Oslava 120ti let založení Sboru dobrovolných hasičů v Olomouci-Chválkovicích.
Oslava 120ti let založení Sboru dobrovolných hasičů v Olomouci-Chválkovicích.
Počasí sice nebylo nic moc, ale termín 25.května byl již stanoven a tak náš starosta Mirek Nemrava se svým „parťákem“ Sámerem/Miloš Lisa/, jeli autobusem v ranních hodinách pozdravit naše bratry do Chválkovic na jejich slavnostní schůzi.
„To bude horor,....nevím jak to zvládneme v tom dešti“ utrousil starosta poznámku na rozespalého přísedícího.
„Mě to nevadí, já mám po noční a tak se aspoň trochu proberu“ podotkl zívající Sámer.
Konání slavnostní schůze bylo přichystáno v místní Sokolovně, takže vrtochy počasí neměly na zdárný průběh slávy žádný vliv. Vše by probíhalo ve vší počestnosti až do jejího ukončení, nebýt zdravice našeho delegáta Mirka, který svým projevem troch rozčísl pozornost naslouchajících a s blahopřáním stálého a pevného zdraví utrousil i poznámkou k právě odsouhlasené stavbě, nové Hasičské zbrojnice, která bude stát poblíž místního hřbitova.
„No,.....aspoň to budete mít kousek“,......a v sále to jen zahučelo.
Na tento morbidní zásek nebyly skoro žádné reakce až na hrozícího starostu místního sboru Bernarda Šafaříka ml. „To si ještě spolu vyřídíme!“ křikl, ale k ničemu nedošlo a všichni delegáti odcházeli po skončení slavnostní schůze ze Sokolovny bez úhony.
Na slavnostní průvod obcí byli přizváni na odpoledne další naši bratři. Velitelé Čestmír Prudký a Michal Titz s řidičem našeho zásahového vozidla Ivošem Hanzlíkem a bratrem Tomášem Řezníčkem v doprovodu svých dvou synů, Mirka a Honzika.
„Všude vlhko jako v prádelně,....a v Sokolovně Sahara“ vítal roztrpčeně nově příchozí starosta.
„Ani napít nám tam nic nedali“, neustále protestoval.
„Co kecáš?“řekl jsem mu s údivem při pohledu do sálu kde se stoly prohýbaly pod pet lahvemi Mattoni.
„To mi nedělá dobře! To já nepiju!“ odpověděl suše. Všichni jsme to přešli mlčením.
„Na můj povel, za mnou trojstup nastoupit!“ vyzval k nástupu do průvodu všechny zúčastněné, velitel Hanáckého okrsku Petr Spáčil zvaný též „Peca“.
Pod taktovkou kapelníka orchestru „Dolanka“ zazněly první tóny pochodové písně a celý úhledný trojstup se dal do pohybu. Uprostřed Selského náměstí u památníku TGM položili, starosta místního sboru spolu s dívkou oděnou do hanáckého kroje, upomínkový věnec. Po této pietní vzpomínce se celý průvod přemístil, pochodovým krokem, na hasičské hřiště kde měly probíhat další části oslav.
„Dvakrát rum“ křikl přes plot směrem k výdejnímu okýnku již očividně dobře naladěný „žíznivec“.
Sotva dozněly poslední zvuky kapely, bylo před stánkem plno.
O překot a v jednom okamžiku se většina přítomných dožadovala pochopení s jejich utrpením a žadonila rychlé doplnění tekutin. Mezi prvními byli i naši dva pionýři.
Stačila malá půlhodinka a všechno bylo jinak. Mirek se Sámerem v družném rozhovoru s místními bratry, pěli ódy nad vydařenými oslavami a to že prší jako z konve nebrali ani vážně.
My ostatní seděli pod novým stanem zakoupeným Magistrátem města Olomouce a popíjeli si v klídku svou vražednou kombinaci lihovin,....pivo a rum! Až na řidiče, ten nuceně abstinoval.
Celý sportovní areál byl krásně upraven pro konání tak významné akce místních hasičů. Z jedné strany byl lemován stanovišti „první pomoci“, tím myslím stánky s různými pochutinami a z druhé zase lavicemi a stoly přistavenými pro potencionální návštěvníky.
Na konci hřiště se dmuly gumové atrakce, skluzavka a skákací hrad, které se nabízely mladším návštěvníkům k ukrácení dlouhé chvíle za pár desetikorun.
„Kluci doufám že nebudete pochtívat,...doma máte trampolínu“ umravňoval svoji omladinu táta „Řezňa“ až do té chvíle než zjistil že je prohlídka hradu v rámci akce zadarmo.
„Kde je Sámer“ zbystřil jsem a zaměřil jedním okem jeho místo které zelo prázdnotou.
A to už jsem ho zbliknul na place. V zátiší s TOI TOIkou, předváděl na hasičské kladině přihlížejícím dětem sestavu, za kterou by se nemusela stydět ani gymnastka Věra Čáslavská v době své největší slávy a to ještě s cigaretou přilepenou na rtu jako vlk z Večerníčku „Jen počkej,zajíci“.
Po skončení produkce sklidil zasloužený potlesk a v tichosti zmizel na latrýně. Prostě borec!
My ostatní jsme se začali aklimatizovat a poohlížet se po okolí, se kterými bratry jsme se ještě nepozdravili a nebo nerozloučili, protože to vždy vyjde nastejno,......neobejde se to bez panáka.
Po chvíli už bylo jedno kdo sedí pod přístřeškem nebo je na dešti, všichni jsme byli nasátí jako houby.
„Tome, kde máš kluky!?“ptala se ustrašeně Daniela, maminka obou synů, po příchodu do stanu.
„Ale,....někde se Sámerem na skluzavce“ odpověděl ledabyle starostlivý otec.
„Sežeň je a jedeme domů,.....už toho máte všichni stejně dost!“ dodala pobaveně s pohledem po okolí.
V nejlepším se má přestat, jak zni známé pořekadlo a tak jsme neodmlouvali a jako jeden muž mířili k autům. Po rozloučení s místními i přespolními bratry jsme ještě naložili protestujícího Sámera a ujížděli k domovu.
Po příjezdu na základnu jsme to všechno ještě spláchli jedním „pěníkem“ u Edy a mazali domů.
Byla sobota,pozdní odpoledne,18.hodin.
Neděle 26.května,po obědě.....
„To jsme neměli dělat,.....čí to byl nápad?!“ vítal návštěvníky „nedělního odpoledne“ v místním stánku pobledlý starosta.
„Celou dobu piju v pohodě rum a závěr si nepamatuju,...to pivo muselo být zkažený,.....to mi neudělalo dobře!“. „Asi půjdu příště do tééé Mattonky!“
Zapsal: Prudký Čestmír