Velká láska
Na lavičce v parku seděli dva lidé. Kluk a děvče... bylo krásné jaro. Stromy kolem nich kvetly a krásně a omamně voněli. Ovšem ti dva nekoukali na krásy kolem nich... pouze na sebe. Hleděli si do očí a tiše si o něčem povídali. Alex si natáčela lesklý pramínek hnědých vlasů na prst a se zaujetím poslouchala vše co jí Kryštof říká. Občas přitakala nebo řekla vlastní názor na věc. Potom ale něco přišlo. Kryštof zvážněl. Kouknul trochu smutně Alex do očí ,,Víš... já, musim ti něco říct." Jeho výraz se jí nelíbil. Byl ustaraný a zarmoucený. ,,Co se děje?" zeptala se vystrašeně. ,,No... nechtěl sem tě tím zatěžovat, vím už to dlouho, ale teď už je to jasné. Nedostanu se z toho." nervózně si posunul šátek na hlavě, který nosil už dost dlouho. ,,Lex, já... já mám rakovinu. Chodil sem na chemoterapie, ale doktoři s tím nezmohli... dávají," polknul a kouknul Alex do očí, které měli sklovitý povrch a první kapky slané tekutiny jí začala vytékat z koutku oka. ,,Dávají mi asi rok života, nejvýše."
,,To nemůže být pravda, řekni, že je to apríl, prosím," vzlykla zoufale a položila mu hlavu na rameno. ,,Není, taky bych byl rád kdyby byl, ale bohužel." Kryštof měl také na krajíčku, nebrečel, ale představa nanejvýš jednoho roku s někým koho miluje, byla neskutečná. Jistě, řeknete si, že rok je docela dlouhá doba. To ano, ale pro život je to příliš málo. Zvlášť pro tak mladý. Kryštof utřel Alex slzy a podíval se jí do očí, ,,Třeba ještě je naděje." ,,Třeba," odpověděla plačtivým hlasem Alex a políbila ho.
=O===R=O=K===P=O=Z=D=Ě=J=I=
Je to přesně na den rok, co tu seděli na lavičce. Oba dva. Teď tu sedí jen Alex. Kryštof není mrtvý, ale leží jen v nemocnici. Je v komatu a už mu zbývá jen pár týdnů ne-li dní života.
Alex prostě sedí a její oči téměř neukazují známky života, nebýt slz, co jí z očí kanou, mohlo by si hodně lidí myslet, že je mrtvá. Však ona byla, její tělo sice mrtvé nebylo, ale její duše ano. Vtom se ozvala znělka jejího nejoblíbenějšího songu: Listen to your heart. Zvedla mobil, tuhle melodii měla u jediného člověka. ,,Ano?" vyhrkla, protože si nebyla jistá jestli jen nevolá někdo jiný z jeho mobilu. ,,Ahoj Sašo, tady máma Kryštofa," ,,Dobrý den," stěží potlačila Alex svůj smutek. ,,Měla bys přijít do nemocnice, Kryštofovi se udělalo líp, dokonce se probral a už i mluvil." Alex se ihned rozzářila jak vánoční stromeček. ,,Hned jsem tam," odpověděla a zaklapla mobil. Rozběhla se do nemocnice jak nejrychleji to šlo. Zvládla to v rekordním čase. Doběhla do třetího poschodí a udýchaně vrazila do jeho pokoje. Byla rozcuchaná od větru, špinavá od bláta, kterým se pocákala, ale šťastná, protože po dlouhé době viděla Kryštofův úsměv. Skoro se jí podlomili kolena, ,,Ahoj," zářivě se usmála a on jí toto gesto oplatil. Rozhlédla se. Jeho matka tam nebyla, i když si byla jistá, že když do pokoje přišla, byla tu. ,,Příjdeš zejtra? Je první máj, něco pro tebe mám, ale dám ti to až zejtra." usmál se na ní opět. ,,Jasně že příjdu, to bych nebyla já, abych se netěšila na dárek." Sedla si vedle něj na postel. Chvíli si hleděli do očí, pak se políbili a Alex musela jít. Ještě udělat večeři pro matku a své dvě mladší sestry. Ten den zářila jak sluníčko. Druhý den vstala brzo. Šla ještě koupit dárek a slušně se obléct. Pak udělal oběd a vyrazila do nemocnice. Otevřela dveře do pokoje a polil jí ledový chlad. Kryštof tu nebyl... na stole ležel jen dopis a malý dárek. Nádherný plyšový medvídek se srdíčkem. Nikdo neví, jak to udělal. Ale na srdíčku bylo napsáno, ,,Kryštof miluje Alex a vždycky bude," ona si sedla na postel a otevřela dopis. Měla podivné nutkání si ho přečíst.
,,Alex, když tohle čteš, nevim kde sem, ale už od rána mám divný pocit, jako by něco bylo v nepořádku. Nedokážu to popsat, ale mám dojem, že se dneska něco stane. Že se něco stane jak mě, tak Tobě. A to mi rve srdce. Doufám, že je to jen můj pocit. Mě už sice nikdo nepomůže. Ale Tobě se nesmí nic stát. Budu nad tebou vždy bdít.
S láskou Tvůj Kryštof."
Alex se rozplakala. Vyběhla z pokoje a vyhrkla na první sestřičku, kterou viděla, ,,Kde je Kryštof? Pacient z pokoje 3C?" Sestřička se zamyslela, ,,á už vím, toho asi před půl hodinou odvezli na sál. Zkolaboval. Teď ho operují. Ale jestli chcete pravdu... asi to už nepřežije." ,,Děkuji," Alex se zlomil hlas. Ne to ne, to přece nemůže být pravda. Došla k operačnímu sálu, pokusila se nakouknout dovnitř, ale nějaký doktor jí vyhnal, že tam nemá co dělat. Sedla si tedy na lavičku před sálem. Čekala tam dlouho, už se začalo stmívat. Za chvíli vyšel doktor. S trochu zamyšleným výrazem. Kouknul na Lex. ,,Jste Alexandra Slámová?" ,,Ano to sem," přitakala Alex s rozklepaným hlasem, ,,Co je s Kryštofem?" Doktor na ní kouknul, ,,zkoušeli jsme úplně všechno, ale nepovedlo se nám ho zachránit. Je mi to líto." ,,To né," Zakřičela Alex a chtěla oběhnout doktora a vběhnout na sál. Ten jí to nedovolil a zachytil jí. Ona se mu vytrhla. Už nezkoušela běžet na sál. Rozeběhla se pryč z nemocnice. Pryč od lidí, co můžou za Kryštofovu smrt. Určitě se málo snažili. Jsou neschopný. Oni ho zabili.
Běžela se skloněnou hlavou a hradlo jí začala začala stahovat podivná úzkost, jakou cítil Kryštof, když psal dopis. Vběhla do silnice a ohlédla se do strany. Uviděla jen reflektory auta, slyšela jen skřípění brzd a cítila jen strach...