Odmala miluji všechna zvířátka a psy obzvláště.
V 6 letech jsem na babiččině zahradě objevila malou zuboženou kňučící kuličku. Protože jsem TOLIK chtěla pejska, odnesla jsem ji domů a tajně ji chodila krmit do králíkárny, kde jsem ji ukryla před zraky rodičů. Jenže psománii mám po mamce a když zjistila, že se starám o štěňátko.....měla Dáša domov.
Dášenka byla pejsek věrný až za hrob. Hlavně mamce, která ji díky dostatku času na MD vypiplala ze žalostného stavu. Prožila s námi krásných 16 let, kdy nám ji bohužel vzaly nádory na mléčných žlázách...
Ve svých cca 5 letech porodila štěňátko, které si měla vzít babička. Zemřel jim jezevčík Rex a tak toužili po novém příteli. Štěňátko dostalo tudíž jméno Rex a chystalo se na cestu na babiččin dvůr. Jenže ouha! Babička dostala pejska jiného a dva psy děda nechtěl. Takže Rexík zůstal doma..
Rexíkovi je nyní 13 let a je to už takový náš dědeček, který si užívá zaslouženého psího důchodu. Užil si se mnou dost a dost :-) Posilněna vědomostmi ze psích knížek jsem ho učila základní poslušnosti, krmila jej přesně dle tabulek a prostě se na něm "učila" :-) Chodil se mnou na první výlety za kluky, běhal u kola...prostě fajn přítel.
Zlom přišel v době, kdy si můj tehdejší přítel pořídil štěňátko labradorského retrívra Tobyho. Každý pejskař je ze štěnda unešen a já nejsem výjimkou. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že bych také nějakého živějšího pejska potřebovala. Začala jsem se tedy se svolením věnovat Tobymu. Je to úžasně šikovný a chytrý pejsek, cvičit ho byla procházka rájem. Jenže za krátký čas vyvstal problém - pejsek si na mě zvykal víc a víc a odmítal poslouchat svého páníčka... takže jsem unala, že tudy cesta nevede.
A jednoho srpnového odpoledne se objevila na dvoře Ari...vyděšený kříženec, který TOLIK toužil po svém páníčkovi, ale ještě o tom nevěděl....