Vše to začal labradorek Toby, nový pejsek mého tehdejšího přítele, který ve mě vyvolal touhu po mladém pejskovi.
Rexík už měl 12 let a já volného času dost...Inu začala jsem se dívat po štěňátkách. Nabídek bylo všude plno, hlavně z internetu. Nevěděla jsem na které dřív koukat - krátkosrsté, dlouhostré či jiné rasy... Časem jsem ale dospěla k názoru, že krásnou chundelatou kuličku si vezme každý...takže jsem začala koukat po útulcích a pejscích v nich nebo po pejscích, které by si vzal málokdo.
Zaujala mě nabídka darování půlročního parsonka s pp s menší vadou sluchu. Nadchlo mě to a nebýt nečestného jednání chovatele, který se snažil mít ze psů pouze zisk, byl by můj.
Jak jsem tak koukala po těch nabídkách pejsků velkých, malých, tlustých, tenkých, bílých, černých, hnědých ... zapíchly se mi oči u dvou fenek.
Dvě nešťastná vyděšená stvoření shodou okolností z jednoho útulku byla úžasně flekatá. Naplánovala jsem si tedy zhruba cestu kolem útulku, který nebyl zrovna za rohem, a nechala na osudu, jestli pojedem pouze okolo, nebo si uděláme malou zajížďku. Jak tomu osud (a hlavně já, co si budeme povídat) chtěl, zajížďka se konala :-)
Přijeli jsme na náves a zazvonili u domku, v němž se útulek nacházel. Otevřela nám mladší paní, která z naší návštěvy nebyla zrovna nadšená, protože právě malovali, ale přesto nás pozvala na zahradu, kde se po jejím obvodu nacházely kotce se psy.
Zeptala se mě, zda mám již vybráno a já špitla, že předběžné kandidátky ano. Musela to být fenka, neboť doma čekal Rex a velikostí spíše menší - střední, neboť máme malý dvůr. Mé oči tedy hledaly ty dvě...až je našly.
V jednom kotci byla Thelma a ve druhém z boudy bázlivě štěkala Ara. Požádala jsem tedy majitelku útulku, zda bych se na ně mohla podívat. "Samozřejmě, vyvedu Vám je na náves na vodítku." a šla holky "odlovit". Thelmička se celkem nechala, byla ráda, že se o ni někdo zajímá, Ara ne. Schovávala se v boudě a celou dobu na nás rádoby výhružně štěkala. Ale bylo to bojácné štěkání : Bojím se, budu na tebe křičet a ty se budeš bát víc a utečeš...
Ara i Thelma tedy více či méně ochotně ťapaly na vodítku a šly se předvést. Thelma byla nižší, krátkosrstá a více se u nás držela. Seděla u mě, hleděla na mě těma svýma smutnýma psíma očima, které říkaly : Mě, mě si vyber!!! Vezmi si mě domů, prosím. Jenže to bych nebyla já, abych najust koukala po té druhé raubířce, která odmítala přijít k nám byť na půl metru. Ara běhala na napnutém vodítku pořád dokola, skákala jak divoký kůň a zmítala se ve snaze utéct.
A tam jsem se s těžkým srdcem rozhodla, že nový domov u mě dostane Ara... Thelma jako kdyby beze slov pochopila smutně kráčela do kotce a jediné, co ode mě mohla dostat bylo pohlazení na rozloučenou a slib, že si i pro ni jistě brzy nová panička přijde...
Aru (nyní již Ari) mi pomohla Lea dostrkat do auta, odkud se neustále hystericky snažila dostat a utéct, zabouchly jsme dveře, zamávala jsem a vydali jsme se na cestu domů. Seděla jsem na místě spolujezdce, Ari mi celá rozklepaná lezla po klíně a snažila se dostat na zadní sedačky, protože si myslela, že zřejmě tamtudy vede cesta pryč. Když se nezadařilo, zabořila se na místo pro nohy spolujezdce, kde se několikrát po sobě pozvracela. Bylo to stresem a nezvykem na auto. Protože jsem nepočítala, že pejska povezeme na 100 % a ani v útulku navíc obojek nebyl, byl docela problém udržet Ari bez šance útěku, zatímco já jsem vyklepávala natrávené granulky z útrob 206ky...
Doma jsem Ari vynesla z auta naprosto vyděšenou a odevzdanou všemu. Původně jsem měla přijet s již výše zmíněným parsonkem, takže mamka, která Ari viděla povídá: To je ten parson? Říkám: No, skoro, malá změna.
A Ari byla naše...