Hanácký okrsek se v Rusovcích opět neztratil - soutěž 2014
Rusovce 2014
Již popáté v pořadí vyjíždí zástupci Hanáckého okrsku za našimi bratry hasiči na Slovensko do Rusovců, aby podpořili svou účastí jejich krásnou soutěž v požárním sportu s historickou technikou. Za veliké podpory Olomouckého kraje a Magistrátu města Olomouce mohli vyjet v sobotu 28. června zástupci SDH Olomouc-Droždín a SDH Olomouc-Radíkov za hranice všedních dnů a navázat tak na úspěchy z let minulých,…co se mezinárodního umístění týče.
S heslem „My vám ty medaile přivezeme“ vyjeli v ranních hodinách od radíkovské Hasičské zbrojnice manželé,Klárka a Laďa Langerovi,Zuzka a Pavel Snášelovi s řidičem Pavlem Hudcem a „velitelem vozu“ Čendou Prudkým vstříc tušeným nevšedním zážitkům.
Po menší povinné zastávce v Olomouci-Droždíně, kde nám předal velitel Hanáckého okrsku Petr Spáčil své instrukce, jsme mohli po„nalodění“místních bratrů vyjet k vysněným úspěchům. Řidič Franta Konečný se starostou Milanem Brablíkem v popředí, vyrazili tak rychle až to přísedící ve „dvojce“ Pepu Prášila,Tomáše Tichého a benjamínka Vlastíka Švece vyděsilo. Během pár okamžiků jsme touto svižnou jízdou stanuli ve dveřích břeclavské čerpací stanice abychom doplnili pohonné hmoty a nasytili prázdné žaludky. Ještě štěstí, že byli mezi námi tací, kteří se na tuto cestu vybavili pochutinami vlastní výroby a nenechali nic náhodě, protože ceny zde byly vyšroubovány značně vysoko. Po občerstvení převážně z vlastních zdrojů jsme usedli do aut a ujížděli k hranicím se Slovenskem. Profrčeli jsme tuto pomyslnou čárou na mapě která rozděluje „naše“ státy a zdárně se blížili k Bratislavě.
Něco málo po desáté hodině dopolední vcházíme s ostatními do poloprázdné hasičské zbrojnice přivítat se s organizátory XXVII. ročníka medzinárodnej súťaže s historickou hasičskou technikou. Kamarádi Viktor a Dušan, velitel a jeho zástupce místního DHZ nás přivítali s tím, že máme ještě dost času na aklimatizaci a můžeme se v pohodě uhnízdit v nedaleké zámecké zahradě. Místo ke krátkodobému pobytu si pamatoval náš zkušený řidič ještě z loňska takže času na vypití pár lahvových desítek bylo „habaděj“.Vykramovali jsme své sportovní náčiní, výčep a chladící zařízení z přívěsného vozíku,vykutáleli dvě bečky piva jako pozdrav z Moravy, vycídili půllitry a čekali na připojení k síti 230-ti voltů.
Místní sestry hasičky, Iveta s Lucií, zatopily v peci polní kuchyně takže se brzy začala v prostoru linout vůně domácí kapustnice, ale se slovy„Hybaj do průvodu,...už je čas!“nás odehnaly od kotle. Nasoukali jsme se do vycházkových stejnokrojů a ujížděli do obce provést potřebné oficiality s nahlášením do soutěže.
„Pravidla súťaže su vám jasné, takže móžeme pristúpiť k rozlosovaniu poradia“ pravil Viktor, který každému účastníkovi porady nalil 50 gramů dobré domácí pálenice a s jiskrou v oku dodal „Tak ať sa darý“. Po domluvě s ostatními veliteli jsme určili pořadí ke spokojenosti všech zúčastněných.
„Jsme devátí, takže máme dost času okoukat taktiku ostatních“ houkl Milan do houfu zvědavých spolubojovníků. Ale to už probíhal slavnostní nástup soutěžních družstev do úhledného trojstupu. Po předání hlášení se vše dalo do pohybu a celý průvod směřoval obcí, za nevšedního zájmu místních obyvatel, k zámecké zahradě kde mělo proběhnou oficiální zahájení. Při slavnostním nástupu pronesl pár hřejivých slov jak velitel soutěže Viktor Chalas tak i místní farář který zmínil jak je důležité vychovávat mladé lidi ke slušnosti a pomoci bližnímu svému a tím vyzdvihl chválihodnou práci místního sboru s mladými hasiči. Na konec vysvětil soutěž s přáním všeho dobrého. Hergot to bylo pěkné.
„Musíme naladit formu!“, a s těmi slovy jsme zmizeli do předem připraveného provizorního příbytku. Vše již bylo podle našich představ a na svém místě u výčepu. Naše netrpělivost se prokládala s nervozitou stejně jako vychlazená slivovice s teplým pivem s následkem mírného chvění v útrobách.
„Ivetko trochu tomu přidej,...nebo se tady asi po....!“prosil Čenda obsluhu u výčepu s útrpným výrazem ve tváři. Měl již přijít náš čas a vše se potvrdilo hlasem z ampliónu. “Na śtart sa pripraví Hanacko!“ Před vlastním útokem jsme si ještě nacvičili vítězný pokřik a vyběhli směle na plac. Při smotávání hadic, protože nářadí si musí každý nachystat podle svých zvyklostí, jsme doladili pozice, kdo bude v útoku, kdo u mašiny, kdo nasadí koš a kdo podá hlášení. Vše nám bylo jasné, vítězný pokřik sklidil potlesk a po podání hlášení hlavnímu rozhodčímu jsme stanuli na startovní čáře.
„Súťažné družstvo,....pripravtě sa,....pozóóór,...vpred!“ zněl jasný povel a my vypálili jako jeden muž. Klárka se Zuzkou vzorně rozvinuly útok za pomoci našeho velitele Milana, my silní zaklekli k mašině a Pepa namontoval koš,...no prostě paráda,...a na první pokus. S výsledným časem 49,12 vteřin jsme se usadili,v průběžném pořadí,na pěkné páté příčce. V mezinárodním měřítku jsme byli na špici až do příjezdu maďarského týmu z Dunakility, kteří se zdrželi při hašení požáru a svým kvalitním výkonem nás posunuli o jednu příčku zpět. Nevadí, snad to vyjde příště!
V konečném pořadí se jako první umístili místní borci z Rusovců, za nimi v těsném závěsu hasiči z Čunova a třetí bratři ze Sence s časy zhruba o 10 vteřin lepší než my, ale sedmá příčka nám byla odměnou. Sláva vítězům, čest poraženým,....a vo tom to je!
Ve stejném duchu se nesla závěrečná řeč velitele celé soutěže Viktora s přáním šťastného návratu všem přítomným sborům. Ještě před konečnou „bodkou“ za touto krásnou soutěží jsme předali všem družstvům upomínkové předměty. Olomoucké tvarůžky ve vražedné kombinaci s Litovelským ležákem brali všichni s povděkem. Hlasitým povelem „Pozor,...Rozchod!“ se vše ukončilo a pak už přišla jenom samá pozitiva. Výborná domácí kapustnica, studené pivo a parta správných nadšenců, kteří se chtějí pobavit za každou cenu i v těchto provizorních podmínkách.
„Laďo, dones mi prosím tě kytaru ať taky troch zabékáme“ pronesl Čenda, a tak se i stalo. Písničky z dob minulých i přítomných, napříč politickým spektrem, se nesly krajinou za velikého nadšení všech přísedících. Bratři hasiči ze Škrdlovic, na které jsme v tomto soupisu kamarádů úplně zapomněli, tahali měchy harmoniky až do úplného vyčerpání....myslím tím pivních sudů. Zpívali a vzpomínali jsme na to dobré až do pozdních večerních hodin. V těchto chvílích si člověk uvědomí, že svůj drahocenný čas by měl opravdu věnovat těmto krásným okamžikům i těmto správným lidem. Byla skoro neděle, když jsme lezli do spacáků.
„I rána jsou zde tichá“ vzdychl Pepa při ranní hygieně, když čistil zuby kyselý okurkem. „Mám chuť na tu domácí polévku,...už jsem zatopil pod kotlem“ podotkl ledabyle. „Na to, že je teprve pět hodin, máš divné chutě, ale dám si taky“ polkl na sucho Čenda.
Po této ranní siestě ještě zalezli každý do svého příbytku a druhý pokus si nechali na osmou. To už ostatní hbitě uklízeli sportovní areál, aby nepřišli do řeči. Všichni až na Pavla...ten ještě v autě hluboce hloubal. Po ranním koloritu a hledáním klíčů od auta vše usedlo do všední průměrnosti. Vše rozčeřila až svým příchodem Iveta a pokřikem „Raňajky sú tady“ pohladila všechny hladové krky.
„My už asi nebudeme“podotkl zjevně nasycený Milan, který dojídal druhý„nášup“včerejší zelňačky. „Mluv za sebe!“okřikl ho pohlavkem Pavel a mlčky si namazal čerstvý chléb na vysoko sádlem. Po snídani a příchodu Dušana s Viktorem, jsme ještě doladili veškeré podrobnosti a po rozloučení s nově nabyvšími kamarády vyrazili za dalším dobrodružstvím. V plánu byla prohlídka středověkého hradu Děvín.
Jelikož se tato Národní kulturní památka nachází na okraji Bratislavy, proběhlo přemístění bezbolestně a během necelé půlhodinky jsme stanuli pod ní. Před vlastním výstupem jsme ještě v podhradí navštívili stejnojmennou hospodu, kde proběhlo sblížení se ze starousedlíky malou změnou zasedacího pořádku. Bylo nás celkem šestadvacet a usadit se v době obědů, takřka nemožné. „Kto chce rezané a kto normálne pivo“, vyzval taktně Viktor místní obsluhu k pozornosti. Les rukou se ani nedal spočítat, ale nezůstalo jenom u pití a za chvíli nám všem pod nosy zavoněl výborný hovězí vývar. Výběr „meníčka“byl na jedničku, ale nasoukat do sebe ještě řízek s bramborem a oblohou, byl přímo nadlidský výkon,.... a po této hostině měla následovat prohlídka!
Za třicet centů někteří z nás navštívili „latrýny“ ještě v základním táboře a pak směle vykročili dobýt vrchol. „Copak jsem nějaký Tatar,...abych platil šest eur za vstup?“,rozčilovali se Pavel s Čendou u pokladny.Ti už tady v minulosti byli ,...a taky zadarmo!“, odbyla nás,s pohledem po rozvalinách,biletářka. „Platící už tady byli,...jste poslední!“zaštěkala nám ještě na cestu.
Hrad se rozkládá na mohutném skalním útesu nad soutokem řek Moravy a Dunaje a podívaná to byla opravdu úžasná, jak si tento veletok proráží cestu Dunajskou bránou přes jižní Slovensko až do sousedního Maďarska. V upravené skalní jeskyni jsme navštívili pěknou expozici o dějinách hradu které sahaly až do období Velké Moravy. Pohled do hluboké studně na nádvoří a pár fotek pod nepřístupnou horní částí hradu bylo posledním zastavením příjemné odpolední prohlídky. Měli jsme se opravdu na co koukat. Při sestupu jsme pod hradem ještě shlédli vystoupení členů spolku historického šermu a lukostřelby s povděkem že toto kruté období má lidstvo již dávno za sebou.
Před rozloučením nás ještě Dušan pozval na jednoho„pěníka“a pak už jenom sbohem a šáteček. Loučení bylo smutné ale s nadějí že se příští rok zase všichni setkáme a oplatíme jim jejich vzornou pohostinnost,...tak„dovi“přátelé a moc za všechno děkujeme!
Zpáteční cesta byla jako z pohádky „O pyšné princezně.“ Opouštěli jsme zemi „Krále Miroslava“a vjeli do tmy „Půlnočního království.“ Bouřkové mraky nevěstily nic dobrého a tak se zastávka pro nakoupení pohonných hmot zkrátila na dobu nezbytně nutnou. Za Břeclaví nastalo hotové peklo. Přívaly vody byly tak silné že to chvílemi připomínalo cestu lodí po rozbouřené řece která se během okamžiku vytvořila z asfaltové vozovky sevřené strmými okolními svahy. Hrůza!
Pavel proplouval mezi častými silničními uzavírkami jako zkušený lodivod mezi skalními útesy skoro až do Brna. Po necelé hodince bylo po dešti!
„No vidíš, už jsme na suchu!“,řekl Čenda při pohledu na cestu a prázdnou pivní přepravku„Už ať jsme doma!“ Po příjezdu do Olomouce-Pavloviček jsme ještě dotankovali a po krátkém rozloučení s droždínskými bratry ujížděli kdomovu. „Kde máte ty medaile!“ žadonily děti, které se,po našem příjezdu k Hasičské zbrojnici,seběhly snad z celého Radíkova. „My vám nestačíme?“ přešla do protiútoku Klárka a podali jim pytlík bonbónů. „Letos to nevyšlo,...ale možná příště,...kdo ví?“zafilozofoval Čenda a zrychleným krokem směřoval, v doprovodu kormidelníka,k místnímu pohostinství „U pulce“ Po krátké tiskovce s místními „hospodáři“a starostou sboru Mirkem,volně odpluli k domovům.
„Ještě že mám plnou kapsu „Hašlerek“ hlesl Čenda a s klidným srdcem otevřel vstupní dveře.Byla neděle 29.června,těsně před osmou hodinou večerní.
Zapsal: „velitel vozu“ Čenda Prudký