Dopis
Napsala Angelika Bella Staar
Celá cesta do našeho domu proběhla docela klidně. Přemýšlela jsem o uplynulých prázdninách, které jsem prožila ve westernu. O divadlech, koních a Michaelovi.
Konečně jsme přijely k rodinnému domku na kraji města. Byl to náš jediný dům v ČR (tím náš myslím mě, Jesse a Sandie). Bylo už pozdě, a tak jsme šly hned spát.
Příští den jsme se připravovaly na odjezd do Santa Fe. Sbalily jsme si kufry, nasnídaly jsme se a vyrazily jsme k nádraží.
Vlakem jsme odjely do Prahy na letiště, letadlem jsme odletěly k přístavu ve Francii a lodí jsme odpluly do Severní Ameriky. V Americe jsme nastoupily zase na vlak a ten nás odvezl do Santa Fe. Od nádraží jsme šly pěšky k naší farmě. Cesta byla vyčerpávající, a tak jsme příštích několik dnů nedělaly skoro nic.
Jednoho rána jsem se probudila obzvlášť brzy. Vstala jsem, převlékla jsem se do domácího oblečení, uvařila si čaj a vyšla jsem na verandu. Bylo něco po páté hodině ranní a Sandie spala ještě dlouho potom, co jsem se vrátila dovnitř a nasnídala jsem se.
Venku jsem přemýšlela. Co by se asi dělo touhle dobou, kdybych byla ve westernovém městečku. Podle všeho bych nejspíše spala.
Pak jsem si vzpomněla na Michaela. Proč mě (a mé sestry) zachránil před Rebekou? Proč se na mě tak dlouze zadíval při tom rozhovoru na kolbišti a proč potom tak urychleně odešel? Proč mi vlastně nabídnul, abych tam zůstala? Proč se o mě vlastně tak zajímal?
Jedno mi však bylo úplně jasné. Něco se mezi mnou a Michaelem dělo.
‚Ach jo… proč zrovna já…? Svatá Pizizulo, PROČ zrovna já???‘
To je správná otázka! Proč já? Proč ne Sandie? Proč ne Jesse? Já.
. . .
Šla jsem dovnitř a nasnídala jsem se. Poté jsem našla dopisní papíry, obálku a pero, šla jsem zpátky na verandu, kde jsem začala psát dopis. Dopis Michaelovi.
. . .
Kolem desáté hodiny mě vyrušila Sandie.
„Co to děláš?? Zbláznila ses?“
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Sandie měla tentokrát pravdu. Kolem stolku leželo na zemi několik zmačkaných papírů. To jak se mi jednotlivé dopisy najednou přestaly líbit a začala jsem psát další…
„Píšu.“
„Ty?? A co píšeš?“
„Dopis.“
„Komu?“
Chvilku jsem byla ticho.
„Co ti je do toho?“ vyštěkla jsem pak.
„Nic.“ Řekla sestra prostě.
„Tak se neptej!“ odsekla jsem a psala jsem dál.
Sandie za chviličku odešla.
Pár vteřin nato jsem se zastavila v půlce věty a dopis jsem zmačkala. Ach jo… podaří se mi to někdy dopsat?