Aleš píše: Jak vychovat dobrmáně aneb Životopis jedné malé rošťandy
Sáry deníček
(Sára je Sindinky dcerka z druhého vrhu )
2.1.2005
Nedělní výlet do hor se pro mě stal nedobrovolným pobytem v horském tanvaldském středisku na dalších 20 dní. Všichni mě uvítali s otevřenou náručí, jen ten můj větší soukmenovec se tvářil, jako kdyby mu někdo lezl na nervy. Páníček sice předváděl okolí svojí nekompromisní tvář, ale já jsem to zas tak vážně nebrala. To panička se nebránila a projevovala svoje soucítění s mým těžkým údělem. Sice jsem ještě ten den všem předvedla, že jsem pohyblivá na všechny strany, ale ven se mi teda moc nechtělo. Těch bílých sraček bylo na mě moc a navíc před kamny bylo tepleji. Přesto mě vytáhli na procházku. Ještě štěstí, že foukalo takovým způsobem, že paničce mrzli uši. Tak se procházka omezila jenom na nejnutnější vzdálenost. Předvedla jsem, že ani v cizině nebudu čůrat venku. Po trošce ukázkového cvičení jsem ulehla a když jsem se probudila posílena spánkem, tak moji chlebodárci byli pryč. Měla jsem jinou zábavu, než je hledat. Večer jsem ještě prošla kolem domečku a spořádaně ulehla do pelíšku. V noci jsem, jak jsem měla naučeno, provedla svojí potřebu a to hnedka dvakrát. Jen jsem se vyděsila, když ke mě přišel nějaký neznámý člověk, v kterém jsem pak poznala mého cvičitele. Hnedka mi bylo veseleji, zvláště, když se mnou počkal na gauči dokud jsem opět neusnula.
3.1.2005
Ranní budíček proběhl v rytmu plácání mokrého hadru o podlahu, který stíral moje tělesné přebytky. Samozřejmě, že jsem musela ven, ale byla tam taková zima, že mi stačili tři kroky a už mi tuhly tlapky. Ta nekompromisnost mého vůdce mě však donutila se projít stejnou trasou jako včera. Dokonce jsem poznala i jiné psíky, kteří se byli radostně venčit. To já se stále otáčela v naději, že se všichni vrátíme do tepla. Desetiminutovka cvičení se dala vydržet a já si osvěžila přivolání a ta
ky jsem zkusila plazení. Ještěže vůdce musel do práce a já měla celé dopoledne klídek na lůžku. Občas jsem sice prošla pokojem, abych poškádlila kocoury a Sorbona a taky ulevila svým střevům. Vodič mi přijel připravit baštu k obědu a uklidit nepořádek. Sorbon trávil svůj volný čas na prvním patře, zřejmě proto, aby měl lepší přehled o mém řádění. Večer mi ovšem začal tvrdý režim. Nejdříve mě ustrojili do postroje a spolu se Sorbonem jsem musela celou cestu běžet. 4 km jsem ale absolvovala v pohodě dostihového koně, jen zpáteční cesta mi přeci jen šla rychleji. Viděla jsem se totiž zpět u teplých kamen. Večer jsem způsobně ulehla a dokonce jsem vydržela celou noc bez nutkání vytlačit hromádku. Možná to bylo i tím, že vedoucí nelenil, vstal a 20 minut mě tahal ve tři ráno na dešti. Do rána jsem zase spala jako špalek.
4.1.2005
Ráno jsem už dokázala uvítat vedoucího vrtěním ocásku a venku pěkně lilo. Přesto jsem musela chodit a udělat louži. V té potopě to nebylo skoro ani poznat. Ráno, před krmením jsem musela zase 15 min poslouchat povely, ale protože jsem se těšila na žrádlo, tak jsem mrskala zadkem jadna báseň. Když všichni odešli, tak mi začal psí život. Mohla jsem si po celém bytě provádět vše, co mne napadlo. A napadlo mě toho docela dost. Stačila jsem st
rhnout svícen a misku s kamínky ze stolku. Svíčku jsem si okousala, ale nic moc to nebylo. To knížka byla zajímavější, i když stravitelná byla stejně jako svíčka. Dokonce jsem se přemohla a vyšplhala do patra, kde jsem Sorbonovi zanechala na památku jednu ze tří hromádek. Vedoucí přišel v poledne a všechno po mě uklidil, z čehož jsem poznala, že to nebylo dobře. Proto jsem se začala chovat způsobněji a již chodila se venčit jenom ven. Večer jsem dostala lekci v odložení na místě, což mi šlo, protože za uzené se to lépe pamatuje. I tady mi polepili uši a navíc ostříhali drápky. Mým úspěchem byl zákus do kocoura, který sice útok ignoroval, ale přeci jenom nějakou červenou stopu to zanechalo. Poslední venčení a zalést na kutě...
5.1.2005
Ve tři ráno jsem byla probuzena a vyhnána ven na déšť a mráz! V tom počasí by psa nevyhnal a já měla ještě močit!! Rychle jsem vytlačila všechnu vodu z těla a hnala se domů. Naštěstí i venčitel byl nalehko a neměl tu správnou výdrž, aby mě týral chladem. Pak jsme spolu podováděli na pohovce. Když jsem se konečně dostávala do ráže, nejednou mě kousnul do ucha! To jsem s ním skončila v ten moment a už jsem si s ním nehrála. Dělala jsem, že budu spát, ale zase mě vystrčil do tmy. Dvakrát jsem se otočila a vykonala očekávanou potře
bu. Pak už jsem si konečně mohla lehnout. Ještě jsem si hodinku pokňourala, ale když se mi dostalo opětovného vyvenčení, tak jsem toho raději nechala. Občas jsem bafla na kočky, to aby si nemyslely, že o nich nevím. Ráno jsem zahájila rozcvičkou a nacpáním bříška. Samozřejmě, že jsem pak vykonala obojí potřebu, protože granulky mi pěkně zatlačily do střev, která tím dostala pokyn uvolnit další místo čerstvým zásobám. Pak už jsme všichni nasedli do auta a cestovali do lázní. Po cestě jsme se stavili v Nové Pace a tam jsem udělala louži. Očumovali mě, jak mám slepené uši, ale já je ignorovala. Pak jsme dojeli do Lázní Bělohrad a tam jsem udělala na památku své návštěvy hromádku. Můj teplý výkal pěkně zahřál do ruky mého vedoucího, který mi za to koupil psí známku na krk. Pak jsme ubytovali jeho paninku a já jsem zatím důkladně hlídala auto. Je vidět, že se mě všichni báli, protože žádný zloděj se neodvážil ani přiblížit. Pak jsem s vedoucím odjela domů, abych vzápětí zase jela na návštěvu ke kozí doktorce na injekci proti vzteklině. Tu jsem hrdině vydržela a ještě jsem byla zvážena. Moje aktuální váha 11,40 kg. To jsem už přibrala!! Pak ještě do Jablonce na návštěvu, ale to už jsem prospala. Až venku jsem se poškádlila s jejich ovčounem. Na zpáteční cestě jsem se učila řídit, ale to ještě musím pilovat. Nažrala jsem se vařených hrtanů, že jsem ani nemohla dopapat svůj miskový příděl. Nejlepší bude, když to strávím na gauči, což mi jde skvěle. Tak zase zítra, můj milý deníčku!
6.1.2005
Dnes jsem poprvé vstávala v 2.55 h a jen co jsem rozespale vykoukla ven, tak mě povolily svěrače a já se pomočila, naštěstí už na sněhu. Udělala jsem pár máhoživých kroků a i jak jsem zavřela oči, tak se mi moje krátká kůže napnula a vzadu se udělala díra z níž mi vypadla pěkná šiška. Dokonce jsem za to byla pochválena a tak to bylo asi dobře. Na povel jsem se odebrala na svůj pelech a pravidelně oddychovala až do 5.30 h , kdy mě probudil rachot na schodišti. Moje vedení vstávalo do práce a tak jsem zavrtěla způsobně pahýlkem a dala najevo radost. Zase následovala zaběhnutá procedura....ven, vyčurat, domů, cvičit, nažrat se a zase ven. Cvičení mě dneska vyloženě bavilo, protože jsem si chroupala vařené masíčko. Cviky lehni, sedni, vstaň, už dělám jako prd a přidávám do svého repertoáru i další, složitější..plazení, odložení na místě a dokonce i vyběhnutí na povel. Vedení ale spěchalo a tak se ani nedočkalo mojí ranní stolice. Tu jsem si vychutnala v klidu, když i Líza odešla a já políčila za vchodovými dveřmi pravidelnou hromádku. Trochu jsem se nudila a tak moje dnešní bilance byla: rozkousaná krabice od kočkolitu, roztahané hračky a dokonce jsem odtáhla i kanadu do svého druhého velkého pelechu. Unavená jsem si lehla a čekala. V 10.30 h jsem se dočkala návštěvy vedení, které nehýřio nadšením z mojí dopolední práce. Přesto mi ale připravil oběd, který mi pak servírovala Líza. S ní jsem po obědě šla na sídliště, kde jsem se rozhlédla po lidech a i zvěři. Když pak přijel můj vodič, tak jsme jeli k paní doktorce, co má podprsenku jako cirkusové šapito, pokud zrovna nějakou má. Zkontrolovala mojí moč a nebyla z ní nijak nadšená. Podle jejícho soudu jsem majitelka zánětu ledvin, který mám již od narození po pupeční šňuře. Věnovala mi tabletky a já se ještě jednou zvážila. Dneska moje linie je na hmotnosti 11.60 kg, což je pěkný úspěch. Za týden se uvidí, zda se zbavím přebytečného zánětu. Pak jsem odjeli do Tanvaldu, kde jsem se prošla po městě. Teda to je na světě lidí a různých pohybovadel, která vydávají hrozné zvuky. Nejdříve jsem jenom sledovala cvrkot na cestě, ale jelikož to nebylo zas tak zajímavé, tak jsem následovala svého vodiče. Jakmile jsme se otčili, tak jsem bezpečně sledovala naši příchodovou stopu až k autu. Dokonce jsem seběhla po drátěných schodech, na což jsem náležitě hrdá. Ale co se v mládí naučím, ve stáří jako když najdu. Sice nevím, jestli i v Kouřimi nějaké podobné schody někdy budou, ale i tak se tato zkušenost neztratí. Než můj řidič nakoupil, tak jsem pohlídala auto a pak si vlezla na jeho klín a konečně se pomuchlovala. Doma mi předhodil na zkoušku kostičku a já se s ní náležitě poprala. Samozřejmostí je již 15 min výcviku před jídlem. Během toho jsem zbaštila olomoucké syrečky a trochy masa, a ani jsem pak nemohla dojíst svojí obvyklou porci. Pak jsem se utahaně vyvalila do pelechu, kde zůstanu až do rána. Tak můj milý deníčku to beze mě zas vydrž a já zítra ti svěřím další moje tajemství. Dobrou noc........
7.1.2005
Není nad pravidelnou stolici, i když dneska jsem ji stvořila až v 3,20 h. Ráno jsem zase musela cvičit a to pořád stejné cviky jako vždy. Štěstí, že za to vždycky dostanu aspoň kus flákoty. Jen co všichni odešli, tak na mě přišlo nutkání, a tak jsem to pustila ven. Hromádka se usídlila pěkně za dveřmi a tak když přijel psovodič, měl co dělat. Dneska s
ním přijela další postava a já jsem hrdinně ho nepustila přes práh, protože smrděl cizinou. Pak jsem se napapala a šla si lehnout do příchodu Lízy. Ta mě zase vzala s sebou na procházku k lesíku, kde je spousta zajímavých smradů. Nakonec přijel dospělák a dostalo se mi další drezůry. Je klika, že je starší a už dlouho cvičit nevydrží. Večer si ovšem neodpustil svůj běh se Sorbonem a já musela cupitat za nimi. Sice to není žádný sprint, ale i tak je to pěkný flák cesty. Večer jsem si lehla na chvilku s ním na gauč a oba dva jsme pěkně odfukovali do polštáře. Když se vzbudil, tak jsem šla udělat loužičku a on se zasekl u PC. Mě ta krabice lákala, když tam sedávala moje panička, ale tady to je k ničemu. Nestačila jsem se divit, když jsem zjistila, že tam sedí ještě při mém probuzení na pravidelnou noční stolici, ale nekomentovala jsem to. Udělala jsem si svoje a zase na gaučík.
8.1.2005
Dneska jsem se ráno musela posrat sama! Do 8.30 h nikdo se neobtěžoval vylézt z postele, aby mi otevřel dveře. Když se konečně vedoucí vyhrabal, či spíše vyorali nějakou myš, tak jsme šli společně se Sorbonem nakoupit. Cestu k lesíku už znám a i tak mi dělalo problém se vyškrábat po ledovatce do kopce. Taky jsem byla poprvé sama přivázaná u stromu! I Sorbon tam byl, ale tomu to
nějak moc nevadilo. Na zpáteční cestě jsme se se Sorbonem proběhli po louce a pak jsme doma zahájili společná cvičení. Když to budeme více trenovat, tak za chvilku budeme předvádět synchronní sestavu. Po obědě jsem se natáhla vedle psovodiče na gauči a společně jsme se hřáli. Pak jsme všichni šli ven a on štípal dříví a já si hrála se Sorbonem a s Rexem. Nejdříve na honěnou a pak na přetahovanou. Oni dva si ještě užili přečůrávanou, ale do toho jsem se nemíchala. Když sluníčko zapadlo, tak mě Líza zase odtáhla na procházku a po návratu jsem musela jít běhat. Mezitím cvičící vložka a jen malinko zavřít očka. Večer jsme zase běželi a tentokráte jsem skoro celou cestu běžela na volno. Misku jsem pěkně vylízala, až se leskla jak psí .... Sice hraní s míčkem mě baví, ale nikdo se nechtěl obětovat, tak jsem si šla lehnout. Jsem zvědavá, jestli ráno vstanou včas, aby zachránili čistou podlahu....zatím to vidím tak 50:50.
9.1.2005
Tak dneska jsem poprvé čůrala a kakala skoro až ve 4 h a pak jsem vstávala až v 8 h, kdy jsem s psovodičem musela nakoupit do krámku. Sorbon šel pochopitelně s námi a cestou jsme potkali asi 4 psy, které jsem jen očuchala. Přeci jen Sorbonek je jako hračka nejlepší. Běhala jsem s ním po zmrzlé stráni. Doma jsem se unaveně složila na gauči a chrápala . Dostala jsem dneska nový obojek s jménem, to asi tím, že dneska je neděle. Po obědě jsem se zase natáhla na gauči, pro změnu s psovodičem. Pochrupli jsme do 14 h a pak společně s Lízou vyrazili na poznávací výlet na Smržovku. Cestou na vlakové nádraží jsme se zastavili na prohlídku koníka, což on nějak psychicky neunesl. Zřejmě ho děsila moje velikost a pověst bojového psa, protože se trochu plašil. Místní vlak přijel včas a tak jsme nasedli a vyrazili rychlostí 35 km/h na Smržovku. Cestou jsem se prošla oddílem vagonu, abych všem ukázala, že taková lokálka není pro mě žádný problém. Na nádraží jsem z vlaku vyskočila jako klokan a zapozovali jsme s Lízou k pořízení fotečky. Pak jsem se šli podívat do spřáteleného penzionku. Tam jsem se sice trochu bála jít po schodech dolů, ale pak jsem si vše vynahradila řáděním s Deniskou. Je to sice malinko starší německá ovčounice, ale za to je daleko větší strašpytel. Teda do té doby, než se taky otrkala. Pak jsme se spolu 1,5 hodinky se válely pod stolem a okusovaly se od hlavy k patě, až z ní chlupy lítaly. Dala jsem nenápadně najevo, že se mi chce čůrat a tak jsme vyběhli na chodník udělat louži. Po návratu jsem zase zaútočila a všichni jen udiveně přihlíželi jaká jsem zdatná zápasnice. Majitel penzionu mému psovodiči nabídl sponzorskou smlouvu, kterou jistě ještě doladí ke spokojenosti všech, aby mohl na závodech propagovat psí žrádlo. Pak jsme ještě museli dojít 3,5 km domů, což už bylo pro moje nohy docela daleko. Ale jen co jsem byla na dohled k domovu, tak jsem sebrala další síly na to, abych prohnala kocoury a zalaškovala se Sorbonem, který nás vesele přivítal. Samozřejmě, že jsem sněda celou večeři a možná bych si i přidala, kdyby mi bylo dopřáno. Pak jsem se svalila pod gaučem, protože tu svoji prdelku jsem na něj ani nemohla vytáhnout. Ale to nevadí, protože na teploučké podlaze se taky dobře leží. Tak dneska asi půjdu dřív spát, protože spánek posiluje a já potřebuji posílit aspoň nohy. Tak tě, deníčku, už dneska nepopíšu a zítra si to třeba vynahradím.
10.1.2005
Během mého života se dnes nic zvláštního nestalo.
11.1.2005
Dnes jsem začala zcela výjmečně, protože jsem nemusela vstávat ve 3 h ráno jako obvykle, ale stačilo, když mě vynesli v náruči až v 4.30 h. Líně jsem se protáhla a udělala louži i bobek. Pak honem domů na teple vyhřátý gauč, dokud mi nevystydnul. Ke mě se vtisknul můj cvičitel a spolu jsme pak pokračovali ve spánku až do 6.30 h , kdy do něho něco píchlo. Vyskočil z pohovky a honem začal pobíhat po domě. Já to sledovala se stoi
ckým klidem a jenom miska se žrádlem mě aktivovala k činnosti. Než odešel, tak jsem ještě venku udělala hromádku a pak jsem již měla do oběda klid na lůžku. V 11.30 h přijel vedoucí a dal mi zase něco do bříška. Pak jsme vyjeli do velikého města. Tam bylo takových lidí, že jsem je za celý život ještě neviděla pohromadě. Nejdříve jsem se snažila všechny očmuchat, ale to bych tam byla do důchodu a tak jsem je po chvíli začala ignorovat. Raději jsem si ulevila loužičkou. Pak mě byl svěřen důležitý úkol a to hlídání auta, než přijde od soudu. Za bezvadné provedení úkolu jsem dostala salámek. Pak jsme jeli k takovému vysokému domu, kde pískaly dveře. To mě běhal hrůzou mráz po zádech, ale byla jsem vtažena do chodby a nedalo se vycouvat, ačkoliv jsem se o to snažila ze všech sil. Kus té chodby dokonce jezdil nahoru a dolů, což nebylo k počtu schodů zase tak špatné. Pod střechou mě podrbala Karolína a já jsem ji zase ukázala, jak mám ostré zuby. Pak jsme šli ještě do města mezi lidi, kde jsem poznala spoustu nových smardů a taky potkala několik psů. Všichni mě obdivovali a já se nesla jako pětka do záložny. Vodič na tom byl podobně a tiše přijímal gratulace od ostatních. Ještě než jsme odjeli domů, tak mě přivázal před krámek, což se mi vůbec nelíbilo. Pak jsme už jeli domů a já cítila v igelitce prasečí hlavu. Tak se mi sbíhaly sliny, že jsem se raději zakousla do suchého rohlíku. Doma jsem zaskotačila se Sorbonem a když se mu to přestalo líbit, tak jsem nepohrdla ani kocoury. Sice to nejsou stejné váhové kategorie, ale jako cvičné cíle stačí. Jen bych prosila, aby trochu kladli odpor, protože už mě nebaví je kousat do nohou a uší, abych z nich vymámila trochu pohybu. Sežrat další misku nebyl žádný problém a malinké cvičení poslušnosti mi vůbec neškodilo. Pak už mi zase slepili uši a já jsem ulehla na svůj oblíbený gaučík.
12.1.2005
Dneska není nikoho, kdo by zapsal moje zážitky.
13.1.2005
Dopoledne jsem byla doma, protože vedení si někde jezdilo. Pak jsme jeli spolu k veterinářce, která rozhodla, že čůrám jako zdravá a i jinak jsem v normálu. Ani dneska můj písař neměl náladu cokoliv zaznamenávat.
14.1.2005
Stejný problém trvá. Aspoň jsem ho přemluvila, že pojedeme na Smržovku na oběd. Ve vlaku jsem už postávala mezi lidmi, jako rodilý nádražák. Pak jsme zašli zkusit, jak by mi slušelo být policejním psem a musím říci, že i vedle uniformy bych se neztratila. Klidně si lehnu i v práci a než šéfík něco nadatloval do PC, tak jsem si pěkně oddychla stočená do klubíčka. Když dostal i lístky na jídlo, tak jsme zašli se
nabaštit. On měl knedlozelovepř, kdežto mě byla naservírována miska masa. Nakonec jsem ukázala, jak dokážu poslouchat i za suchý knedlík. Ten už vedoucí do sebe nemohl nasoukat, protože poslední dny mu nějak nechutnalo. Ještě jsem si pohrála s Denisou a vyrazili jsme domů. Ta 4 km procházka mě tak utahala, že jsem si musela jít lehnout na sofá. Večer jsem se ještě proběhla se Sorbonem v postroji. Nenechala jsem ho ani chvilku v klidu a on se po mě vždycky ohnal, když jsem jej kousla do boku. Po celodenním běhání jsem nakonec ráda, že jsem si mohla lehnout a v klidu chrápat.
15.1.2005
Poslední dobou jsem polevila v domácí čistotě a tak mi byl zase utužen režim. Vedení nelenilo a v noci mě probudilo a vyhnalo ven. Když jsem se rozkoukala, tak jsem tu louži udělala, abych mohla zase do tepla a na deku. Vstávala jsem až v 7.30 h a pochopitelně jsme šli do krámku nakoupit. Cestou jsem se pěkně prohonila se Sorbonem, který se mnou začíná laškovat. Pak dopoledne bylo nějaké to cvičení a bojové hry s kocoury. Odpo
ledne jsme šli vyzkoušet, co moje slabé tělíčko všechno utáhne na saních. Večer jsme raději už ani nešli běhat. Pravidelný rytmus venčení mi zase prospěl.
16.1.2005
Dneska jsem vstávala poprvé v 5 h a ani jsem nedělala bobika. Vedoucímu se nechtělo do postele a tak si ke mně lehnul na gauč. Oběma se nám tak dobře leželo, že jsme spinkali až do 8 h. Pak honem do krámku pro housky. Přišla návštěva a já jim předvedla svoje naučené kousky. Nejvíce se jim líbil lov kocourů a stínový souboj se Sorbonem. Po rych
lém obědě s palačinkovým zákuskem, jsme jeli se podívat do lázeňského města. Po cestě jsem udělala loužičku i bobek, na rozdíl od Lízy, která se pěkně bez varování pozvracela. V lázních doplnila naši výpravu i manažerka teamu a my vyrazili do zoo. Tam nikdo skoro nebyl a tak jsem se vesele proháněla po cestách. Hnedka u vstupu měli dřevěného hrocha v podobě prolézačky. Tam mě nacpali, abych jím prošla. Nejdříve se mi moc nechtělo, protože jsem nevěděla, co mě čeká na druhé straně tunelu, jestli to není to pověstné bílé světlo při přechodu z jednoho světa do druhého. Ale nebylo to ono. Na konci na mě čekal salám, který jsem rychle zhltla. Potom jsem to ještě několikrát zopakovala, aby byl učiněný i videozáznam pro mojí chovatelku. Vyrazili jsme podle ohrad a já sledovala, jak velká kočka chodí za sklem. Nejdříve jsem si jí nevšímala, ale když na ní začal přihlížející německý ovčák štěkat, tak jsem se přidala. Pak jsem popošli k jiným výkladním skříním a tam se hnedka seběhly pruhovaná koťátka. Přes sklo jsme si projevili vzájemné sympatie. To v pavilonu slonů nic tak zajímavého nebylo. Sice jsme si udělali společnou fotku u mamuta, ale jinak žádný úžas. To vedle ve vodním pavilonu jsem viděla krokodýla, veliké ryby za akvárkem a dokonce volně pobíhající opičky. Tam bylo pěkné teplíčko!! Šli jsme okolo výběhu servala a ten byl čiloučký, když mě viděl. To jsme se spolu pěkně vydováděli. Vydržela bych si s ním blbnout ještě další hodinku, ale bylo potřeba postoupit dále. Do ptačího světa jsem nemohla, protože to bylo napsáno na dveřích. Ale navštívila jsem noční pavilon. Vedoucí zájezdu sice měl obavy, jak mě tam dostane, ale nakonec nepotřeboval ani salám. Prostě jsem vešla dovnitř dveřmi. Tam bylo šero až tma, ale můj nos mě orientoval správně. Prostě jeden velký pušinec. Pak jsme procházeli ohrady v naději, že ještě něco živého potkáme, ale všichni už šli na večeři.. V pavilonu hrošíků jsme skoukli jak se ta tlustá kůže cpe a já už měla taky vytráveno a dávala jsem to hlasitě najevo. Pomalu se smrákalo a my se vydali zpět. Iva mě celou cestu pěkně držela na klíně a já se stulila a nechala se drbat. Z lázní pak jí vystřídala Kája. Během cesty nám prasknul výfuk a my jeli jako formule 1. Ani ne tak rychle, jako hlučně. Někdo si sice mohl myslet, že jede z pole traktor, ale to by se hluboce zmýlil. Domů jsme přijeli v 18.30 h a už byl nejvyšší čas na večeři. Salámek z odměn mi už stačil dobře vytrávit a zanechal místo na moje blíbené granule, které jsem vylízala. Pak už jen venčení a muckání na gauči. Tím ukončuji dnešní den a těší se na zítřejší.
17.1.2005 pondělí
Den začal neobyčejně studeně, když rtuť teploměru byla zahnána pod -10 stupňů Celsiových. Proto jsem ani bez kožichu nechtěla jít ven a když jsem byla surově vystrčena na ten mráz, tak jsem koukala, abych co nejdříve byla zpátky. Ani jsme nešli s Lízou nakoupit, protože nás čekala cesta do opravny aut. Tam nám slíbili opravu stroje na zítřek a tak jsme zase šli pěšky domů. Po cestě jsem natrenovala odložení u obchůdku a pak volné běhy se Sorbonem. Než mi vyt
rávilo před obědem, tak jsem zpacifikovala kocoury, aby se moc neroztahovali a pak musela trenovat poslušnost. Zlatým hřebem bylo cvičení štěkání. Nejdříve si vedoucí myslel, že budu štěkat podle toho, jak Sobon si umane. Ale to se zmýlil. Pak se sice ještě pokusil mě rozštěkat vedle v místnosti,ale ani tam se mi nechtělo. Nechápala jsem, co mi tím máváním misky pod frňákem hodlá ukázat. Pak mě ten surovec uvázal venku na mraze ke sloupku a navíc mi dal misku před frňák, abych na něj nemohla dosáhnout! To mě teda nasral. Ani mi neříkal povely a já jsem začala řvát jako kdyby mě na nože bral. Nejdříve jsem nechápala z čeho má tak velkou radost, ale potom mi to došlo, že je to z mého hlasitého projevu. Kdyby řekl rovnou, že mám štěkat, tak jsme ušetřili spoustu času. Po obědě jsem ještě byla uvázaná na gumicuku na pohyblivém stanovišti, a to jsem dala názorně najevo co si o tom myslím, když jsem vytlačila hromádku. On to ještě filmoval, jako by nevěřil vlastním očím. Když jsem se prospala, tak jsme vyšli do města Líze naproti. Cestou jsem si zkusila probíhání tunelů a prohlížení lidí a aut. Ve zverimexu mi koupili prasečí ucho a já zavzpomínala na svůj domov, kde jsem také mívala prasečí ouška. Pak jsme se zašli podívat do cukrárny, kde prodává naše stará, mladá známá z penzionu Siesta, majitelka Denisky. Ta prodala vedoucímu nějaké sladkosti, které jsem ochutnala až jako poslední. Okolní lidi byli v úžasu nad tím, že jsem tak krásná a ještě navíc umím poslouchat. Nechala jsem se pomazlit a vše jsem si pozorně prohlédla. Pak jsme cupitali domů. Se Sorbonem a s kocoury jsem hrála hlavní roli před kamerou a když došlo na večeři, tak jsem zaštěkala na první pokus. Pak jsem usnula spánkem spravedlivých, než mě zase vyhnali na čůranou...ach jo!
18.1.2005 úterý
Tak už by to noční buzení mohlo skončit. Jak je mi příjemnější si udělat hromádku v teple domova, kdy chci, než být brutálně probuzena, vynesena na mráz a pak trápena zimou než se vykakám. Proto jsem to dnes urychlila na nejvyšší možnou míru a za chvíli byla zpátky na gauči. Ani v 7 h ráno se mi nechtělo ven, ale byla jsem vystrkána až na sníh. Naštěstí se spokojili s louží a já mohla pozlobit Sorbona. Před snídaní bylo cvičeníčko a byla jsem zase za filmvou hvězdu. Štěkání jsem od včera nezapoměla a ještě jsme přidali pár dalších cviků. Pak jsme vyrazili jako doprovod Lízy ke škole a já poskakovala mezi dětmi, které mě obdivovaly. V 8 h jsem musela jet s vedoucím do autoopravny, aby nám spravili stroj. Při té příležitosti jsem se porozhlédla po dílně, kde byla docela slušná sbírka smradů. Tím myslím pachy a ne nějaké grázly. Nazpáetk jsem cupitala nejdříve na volno a po překonání lávky, jsem musela čekat před krámkem. Za to, že jsem byla hodná, jsem mohla jít na vodítku u nohy až k domovu. Už jsem se ani nesnažila táhnout, protože pokud jsem trochu předcházela, tak na mě houknul povel a dostala jsem škubanec do krku. To není nejpříjemnější a tak jsem přestala zkoušet, kdo co déle vydrží. Po procházce jsem si lehla na kanape a vedení si hrálo s klávesnicí. Před obědem bylo opakování cviků a jelikož jsem vše dělala skoro na první pokus, tak jsem se mohla i rychle najíst. I vedení se natáhlo na momentík vedle mě a neo by práci usnout. Venku poletoval sníh a tak jsme zase pocvičili na domácím trenažéru. Tentokrát to bylo schodiště do patra. Sice na první 4 schody mi nedělá problém vylézt, ale dál je to již slabší. Na každém schodě na mě čekalo lákadlo ze salámu, ale já měla tak zatnuté zuby a tlapky v pěst, že jsem nemohla ani polykat. Líza to všechno točila a já se na to nebudu raději ani koukat, jaká to byla hrůza. Dolů mě snesli, ale za to jsem zase musela hnedka jít nahoru. To už salám nikde nebyl a mě museli ukazvat, kterou tlapku kam mám dát. POslední tři shody jsem už vylezla sama, protože jsem jasně viděla konec svého trápení. Pak s námi šel Sorbon pro auto a po estě jsem mu to dala pěkně sežrat. Pacholek se po mě i ohnal, ale já uskočila jako čiperka. 500 kč za výfuk bych raději viděla vyměněné za prasečí ouška, ale i tak to byl slušný obchod. Navíc vedoucí servisu měl zrovna 40 narozeniny a tak si můj vedoucí ťuknul s druhým vedoucím skleničkou ferďáska. Pak jsem osaměla s Lízou doma s ta mi dala v 17 h baštu. Když si šla hrát na PC, tak jsem rychle využila možnosti nehlídaného vyprázdnění střev a tak v kuchyni byla pěkná hromádka při návratu vedoucího. Padlo několik ostrých slov, ale ne na mojí hlavu. Já ukázala svoje nevinná očička a udělal pohled malinkého štěňátka a vše bylo odpuštěno a nakonec i uklizeno. Od té doby jsem raději ležela na vyhřáté podlaze a předstírala spánek. Ani se netěším, že zase v noci budu vstávat...
19.1.2005 středa
Dnes jsem zjistila, že venčit se dá i ve 2 h ráno. Když už jsem rozlepila oči a měla snahu vstát, tak mé tělo zase upadlo zpět na gauč. Venčič tuto moji indispozici netoleroval a normálka mě vyšoupnul na sníh. Ten asi poletoval celou noc a tak jsem rychle udělal louži a když na mě stále pokřikoval "bobek, bobek!" tak jsem ho i vytlačila. Druhé vstávání bylo zase před 7 h a to už jsem sama šla před domeček. Pak jsme šli do k
rámku, kde jsem vzorně čekala, až zase vedoucí přijde a odváže mě. Já při jeho příchodu vždy skáču radostí, ale on to vůbec nechápe a vždy mě okřikuje. Asi se na něho vykašlu a ať se pak nediví, že nebude přivítaný. Šli jsme po louce domů a sněhu se přes noc urodilo tak hodně, že jsem ho chvílemi měla po bříško. Docela to studilo a tak jsem skákala jako srnka. I po Sorbonovi jsem skákala a kousala ho do ucha, do krku, do tvářiček. Jen jednou jsem to nějak neodhadla a když jsem provedla pardálí skok, tak mi hňup uhnul a já jsem přistála nosem pod sněhovou pokrývkou. Z dáli to vypadalo, jako když letadlo přistává bez podvozku a ryje na přistávací dráze rýhu. Na chvilku mě to zchladilo, ale pak jsem se zase rozběhla z kopce dolů. Doma jsme trochu zacvičili, než páník šel k PC. Mohla jsem vyzkoušet nové cviky, jako je vyhledávání předmětu, nebo vysílání do směru. Vedoucí mi venku schoval pod bednu peška a já ho hledala, pak jsme se o něj potahali k mojí spokojenosti. Po obědě přišla Líza a všechno jsme zopakovali před kamerou, jen s tím rozdílem, že jsem hledala oběd. Vedoucí odešel k doktorovi a já měla klídek. Přinesl kostičky a já jsem se do nich pustila. Kočky dostaly taky, ale moje drzost byla tak velká, že jsem jim je zabavila. Jenomm samé povalování na gauči, na teplé podlaze, u Elišky na klíně, to byla idilka. Neminulo mě pravidelné venčení a tak domácnost není ode mne posraná. Dneska jsem slyšela známý hlas z telefonu a to se mi zase začaly špicovat uši. Kvůli tomu, aby mi je zase přilepili.....
20.1.2005 čtvrtek
Tak dneš jsem měla pěkně nabitý. Naštěstí stíhám všechno! Noční venčení jsem opět zvládla v jinou než předepsanou dobu a to až po 5 hodině. Vedení se nechtělo do schodů a tak si se mnou lehlo na gaučík. Začínám mít dojem, že se mu se mnou dobře leží, protože já hřeji jako roztopený kotlík. když pak zazvonil budíček, tak se nám ani nechtělo vstávat a tak jsme si ještě polenošili do 7 h. Pak už ale byl fofr vypadnout s Lízou do školy. Dneska snad byl od rána uvazovací den. Nejdříve mě uvázal u Eur
estu, potom u trafiky, v poledne u doktora, u cukrárny, u zverimexu, u potravin. Než se vylyžoval, tak jsem si pohrála se svými živými hračkami a v poledne slupla oběd. Pak nastal úprk k doktorovi, protože jsme tam museli být do 12 h. Stihli jsme to včas, protože jsme celou cestu běželi. Mě se v hlubokém sněhu zas tak moc úžasně neběželo, ale stačila jsem mu. Občas jsem mu hodila stoličku, abych zpomalila frekvenci jeho nohou. Trpěla jsem na vodítku u plotu, zatímco on si pěkně v teple nechal rozpíchat zadek...a dobře mu tak. Ještě jsme se prošli po městě a stavili se v cukrárně. Co tam dělal nevím, protože já musela sedět venku. Ale přišla se na mě podívat prodavačka a tak jsem jí za to pěkně zpatlala bílé tričko. Jako odměnu za prožité trauma opuštěnosti jsem dostala prasečí ouška, která jsme byli vybrat ve zverimexu. Tam jsem se prošla po obchodě a skoukla všechna zvířata: musím říci, že na zoologickou zahradu to nemělo! Po odchodu jsme potkali další známou tvář, která vedla svojí 12 letou dalmatinku. Nejdříve jsem nevěřila vlastním očím, protože tohle vižle nemohlo být dalamtincem. To já znám pořádnější kousek, co se honosí tímto názvem. Očuchala jsem ji za všech stran a nakonec jsem tedy připustila, že když je to bílé, má to černé fleky a plácačkové uši, že to může být stejná rasa jako moje Betyna, co na mě čeká doma. Tahle chuděrka asi nedostane ani nažrat, nebo jí honí jako nadmutou kozu.. Nebyl čas studovat detaily, protože obě dvě pospíchaly. My vykročili k domovu a prodírali jsme se pěknou vrstvou sněhu po cestě lesem a strání. Málem jsem přišla o svůj kapří hřbet, když na mě ze stromu spadl sníh. Doma jsem se svalila do tepla pohovky a usnula jako špalek. Po probuzení mě čekal nepříjemný výcvik, protože jsem musela chodit do schodů. Ještěže mě dolů zase snášeli. Taky jsem si zopakovala štěkání a novinkou byla reakce na střelbu, což simulovaly petardy. Bouchací kuličky jsem ani nezaregistrovala a po větší ráně petardy jsem si jen zvedla hlavu, aby bylo poznat, že slyším. Stále sypal sníh a tak jsem každou chvíli chodila ven s vyhazovačem. sněhu. Sorbon chodil s námi a najednou se rozběhl a byl v prdelíííííí. Jenom jsme slyšeli zoufalé...pane Flídrrrrrrr...Tak jsme se šli podívat a koukáme jak paní Jůnová drží svého Baryka a zjevně neví, co s nimi má dělat. Sorbon měl Baryčka jako přívěsek na krku, jenže jeho zapínání šlo špatně rozdělat. Nejdříve nebylo poznat, jestli je díra v kožichu a přišlo se na to až když byly doma na dlažbě rudé fleky. Taky ty díry se pěkně rozjely a bylo vidět, co to má vlastně pod kožichem. Byl tam úplně nahatý! Vedoucí psovod se změnil rázem na vedoucího zvěrolékaře a po přípravě instrumentů jsme se dali do štepování. Sorbon zaujal polohu mrtvého brouka a jehla začala tancovat v jeho ráně. Ani necekl a statečně nehnul ani brvou. Když léčebný proces byl u konce, tak kožíšek byl na zip a okolo holé místo. Na to jsem musela dostat večeři. Jenže misku mi dal na poslední schod a já tam musela lézt. První pokus byl sice nemastný neslaný, ale pak jsem začala sama běhat po schodech nahoru. Tím byl završen dnešní výcvik a tak mě čekalo jenom samé ležení....
21.1.2005 pátek
Dopoledne jsem jako vždy musela jít k doktorovi, abych si utužila svoje zdraví pohybem na zdravém vzduchu a také procvičila o uvázání u klandru. Cestou domů jsem se trochu zaběhla, ale po chvilce čmuchání jsem našla celou svojí výpravu. Pak jsem je pro jistotu nespustila z očí. Odpoledne jsme jeli opět do cukrárny, kde jsem sehrála hlavní roli a pak se zajela ještě předvést na penzionek. Všichni se tam divili, jak jsem
povyrostla a co všechno již umím.
22.1.2005 sobota
Dnešní den jsem prožila skoro celý osamocená s Lízou, kdy vedoucí jel pro svoji ženu s kterou pak se udělali krásnými a šli plesat. Já si udělala pohodlíčko na gauči a jen životní funkce mě z něho dokázaly vystrnadit. Jedinou mojí činností bylo to, že jsem šla do pekármy k Maškům. Tam jsem se musela dostat přes korunu hráze jezu. Ani mi nepřišlo, že by to mělo být něco složitého. Prostě jsem šla pěšinkou a nekukala nalevo ani napravo. To Sorbonovci se klepaly nohy více.
23.1.2005 neděle
Ani dnes jsem nemusela nic dělat, kromě toho, že jsem procvičila poslušnost, vyhledávání předmětů a zadováděla se Sorbonem ve sněhu. Pak jsme nasedli do auta a jeli zase pěknou dálku. Já nemůžu komentovat jízdu, protože jsem celou dobu spinkala. Po příjezdu domů jsem měla spoustu energie k dovádění, což kocouři ocenili.
24.1.2005 pondělí
Dnešní den je od rána ve znamení kontroly z domova. Procházka do krámku byla jenom symbolická, protože hlavní se uskutečnila až po 9 h v Plusu. Do auta bylo nacpáno všechno potřebné a já jsem se stačila projít po městě. Vždy jsem pěkně čekala před obchody, abych si tak upevnila svoje čakací návyky. Od oběda se začalo vyvařovat v kastrolech a mě honila mlsná. Občas jsem sice dostala za ně
jaký cvik ochutnat trochu masa, ale k naplnění žaludku to zdaleka nestačilo. Odpoledne jsme zajeli k doktorovi, aby vedoucímu dal injekci a vybrali jsme dort pro moje domácí. Ani jsem se nemohla dočkat, až konečně zazvoví telefon, ohlašující jejich příjezd. Trvalo to pěkně dlouho a vše bylo přichystané na jejich přivítání. Jak zastavilo jejich auto, tak jsem se vrhla do houfu a nechala se oňuchávat od všech. Těch najednou bylo, co mě chtěli hladit a mazlit, až jsem z toho byla celá divoká. Pak už jen stačilo přejít do tepla domku a začít se předvádět. Všichni mě chtěli mít u sebe a předháněli se, kdo mi dá lepší kousek salámu za moje předvedení nějakého cviku. Tak jsem přibíhala, sedala si, dokonce i lehala. Když se dosyta vyblbli, tak jsem konečně mohla předvést všechny svoje dovednosti, které jsem se za dobu pobytu naučila a některé, které jsem i udělala zrovna poprvé. Za mojí sestavu jsem dostávala pravidelně odměnu a sklízela zasloužený obdiv. Pak jsem se stulila do náruče svých majitelů při promítání videa, a oni mě pěkně šimrali kožíšek. Ještě jsme předvedli na závěr lepení mých uší a už se sbírali k odchodu. Loučení proběhlo v klidu a pohodě a tak jsem usoudila, že v sobotu pro mě nezapomenou přijet. Spát jsem šla kolem 23 h, jen co jsem naposledy udělala hromádku na čerstvém sněhu.
25.1.2005 úterý
Dnešní den jsem nezačala moc vzorově, protože přestože jsem byla v noci venku, tak ráno jsem stvořila v kuchyni hromádku. Nebylo moc času na vysvětlování důvodů, protože jsme jeli do lázeňského města pro hospodyˇnku domácnosti. Cestu jsem prospinkala na přední sedačce, přičemž jsem měla hlavu opřenou o nohu šoféra. V Bělohradu jsem se vyčůrala a pohlídala auto. Všechny jsem zase ráda uviděla, když přinesli zavazadla a mohlo se vyjet domů. Cestou jsme se stavě
li v Nové Pace a v Tanvaldu. Řidič si odskočil k doktorovi na injekci a ještě navíc přinesl neschopenku. Ostatní se mnou čekali v autě a pak jsme ještě jeli na Smržovku, odevzdat lístek. Během této cesty jsem se vzorově vyčůrala v autě na sedačku!! To je tak, když mě nenechají dostatečně dlouho proběhnout a myslí si, že stačí, když vystrčím zadek z auta a zpátky. Tak si Líza musela sednut na karimatku, aby neměla mokrý zadek... Pak už jsme byli doma já si mohla užít pohodlí gauče. Už mi dali celý den pokoj, protože sami měli co dělat. První sprďák dostal vedoucí a pak Líza. Já byla až na třetím místě a Sorbon se tomu vyhnul úplně. Večer se šlo brzy spát, protože PC stále ještě nešlo a nebylo nač koukat.
26.1.2005 středa
Ještě třikrát se vyspat a pojedu domů. Teda já se vyspím asi víckrát, ale vedoucí to víckrát určitě nestihne. Už od rána totiž po mě uklízí, protože jsem od 1 h do 4.30 h stihla nepozorovaně udělat bobek. Musím být vždycky hodně potichu, protože jinak by mě uslyšel a vystrčil by mě na mráz a sníh, abych tam tlačila svůj bobeček. Takhle se mohu pěkně v klídku vykadit v teple domácnosti a ještě pak mě vedoucí vezme k sobě na gauč, přikryje nás dekou a spolu se můžeme zahřívat do té doby, než ostatní vstávají. Lízu pak vyprovodíme do školy a skočíme přitom nakupit snídani. Se Sorbonem pobíhám mezi dětmi a oni na mě pokřikují. Já jsem mrštná jako lasička a tak se protahuji mezi jejich nohama a uhýbám Sorbonovým nájezdů. Když jsem se vrátila, tak ještě jsem prohnala kocoury, aby to dneska neměli zadarmo a mohl a si spokojeně lejhnout. Po 9 h jsme šli vyprovodit paničku do práce a pak jsem doma dostala lekci vyhledávání předmětu a taky nasazování náhubku na nos. To se mi moc nelíbí, ale pro žranec to vždycky vydržím. To vyhledávání byla lepší zábava. Sice mi to zprvu moc nešlo, ale už myslím, že vím co mám dělat. Nebylo by zas tak špatné být drogovým psem, kdy bych pěkně v teplíčku trenovala a nemusela běhat ve sněhu. Oběd jsem slupla jedna dvě a zase gaučing. Odpoledne mi vypadl první zub! Snad ze mě nebude bezzubý pes!!? Odpoledne jsem nic moc nedělala, protože venku bylo pěkně hnusně. Večer jsem polehla pod gaučem na teplou dlažbu a nechala si zalepit ušiska. Pravidelné venčení mě nedonutilo pokaždé udělat hromádku a tak jsem si nechala malinké překvapení i na ráno.
27.1.2005 čtvrtek
Teda to by jste se lidičky divili, jak já se umím stydět a tvářit, že tu hromadu hoven jsem neudělala já! Stejně jsem ale ven musela jít a tak jsem aspoň pročůrala pořádnou díru do sněhu. Pak jsme se spolu s vedoucím natáhli na gauč a i se Sorbonem pěkně pod dekou odfukovali až do doby, kdy vstala Líza. S tou jsme šli nakoupit a když jsme se vraceli, tak sem zakrtkovala do prašánku takovým způsobem, že jsem nebyla vůbec vidět. Já zas tak nadšená moc nebyla, protože to pěkně studilo. Doma jsem se taky moc neohřála, protože jsme byli hnedka venku trenovat tahání saní, jízdu na nich z kopce dolů a taky zatáčení v pěšinkách. Ani potom jsem nemohla ulehnout na můj oblíbený gaučík a musel ajít ven do školky předvést svoji pará
du dětičkám. Nejdříve se mi moc nezamlouvaly, ale když mi začaly strkat před nos salámek, tak jsem je vzala na milost. Pak jsme šli na injekci k doktorovi a ještě oběhnout pár zastávek po městě. Domů jsme se doštrachali akorát na oběd a já měla bonus ve formě párku, který kocour vytáhl z hrnce, ale já mu ho snědla. On za to vyletěl dvěřmi do sněhu a já se nevinně stoulila do klína hladového vedení. Zase jsem musela pocvičit svoje dovednosti, ale už mi to nečiní žádné potíže.
28.1.2005 pátek
Dneska mám odpočinkový den, protože vedoucí lítá jako hadr na holi, aby připravil nějakou fiestu.
29.1.2005 sobota
Takhle brzy ráno tady ještě nebyl nikdy shon a ruch. Moje povinná procházka do samošky na sídlišti se uskutečnila v -12 stupních, což nebyla žádná vášeň a jen rychlý pohyb mě zahřál na přijatelnou teplotu. Bohužel si zapomněl vzít peněženku a tak jsme všichni ještě běželi do obchůdku u lávky. Vedoucí si vzal s sebou sáňky a tak jsem musela pěkně běžet vedle nich. Sorbon na tom byl hůře, protože musel táhno
ut nejen saně s vedoucím, ale i mě. Nazpátek jsem běžela už sama a před stoupáním k domovu jsem byla i já zapřažena. Abych ukázala, že nejsem žádná sračka, tak jsem se pořádně zapřela do popruhů až se mi napínaly všechny svaly na zadních nohách. Pak jsem si odpočívala na gauči, zatímco vedoucí roztopil plotny sporáku. Domečkem zavoněla polívka a jitrničky, pečení perníku a tvorba chlebíčků. V 10 h přišla sms, že mi jede konečně moje miloučká panička se zbytkem rodiny, ale ještě hodinu trvalo, než se doloudali kolonou aut. To jsem si zase radostí zaskákala na ně a taky je olízala na znamení sympatií. Velký Zdenda sice se tvářil přísně, ale nakonec i on mi dal kousek dobroty. To panička se nežinýrovala a taky mi předvedla, že je ráda, že může hladit mojí kožešinku. V domečku si všichni sedli a začalo povídání, hlavně o mě. Já předvedla zase něco nového, ale to nebylo nejdůležitější. Tím se stal oběd, který jsem měla dneska obzvláště slavnostní! Jakožto poslední krmě v horách, jsem dostala ke granulkám i kostičky a drůbeží masíčko. Závod ve žraní z misky jsem nad Sorbonem hravě vyhrála a jak jsem pozorovala, tak i panička do sebe dostala nějaké to sousto. Aby nám slehlo, tak jsme šli ven na čerstvý vzduch. Nejdříve se snowboardilo a pak i trochu sáňkovalo. Dostala jsem na cestu zabalené všechny moje věci a přišla ta nejdivnější chvíle dne. Měla jsem nastoupil to auta, kde sice seděli všichni ti s kterými jsem před měsícem přijela, ale Sorbon a vedoucí tam nemohli. Tak jsem se s ním aspoň naposledy pořádně pomuchlala, aby věděl, že mi v horách bylo fajn. On, na rozdíl od jiných situací, moc řečí nenadělal, a raději se díval do země, aby něbylo vidět, kdyby se mu začaly potit oči. Až pak mi došlo, že mu asi budu chybět, když nebude muset ve 3 h ráno vstávat, pořád dávat pozor, co kde dělám a jak mě zaměstnat, abych se nenudila. Taky můj kožíšek nebude mu vonět pod nosem a ruce nebudou jej hladit. Tohle všechno mu nemůže vynahradit žádný finanční obnos. Ale nic není zadarmo a tak vše to stálo za hubičku.Přejímací protokol:
Datum: váha délka výška obvod hrudníku
2.1.2005 11 kg 77 cm 43 cm 53 cm
29.1.05 15kg 87 cm 51 cm 62 cm
BTW: v současnosti je Sárinka velice úspěšná sportovkyně, zatím největší úspěch- ne ME saňových psů v Bělči nad Orlicí 12.-13.11.2005 získala se svým páníčkem Zdendou 1. místo v Juniorech, je Mistyně ČR!!
Komentáře
Přehled komentářů
Ty jo je to fakt super napsany, ale zasekl sem se tak ze si mi tu dobrmanka taky tak trosku vycurala :D
dodatek
(autor, 9. 6. 2006 23:28)Tento deníček byl jenom dobou,kdy jsem si mohl dopřát radosti s velice příjemným šťěňátkem po dobu, než jeho domácí se opět vrátili do trvalého bydliště. Někdo by mohl nabýt dojmu,že jsem původcem Sářiných dalších úspěchů, ale to by se mýlil. Kdyby nebylo nadšení jejích majitelů a každodenních starostí o její blaho a zdravý fyzický i psychický vývoj, nedosáhla by takových sportovních výsledků, jaké má. Také jim pak vděčí za to, že z ní je poslušný psík na kterého můžou být právem hrdí. Povídat a psát o tom umí každý, ale počítají se skutky!! :)))
husty
(Ivo, 16. 5. 2010 21:24)