lomy Amerika, jaro 2007
Od rána se stahovali mraky nad městem. Předznamenávali mokré počasí, které mělo trvat celý víkend a znepříjemňovat žití všem, co zrovna byli na cestách. A nejen jim. Nádraží v Mariánských Lázních bylo plné lidí, hlavně Němců a k nim pár Čechů. Mezi nimi dvě individua v zeleném, s bágly na zádech a klobouky v rukou. Za pět minut nám měl jet vlak a Martin nikde. Po menším bezradném okounění jsme se dohodli že mu zavoláme. Učinili jsme a dověděli se nemilou věc. "Cože? Proč mi nikdo neřekl že se opravdu jede? To mi musíte říct ještě jednou, někdy v týdnu." Takhle nějak zněla Krůtova slova do kouzelné telefonní krabičky. Samotář se dohodl s Martinem na jeho večerním příchodu na Modlitebnu.
Fronta na lístky zatím opadla (několik německých turistů si rozmyslelo cíl a způsob dopravy jejich cesty), tak jsem toho využil a vecpal se dopředu, přede mnou ještě pár lidí, Samotář mne decentně upozorňuje na skutečnost že za minutu nám jede vlak, pak na další decentní skutečnost že vlak už přijíždí do nádraží a my stále nemáme lístky. Na poslední chvíly jsem zaplatil a se slovy "Drobný si nechte" jsem vylétl z haly a to už jsme běželi co to dalo, abychom stihli nastoupit. Nebýt Pavlova ochotného držení dveří, asi bych se tam natáhnul, a že by to byla hezká placka. Ve vlaku jsem si uvědomil že paní prodavačce lístků jsem nechal velkorysé dýško, skoro 30 Kč. Pak začalo tradiční zkoumání toho co se zapomnělo. Trvalo to celou cestu až do Karlštejna. U mne to tradičně byla lžíce, už méně tradičně ešus a úplně netradičně mapa. Absence mapy představovala lehký nedostatek na tváři jinak slibného víkendu. Na mé tváři představovala velmi čerstvou a velmi nepříjemnou vrásku. Tak začal náš letošní výlet na lomy Amerika u Karlštejna.
S přesedáním v Berouně (a nabráním místní velmi dobré nádražácké limonády) proběhla cesta do Karlštejna pohodově. To už tabule hlásila Srbsko a chvilku poté Karlštejn.Vystoupili jsme a nabrali kurz Amerika. Samotář měl sice snahy o prosazení jakési zkratky, naštěstí se mu to nepodařilo. Něco na ten způsob ale uplatnil asi půl kilometru před samotnými lomy. Po nějaké době chození po lesích, které tam za všech okolností vypadají naprosto identicky, zdolávání haldu a zjišťování že tam už jsme šli, jsme se našli kousek od Podkovy. Po chvilce přišla radost a následná diskuze o tom kde budeme spát a co budeme dělat. Když jsme měli prohlédnuté místo kde jsme bydleli minulý rok, schovali jsme věci do Liščárny a šli se podívat po okolí. Prošli jsme všechny lomy mezi Jižním Křížem a Supím lomem. V Jižním Kříži jsme nechali kamínek na památku a odebrali se zpátky. V Pusťáku byla otevřená dvířka do dalších štol, tak jsme se jen podívali dovnitř a radši šli, kdyby tam náhodou byli jeskyňáři. Zámek tam nebyl, také jsme potichu doufali že to do příštího dne nenapraví. Po chvilce chození jsme pravděpodobně našli ještě jeden malý lom, do kterého ústila stará štola. Byla hodně stará. Už jen podle pohledu na rozpraskanou skálu a trouchnivějící výdřevu pod ní. Když jsme se vrátili na Modlitebnu, z ničeho nic se před námi objevil Krůta. Po radostném setkání a pokládání otázek jaká byla cesta a podobně, jsme se domluvili a přesunuli se i s batohy na Pusťák a tam přespali. Bohužel vaření připadlo na mě, takže v menu bylo něco na způsob "Nekoukej se, ucpi si nos a pro jistotu i uši". Spánek byl sladký a já jsem si určitě nestěžoval, protože jsem mimo jiné neměl ani celtu, takže když kluci natahovali ty svoje, tak je dali kousek přes sebe, pod ně šel igelit který tam po sobě někdo nechal a přes ně moje karimatka. Zato Krůta si nějak stěžoval na hrboly, znepříjemňující jeho spánek.
Druhý den ráno, to už byla neděle, jsme lehce posnídali, schovali naše inštrumenty do jednoho čerstvého dómu hned za ústím štoly ve které jsme spali a vyrazili na výlet. Na výlet s baterkami, v botách a věcech které můžou být špinavé. A také byly. Celé dopoledne jsme strávili ve štolách, do kterých jsme vlezli těmi dvířky bez zámku. Jakmile jsme se dostali na Hlavní štolu, zabočili jsme vlevo a upalovali do Šamoťáku. Cestou nám překáželo několik pokusů o postavení dveří. Naštěstí pro nás všechny neúspěšné. Dostali jsme se docela daleko. Vlastně až za Bodyho zával a zastavil nás až Zával Naděje, i když se dá přes něj také dostat, tak jsme se otočili a zamířili na Černý a Červený lom. Ani do jednoho lomu jsme se nedostali. Opět nás v tom zastavil zával, který už ale tolik prostupný nebyl. Dalším cílem byl Supí lom a Soví ráj. Odtamtud už nás odradili pro změnu mříže a docela nebezpečně vypadající strop. Poté jsme si to namířili k Andělským schodům. Na Americe jsme od rána poprvé uviděli denní světlo. Pohled ven se nám ale stal trošku i zklamáním, venku totiž pršelo a nevypadalo to, že přestane. Vzhledem k tomu, že už jsme se dostali tak daleko, tak Samotář řekl že se jde kouknout do středověkého systému, já s Martinem jsme tam už byli, takže jsme se domluvili že na něj počkáme na schodech. Když se po nějaké době vrátil, nějak se mi nezdál jeho veselý obličej. "Dveře na Kanadu byly otevřené, tak jsem se tam podíval." Sotva to dořekl, už jsem si nadával co jsem to za hlupáka že jsem nešel s ním. Takhle mi museli postačit jedině fotky důlních vozíků a další skrz mříže do lomů. Na zpáteční cestě jsme prolezli Štolu Růží a Hagenovku, kde si Samotář zkusil pravdivost místních pověstí trojnásobným udeřením kolejnice do zvonu. Uvidíme kdo bude žít déle. Po chvilce mlčenlivého pochodu štolami se před námi zjevili mříže s našimi dobrosrdečnými dvířky bez zámku. Zkontrolovali jsme věci, po mokrých kamenech vylezli z lomu a nabrali směr Srbsko. Tahle cesta už uběhla rychle a po obědě v místní hospodě a zkouknutí jízdního řádu jsme zamířili na kafe do Mořiny. Cesta opět uběhla rychle. Trošku jsme si zazpívali, respektive Pavlík zpíval, já jsem bučel a Martin mlčel. Asi přemýšlel nad tím jak se nás na místě co nejtišeji a nejnenápadněji zbavit. Nakonec to neprovedl a najednou jsme koukali na lehký objekt předválečného opevnění. Když jsem vešel dovnitř, tak mě něco udeřilo do nosu a něčí pěst to nebyla. Byl jsem tam jen tak abych prohlédnul v jakém stavu bunkr je a radši jsem vylezl. Ještě chvilku a místo Hagena by mě zabil ten šílenej smrad. Do Mořiny jsme dorazili v době podávání kafe. Bohužel nás nepustili dovnitř, tak jsme zklamaně odcházeli a najednou uslyšeli něco, co znělo jako pouť. A taky že byla. Sice tam bylo minimum stánků, dokonce míň než minimum, a lidí ještě míň, ale takový turecký med potěší na srdci, ať už je jakkoli tvrdý. A cukrová vata taky. Po menší trilobytí zastávce v Měsíčním lomu jsme nabírali kurs Malá Amerika. Zastávka byla trilobytí do té doby, dokud jsme měli iluze že nějakého najdeme. Ale to už nás podruhé převezl a nenašel jsem tam ani svůj kamínek který jsem tam nechal minulý rok. Takový malinký kamínek. Byli tam hezký zkameněliny a dokonce pár malinkých trilobýtků. A ten zmetek se klidně někam odkutálel, nebo ho někdo vzal. Jinak jsem tam zjistil že jsem zapomněl další věc. Kladivo, a nebyl jsem sám. Nikdo ho neměl. Před odjezdem na každý vandr si začnu dělat seznam věcí co sebou. Tak jsme bušili kameny o kameny a doufali že z nich něco vypadne. Dokonalá archeologická výprava. Když jsme vyšlapali na okraj lomu, objevili jsme tam kladívko. Zcela opuštěné. Koukali jsme na něj a ono koukalo na nás. Nevím co se honilo v hlavách Krůtovi a Samotářovi, ale u mě to byl vztek a rezignace. Myslím že u nich to bylo něco podobného. Co se dá dělat. Zamáčkli jsme slzu a šli dál. Na Pusťák jsme dorazili brzo, ale protože jsme byli unaveni, tak jsme uvařili a šli spát ještě za světla.
Druhý den jsem se vzbudil a zapnul kouzelnou bedničku. Pohled na displej ve mně probudil takový divný pocit. "Kluci, vstávat, trošku jsme zaspali." To bylo najednou živo. "Cože? Si děláš srandu ne?" "Co to mele?" "Je to dobrý, jen o půl hodiny." "Stejně se zvedáme." "Ještě chvilku.." Ani jsme nevařili, jen něco málo pojedli a už jsme nahazovali bágly a koukali na jedinou cestu z Pusťáku. Mokrá skála po které se musíme vyšplhat s batohama. Kritická místa byla akorát dvě. Včera tam chvilku bylo lano, to už zmizelo a byla to škoda. Zrovna by se hodilo. Další věc do seznamu. Nějak jsme vyšplhali, párkrát si podali batohy a doufali že nespadneme dolů. Nakonec to vypadalo jako hračka. To když jsme se dívali z okraje lomu dolů a nemuseli už nazpátek. V Srbsku se nějak profláklo že jsem špatně přečetl jízdní řád. Upřímně řečeno, moc jsem ho nepročítal. Zkrátka a dobře jsme si hodinu počkali na perónu. Aspoň jsme se nasnídali. V Berouně jsme měli chvilku na přestup, toho jsme využili k nakoupení posilovačů (rozuměj limonády, indiánů, věnečků a vůbec spousty sladkostí). Nastoupili jsme do vlaku, zabrali kupíčko a naráz usnuli. Co si budeme vykládat, byl to náročný vandr. Lezení po skalách a ve štolách člověka unaví. Po cestě jsme se občas probrali, prohodili pár slov a najednou koukáme na nádraží v Plané. Před Mariánkama jsme se začali připravovat na opuštění stroje a z vlaku vyskakovali s myšlenkou co bude dál. Další vandr skončil a nezbývá než jít domů a čekat až bude zase čas na to vyrazit.