Litovelský Otvírák 2013
Na den otevřených dveří Litovelského pivovaru, který se konal v sobotu 10 srpna tohoto roku jsme byli vyzváni našim bratrem a energetikem, výše zmíněného pivovaru, Jaroslavem Honem pro profesionální výpomoc. Požadoval po nás, abychom prováděli v tento významný den požární hlídku po celou dobu konání akce. Nic jsme stejně neměli v plánu,....nikde nehořelo a tak jsme podali pomocnou ruku. A aby to nedopadlo tak jako v té písničce „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pííívo, pivo, pivovárek shořet nechali........“,vyjeli do boje ti nejpovolanější a to velitel zásahové jednotky Čestmír Prudký, jeho zástupce Jiří Švestka, bývalí velitelé družstva Tomáš Řezníček, Ivo Hanzlík a bratr Laďa Langer.
Ráno pršelo jako z konve a tak nám to na náladě moc nepřidalo, ale vše spravila cestou malá přestávka a káva vypitá u benzínky poblíž hospůdky “U křepelky“.
Úderem osmé hodiny, jak bylo domluveno, jsme stanuli před bránou pivovaru a vyčkávali příchodu
V praxi to vypadalo tak, že jsme se po podepsání prezenční listiny rozutekli k místním stánkům se snahou se co nejdříve seznámit s místní obsluhou a ukecat slevy produktů s ohledem na naše pozice požárních preventistů, ale všude jsme narazili a byli nepochopeni. Kde na nás brali jen trochu ohled, byla obsluha závodní jídelny, kde nám bylo poskytnuto trochu lidského porozumění za úplatu,... a to lístek vydaný u okénka. Ale to až posléze.
„Nic na plat,....musíme na plac“ zavtipkoval jsem a vyhnal ostatní členy z vyhřátého příbytku, zřízeného pro obslužný personál, ven do nepohody.
„Musíme se rozdělit do skupin a pomalu procházet celý areál ať jsme těm lidem taky trochu na očích“ mudroval jsem tak dlouho až jsem zůstal ve skupině úplně sám.
Tomáš s „druhým najvyšším“to vzali vpravo, Ivo s Laďou vlevo a já to vzal středem, ... ke stánku s bramborákem.
„Co?“, „Padesát korun?“ „Vy si děláte srandu,... ne?“, ale nic mě to nebylo platné a musel jsem s „pajdou“ ven. „Tak tady mě vidíte naposledy“ breptl jsem a zasedl ke stejně nespokojeným strávníkům.
Počasí se na rozdíl od prodejců umoudřilo a slunce zalilo svými hřejivými paprsky nádherně vyzdobený pivovarský areál, ... a to úplně zadarmo! Do černých hasičských mundůrů se opřelo tak razantně, že jsme museli jít do triček. Vypadali jsme v okamžiku, jako Klabzubova jedenáctka v omezeném počtu. Někdo „kopal“ za Magistrát města Olomouce , někdo za „profíky“ ,jenom já za SDH Radíkov. Příště musíme sladit barvy i nápis na dresu, pomyslel jsem si v duchu a vykročil do zástupu lidí, který s postupem času nabíral na síle a objemu.
Průzkum terénu se stále více podobal uzavřenému kruhu, kde ve středu našeho zájmu čepovali stánkaři výborný chmelový mok. Na jediném místě jsme měli možnost ochutnat všechna klasická piva i některé očekávané speciality a to polotmavý třináctistupňový „Litovelský Gustav“. Pro mě byl ale stejně nejlepší „Kvasničák“.
„Kolik máš zásahů?“ bodoval při jedné z diskuzí očividně dobře naladěný „druhý najvyšší“.
„Co máš na mysli Jirko?“, ptali jsme se dychtivě, očekávaje jeho vyšperkované a choulostivé důvěrnosti z ataků při průchodu špalírem příchozích krásek. A že jich bylo!
„U těch makrel,...tam dole hořelo,.. .tak jsem jim to uhasil“, vysvětlil stroze a tím utáhl uzdu naši bujné fantazie.
Byl čas oběda a my pomýšleli na již dříve avizovaný vepřový řízek se štouchanými brambory.
Loudavým krokem, ve stavu stálé bdělosti a ostražitosti, jsme směřovali k jídelně.
Jako první doběhl Laďa a my ostatní za ním v těsném závěsu.
Po menší tlačenici u výdejního okénka bylo všem naloženo, dle firemní zvyklosti, a my mohli spokojeně zasednout za právě vítězem přistavený stůl.
„Musel jsem jim tady udělat trochu změnu v zasedacím pořádku!“pronesl s úsměvem a řízkem ve tváři „náš“ Laďa za velké nevole nově příchozích. Kdo pozdě chodí, ........?!
Odpolední průzkum terénu nám i všem přítomným milovníkům piva zpříjemňovali různé hudební skupiny všech možných stylů a žánrů od pop-rockové kapely Turbo přes Katarínu Knechtovou až po revivalové kapely Kabát a Metallica. Nemohl chybět ani frontman kapely Leaders Kamil Střihavka a moravská kapela Stracené ráj. No prostě bylo na co koukat až do pozdních večerních hodin. Ale to bych předbíhal.
Po deseti hodinách úmorné pochůzky po areálu, když už nohy těžknou a nervy jsou na pochodu, mi se slovy„Ty vole,...hasiči z Radíkova!“ přistála v jednom okamžiku na zádech ruka takovou silou že mi vyrazila dech a z pusy právě přikusovanou grilovanou klobásu.To už jsem „startoval“ a při otočce, loktem ztrestat útočníka,vidím rozesmátý obličej mého šéfa z práce?!!
„Tak tebe,...... tebe bych tady nečekal“ polkl jsem na prázdno, připažil a rychle vychladl.
„Pojď na panáka“ pokračoval vytlemený kolega s takovým přesvědčením, že jsem neodolal a jednoho do sebe „kopl“ se slovy „Ale obracet to nebudu, ...jsem ve službě!“ A tím jsme se rozešli.
Po tomto „zážitku“ jsem raději navlékl bundu a tím zase získal výhodnou anonymitu. Ostatní členové požární hlídky měli podobné zážitky s náhodnými návštěvníky z řad svých kamarádů, ale nikdo si nestěžoval?
Po večeři, ... „guláši s pětima“, jsme stále častěji atakovali stanový přístřešek zřízený pro významné hosty a sponzory celé akce a protože ani nás nikdo nevyhodil, mohli jsme zadarmo plnými doušky vychutnávat vzniklou atmosféru, a to nabízené tekutiny s nepřeberným množstvím různých pochutin. Pod jednou střechou jsme mohli poklábosit s ředitelem pivovaru nebo třeba s trenérem Petrem Uličným, zvaným též Jonn (čti Džon), který byl přizván v rámci akce k naražení slavnostního pivního sudu a tak přestřihnout pomyslnou stuhu k započetí letošních oslav.
Zůstalo ale jenom u toho, že jsme je mohli spatřit.
Noc byla ještě mladá a my začali pomýšlet na ústup z pozic, ale ještě byla před námi poslední atrakce večera a pro nás hasiče docela stěžejní. Byl to slavnostní ohňostroj.
Zaujali jsme předem stanovené pozice za komínem a čekali co se bude dít. Toto byla ta chvíle, pro kterou jsme byli přizváni abychom zúročili své dovednosti,... v případě zahoření!
Úderem jedenácté hodiny večerní začalo to pravé peklo. Za hudebního doprovodu vylétávali v různých intervalech světlice, které vytvářely, na měsícem prozářené obloze, nevídané obrazce. Hukot petard a rachejtlí předčilo naše očekávání a my nevěřícně civěli na rozzářené nebe. Prostě paráda.
Po deseti minutách vše ustalo a my mohli pomalu vylézt ze skrýše. Odpalovací rampy a celé blízké okolí bylo poseto zbytky papírových svitků, které jen stěží připomínaly zaniklou zábavnou pyrotechniku. Z některých se sice ještě kouřilo, ale žádné nebezpečí ze zahoření už nehrozilo. Bylo po všem. V jednom okamžiku se nám sice zdálo, že hoří střecha staré kotelny a začali panikařit, ale Jarda nás uklidnil, že je to sušička chmele a že to není kouř ale pára. To se nám ulevilo!
„Ještě si dejte pár koleček po place a jedeme domů“ sliboval jsem a zalezl do hasičského auta natáhnou chvilku bolavá záda. Zbytek vyrazil do víru velkoměsta, ...tedy velkopivovaru.
Prodejci pomalu začali balit svá „fidlátka“, rozebírali provizorní příbytky a s rozžhavenými uhlíky z umaštěných roštů si nedělali žádné fraky. Fik to sem, ... fik to tam až začala hořet suchá tráva jen pár metrů od našeho vozu.
„No to snad nemyslíš vážně!“ okřikl jsem pohlavkem jednoho z uzenářských tovaryšů a začal hasit lopatou vzniklý požár s hřejivým pocitem na duši, že jsem s „druhým najvyšším“ vyrovnal skóre.
To už přicházeli ostatní mušketýři s igelitkou napěchovanou zbožím s minimální dobou trvanlivosti.„Něco pro děti na snídani.“ výmluvně pronesl Tomáš.
„Proč jste jen tři?“ ptám se jak Jára Cimrman Alexandra Dumase. „Kde jste nechali Jirku!?“
„Přitočil se tam k fešné cukrářce a doprodává s ní za pár grošů zbylé sladkosti, ... a tohle všechno nám vnutil.“„No nekup to!“s úsměvem odpověděli jako jeden muž z reklamy.
„Tak v tomto je nedostižný“ utrousil jsem a začal shánět Jardu k povolení odjezdu. Během okamžiku jsme dostali souhlas opustit střežený úsek a vycouvat ze vrat. Cestou jsme ještě naložili našeho „cukráře“ a projeli již skoro vylidněný areál. Na ulici lemovanou bílými závěji z plastových kelímků se snášela mlha prosycena pivním oparem z právě ukončených letošních oslav.
Byla to ale fuška!
Konec dobrý, všechno dobré jsme si řekli všichni po příjezdu do místa naší dislokace a využili toho, že ještě svítí okénko v bistru „U Jacka“a spěchali na jednoho lahváče.
Bylo 11. srpna, dvě hodiny ranní.
Zapsal:Prudký Čestmír velitel ZJ