Zaměstnání psa v praxi
Skoro v každé „psí knize“ se dočteme, že vhodné zaměstnání, s ohledem na plemeno psa, přispívá k pohodě našeho čtyřnohého psího miláčka.
Protože je již na první pohled zřejmé, že Falimu koluje v žilách hodně krve huskyů, snažím se zaměřovat jeho zaměstnání na turistiku a výlety s kolem, při nichž mu dovolím, aby rozvíjel i své vrozené schopnosti tažného psa. Zvláště na pěších výletech bývá při prudších stoupáních do kopce o vodítko s Falim na druhém konci velký zájem….., zatím co při výletech na kole je Fali zásadně zapřažen k mému kolu (ne, aby mě táhnul, ale proto, že jsem jediná, která jsem schopná „ustát“ jeho případné „vybočení z trasy“). Můj mladší syn jeden náš výlet s kolem zhodnotil slovy: „Bylo to fajn, maminka dnes ani jednou nespadla z kola“.
Protože jsem si vzala rady autorů různých knih k srdci, snažím se pro Falka zajistit i další alternativní zaměstnání, abych loveckou vášeň našeho „haskounka“ udržela alespoň do určité míry pod kontrolou. S tímto mi vydatně pomáhají moji dva synáčkové.
Vymysleli si, že s Falim vyzkouší agility. Aniž bych promyslela všechny možné následky a důsledky, pohotově jsem jim zajistila knihu o agility. A tak se stalo, že jsem jednoho krásného dne po ránu seběhla do přízemí domu, abych tam, nic netušící, zakopla v hale o řadu židlí zakrytých starým závěsem. Od mladšího synka Radka, stojícího na opačném konci haly s knihou (o prvních krůčcích při výcviku agility) v ruce, se mi dostalo okamžitého vysvětlení, že se jedná o pevný tunel v přímém směru. Fali byl z tunelu o poznání více nadšený než já, zvláště, když ho vždy na jeho druhém konci čekal pomocník Tom s pamlskem (jeho tolik oblíbeným piškotkem). O dva dny později jsem (znovu v přízemí domu) musela (cestou k šatní skříni v ložnici) „zdolat“ podobnou sestavu nábytku a bytových textilií. Tentokráte se však jednalo o pevný tunel ve tvaru písmene U, který se táhl z kuchyně přes obývací pokoj až do zmíněné ložnice. Fali tunelem opět „kmital“ sem a tam jako kybernetická myška a za své výkony byl hojně chválen a odměňován pamlsky (zatím co já se večer nad miskou vždy divila, proč ten pes nechce žrát????). Musím konstatovat, že přípravu psa a jeho motivaci zvládli kluci na jedničku. Škoda, že zapomněli na různé překážky rozmístěné po domě i zahradě, „připravit“ také své rodiče.
A tak se stalo, že jsem téměř hodinu chodila po domě, hledala mop a kbelík….. a nemohla jsem najít ani jeden….a to máme doma mopy dva a kbelíků hned několik! Když už jsem pomalu začínala uvažovat o tom, že se Bermudský trojúhelník přesunul k nám do domu, zahleděla jsem se oknem na zahradu a …….na zahradě byli oba synkové a Faloušek, který hbitě (a za piškoty) přeskakoval překážky vytvořené z násad od mopů položených na kbelících……
Protože konec školního roku byl „na spadnutí“, zmobilizovala jsem poslední síly, obrnila se trpělivostí a rozhodla, že budu tolerantní matka a do prázdnin už to „nějak doklepu“. Kluky jsem pak odvezla hned na začátku prázdnin za dědou a babičkou na chatu a oddechla si. Jenže to jsem ještě netušila, co nás očekává po příjezdu na dovolenou. Bylo to několik výrobků z „kutilské dílny RTD“ (Radek, Tom a děda). Kluci, za vydatné pomoci dědečka, vyrobili tyčky na slalom, překážku na jednoduchý skok a starou lavičku „povýšili“ na kladinu…..a Faliho nácvik agility pak pokračoval i na chatě. A tak jsme v době naší dovolené museli být s manželem neustále „ve střehu“, abychom se nepřerazili o některou ze tří nových „agility překážek“, které se téměř vždy nacházely v jiné části zahrady, než se logicky dalo očekávat. Zvláště manžel, vracející se po půlnoci z rybolovu, míval při svitu měsíce velmi často problémy s lokalizací překážek a nejednou „boural“.
A právě proto jsem se divila, že ho kluci přemluvili, aby jel s námi a s Falim na výlet do Lednice. Dodnes si nejsem jistá, jestli kluci tatínkovi předem prozradili, že cílem výletu je obejít Lednické rybníky po naučné stezce, což je pěší trasa cca 16 km.
Asi proto, aby „to celé“ už měl brzy za sebou, nasadil manžel v Lednici hned od parkoviště takové pochodové tempo, že mu bez problémů stačil pouze Fali (ale i ten se občas zvednutou zadní nožkou „přihlásil“ o kratičkou přestávku). Kluci také sice každou chvíli tvrdili, že už nemůžou a neujdou ani krok, ale za chvíli se zase honili a škádlili, takže bylo jasné, že to s tou jejich únavou není „zas tak horké“. Mému manželovi (člověkovi, který není zvyklý chodit a na opačný konec svého kamionu by snad nejraději dojel na kole) se to „svižné pochodové tempo“ pořádně vymstilo – nohy ho bolely až v kyčlích. Ale na druhou stranu musím říct, že kdyby ho náhodou uchvátil dogtrek (což ale vzhledem k obsahu předchozí závorky je téměř vyloučeno), tak by byl (s ohledem na pochodové tempo, které dokáže vyvinout) velmi nadějným „závodníkem“.
Ovšem je také pravdou, že na další pěší výlet jsme ho lákali a přemlouvali dost těžko.
Ale abychom se vrátili k těm alternativním zaměstnáním: pokud se tedy kluci s Falim zrovna nevěnují turistice či nácviku agility, tak mají v záloze skvělou hru na „ukrývání a následné hledání školních svačin“. Tato pátrací hra patří u mne i u Falka, k hrám nejoblíbenějším. Zato u mých synáčků tato hra vyvolává „zvýšenou aktivitu“. Jakmile Fali „vyhlásí“ začátek hry a začne čenichem šmejdit po všech zákoutích dětského pokoje, kluci začínají být nervózní…v této hře pobíhají zase pro změnu oni jako kybernetické myšky po svém pokoji, ve snaze být „u cíle“ dříve než Faliho dokonalý čenich. Jenže Fali je v hledání nedojedených školních svačin, ukrytých různě po pokoji, přeborník. K cíli dorazí vždy s dvousekundovým předstihem před „ostatními hráči“ a svůj „nález“ označí radostným mrskáním ocásku a poskakováním. Jen škoda, že neumí to, co uměl náš vlčí špic Rex. Ten svůj nález označoval zásadně štěkáním, přičemž vždy platila přímá úměra: čím zelenější (plesnivější) svačinu vyčenichal, tím hlasitěji štěkal.