FEIKO

Bloodywalk zimní sen 

Denní etapa aneb s vlkem vlčí stopou....

Strhávám ze sebe oblečení v podobě vlnitého plechu, aby se ke mě co nejrychleji dostalo alespoň nějaké teplo a zatímco ochotní organizátoři nám vaří litry čaje na zahřátí a připravují jídlo upadnu na židli u nejbližšího stolu, kde se na stole směje bábovka! To bude tady připravený erár pro trekaře... Ne ne počkám na polívku to je grunt! Pod frňákem nám přistanou hrnky s vřelým čajem aaaaa to je nádhera, kdyby to šlo přestanu hrnek objímat a rovnou v něm ty zmrzlý konce, které by se ještě před pár hodinama dali nazvat prsty vykoupu. Hrnek je ovšem malej. Je hele bábovka... NIC! čekáme na polívku... jak tak sedíme a čekáme mezi vlky popadne mě vlčí hlad, tak teda jeden kousek... a pak hned bude ta polívka...vteřina dvě a bábovka do mě padá rychleji než maso do jelita, aaaa to byla krása, tak ještě jednu.... už třetí eh ehm Staníku nedáš si taky....? a už je tu polívka shltnu co se do mě vejde. Žaludek se naplní a oko zrudne. Upířím okem červeným tak, že by Drákula blednul závistí se rozhlížím, kde padnu za vlast, je tu všude vcelku plno. Prohodím ještě pár slov se zbytkem týmu, něco ve smyslu: Musím jít okamžitě spát nebo umřu ve stoje!... a odploužím se za bar, kde je jediný volnější prostor k zalehnutí. Rozložím karimatku spacák a deku a je mě uplně jedno, že ležím přímo u pultu, kde se připravuje jídlo a pití pro všechny. Díky dlouhodobému tréninku z domova by mě probudila snad jen konvice vařící vody na hlavě... spím, okolo probíhá čilý ruch a mě je všechno tak krásně jedno, hlavně že jsme v teple..... 45? možná celých 50? minut spánku....a jsem vzhůru, čilá jako rybička protože mě už zase probudil hlad! Vstanu přesunu svůj pelech ke zbytku týmu, kde se mezitím vytvořil prostor a jdu vařit čaj, nooo nééé oni už taky vstávají :-) a dokonce i Matýsek! :-) Připravíme si čajík a jdu si sednout, sedíme proti dveřím a z venčí táhne nehorázná zima, FUJ! to mám jít jako zase ven? A hele bábovka!Uhejbám pohledem, konejším seč můžu, ale ta potvora se na mě zase směje. Tak ještě jeden kousíček a už se rvu jak křeček... zima je prostě převlečenej hlad. Sedíme a sledujeme jak nám ubíhá čas a prostor na start druhého kola se neúprosně zkracuje. Kde se vzal tu se vzal objevil se majitel bábovky, ech to nebyl erár ????! A sakra to se teda moc nepovedlo. Svojí pozici bábovkožrouta se snažím omluvit vlčím hladem, který by v té smečce ČSVček okolo mohl zabrat. Naštěstí původní majitel bábovky je buď velice sympatický mladík a nebo gentleman. S úsměvem mává rukou, že je rád, že jí nepotáhne z5 domu. UF! Byla výborná! vážně! a mě fakt zachránila v celku život, že pozdravuju manželku (recept by nebyl?:-))))

Bábovkový gentleman opouští akci a vyklízí nám prostor a tak se můžeme všichni rozvalit po stole a sledovat jak nám utíkají minuty a okolní trekaři startují druhé kolo a vydávají se ven do nelidských zimních podmínek... Se Staníkem i Michalem odpočíváme a hodláme časový prostor využít bezezbytku už kvůli chlupáčům, aby si odpočinuli všichni dostatečně. Po půl desáté už jsou všichni krom nás na trati a už i hlavní organizátor zkoumá zda hodláme jít vůbec dál a není zbytečné nám dávat mapu a instrukce. No to není zbytečné, my rozhodně jdeme ! Vyfasujeme mapu, rady k trati a začneme se soukat zpět do polosuchého oblečení. Matýsek doteď radostně pobíhal okolo a ve chvíli kdy mu Michal nasazuje postroj, je z něj invalida, prakticky okamžitě. Kulhá, tu na jednu nožénku tu zase na druhou ..(ještě dvě další má v záloze) postupně vystřídá kompletní repertoár všech čtyř noh a nám začíná být jasné, že tahat Matýska ven do toho mrazu by mohlo být o jeho zdraví. A tak se chudák Michal musí rozhodnout co dál. Zůstane na základně s Matesem a nás dvě slabé ubohé ženštiny opustí a nebo ponechá Matýska samotného a bude nám dělat bodygárda...varianta cé je správně. Kde se vzal tu se vzal našel se hodný Roman který nabídl pošťáčkoj psisko na výměnu. My vyvenčíme jeho Corinku a on nám pohlídá Matýska! Bezva! Michal jde do toho. Rychle posbíráme batohy, zkontrolujeme zda máme všichni GPSky, my se Staníkem vylovíme Fíčka a Dokýšadlo z auta a za vydatného sněžení vyrážíme v 10:15 vstříc dalším mrazivým kilometrům. Michálek vyfasoval Corinku, nádhernou fenku československého vlčáka, trochu rozdíl oproti Matesoj :-)

(Proboha Michálku dělej s tím něco, dyk ten Mates ti do rána uplně celej zvlčel !! :-)))

Corinka chvílema vláčí chudáka Michala kam potřebuje a nedbá na psovoda, spíš vede ona jeho. Jelito se prakticky okamžitě zamiloval a vymýšlí jeden milostný návrh za druhým zatím co Corinka je dáma a jelito přehlíží jak širé rodné lány. Kvůli katastrofálním sněhovým podmínkám i tady v Krkonoších vyrážíme na tuto etapu bez lyží a jde se nám o hodně líp. Razíme po silnici směrem na Hostinné, kde máme vyšplhat kopcem minisjezdovky na červenou turistickou a po ní budeme pokračovat přes Dolní Olešnici až do Mostku, kde máme další průchozí kontrolní bod. Kdo dojde v Mostku za most, posune se ve výsledkové listině z kategorie mrtvý do kategorie živý...No takže rozhodně musíme dojít minimálně tam. Cesta po červené je v celku nenáročná na orientaci, ovšem horší už je to se stavem cesty, na sněhu to klouže a udržet se na nohou bývá chvilkama celkem velké dobrodrůžo. Proběhneme po silnici až do Mostku a hned se citíme lépe všichni plní života živé kategorie. Další kontrolní bod je kopec Zvičina. Nikdy jsem nebyla na Zvičině a vždycky jsem se tam chtěla strašně podívat! Je kolem poledne a zbytek týmu sdílí moje nadšení, že razíme na Zvičinu. Asi taky netuší jakej je to kopec! Pokračujeme tedy po červené, směrem na Horní Brusnici a míjíme jednoho z posledních trekařů, který se vrací na základnu. Michálek nám se Staníkem pokládá nesmělý dotaz jestli si Corinka vezme jen pamlsek co se jí hodlá nabídnout a nebo to vezme i s rukou když už je to ten vlk...? No Michálku což o to, každého jiného by jsme uklidnily, že to je v pohodě, ale ty si přece jen ten pošťák a víš jak to ty psiska s tou poštou mají :-))) po naší instruktáži se Michal odváží, o ruku nepříjde a tím si definitivně Corinku získá, už je jeho, už se s ní nepřetahuje, ale ona sama ochotně plní jeho přání. Šplháme na Zvičinu, sněží ... fouká ... silnice klouže, začíná být zase zima, je kolem jedné odpoledne a žaludek by už zase jedl. Modlíme se, aby hospoda na rozhledně byla otevřená. Když se k ní doploužíme už máme celkem slušnou depku, ale hospoda nás opět zachraňuje je otevřeno! Bude jídlo! Ovšem psiska mají zákaz tak musí zůstat venku. Dáme jim něco k jídlu a vtrhneme do hospody. Stůl u krbu je volný, nasypeme se rovnou k němu, dáme sušit rukavice a bundy a začneme objednávat z jídelního lístku odshora dolů tak, že číšník skoro nestačí nosit. Po zhruba hodinové žranici a odpočinku se rozmýšlíme co dál. Organizátor Pavel nás ráno posílal na Pecku (což je další kontrolní bod) aby ten zimní sen byl fakt pecka a tak po týmové poradě směřujeme tam. Vyzvedneme psiska uvázaná u laviček se stolečkem, Fík i Dokýšadlo čekají způsobně pod stolem, Corinka sedí na stole :-) ty čsvéčka jsou fakt trochu jiný :-)

Ze Zvičiny musíme pokračovat dál směrem na Kal po červené, dle infa z domova jsou před náma už jen dvě dvojice  Helena s čsvéčkem Erikem, obživlá zombie alias mrtvá srna s Dingo a Frisky taky čsvéčka (jdou už mimo pořadí) a Honza Báča s neuvěřitelně sympatickým křížencem Berrym, pak náš tým Exotů a pak už NIKDO!?! hmmm jdeme dál na Pecku, červená se klikatí po loukách a polích, těsně před Kalem Michálek zaboduje a ušetří nás bloudění, páč si všimne značky, kterou bych dík začínající únavě jistojistě přehlédla. Prokličkujeme se obcí Kal a po silnici jednoduchou cestou po vrstevnici se přesunujeme na Pecku. Šlapeme mlčíme a je nám zima. Jelítko si cestu zpestřuje neustálím vyznáváním lásky Corince. Dělá na ní všelijaké cukrbliky a čím víc se jí dvoří tím víc se ona na něj xichtí, odvrací hlavu a čím víc jelito naléhá tím víc se tulí k Fíčkovi....hmmm ještě že jelito neumí počítat 1+1 jinak by šel dát Fíčkovi do držky rovnou... Začíná se šeřit a my procházíme pod Hradem Pecka, který je nám dobře znám z jarních výcvikových táborů. Přemýšlíme co dál jsme kousek za půlkou, za náma nikdo momentálně se nám jde docela dobře a tak ještě kousek popojedem :-) třeba do Staňkova to je po silnici po modré, Michále opět boduje a všimne si značky, která by se dala lehce přehlédnout protože se už stmívá. Nasazujeme čelovky a šlapeme dál, mráz polevil a tak se jde docela dobře, jen se nesmí dlouho stát.  Projdeme Staňkovem a můj návrh byl vrátit se po modré na červenou po které jsme již šli směrem sem. Většinou je po silnici a v případě ,že už nebudeme moct nebyl by problém nechat se odvést. Přítel na telefonu ovšem radí na červeném vrchu u vysílače uhnout z modré a že nás provede nejkratší cestou do Borovničky po neznačených cestách lesem....hmmm dobrá. Vlezeme do lesa kde se míjejí snad desítky různých lesních stezek a cest a natrefit na tu správnou je nepředstavitelný problém. Motáme se v lese jak vítr v bedně, psiska si začínají lehat, je nám zima a co rozhodně vím je, že odtud nás nikdo neodveze páč by nás ani nenašel! Začínám být lehce hysterická a dobře míněná porada přítele na telefonu se z mého úhlu zmrzlého pohledu mění na ostrou pracovní debatu.... no nemaj to se mnou doma lehké fakt né. Moje definitivní rozhodnutí je, že lesem po neznačených už rozhodně nepůjdem. Hledáme zelenou značku, kterou naštěstí najdeme a prokličkujeme se do Borovničky.

Přejdeme hlavní silnici a nejkratší cesta do Ždírnice je přímo rovně za autobusovou zastávkou, takže už zase kráčíme po neznačené, tuhle naštěstí natrefíme rychle a snadno a jsme opět na modré je kolem páté hodiny večer, jsme na silnici a rozhodujeme se co dál. Rozpolcená osobnost by na jednu stranu chtěla už být v cíli a teple (za náma už stejně nikdo není a poslední tým před námi není šance ani dohnat natož předejít, v pořadí by jsme se tedy nikam nepropadli ani neposunuli a druhá část našeho já našeptává pokračovat v načaté akci). Další cesta vede po silnici a tak se rozhodujeme, že ještě kousek popojedem, když tak si nás tu lehce vyzvednou. Je zima prší s deštěm, silnice se klouže, psiska ale šlapou naprosto parádně a chytili všichni druhej dech. Tak šlapeme i my směrem na hlavní silnici mezi Dolní Kalnou a Horní Olešnici.  Je tma a ve světlech čelovek, které už zase díky mrazu pohasínají se přesouváme po hlavní silnici a rozhodujeme se co dál. Staník si zrovna prožívá krizovku, pošťáček mlčí a psiska neprotestujou. Máme válečnou poradu, je teprve  kolem sedmé večer a před náma už jen poslení kopec přes Slemeno  a pak už jen seběhnout do Prosečného..?! Ani nevím jestli Staník kýve, že pokračujeme tedy dál a nebo se snaží sklepat sníh z hlavy, dáváme se do kroku a pokračujeme Slemenem do kopce. Okolo nás jezdí auta, na silnici je neskutečná mazačka a nohy ujíždí na všechny světový strany.  Ruku mám stále na telefonu a jsem připravená zavolat odvoz jakmile kdokoliv z nás už nebude schopen jít dál, ať člověk nebo pes. Zatím co si tak přemýšlím, nemohoucí Staník mě do kopce předbíhá a já mám pocit, že skoro běží. No jako a to tvrdila, že nemůže? Jak to vypadá když může? Já s ní totiž nejsem schopná držet krok a to jsem si doted myslela, že můžu :-))) hmmmm Michálek s Corinkou šlape a mlčí. Bože ten kopec je neskutečnej! Dlouhej, strmej, strašně se vleče a vůbec to neubíhá. Projíždějící auta stříkají sněhovou břečku na nás a jelitu vlítne sníh se solí do oka. Asi ho to chudáka pálí a třepe hlavou o stošest, tak se mu snažím vytřít oko čistým sněhem. Přehoupneme se přes vrchol kopce a před náma už jsou vidět světla z Prosečného a Hostinného. Dle infa z domova, jsme poslední závodníci na trati a ostatní už dorazili do cíle. Nám zbývá rovinka k mostu a pak se prokličkovat Prosečným. Rovinka k Mostku je nekonečná, má víc jak dva kilometry. Stále sněží ruce mám zmrzlé tak, že už ani nevím jestli je sebou mám a neležej někde na Zvičině. Přejdeme koleje a odbočíme z hlavní směrem do Prosečného. Zbývá nám poslední kiláček či dva, zbytek týmu včetně mě začíná věřit, že už tam opravu budem!  Radost, kterou máme, když spatříme v dálce věž kostelíčka u kterého je základna je neskutečná, přestává nám být zima a už nás ani nebolí nohy je kolem deváté večer. Tak jak se posouváme směrem ke kostelíku někdo posouvá kostelík před náma a chce, aby jsme si tu závěrečnou rovinku opravdu užili :-) Na konci poslední rovinky už vidíme náš uvítací výbor, hlavního organizátora, taky Romana, který vyhlíží svoji Corinku. Michal se nemůže dočkat až zase uvidí Matýska. Je devátá večerní a náš zimní sen se právě začíná chýlit ke svému konci. Užijeme si velký aplaus v hasičárně a odvedeme Dokýšátko a Fíčka do aut  a jdeme se NAJÍST!  Cílová euforie přetluče mokré oblečení, zmrzlé nohy i ruce a vlčí hlad. My jsem to fakt došli celé!!! A už se o nás opět perfektně stará hlavní organizátor s celou rodinou a tak čajíčkujeme, guláškujeme i na likér na oslavu došlo ..hmm bábovka není :-)) Matýsek z nás všech a hlavně z Michala má druhé svátky vánoční. Než se vzpamatujeme je tu vyhlášení, skončili jsme na 3-5 místě. Z 29 přihlášených týmu a z 21 statečných co vyrazilo na trať nás celou trať absolvovalo jen 5 týmů z toho 3 byla naše Exotická banda :-) Hned po vyhlášení zalehneme a ač kolem nás probíhá hlučná zábava okamžitě usínáme. Přibližně ve 2:45 zvoní budík...Staník jde do práce :-)))))))

Tady pár foteček co zvládl vyfotit Staník, Díky moc za ně! Já foťák ani nevytáhla a kdyby jo tak už jsem asi bez prstů...

Omrzliny prstů pár dní po akci: