BIOS a nastavení díl
první
Co
to je BIOS ?
Pozn. Komu
jsou základy BIOSu jasné, dokáže se v něm
orientovat a zajímají ho pouze popisy jednotlivých
položek s možnostmi, může směle přeskočit do kapitol s
jejich popisem.
BIOS
(Basic Input/Output System), tedy "Základní
systém řízení vstupu a výstupu"
pracuje na nejzákladnější úrovni, stará
se ve svém principu o komunikaci a hardwaru a softwaru.
Pracuje se vstupy a výstupy jednotlivých
hardwarových zařízení, naplňuje jejich
základní požadavky, určuje jak se chovají
komponenty vůči celému systému i vůči sobě.
Dalo by se dobře říci, že BIOS je jakýsi
"praotec" všech ovladačů. Výstupem BIOSu je
ucelený sousled, inventář komponent a jejich
nastavení, který předává posléze
dál operačnímu systému (ať už Windows,
DOS, Linuxu nebo čemukoliv jinému). Tyto předsazené
procesy mají pro správnou funkčnost zásadní
význam a je-li něco špatně již zde (nastavení,
nespolupracující komponenty, apod.), v drtivé
většině se se zlou potážete i v dalších fázích
(rozuměj v operačním systému).
Kromě
základních desek, které se každému
vybaví v prvé řadě při vyslovení slova
BIOS, se můžeme s tímto termínem setkat zejména
u grafických karet a v dalších zařízeních
(zvukové karty, USB zařízená jako MP3
Flashdisky, apod..). BIOS zde slouží především
jako možnost pro upgrade, změnu základních
nastavení (frekvence jádra a pamětí grafické
karty, apod) a nahrání nového firmware
daného zařízení. Dále se však budeme
zabývat jen BIOSem pro základní desky, neb
ten má v problematice optimalizace a možnostech nastavení
systému určující význam.
BIOS obsahuje
svůj SETUP, což je program umožňující
měnit základní nastavení BIOSu a provádět
jeho ladění. SETUP se vyvolává stisknutím
patřičné klávesy (zpravidla DEL, F2) při
bootování počítače a je nedílnou
součástí samotného BIOSu. Ten je uložen na
čipu umístěném na základní desce. V
"dřevěných" dobách PC se používal
čip s pamětí ROM (Read-Only Memory), která
byla nezapisovatelná a jediná cesta k upgradu
spočíval ve výměně čipu. Posléze se
přešlo na čip s pamětí EEPROM (Electrically
Erasable and Programmable ROM), která se již umožnila
zápis novějších dat, ovšem s nutností
vyjmout čip k této operaci. Dnes je kurzu přídomek
"FLASH" (všechno je Flash.. Flash BIOS,
FlashDisk, FlashCard, Flash Gordon apod.. :-), který
naznačuje, že přepis se děje s rychlostí blesku bez
nutnosti vyjímat čip ze základní desky. BIOS
je tedy uložen v zapouzdřeném čipu, jež se skládá
jak z pevné, neměnné, ROM paměti (některé
strukturní znaky a základní principy BIOSu
jsou na fest) a v přepisovatelné RAM (vyjímečně
EEPROM) paměti ve vrstvě zvané CMOS. V CMOSu jsou
uloženy změny provedené uživatelem a aby byli zachovány
i při vypnutém počítači je CMOS napájen
baterií uloženou přímo na desce. Tato baterie má
dlouhou životnost a pokud by se nakonec někdy vybila, znemožnilo
by to pouze pamatovat si uživatelské nastavení a
bylo by používáno jen tovární
nastavení BIOSu z ROM paměti.
Důležitou
funkncí BIOSu je jeho aktualizovatelnost, nebo chcete-li
možnost upgrade. Novější verze BIOSů přichází
kvůli stále rozšiřující nabídce
nových komponent, které můžou a nemusí s
danou verzí BIOSu koexistovat korektně. Kromě oficiálních
BIOSů je i řada fachmanských a ladičských verzí,
které někdy až dramaticky rozšiřují možnosti
nastavení a přidávají funkce, které
ty oficiální záměrně blokují.
Upgrade BIOSu (nebo-li jeho "Flash") může řešit
problémy kompatibility komponent a jejich nestandardní
funkčnosti. Kouzelné slovíčko "může"
má právě u BIOSu pekelný význam.
"Může" však i celou situaci zhoršit nebo ji
naopak "může" vyřešit jednou pro vždy tím
nejzásadnějším způsobem (černá obrazovka,
pííípóoo, píííípóoo).
Toto se sice stává u malého procenta případu
(mezi které patřím i já :-), ale "shit
happens". Pak přichází na řadu otázka
BIOS recoverů, utilit pro zpětné naflashování
fungující BIOSu, apod. Nezbývá než
poradit : "Pokud něco funguje, nechte to tak". Upgrade
BIOSu na novější verzi není tolik kritická
otázka jako např. instalace nových DirectX,
ForceWare ovladačů, VIA Hyperion, apod. Fungující
BIOS, je-li funkčně dobře nastaven a od výrobce
naprogramován, vydrží i několik let a poradí
si i s komponenty v jádru generačně novějšími.
Problematikou
aktualizace BIOSu a zpětného recoveru (deaktualizace ?!?
:-) se nyní nebudeme zabývat, to je téma na
samostatný článek. Nicméně je dobré
vědět, že často je továrně "aktualizování"
BIOSu zakázáno. Jedním způsobem je propojka
přímo na základní desce, která bývá
v pozici "Write Disabled", druhým je pak přímo
v BIOS SETUPu položka BIOS Protection, kterou je nutno pro
odemknutí možnosti přepisovatelnosti nastavit na ENABLED.
Stejně tak se jistě zainteresovaní setkali s propojkou
Clear CMOS umístěnou na základní desce,
která po chvilkovém zkratování v
patřičné poloze vrátí uživatelovo
nastavení do původního nastavení přebraného
z ROM paměti čipu.
První kroky v BIOSu
Po samotném
zapnutí počítače probíhá BIOSem
vyvolaný proces nazývaný POST
(Power-On Self Test). Při tomto testu se detekují základní
komponenty jako CPU, paměť, AGP a PCI zařízení,
pevné disky, apod. Když POST předá nashormážděné
informace BIOSu, který rozhodne o jejich parametrech a
uživatelem změněných nastaveních, vyprodukuje
soupis, inventarizaci zařízení a jejich nastavení
je teprve další řízení podstoupeno
operačnímu systému. Tento procese netrvá
dlouho, v závislosti na počtu zařízení,
rychlosti počítače a procesů, který musí
zpracovat. Většinou pár sekund, někdy se ani nedá
postřehnout, nabíhá-li obrazovka delší dobu
(pak je první co vidíte logo bootujících
Windows). Někdy SETUP BIOSu umí POST průběh na obrazovce
zamaskovat celoplošným logem, což není příliš
výhodné, zvláště kvůli tomu že nevidíte
co se "za logem" děje (logo se dá přirozeně
zrušit položkou Full Screen Logo a hodnotou DISABLED). Samotný
průběh POST si můžete kdykoliv zastavit klávesou PAUSE
a podívat se tak důkladně na vyprodukovaný
inventář zařízení.
Vstup
do BIOSu
Do BIOS
SETUPu se dá vstoupit během těch několika počátečních
sekund při probíhající POST detekci. Pokud
budete otálet, dostanete se do momentu, kdy je řízení
předáno operačnímu systému a musíte
celou proceduru opakovat. Samotná určující
klávesa, která vás vpraví do tohoto
uzavřeného světa bývá zpravidla napsána
při úvodu na obrazovce "Press XX to enter Setup",
nebo podobně. To však nemusí být hned patrné
jednak kvůli rychlosti průběhu POST nebo kvůli pomalému
nabíhání obrazovky monitoru.
DEL
F2
CTRL + ALT + ESC
CTRL + ALT +S
F1 nebo F10
Ve valné
většině případů se do SETUPu dostanete mačkání
DEL, občas se vyskytuje i jako vstupní propustka
klávesa F2. Některé základní
desky si funkční klávesy definují při POSTu
dle svého a může se stát že např. F2 může být
menu pro určení boot procedury (disk, CD, disketa 3,5")
nebo možností síťového bootu.
Uživatelské
rozhraní SETUPu bývá většinou provedeno v
modrém pozadí, což může někoho již od začátku
odradit kvůli trendu smrtelných modrých obrazovek s
chybovými hláškami, které nastolil Microsoft
se svými Windows. Každý SETUP informuje uživatele
v hlavičce o svém výrobci a užité verzi, ve
spodní části pak bývá nápověda
s výčtem používaných kláves.
Mezi
nabídkami se pohybuje pomocí kurzorových
kláves, potvrzuje se klasicky klávesou ENTER
(někdy může být pro "rozbalení" další
nabídky použita i šipka doprava). Změny se provádí
zpravidla klávesami PageUp a PageDown
(popřípadě + a - nebo jednoduchým
stiskem ENTER nad zvýrazněnou položkou a vybráním
z následné nabídky) a z otevřené
položky se do základního menu dostanete klávesou
ECS. Vaše změny se do paměti CMOSu zapíší teprve
po konečném potvrzení Save&Exit Setup (Ulož a
ukonči) a budou zcela ignorovány, když odejdete bez
uložení (Exit Without Saving).
Po zápisu
je třeba, aby ROM paměť BIOSu incializovala nové změny
v CMOSu, které nastavil uživatel, tudíž se počítač
restartuje ať už zvolíte odchod s nebo bez uložení
provedených změn. Pro ladiče a šťouraly je právě
tato finální fáze nejvíc adrenalinovou
záležitostí, protože počítač nové
změny nemusí přijmout (tradičně při timingu pamětí
nebo štelováním hodnoty FSB frekvence) a odpovědět
chybovým hlášením (pííípóoo,
pííípóoo). Naopak přijme-li nové
změny, je ladič přímo nadšen nad dobře odvedenou prací
(do té doby, než start systému skončí na
úvodním logu Windows ;-).
Předdefinované hodnoty
ROM paměť
BIOSu obsahuje i několik neměnných továrních
nastavení SETUPu, které je možno nahrát a
používat. V závislosti na typu BIOSu můžete mít
na výběr ze všech nebo několika možností.
Load
BIOS Defaults (nebo Load Setup Defaults) užívá
standardní hodnoty nastavení, stejné jaké
jsou při prvním startu základní desky nebo
při resetu CMOSu propojkou na jejím hřbetu.
Load
Save Defaults (nebo Load Fail-Save Defaults) obsahuje
nejstabilnější a nejkonzervativnější nastavení
hodnot SETUPu. Někdy se jedná o tutéž volbu jako
Load BIOS Defaults.
Load
Optimized Defaults (Load High Performance Defaults) nahraje
hodnoty o kterých si výrobce myslí, že jsou
vybalancovaným agresivnějším modelem ladění.
Co si výrobce představuje pod pojmem High Performance však
často neodpovídá představě opravdového
hard-core ladiče ;-)
Prakticky
jsou předdefinované možnosti celkem k ničemu. Správný
ladič stejně většinou ani nedostane možnost nahrát
defaultní hodnoty SETUPu přes uživatelské
rozhraní, ale hezky fyzickým zkratováním
ClearCMOS propojky na desce :-) A High Performance Defaults ? Mno,
co si člověk neudělá sám....
CMOS Reset
Ladění
BIOSu je věc ošidná. Pouhou změnou některé
citlivé hodnoty vyvoláte lavinový efekt a
počítač odmítne naběhnout. Které položky
jsou více citlivé bude ještě prozrazeno, nicméně
pokud se již tak stane a PC odmítá nastartovat je
jedinou možností jak nahrát defaultní
hodnoty nastavení fyzické vymazání
CMOS paměti, která si pamatuje Vaše "špatná"
nastavení.
Propojka,
přeponka, jumper (taky jsem slyšel termín "kalhotky",
"jehly", "vidlice" :-) ClearCMOS se nalézá
na základní desce. Jak ji lokalizovat ? Buď dle
manuálu k motherboardu nebo "oční metodou",
která spočívá bedlivém hledání
propojky s třemi piny a názvem ClearCMOS. Po bezpečné
identifikaci je třeba posunout propojku o jeden pin na pár
vteřin a pak zase vrátit. Pokud byste náhodou
zapomněli vrátit propojku zpět a ponechali CMOS ve
zkratovaném stavu, počítač rovněž nenastartujete
(BIOS nemá šanci se vůbec inicializovat). Ač tato
operace zní možná jednoduše, někdy není
snadné přes změť komponent a datových kabelů se
k tomuto jumperu dostat, natož přehodit na něm nějakou
propojku. Dobrou desku také poznáte pomocí
user-friendly lay-outu s dostupným ClearCMOS jumperem i při
"plném domě komponent".
Pozn. Pokud
stále nemůžete najít ClearCMOS jumper na desce,
pokuste se podívat kde je umístěna napájecí
baterie čipu. Propojka ClearCMOS bude jistě někde kolem.
Vymazání obsahu CMOS paměti by se mělo povést
i vyndáním a zandáním baterie, ale to
je opravdu krajní možnost.
Standard
a Advanced BIOS Features
Bylo by dobré
říci že názvy položek a šířka jejich
nabídky nemusí být vždy přesně takové
jako zde popisuji (na co jsi vzpomenu, se budu snažit uvést,
nehledejte proto přesnou souvislost s obrázkem). Často se
zaměňuje slovo BIOS a SETUP, resp. CMOS, default a standard,
apod. Není třeba se toho lekat, jedná se o tu jednu
a samou věc. Pokud SETUPu povolujete některou popsanou operaci
provádět je klíčové slovo ENABLED,
pokud ji chcete zakázat tak DISABLED.
Standard CMOS Features (Standard BIOS Setup)
Hned první
nabídka skrývá možnosti nastavení
základních typů komponent. Mezi takovéto
patří řadičová zařízení jako HDD,
CD, apod.
System
Time a System Date skrývá možnosti změny času
a aktuálního data. Reset CMOSu se bohužel i vždy
resetuje systémový čas. Takovýto je možno
nastavit buď zde, či zřejmě lépe později z
uživatelského prostředí operačního
systému.
Parametry IDE zařízení
je možno nastavovat ručně nebo nechat BIOS aby sám
rozhodl o jejich náležitostech. Pokud důvěřujete BIOSu
(a je to lepší) nastavte u všech zařízení
AUTO. Pro zrychlení procedury POST můžete nepoužívaná
zařízení vypnout (NONE, Not Installed nebo
DISABLED), pokud však necháte vše AUTO nic nezkazíte.
Floppy Drive dává
možnosti výběru disketové mechaniky 3,5"
nebo 5"25. Kdo je pamětník jako já, má
ještě 5"25 diskety schované v "nostalgickém"
šuplíčku, tak jako já. Jinak SETUP automaticky
předpokládá existenci 3,5" mechaniky.
Halt On položka se
občas v nějakém BIOSu vyskytne. Umožňuje nastavení
přerušení boot procedury při zjištěné chybě
jakou je například nepřítomnost disketové
mechaniky (či její špatné zapojení což se
také může stát) nebo klávesnice. Pokud
nechcete být obtěžování při bootování
hláškami typu "Keyboard not present", nebo
pokud používáte USB klávesnici nebo
mechaniku, znemožněte BIOSu brždění nastavení
Halt On - No Errors, popř. vyberte jinou možnost (Halt On
Keyboard, apod).
Virus Protection se
dříve vyskytovalo poměrně hojně a mělo bránit
počítač před tzv. boot viry, které se uhnízdily
v MBR (Master Boot Record) oblasti pevného disku. BIOS tak
zabrzdil start systému pokud vyvolaný proces chtěl
provést zápis do tohoto prostoru a na tuto
skutečnost upozorňoval (ale neřešil). Při instalaci
operačního systému (makrovirus Windows) nebo
užívání nějakého oddílového
správce je nutné mít Virus Protection
Disabled. V případě, že se rozhodnete mít
ochranu zapnutou, musíte počítat že do MBR
vstupují a zapisují i zcela neškodné
programy, které bude BIOS považovat za viry.
Reálnou
funkci má v tomto menu pouze nastavování
systémového času a parametrů řadiče. Doporučuji
nechat všechno AUTO, v případě problémů a špatné
detekce pak zkusit manuálně vyplnit jednotlivé
položky u pevného disku podle údajů na jeho
hřbetě.
Halt On
nastavte na No Errors a Virus Protection zcela vypněte.
Advanced CMOS Features (Advanced BIOS Setup)
Quick
Boot zrychlí průběh POST procesu při startu
počítače. Některé systémové části
se prostě netestují vůbec, či zrychlenou metodou. Pokud
je počítač složen z nových a kvalitních
komponent, není důvod zdržovat se zbytečně dlouhý
POSTem. Nastavte na Enabled.
Boot Device Select
umožňuje nastavit prioritu při hledání
zavedeného operačního systému. Možností
odkud "bootovat" je celá řada - pevné
disky (IDE, USB, SCSI), floppy disky (3,5". ZIP), mechaniky
CD, DVD a jiné zvrácenosti. Obvyklá a
nejčastější zařízení je 1. IDE-0, 2.
Floppy, 3. CD/DVD (ATAPI).
Full Screen Logo může
šikovně zamaskovat průběh POSTu, což pro ladiče výhodné
zcela není. Vždy je lepší mít závěs
rozhrnutý. Nastavte Disabled.
Try Other Boot Devices
při nastavení na Yes se pokusí vyhledat bootovací
záznam i na jiných zařízeních.
Nechte povoleno.
CPU Internal Cache (CPU
Level1 Cache) povoluje nebo zakazuje operace s cache pamětí
první úrovně (primární) umístěnou
v procesoru. Pokud máte v BIOSu tuto položku, vždy ji
mějte zapnutou neboť má zásadní význam
pro aritmetický výkon procesoru.
CPU External Cache (CPU
Level2 Cache) by měla být stejně jako primární
cache vždy zapnutá. Zakázáním obou
pamětí sice zvýšíte výsledný
frekvenční strop (a to tak že hodně), ale výpočetní
síla procesoru půjde od devíti k pěti.
S.M.A.R.T. for HardDisks
je monitorovací systém pevného disku (Self
Monitoring & Analysis Report Technology), který
umožňuje predikci chyby a zachránit tak ztrátě
cenných dat. Rozhodněte sami jak moc máte kvalitní
pevný disk, jak je vyřešeno jeho okolí (nebo snad
je-li chlazen) a jak si ceníte svých dat. Zapnutý
SMART trochu zatěžuje cache paměť v pevném disku a tím
i zpomaluje jeho práci. Pokud máte kvalitní
HDD s 8MB cache pamětí můžete SMART zapnout, jistě tím
neztratíte. Já třeba ale SMART mám
deaktivovaný (dva disky mi už umřely, SMART ne-SMART,
tak tomu nevěřím).
BootUp Num-Lock aktivuje
při možnosti On numerický blok klávesnice. Nechte
to tak.
Floppy Drive Seek hledá
při každém startu 3,5" mechaniku. Vypnutím
urychlíte proces POST procesu. (teď se přiznám,
že v době USB flashdisků a CD jsem disketu použil naposledy
asi před půl rokem, když jsem potřeboval nabootovat bez
systému).
Floppy Drive Swap údajně
prohodí logické označení dvou mechanik A: a
B:. Pamatujte, že BIOS umí provést boot pouze z
jednotky A:
Password Check (Security
Setup) provádí restrikce pro nežádoucí
změny nechtěnými osobami v SETUPu. Můžete nastavit
SETUP, pouze pro heslo do vstupu do SETUPu nebo Always pro každý
start počítače. Zní to možná zajímavě,
ale pokud provedete ClearCMOS proceduru na desce ochrana je pryč.
Ale to zřejmě nebyl ten úmysl proč zaheslovat přístup
do Setupu :-) Pokud chcete zaheslovat počítač jsou jistě
lepší a sofistikovanější metody než tato.
Gate A20 Option určuje
adresování přístupu k paměti nad 1MB.
Operační systémy kromě reálného
režimu (práce s pamětí pod 1MB) užívají
i tzv. Protected mode, chráněný režim (pro práci
s pamětí nad 1MB) a správa tohoto managementu by
měla plně spočívat adresováním čipsetu
základní desky. Nastavte proto vždy možnost Fast.
Boot to OS/2 >64MB je
položka určena pro uživatele operačního systému
IBM OS2. Ten pracuje trochu jinak při správě paměti do
64MB. Máte-li tedy OS2 a více jak 64MB zapněte
tuto volbu. Pokud používáte Windows nebo jiný
systém zadejte non-OS/2 nebo No.
Typematic Rate Settings
určuje prodlevu mezi začátkem opakováním
znaku při podržení jeho klávesy. Pokud vám
nevyhovuje defaultní nastavení zadejte svoje
vlastní hodnoty
Typematic Rate (Char/s)
kolik znaků se vypíše za 1s při držení patřičné
klávesy.
Typematic Rate Delay je
právě ona prodleva mezi začátkem opakování
znaku při podržení jeho klávesy (msec).
Save Current ROM to Harddisk
umí vytvořit kopii vašich nastavení na pevný
disk a bootovat rychleji (údajně, rozdíl jsem však
vůbec nepostřehl žádný).
VideoBIOS Shadow a
všechny podobné Shadow položky rozhodně vypněte
používáte-li moderní grafickou kartu a
systém WIndows. Když ještě neměli před lety grafické
karty takovou výkonnost kopírovaly svůj BIOS
(VideoBIOS) při startu do operační systémové
paměti RAM a dále ho používaly odtamtud. Dnes
jsou paměti na grafických kartách natolik
kvalitní, že toto již není třeba.
Hyper-Threading Options
zapněte, jen splňujete-li následující
podmínky. Máte Pentium 4 s technologií HT a
základní desku s čipovou sadou podporující
tuto technologii.
MPS Revision
(Multi-Processor Specification ) je určena pro
víceprocesorové systémy a serverové
stanice. Pokud jako domácí uživatel máte
víceprocesorovou sestavu a operační systém
Windows2000/NT/XP/2003Server nastavte nejvyšší revizi.
System BIOS Cacheable je
podobná funkce jako VideoBIOS Shadow. BIOS se nahraje do
cache procesoru a jeho adresování používá
buffer pro BIOS. Obsazovat si rychlou cache v CPU je možná
na místě, kdyby operační systém neustále
potřeboval zajištěnou komunikaci z BIOSem, což dnešní
OS nevyžadují. Používáte-li Windows nechte
tuto možnost vypnutou.
C00, 32k Shadow je
zase variace na předcházející téma,
tentokrát pro přídavné karty. Rovněž
doporučuji Disabled.
Stejně jako
pro všechny další položky platí pravidlo, že ne
vše musí být nutně obsaženo ve vašem BIOSu,
stejně tak ausgerechnet pod těmito názvy. Rovněž může
být položka popisovaná v Advanced CMOS Setup
přesunutá třeba do Chipset Features Setup, apod.
Chipset
Features Setup
Nastavení
vlastností čipové sady je stěžejním
"ladičským" bodem celého SETUPu. Zde se
nastavuje chování paměťového a grafického
subsystému, který má stěžejní význam
pro zvyšování výkonnost celého
počítače. Jednotlivé položky jsou také
nejvíce citlivé na kvalitu komponent (čipová
sada na desce, použité paměti, grafická karta) a
je zcela možné, že některé doporučené
hodnoty vaše sestava jednoduše "nemusí" unést
a Vám nezbude zapotřebí nic než ClearCMOS
procedura a celý postup opakovat. Popis tohoto menu je
obtížný i z důvodu, že jednotlivé položky
Chipset Festures jsou rozdílné od základní
desky a čipové sady a dokáží se rovněž
maskovat pod rozdílnými názvy
Subsystém paměti (DRAM Timming Settings)
Tak jak u
většiny systémů můžete ten paměťový řídit
(nastavit) tradičně dvěma způsoby. První způsob
spočívá v důvěřování továrně
nastaveným hodnotám, které se ukrývají
v malém čipu s EEPROM pamětí v horním rohu
modulu paměti. Tento čip se nazývá SPD
(Serial Presence Detect) a obsahuje v sobě informace o typu
paměti, její velikosti, datové šířce,
pracovní frekvenci, hodnotách časování
(jeho řízení) a v neposlední řadě také
voltáže. Všechny SDRAM paměti mají implementovaný
SPD a podle něho dokáží také nastavit
příslušné hodnoty pro komunikaci s čipsetem. SPD
defaultní nastavení se liší podle
specifikace užitého paměťového modulu a jeho
výrobce. Ve většině případů bývá
SPD nastavení velmi stabilním a konzervativním
kompromisem, i když se mohou objevit i paměťové moduly s
"agresivnějším" nastavením. Každopádně
pokud si nejste zcela jisti kvalitou čipové sady (resp.
základní desky) a Vašich pamětí,
přenechejte nastavení hodnot čipu SPD (DRAM Settings
by SPD na ENABLED, popř. YES).
Druhým
způsobem odstavíte automatizaci a nastavíte
hodnoty, které jsou trochu více progresivnější
než zpravidla umírněné nastavení SPD-čka
(ano, němečtí sociální demokrati
(Socialdemokratischen Partei Deutschlands) v čele s
bundeskancléřem musejí jásat ;-). SETUP
kromě defaultních nastavení SPD může také
nabídnout vlastní předdefinované hodnoty
(DRAM Settings) v odstupňovaných režimech jako Safe,
Normal, Fast a Ultra. Zase záleží na
jakosti pamětí a čipové sady a skutečným
hodnotám "předdefinice". Rozdíl mezi
Normal a Fast může být téměř nepatrný,
ale i propastný.
Znovu je
třeba připomenout, že nastavení hodnot časování
paměti je citlivou záležitostí a je rozdílné
případ od případů s důrazem na jakost paměti a
čipové sady. Pokud tedy někde místo 3T nastavíte
2T a počítač nenaběhne, nezmatkujte, proveďte
ClearCMOSu a nastavte nejbližší bezpečnou hodnotu.
CAS# Latency (DRAM Cycle Lenght)
TEORIE :
Pro objasnění pojmů jako je CAS a RAS je třeba si udělat
zjednodušenou představu o práci paměti s adresami a
bloky. Adresa je koncipovaná formou homogenní matice
rozdělené klasicky na řádky (Rows) a sloupce
(Coloumns). Pokud chce paměť vyvolat určitý blok na dané
adrese, zadá se nejdříve adresa řádku (Row)
s danou prodlevou (RAS - Row Acess Strobe) pro jeho bezpečnou
identifikaci (zapsání na výstupní pin,
nebe chcete-li cílový blok). Je-li řádek
identifikován přichází další
prodleva (RAS to CAS Delay) po které následuje
identifikace sloupce, pro jeho bezpečné určení
slouží časová rezerva sloupce (CAS - Coloumn
Adress Strobe). Teprve poté je adresa určena a datový
blok se může předat do výstupu.
CAS
(Column Adress Strobe) nastavuje prodlevu modulů při od zahájení
čtení a přijmutí požadavků na uvolnění
adresy v paměti. BIOS kontroluje toto zpoždění v cyklech
procesoru (tj. jde o strašně maličká časová
okénka v řádech 10-9 s) a jedná
se o důležitou věc při přenosu jednotlivých
adresovaných bloků do paměti. Prodleva je nutná k
uskutečnění samotného přenosu a přípravu
pro přenos dalšího bloku. Čím větší
prodleva, tím je operace více "jištěna"
a je zaručeno, že se bloky stihnout dostat v poskytnuté
prodlevě s rezervou. Sníží-li se tato časová
rezerva zrychlí se postup paměťových operací,
ale existuje riziko, že na dokončení přenosu toto okno
nemusí stačit.
Doporučení
: 2T, při nestabilitě 2.5T
RAS# Precharge (DRAM RAS Precharge Time, RAS Delay)
RAS
(Row Adress Strobe). Jedná se o podobnou funkci jako v
případě CAS Latency s tím rozdílem, že zde
se určuje počet cyklů, po které čeká adresovaný
blok paměti, než je předáno uvolněné místo
dalšímu bloku. Snížením této doby se
urychlí celý sled těchto operací, ovšem
stejně jako v případě CAS Latency nemusí vždy
tato doba stačit (je však méně citlivá než CAS
Latency, protože se provádí v samotném
počátku celé paměťové operace a případná
chyba ještě nemusí v této fázi nastat, nebo
být "viditelná").
Doporučení
: 2T
RAS# to CAS# Delay (DRAM RAS-CAS Timming, tRCD Delay)
Jedná
se o časové okno mezi přechodem řádkové a
sloupcové identifikace adresovaného bloku v paměti.
Stejně jako u předchozích hodnot platí, že čím
menší prodleva, tím rychlejší zrychlení
celé operace.
Doporučení
: 3T (popř. 2T je-li systém skutečně stabilní)
Precharge Delay (DRAM Act to PreChrg CMD, DRAM Row Active
Time)
Určuje
časovou prodlevu ve kterém je možno operovat s jedním
adresním řádkem v paměti. Teoreticky se jedná
o prostý součet prodlevy řádkové (RAS
Delay), prodlevy mezi operací sloupcovou (tRCD = RAS
to CAS Delay) a její prodlevou (CAS Latency). Prakticky
však zde určujete minimální možné okno
mezi celým průběhem celé operace. Vyplatí
se proto mít minimálně rezervu o jeden nebo alespoň
1/2 časového cyklu.
RAS + tRCD
+ CAS + 1T = Precharge Delay (konzervativní)
CAS + tRCD
+ 2T = Precharge Delay (agresivnější)
Doporučení
: Př. Nastavte 8 clocks pro CAS = 2.5T, RAS = 2T, tRCD = 3T
Burst Lenght (Burst Lenght 8QW, Burst Len)
Určuje šířku
záběru provádění paměťových
operací. Při nastavení 4 bude pro jeden cykl
operace vyčleněna možnost 4x zápisu a 4x čtení.
Pro nastavení 8 se vyčlení dvojnásobná
šířka. V některém SETUPu může být rovněž
jen možnost vypnutí a zapnutí 8x šířky.
Doporučení
: 8 nebo ENABLED
SDRAM Bank Interleave (DRAM Interleave)
Přepíná
mezi dvoucestným (lineárním) a čtyřcestným
(prokládaným) přístupem k paměťovým
buňkám. Lineární operace je rozhodně
bezpečnější, ovšem buňky, které se právě
neúčastní "provozu" jsou nevyužité.
Problematika
Interleavingu paměti je velmi rozebíraným tématem
a popsána byla již mnohými autory, tudíž
nemá cenu se jí nějak zvláště věnovat
právě v tomto článku. Má neopomenutelný
vliv na výkon paměťového subsystému a
souvisí přímo s architekturou DRAM paměťových
modulů. Dnešní velké moduly větší jak
64MB mají všechny možnost používat prokládané
adresování. Moduly o velikosti 32-64MB používají
lineární operace s daty a pouze paměti menší
jak 16MB vůbec Interleaving nepodporují.
Doporučení
: 4-way
SDRAM Frequency (SDRAM Clock)
Zde se
nastavuje rychlost frekvence pamětí nebo její
přírůstky (úbytky) od taktu sběrnice. Možnosti
bývají zpravidla HCLK +33MHz, HCLK -33MHz. Pro
paměti, jejichž specifická rychlost je vyšší než
rychlost sběrnice to praktický význam nemá.
Lépe je se řídit rychlostí FSB.
Doporučení
: zadejte pouze HCKL
SDRAM 1T Command Delay (DRAM 1T Command Control)
Zde se
nastavuje zpoždění mezi signálem řadiče čipové
sady a momentem, kdy řadič začne adresovat data v buňkách
paměti. Automatickou prodlevu přiřazuje SPD čip. Čím
je podleva menší, tím lépe, ovšem jako v
vždy i toto může vést k nestabilitě.
Doporučení
: 1T (pokud je systém nestabilní tak AUTO)
DRAM Ratio CPU:DRAM (SDRAM Ratio)
Nastavuje
aritmetický poměr mezi kmitočtem reálné FSB
frekvence a taktem paměti. Poměrovému koeficientu se také
někdy říká násobitel, dělitel, apod.
Možnosti bývají různé : 1:1, 3:4, 4:5, 5:4,
3:2 apod.
Př 1.
Pentium4, které běží v QDR režimu na FSB 400MHz,
533MHz a 800MHz je v reálném režimu určeno FSB
kmitočtem 100MHz, 133Mhz a 200MHz. Při nastavení poměru
3:2 při použití 200MHz (800MHz QDR) Pentia4 bude výsledný
takt pro paměť (200 / 3 ) * 2 = 133 MHz. Na této
frekvenci pracují moduly DDR266 (PC2700). To je samozřejmě
velmi hloupé, provozovat DDR266 na Pentiu4 s 800MHz FSB,
ale pokud nemáte zrovna korunky na koupi zánovního
DDR400 modulu, je to taky možnost.
DRAM Ratio je
dozajista záležitostí pro ladiče a overclockery,
protože často vyvstane problém neschopnosti "udržet"
krok s procesorem při zvýšení FSB. Proto je více
než vítané nechat FSB s CPU v přetaktovaném
stavu (např. 133MHz -> 166MHz) a právě poměrem 3:2
zachovat původní specifikace a frekvenci paměti na 133
MHz (266 MHz DDR).
Doporučení
: Overclocker si poradí, ostatní raději nechte AUTO
nebo 1:1
Další položky (stručně...)
CPU/DRAM
Synch CTL umožňuje synchronizaci rychlosti paměti a FSB
frekvence. Pokud nastavíte synchronní režim, bude
kmitočet pamětí shodný s taktem FSB. Asynchronní
režim Vám dovolí měnit frekvenci pamětí
nad i pod hodnotu FSB (což ani v jednom případě nemá
praktický význam) a AUTO dává
rozhodnutí SPD čipu (který většinou nastaví
tovární hodnotu specifikace modulu). Doporučuji
provozovat paměti vždy v Synchronním režimu.
DRAM Refresh Rate
nastavuje produktivní délky paměťového
cyklu. Kratší časový úsek zajišťuje
větší stabilitu vůči čipové sadě, delší
pak zvyšuje čas aktivity operací během jednoho cyklu.
Volba AUTO většinou používá krátké
časové úseky z SPD. Přesnou doporučenou hodnotu
Vám neřeknu je to individuální záležitost
a musíte si ji vyzkoušt postupným zvyšováním
(prodlužováním) časového úseku.
Fast R-W Turn-Around (Read
Around Write, Write-to-Read Command Delay) může zvýšit
rychlost při obdržení požadavku na čtení a
opětovný zápis. Funkci je možno povolit, i když
nějaký vliv na výkon není téměř
žádný.
Rank Interleave plní
podobnou funkci jako Bank Interleave a doporučuji tuto možnost
zapnout užíváte-li paměťové moduly větší
jak 64MB.
SDRAM Bank-to-Bank Delay
určuje zpoždění mezi opětovným vstupem do téže
paměťové buňky. Nastavte prodlevu co nejmenší
(2-way).
DRAM ECC Setting (DRAM
Integrity Mode) neboli Error Checking and Correction (kontrola a
oprava chyb v paměti) je funkcí určenou pro moduly se
specifikací ECC. Většina "standardních"
uživatelů asi DRAM ECC nemá (kvůli cca dvojnásobné
ceně oproti non-ECC), ale když náhodou tuto paměť
vlastníte je možnost využívání této
technologie vítaná. Z nabídek má
možnost praktického užití jen Correct Errors nebo
Correct+Scrub (oprav a vylaď), která skutečně zvyšují
stabilitu pamětí díky sofistikovaným
metodám predikce a korekce chyb. Pokud nemáte ECC
moduly (98% případů) zadejte non-ECC.
Share Memory Size (OnChip
Video Memory Size, Framebuffer Size) se vyskytuje u
základních desek s integrovanou grafickou kartou
GPU (tak jak to měla první nForce čipová sada) se
sdílenou pamětí. Je to pěkné zvěrstvo
protože nenasytná grafika tak hrubě ukrajuje sousto s
datové propustnosti operační paměti a alokuje si
v ní poměrně velké nároky. Čím
více paměti přidělíte, tím lépe,
ovšem nic se nemá přehánět. Optimální
hodnoty jsou 8-16MB pro jakoukoliv integrovanou grafiku.
Memory Hole At 15M-16M
je přežitkem z doby ISA karet a jiných zrůdností,
které potřebovaly životní prostor z důvodu zcela
neznámého mezi 15. a 16. MB. Tato volba by měla
být defaultně vypnutá (tak ji taky tak nechte).
Reálné
nastavení časování "timingu"
pamětí se opravdu liší kus od kusu. Jako mírně
optimalizované, avšak bezpečné hodnoty timingu
zkuste zvolit CAS 2.5T, RAS 2T, tRCD 3T a Precharge Delay
hodnotu 8. Více agresivní hodnoty jsou pak CAS
2T, RAS 3T, tRCD 2T a Precharge Delay 6 (popř. 7).
Nejcitlivější hodnotou bývá CAS# Latency,
nejméně pak RAS# Delay (ovšem jeho změna je závislá
na nastavení tRCD). Musí se to holt zkoušet :-)
Chipset
Features Setup II.
Mezi
položkami nastavení práce čipové sady je
kromě nastavení paměťového subsystému
ještě nastavení práce s AGP kartou, resp. čipset
<-> AGP port <-> AGP karta. Stejně jako u nastavení
paměti je šířka nabídky závislá na
druhu čipové sady, základní desky a užitého
BIOSu.
Subsystém grafického výstupu
AGP Aperture Size (Graphics Aperture Size, Graphics Win Size)
Velkost
adresního prostoru AGP karty je často předmětem mnoha
diskusí. Jedná se ve své jednoduché
podstatě o podobný případ jaký má
vliv velikosti "swap" souboru virtuální
paměti ve Windows (čím více máte operační
paměti, tím je nárok na velikost "swap-file"
menší a naopak). Aperture se dá nastavit velikost
PCI paměťového prostoru pro grafické operace
spojené s ukládáním textur do
videopaměti. Dnešní moderní grafické
akcelerátory bývají běžně vybaveny 128MB
paměti, ty modernější pak 256MB a brzy přijde i doba,
kdy standard bude 512MB paměti.
Na internetu
možno vyhledat mnoho doporučení (1/2 operační
paměti) a jednoduchých i poměrně velmi složitých
vzorců (zahrnujíce koeficienty typu čipové sady,
grafické karty, procesoru, apod.) pro výpočet
ideální velikosti. Prověřené hodnoty jsou
nejčastěji uváděny 64 a 128MB.
Doporučení
: 64MB, 128MB (která udělá více v 3DMarku tu
si ponechte ;.-)
AGP Mode (AGP xx Mode, AGP Capability)
Tato funkce
zapíná a vypíná mód přenosu
(AGP Transfer Protocol) AGP karty. O tom jaký typ podporuje
vaše grafická karta se dozvíte v její
specifikaci, nové AGP grafiky mají všechny AGP8x.
Pokud máte položku AGP Capability, vězte že se
jedná o desku s podporou AGP8x, která umí
zpětně přepnout do "pomalejšího" režimu Vaší
grafické karty buď manuálně (zvolením 1x,
2x, 4x) nebo automaticky (AUTO). Časem stejně přijde PCI
Express a celá rošáda okolo grafik a přenosových
protokolů bude trochu jiná.
Doporučení
: Zapněte protokol dle vaší grafické karty.
AGP Fast Write
Stejně jako
o velikosti AGP Aperture tak i o Fast-Write a jeho
vhodnosti/nevhodnosti či efektu/neefektu na výkonnost se
vedou vášnivé debaty. Teoreticky zní
metodika F-W velmi opodstatněně, neboť se jedná o
zrychlení operací CPU - AGP bez nutnosti zapřahávat
do procesu operační paměť. Ač to zní sebelépe,
mnohé testy prokázaly, že valný praktický
význam na grafický výkon AGP nemá, ba
naopak někdy může mít i účinky zcela
neblahodárné.
Doporučení
: Zapnout, benchmarkovat (např. 3DMark), vypnout, benchmarkovat.
Lepší si nechat :-)
AGP Clock : CPU Clock (AGP Clock / FSB Clock, AGP Ratio)
Zvyšování
FSB frekvence sběrnice logicky zvedáte i pracovní
kmitočty všech zařízení, které mají
svou pracovní frekvenci odvozenou od FSB. Standardní
hodnota AGP hovoří o 66MHz a i když mírné
přetaktování snese, není to nic
světoborného. K umírnění AGP a držení
jeho hodnoty okolo 66MHz slouží stejně jako v případě
DRAM Ratio koeficient (násobitel, dělitel, multiplikátor)
AGP. Ten se dá většinou měnit v rozmezí 1/1,
2/3, 1/2, 2/5. Platí stejná matematika jako v
případě DRAM koeficientu, tudíž si lehce sami
vypočtěte kolik je Vašim overclockerským choutkám
třeba, v opačném případě zvolte AUTO, pokud FSB
úmyslně nezvyšujete.
Nutno
poznamenat, že na oficiálních pracovních
frekvencích si při volbě AUTO koeficient mění
podle toho, kolik je zapotřebí, aby byla udržena 66MHz
frekvence na AGP. Např. pro FSB 100MHz to je 2/3, 133MHz FSB pak
násobí 1/2, 166Mhz má 2/5 a 200MHz bude
zřejmě využívat 1/3.
AGP Driving Control (AGP Driving Value, AGP Comp. Driving)
Povolení
této možnosti Vám umožní nastavit si
manuálně sílu signálu AGP, který
obsluhuje grafickou kartu. Praktické zkušenosti s tím
nemám, četl jsem jen spoustu nadávek v diskusích
a hodně varování, že zahrávat si z touto
hodnotou je opravdu jen pro hard-core ladiče (takové,
kteří místo latinky používají
strojový kód a vyjadřují se zásadně
v krátkých větách připomínající
binární algebru :-). Síla signálu je
určena v šestnáctkové soustavě (00 .. FF, nebo 0
.. 255 v dec.) a nominální AGP signál pracuje
s hodnotou 218 (DA). Zesílením signálu
zlepšíte přenos, teoreticky i kvalitu resamplingu
signálu. Podobnou položkou jako je Driving Value je AGP
Drive Strength, i zde se dá nastavit hodnota korekce
při poklesu pod nominální hodnotu signálu
(0-15 Dec.). Ovšem jak jsem řekl, já bych si s tím
raději nehrál :-)
Doporučená
hodnota : AGP Driving Control i Drive Strength - AUTO.
Další položky (mohou se i vyskytnout ;-)
AGP
Always Compensate souvisí podobně jako Driving
Control se sílou signálu. Jedná se o
dynamické zesilování během v případě
kolísavé kvality signálu a je rozhodně od
věci mít tuto položku povolenou.
AGP Read Synchronization
umožňuje synchronizaci datových vstupů do bloků z
datovými výstupy při čtení. Moderní
grafické karty (od dob GeForce) tuto možnost podporují
i když výnam na výkonnost systému má
pramalý. Zvolte Enabled.
AGP Master 1 W/S Write
při zapnutí umožňuje čtení dvou časových
cyklů najednou, proto je doporučeno tuto možnost využívat.
To samé platí i o AGP Master 1 W/S Read.
AGP Prefetch (AGP to DRAM
Prefetch) předpovídá integritu dat během
načítání dat z paměti (podobně pracuje i
předpovídání u CPU) a je vhodné
tento "predikátor" používat.
PCI/VGA Palette Snoop
souvisí s pevným a adresním vytvářením
palety barev pro jádro grafického akcelerátoru.
Jedná se o nastavení při používání
speciálních karet typu MPEG HW Dekóder,
který nemá vlastní VGA paletu barev
(většinou, jsou ale i dekodéry, které mají).
Ta se "vyčmuchá" (snoop :-) právě z
vašeho hlavního VGA akcelerátoru. Pokud nemáte
žádný takovýto podobný systém
v počítači, "čmuchání" vypněte.
Video RAM Cacheable
umožňuje kopírovat parciální operace z
videopaměti do rychlé vyrovnávací paměti
CPU. Dříve to možná stálo za řeč, dnes
je lepší nechat volnou L2 cache na procesoru a používat
už vyspělé paměťové řadiče na grafických
kartách. Tuto volbu vypněte.
PCI Delay Transaction
zajištuje kompatibilitu PCI specifikace 2.1. Hodně pramenů
hovoří o souvislosti se staršími ISA sběrnicemi,
nicméně "ověřené" zdroje toto spojení
dementují. Každopádně nové čipové
sady by měli mít zahrnutou podporu PCI 2.1 standardu,
proto zvolte Enabled, i když některé zdroje hovoří
o pravém opaku. Pokud vaše PCI zařízení
nepodporují PCI2.1 (což staré PCI grafiky nebo
zvukovky nepodporují) pak teprve zvolte Disabled.
PCI Dynamic Brusting
shromažďuje data do bloků a pracuje s nimi jako celky, což je
vždy lepší než "jeden-po-druhém"
metoda. Tuto možnost povolte.
PCI #2 Acess #1 Retry
určuje počet jestli BIOS bude pokoušet při selhání
opakovat zápis do sběrnice PCI, nebo zda-li řekne že
tento cyklus je špatný a předá k opětovnému
pokusu celou operaci CPU. Procento chybných pokusů zápisu
je vždy, nicméně několikerým opakování
se nakonec vždy podaří zapsat bez nutnosti znovu
zatěžovat CPU, který už může pracovat na něčem
jiném. Doporučuji tuto položku povolit, stejně tak i
jako podobně pracující metodiku PCI-to-CPU
Write Buffer.
Popisem
položek jsem samozřejmě nevyčerpal celou jejich škálu,
jen jsem se snažil vybrat ty důležitější a ty, které
se v obměnách vyskytují pravidelně. Těch jsou
opravdu mraky a jen jejich seznam pod sebou by vydal na extra
článek. V další části se podíváme
pěkně na další zajímavou věc a to na položky
nastavení práce s FSB sběrnicí,
elektrohospodářství (Power Managment) a jiné
vylomeniny, které mohou (a nemusí) v BIOS SETUPu
být.
|