Zcela dle své předválečné protiuherské politiky se Andrej Hlinka choval i za 1. světové války, kdy se mimo jiné účastnil shromáždění Slovenské národní strany v květnu 1918, kde prohlásil: „Povedzme si otvorene, že sme za orientáciu česko-slovenskú. Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozíst.“ Proto se účastnil jednání v Turčianském sv. Martinu dne 30. října 1918, které přijala Martinskou deklaraci, kde byla vyhlášena Slovenská národní rada a vůle spojit se s Čechy v jeden stát. V této době ve stejném duchu řeční na mnoha místech Slovenska. Nicméně velice záhy se začali projevovat i rozdílnosti mezi Čechami a Slovenskem, především ve vztahu ke katolické církvi, jež se projevili v založení Československé církve husitské apod. a které vedly Hlinku k založení Kněžské rady, jejíž se stal předsedou. Zároveň ze stejných důvodů tj. obhajobu postavení katolické církve ve společnosti obnovil činnost slovenské lidové strany.
Následujícího roku navštívili Slovensko delegáti krajánských spolků z Ameriky, aby se podívali na nové podmínky, a při té příležitosti se Hlinka dozvěděl o Pittsburské dohodě mezi těmito organizacemi a zahraničním odbojem, kde byla přislíbena autonomie Slovenska s vlastním sněmem. Pod dojmem tohoto a neúspěšném jednaní o autonomii po vzoru Podkarpatské Rusi a na naléhání Františka Jehličky se rozhodl zúčastnit se jednání ve Versailles, kam se dostal na falešný pas od Polska, kde předložil Memorandum Slováků mírové konferenci a vrátil se na rozdíl od zbytku delegace domů. Záhy poté byl zatčen, obviněn z vlastizrady a vězněn od října 1919 do konce dubna 1920 postupně v Mírově, v Brodku a v nemocnici Podolí. Nakonec dostal amnestii od prezidenta Masaryka. I díky tomu jeho strana neuspěla v prvních parlamentních volbách a československá ústava neobsahuje slovenskou autonomii. To vedlo k několika podání návrhů na autonomii v parlamentě (1. roku 1921) od Hlinkovy strany.
Naopak v dalších volbách už pod jménem Hlinkova slovenské ľudová strana uspěla se ziskem téměř půl miliónů hlasů (23 mandátů) a jako nejsilnější slovenská strana předpokládala jednání o vstupu do vlády (i vzhledem k své finační vyčerpanosti) s agráníky. Nicméně její místopředseda Milan Hodža i vzhledem k jejich požadavkům byl proti. A tak se dostali do vlády až po nástupu úřednického kabinetu Jana Černého po nezdařeném puči (účast na něm ľudovci odmítli) roku 1927, přičemž obsadili post ministra zdravotnictví a tělesné výchovy Jozefem Tisem a ministra pro sjednocení zákonodárství Markem Gážíkem (resp. Ľudovítem Labajem). Toto postavení ztratili krom vnitřních rozporů hlavně díky procesu s vrcholným funkcionářem strany s Vojtechem Tukou roku 1929, který byl usvědčen ze špionáže pro Maďarsko a odsouzen na 15 let (později r. 1937 se dostal z vězení). Hlinka chtěl nejdřive zastavení procesu a později milost. Toto vedlo k propadu o 90 tisíc hlasů ve volbách téhož roku a k celkovému poklesu prestiže strany i jejího předsedy.
V reakci na hospodářskou krizi a mezinárodní podmínky vznikl, po neúspěchu jednání s agrárníky a Československou lidovou stranou, Autonomistický blok se Slovenskou národní stranou i přes některé odlišné názory na sloveské centralisty (Hodža) či podporu Hlinkovců ze strany maďarské menšiny. Ten byl oficiálně představený veřejnosti 16. října ve Zvolenu. Záhy obě strany řečnili vč. Hlinky na oslavě 1100. výročí postavení chrámu v Nitře, kde se původní program změnil v ostrou protivládní demostraci. Zde také v bytě senátora za HSĽS Jozefa Budaye došlo k pokusu o založení jednotné Strany radikální opozice, jejíž program by vedl k ustanovení totalitního režimu podobnému polskému. Jednání se zúčastnily krom autonomistického bloku radikální členové Kramářovy Národnědemokratické strany, Národní obce fašistické a Ligy proti vázaným kandidátským listinám (což byl předvolební fašizující blok kolem Jiřího Stříbrného a Radoly Gajdy). Další významnou událostí byla oslava Hlinkových 70. narozenin v Ružomberku roku 1934.
Po oznámení Masarykovi abdikace začalo jednání s Hlinkou o podporu Beneše proti dr. Bohumilovi Němcovi, do kterých se zapojil i papežský komorník J. Rückel a papežský nuncius Ritter, kteří ho přesvědčili, aby jeho strana volila Beneše. Následujícího roku dostala nabídku od předsedy vlády Hodži vstoupit do kabinetu, nicméně ta se nakonec díky nesplnění požadavků Hlinkovy strany neuskutečnila. Tento neúspěch hodlali využít nepřátele republiky a získat Hlinku na svojí stranu (v této době kupř. dostává vysoké polské vyznamenání Polonia Restituta). Rovněž vstupuje v jednání s Henleinovou sudetoněmeckou stranou, jenž se snažila na popud německých rádců vytvořit „front nezávislosti“ skládající se z krajně pravicových stran národnostních menšin. Na to reaguje Hlinka článkem v svém stranickém listě Slovákovi, kde se spolupráci s těmito silně protistátními stranami nebrání a uznává je. I díky tomu se nepodaří další jednání o vstupu do vlády. Nicméně toto jednání se projeví v neúspěchu v obecních volbách, kdy je sice stále nejsilnější stranou na Slovensku, ale to představuje pouze necelou čtvrtinu hlasů všech voličů, neoprávňující jí mluvit ve jménu Slovenska.
Na rok 1938 připravovala a uskutečnila strana velkou manifestaci při příležitosti 20.výročí Pitsburské dohody, kterou v originále přinesli zástupci amerických krajánků. Samotná demostrace spojená s třetím návrhem slovenské autonomie nedosáhla takového ohlasu jako nitranská oslava. V tuto chvíli již byl Hlinka těžce nemocen a za dva měsíce v srpnu 1938 Hlinka umírá.
Použitá literatura
Alena BARTLOVÁ, Andrej Hlinka, Bratislava 1991
PhDr. František BIELIK, CSc.,
RNDr. Štefan BOROVSKÝ (ed.), Andrej
Hlinka a jeho miesto v slovenských dejinách,
Dr. Josef M. KIRSCHBAUM,
