Ustavující schůze turistické sekce proběhla na Krkavčí skále

Ve čtvrtek 1. května přesně ve 13.00 hodin se shromáždilo osm zakládajících členů turistické sekce našeho sdružení před legendární hospůdkou „U Chochelů“ a v doprovodu psa Lumpa se všichni vydali na první společný výlet. Kam jinam, než na krásný kamenný vrchol Krkavčí skály, hrdě se tyčící nad Labským údolím. Zajíci ze Sebuzína a Dvořáci z Libochovan (posíleni o babičku Kuchařovou) nasadili slušivé batůžky a začali ukrajovat první metry z náročné trasy. Role horského vůdce se nejprve ujal malý Vojta, velký znalec a obdivovatel okolních luhů a hájů. Bohužel hned jeho první zkratka se ukázala býti zcela poplatná populárnímu heslu „Je to sice dál, ale zato horší cesta“. Bylo to výrazně dál a výrazně horší cesta. Takže uondáni a poškrábáni jsme se poslušně vrátili k našemu pravému vůdci a tím byla žlutá turistická značka. Ta nás spolehlivě přivedla na úpatí Krkavčí skály. Pak se nás pokusila vystrašit tabulkou Obtížně schůdné!.

To na nás ale ani v nejmenším neplatilo. Šlapali jsme statečně vzhůru. I nejmladší členky výpravy Renatka s Violkou postupovaly vzorně metr po metru, dokonce ještě povzbuzovaly slábnoucí rodiče v poslední fázi cesty. Konečně jsme po 80 minutách obtížného výstupu dosáhli vrcholové mety.

Pocity euforické, rozhled nádherný. Z té výšky a dálky je ten náš Sebuzín snad ještě krásnější. Tlučeň taky není k zahození. Teplice už jsou vidět jen s těží.

Na vrcholu jsme strávili asi 30 minut vyplněných fotografováním, telefonováním přátelům do Sebu a následným máváním a řvaním na ně, předáváním slíbených odměn a samozřejmě nutným občerstvením – mimochodem báječné skořicové palačinky z Libochovan, ještě jednou děkujeme.

Sestup byl zpočátku klidný, až ospalý. Z tatínků se chvílemi stávali nosiči a povzbuzování na ramenou sedícími děvčátky poslušně cupitali dolů. Pak někdo z nás … myslím, že jsem to byl já, nené byla to Jája, ano, určitě Jája … dostal vynikající nápad zakončit výlet pivkem v oblíbené domovské stanici „U Chochelů“. Od té chvíle se ze sestupu stal úprk a to pravé zakončení našeho povedeného výšlapu proběhlo až přiťuknutím plnými půllitry.

Ještě jednou velice děkuji všem účastníkům a příště vyrazíme pravděpodobně zase někam jinam.