Fotbálek

Deco

Je to někdy patálie s těmi přezdívkami. Spousta jich vzniká spontánně, některá "umělecká" jména se rodí celá léta, a jiná se dokonce mění. Jak se objevil Deco, to je ovšem záležitost pro jazykozpytce.

První slabika vznikla tím, že malý Luis vyrval páteř svému zcela nebrazilskému příjmení Anderson. Jako De byl znám mezi kumpány v Nacionalu. Jenže krátce hostoval v Corinthians a tam na něj volali Cuzinho (což je něco jako Kecálek). Když pak opouštěl Sao Paulo, nechal si z tohoto přízviska naopak začátek a konec, a tak byla na světě slabika druhá. K dalším úpravám zřejmě už nedojde. Alespoň do příští změny občanství.

To je samozřejmě nadsázka, až do konce kariéry tenhle nevysoký fotbalista určitě zůstane Portugalcem. Hrát za jinou zemi by mu FIFA beztak nedovolila a on je vlastně na začátku své reprezentační etapy. Budou to teprve dva roky, co se jako pětadvacetiletý dočkal debutu v národním dresu. Kanárkový však nebyl, i když jiní mu v nich při tom asistovali. Bylo to v Portu, a než si přes hlavu poprvé přetáhl lesklé triko v karmínové barvě, musela se stát velká spousta věcí.

Především bylo nutné, aby se naučil rychleji běhat. Ani v Brazílii, kde se odjakživa víc cení technika a umění kopat do míče, ho dlouho nechtěli vzít do družstva. A když ho přijali, nejeden trenér měl o potíž postaráno. Každý z nich vymýšlel způsob, jak svého jinak skvěle obdařeného svěřence donutit, aby se trochu hýbal. Odpovědi byly pokaždé variantou téhož: "Jsem na hřišti jako atlet, nebo jako fotbalista?"

Malý De a pak i De-teenager přiměl svými výroky víc lidí zakroutit hlavou. A někdy mezi vytáhlými spoluhráči vypadal spíš jako maskot než jako někdo, kdo jim bude řídit hru. S úvodním hvizdem však opravdu jako by vyrostl. Napoleonský styl mu vydržel až do dospělosti. Když některý z útočníků nepochopil jeho přihrávku a nedostal se k míči, raději se na něho ani nepodíval. Zcela jistě by se dočkal ironického zašklebení, a to nikdo z nich neměl zapotřebí.

V každém případě se Decova hra natolik vymykala průměru, že si ho v Nacionalu vyhlédla konkurence ze slavnějšího sousedního celku Corinthians. To už se Cuzinhova hvězda drala nahoru. Vzdor jepičímu životu této přezdívky se její nositel snažil, aby se na ni nezapomnělo. "Teď něco uvidíte," zakřičel na fanoušky, když se na něj jako na posilu přišli podívat. Černých a bílých pruhů si však moc neužil. Už o něm věděli vyhledávači talentů z Benfiky Lisabon.

Onen historický duel se odehrál 29. března roku 2002. Na soupisku portugalského výběru kopírovací mašiny poprvé načítaly krátké jméno Deco. Tehdy ještě mezi náhradníky, ale mezi jedenáct aktivních mužů se čerstvý reprezentant ve druhém poločase přece jen dostal a své teď už bývalé krajany řádně nadzvedl. Bývalé, protože už byl víc než měsíc Portugalcem. Kdo by si to byl pomyslil pět let předtím, když ho v Benfice odložili... Mohl se stát jedním z tisíců jihoamerických talentů, jež po vylodění na "starém" kontinentě nenaleznou cestu temným předivem neznámých poměrů, vztahů a zvyklostí. Mohl se plácat v nižších soutěžích, třeba i na fotbal postupně zanevřít, nebo se jako jiní mladí hoši vrátit domů a zkusit to zase příště. V Alverce na to opravdu pomýšlel.

Ano, protože Lisabon mu souzen nebyl. Nikdo nebyl zvědavý na zatvrzelého Brazilce, který dává najevo, jak všechno ví líp než druzí, a přitom je mu zatěžko rychleji popoběhnout. Krušný ročník 1997/98 byl tím nejlepším lékem na jeho velkohubost, pobyt ve druhé portugalské lize mu dal prohlédnout. Viděl v ní hrát spoustu Brazilců a dalších Jihoameričanů, jimž nechyběl fotbalový um, ale srážel je totální nedostatek vůle na sobě pracovat. To by přece on svému talentu nemohl udělat! Musel zpátky!

Jeho cesta se zaklikatila do Salgueirosu. V tamním Sport Comércio se definitivně srovnal. "Vrátil jsem se," oznámil na malém stadionu na okraji Porta. Přesídlení do metropole severní části země bylo pro jeho kariéru rozhodující. Zůstal zde, jen po půl roce začal vůz řídit z domova na tréninky opačným směrem. Jeho umění začalo zrát jako dobré víno, nejsytější ze všech portských vín, na stadionu Das Antas. Supermoderní Dragao se v té době ještě ani nestavělo, zatímco jeho předchůdce zažíval před zbořením jeden z posledních svátků. A vřel. Ronaldinho z penalty vyrovnal na 1:1 a tato událost vymazala z paměti většiny přítomných, že jen několik okamžiků předtím odešel ze hřiště Sergio Conceicao a místo něj se do sestavy Portugalců zařadil Brazilec. Tedy úředně už bývalý. Ale všichni v ochozech do posledního ještě týž večer dostali příležitost všimnout si ho a oslavit ho jako hrdinu. Byl to Deco, kdo po dvaceti minutách pobytu na hřišti vsítil vítěznou branku.

Od té doby chyběl už jen třikrát a loni v červnu potřetí v kariéře nastoupil v základní sestavě. Trenér Luiz Felipe Scolari se rozhodl v pravý čas. Po prohraném vstupu do mistrovství Evropy zpřeházel rozestavení a svého krajana nasadil do středu hřiště ihned. Byl to právě Scolariho příchod k portugalské reprezentaci, co hodilo poslední závaží na správnou stranu. Big Phil dal jasně najevo, že mu dá šanci, a tak se Deco rozhodl změnit si občanství.

Portugalsko to potřebovalo. FC Porto krátce před evropským šampionátem završilo v německém Gelsenkirchenu své překvapivé tažení za ziskem trofeje z Ligy mistrů. Jistý chytrý muž jménem José Mourinho přišel v lednu 2002 z provinční Leirie v době, kdy Porto evidentně hledalo další směr. S novým trenérem nabralo ten nejsprávnější a totéž se stalo s Decovou kariérou - ta zamířila strmě vzhůru.

S rostoucím počtem trofejí a s nafukující se slávou se Decovi vrátila odvaha říkat nabubřelé věci. "Chci hrát v klubu, který mi umožní stát se nejlepším fotbalistou na světě. V Portu už tuto možnost bohužel nevidím," mudroval zároveň s tvrzením, že půjde nejspíš do Chelsea. To se nestalo, zakotvil v Barceloně, ale dost možná, že to byla ještě lepší volba. Alespoň podle toho, jak se pod jeho taktovkou katalánský velkostroj rozehrál do nejvyšších pater harmonie.

Taky si řekl o Zlatý míč, protože kdo taky loni jiný, že? Inu, dostal ho Andrej Ševčenko, ale jestli se Barca v Champions League dostane daleko a doma získá mistrovský titul, i letos ta šance bude. Deco sám to slíbil. "Věřte mi. Přicházím, abych vyhrával," pozdravil všechny fanoušky už na barcelonském letišti a měl pravdu. S Barcelonou vyhrál dvakrát mistrovský titul a k tomu Ligu Mistrů.