Jdi na obsah Jdi na menu
 


První české mince

 

Česká přemyslovská knížata od počátku formování našeho státu disponovala určitými nezpochybnitelnými právy mající původ v tradici, která se postupně formovala do podoby panovnických regálů. Z hlediska našeho tématu je důležitý především mincovní a horní regál. Tj. v případě mincovního regálu výhradní panovníkovo právo ražby mince, jež bylo u nás vždy nezpochybnitelné, projevující se od 10. století ražbou stříbrných mincí. Ovšem zvýšené nároky na produkci peněz vedou záhy k pronajímání tohoto práva, čímž vzniká tzv. odvozené mincovní právo, nijak neredukující panovnický regál. Druhý zmíněný je vladařovo právo na veškeré nerostné bohatství země. Měl poněkud pomalejší vývoj díky praktické realizaci, ke které bylo potřeba kvalifikovaných podnikatelů schopných a ochotných hledat nové zdroje a následně financovat a organizovat těžbu i zpracování suroviny. To se projevilo v Ius regale montanorum, jež přiřklo panovníkovi 1/8 vytěženého stříbra a zbytek soukromým investorům na pokrytí výrobních nákladů včetně mezd a zisku.[1])  

A nyní už k vlastní otázce proč Přemyslovci přistoupili k ražbě vlastních mincí? Těch důvodů je několik: zaprvé potřeba prezentovat hlavně do zahraničí křesťanství v zemi, zadruhé rostoucí obchodní význam Čech resp. Prahy po bitvě na Lechu r. 955 a za třetí nahradit zisky po úpadku lukrativního obchodu s otroky. První se uplatňuje u případných svatováclavských denárů[2]) a prvních ražeb Boleslava I., jehož emise jsou spojeny především s druhou uvedenou věcí. Třetí problém řeší převážně Boleslav II. a souvisí s christianizací severovýchodu Evropy. Jedná se v podstatě o nahrazení příjmů panovníka vývozem kvalitního stříbra v podobě mincí.

Současná numismatika klade ražbu prvních českých mincí do doby po r. 955 tedy do vlády Boleslava I., a to i přes některé problémy. Opírá se přitom o zprávu arabsko-židovského obchodníka ze Španělska Ibrahima Ibn Jakúba[3]) ze 60 let 10. století, což je první písemný doklad, o tom čím se zde platilo. Jak známo, autor se v ní též zmiňuje o užívání kusů plátna, které fungovaly na stejném principu jako velkomoravská hřivna. Zde ovšem narážíme na výrazný problém překladu. Význam má hlavně pro vylíčení užití a kupní síly denárů, jež byla díky dobré kvalitě mincí vysoká.[4])

Za tuto kvalitu vděčily boleslavské denáry výchozí hmotnostní jednotce tj. 16 uncové  (436,16 g.) resp. běžně používané 15 uncové karolinské libře, která v letech 781 – 794 nahradila ve většině Evropy (krom Byzance) antickou římskou libru 12 uncovou (327,12 g.). Díky mincovnímu číslu (tj. počtu mincí vyrobených z tohoto základu) 240, daného evropskou tradicí,[5]) dosahovali tyto ražby hmotnosti 1,4 – 1,3g. při průměru 15 – 20 mm.[6]) Metrologickým tj. váhovým a ikonografickým vzorem byli původně emise řezenské později anglosaské a skandinávské v závislosti na hlavních směrech obchodních aktivit našich vládců. Na líci nalézáme nejčastěji znamení ruky nebo později kříže a v opise nápis BOLEZLAVZ či DUX BOLESLAV, na rubu poté tzv. kaplici a v opise nápis PRAGA CIVITAS. Další slova uvedené občas na mincích by mohla být jména mincmistrů či nájemců ražby. Vzhledem k chybějící časovce u jména zůstává problémem určení vydavatele (tzv. pána mince) tzn. určení jedná-li se o Boleslava I. či II.[7])  Od r. 967 nalézáme 2 rozměrově rozdílné typy, které nám svou pravidelností umožňují hovořit o měnové soustavě denárů a jejich polovin tzv. obolů.

Komplikace především severskému obchodu přinesla váhová nejednotnost Evropy tedy používání dvou základních hmotnostních jednotek navzájem těžce převoditelných. Řešením se ukázalo zavedení nové tzv. severské marky či hřivny, jež při váze cca. 218,08 g. tedy poloviny karolinské libry a zároveň 2/3 římské libry zmíněný nedostatek odstranila. Bohužel toto přineslo jiné nešvary: především nedošlo k adekvátnímu snížení mincovního čísla (nadále zůstává 240) a spolu s postupným šířením po Evropě dochází k diferenciaci této hřivny, takže kupř. česká hřivna má 210 g.[8]) S tímto přejmutím (u nás definitivně za měnové reformy Břetislava I. kolem r. 1050) souvisí zmenšení denárů na 0,9g. hmotnosti a 10mm. průměru, což vede (i za předpokladu mírného snížení mincovního čísla na 200)[9]) ke ztrátě funkce v Evropě obecně přijímaného platidla.[10]) Na další 2 století se uplatňují naše ražby ostatně stejně jako emise okolních států pouze ve vnitřním oběhu. K tomu přispívá i mezi lidem značně nepopulární obnova mince (renovatio monetae)[11]) - od počátků oblíbený způsob obohacení panovnické pokladny. Šlo v podstatě, o panovníkem nařízenou směnu starších kvalitnějších ražeb tj. s vyšším obsahem stříbra za nové emise nižší kvality. Zatímco do poloviny 11. století se daří udržovat určitou kvalitu další vývoj vede až prakticky ke ztrátě stříbra z oběhu za Vladislava II. (1140 – 1172) a jeho nástupce Bedřicha I. (1172 – 1173), kdy lze vzhledem k ryzosti 0,110 při váze 0,76 g. hovořit spíše o měděném plíšku lehce postříbřeném.

 Na druhou stranu značně roste výtvarná kvalita mincí, které patří k vrcholům románského umění u nás. Z počátku se často objevuje tzv. svatováclavský motiv později se objevují i biblické, antické či zcela aktuální náměty.[12])

 

 



[1]) I. HLAVÁČEK - J. KAŠPAR – R. NOVÝ, Vademecum, s. 421 – 422; P. VOREL, Od pražského groše, s. 32, Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí (1034 – 1198), Praha 2007,  s.162 -163.

[2] )  K těm více P. VOREL, Od pražského groše, s. 10 a především s. 14.

[3] )  Zdeněk VESELÝ (ed.), Dějiny českého státu v dokumentech, Praha 2003, s. 27 – 28.

[4] )  P. VOREL, Od pražského groše, s. 10 – 12.

[5] ) I. HLAVÁČEK - J. KAŠPAR – R. NOVÝ, Vademecum, s. 431.

[6] ) Tamtéž, s. 436.

[7] ) Viz pozn. 6; P. VOREL, Od pražského groše, s. 10 – 12; k obchodu srovnej Gustav SKALSKÝ, Český obchod 10 – 11. století ve světle nálezů mincí, in: Numismatický sborník 1, Praha 1953, s. 13 – 43. 

[8])  Viz pozn. 5.

[9] ) Z. PETRÁŇ – P. RADOMĚRSKÝ, Encyklopedie, s.121.

[10] ) Viz pozn. 6; P. VOREL, Od pražského groše, s. 15.

[11] ) K tomu srovnej Karel HRDINA – Marie BLÁHOVÁ (ed.), Kosmova kronika česká, Praha 1972, s. 55 – 56.

[12])  I. HLAVÁČEK - J. KAŠPAR – R. NOVÝ, Vademecum, s. 436 – 437; P. VOREL, Od pražského groše, s. 14 – 17.