umožnily opravit plány vpádu do Holandska, připravené již v polovině dubna. Jednotky pěchoty, které byly v Norsku vysazeny, zaplatily draze své vítězství. Rota parašutistů 1.pluku ze Stendalu, vysazená na nádraží v Dombos ve středním Norsku (obr.1) s úkolem zastavit postup anglického expedičního sboru, bránila hrdinně své postavení pět dní, a boj přežilo ze 155 mužů jen 34. Poněvadž tato akce značně přispěla k rychlému ukončení norského tažení, byl velitel těchto hrdinů, poručík Schmidt vyznamenán nejvyšším stupněm řádu železného kříže. Parašutisté u Narviku, kteří byli částí oddílu generála Dietla, neměli větší úspěch. Někteří seskočili z tak malých výšek, že se pádem zabili. Německé jednotky v bitvě u Narviku byly zásobovány potravinami a municí z letounů pomocí padáků.

Nejzajímavější událostí norského tažení bylo dobytí hlavního města Osla. Byl to triumf generála Luftwaffe Gerharda Conrada, pověřeného řízením dopravy. První německé jednotky přistály na letišti Fornebu blízko města. Byla to 163. pěší divize pod velením generála Engelbrechta. Dopravní letouny přilétávaly v postupných vlnách po 5 strojích v tříminutových intervalech. Z oken trupů všech letadel byly namířeny kulomety. Letouny přistávaly tak rychle za sebou, že se deset z nich na zemi roztříštilo. Jejich hořící zbytky i s mrtvými a raněnými v nich byly odsunuty co nejrychleji z přistávací plochy, aby byla uvolněna dalším letounům. Tak bylo za jednu hodinu vyloženo 3000 mužů.

Zároveň Němci, aby zabránili jakýmkoli odvetným opatřením obránců, bombardovali vojenské letiště v Kjeller a samo město Oslo. Oddíl královské gardy, který se pokusil zabránit jejich přistání ve Fornebu, byl odražen s těžkými ztrátami. Téhož dne byla jiná divize dopravena do prostoru u přístavu Stavangeru, kde byla vysazena na letišti v Sola. Na žádném z těchto přistání nebylo nic zvláštního, obránci byli překvapeni a nekladli skoro vůbec žádný odpor.

S příznačnou německou důkladností, která se projevuje péčí o nejmenší podrobnosti, se Němci postarali o to, aby letecké výsadkové jednotky byly ihned následovány svými plukovními hudbami. Sotva několik hodin po přistání ve Fornebu a Stavangeru soupeřily tyto hudby horlivě v utěšování nešťastných Norů, vyhrávajíce jim veselé německé pochody. Zatímco se tyto písně rozléhaly, převzal generál von Falkenhorst v podmaněné zemi velení. Operace v Norsku pro svou rychlost a dokonalost provedení zůstane první a jednou z nejskvělejších akcí leteckých výsadkových jednotek

Konec 1.části

Velč