Meziříčí do světové války
1.
Kunigswald sive Mezrziecz
Původně
Meziříčí nebylo Meziříčí, natož pak České. Starý německý název obce -
Kunigswald - odkazuje na původně královské zboží uprostřed lesů. Pozdější české
jméno - Meziříčí - dala obci poloha mezi řekami. Přídomek pochází až z r. 1934.
Stopy
osídlení v prostoru dnešního Českého Meziříčí a jeho okolí zanechal už
paleolitický člověk před 70 000 lety. Jedná se o nálezy různě opracovaných
pazourků. Z doby pozdější, neolitu, jsou to již dokonalé nástroje z jemně
opracované břidlice. Během doby se hustota osídlení měnila, s tím jak se měnily
i přírodní podmínky této oblasti. Méně příznivé podmínky ve starší době
bronzové odsunuly severovýchodní Čechy na okraj oblasti únětické kultury.
Naopak zemědělci a zruční řemeslníci lužické kultury ve střední době bronzové
toto území v povodí Zlatého potoka a Dědiny osídlili. Je možné, že zdejší
oblast ovlivnili i Keltové pronikající po kladské stezce k Odře. Svou roli
jistě sehrála také kladsko-polská zemská stezka vedoucí z Prahy do Hradce
Králové a dále na Náchod a do Kladska a stezka bystřická vedoucí od Hradce
Králové k dnešnímu Opočnu, Dobrušce a přes Orlické hory do Nisy. Výhodná poloha
v blízkosti významných cest na řece Dědině byla přitažlivá zřejmě i pro Slovany,
což dokládají četné nálezy. Lze předpokládat, že stará slovanská osada byla
později součástí Slavníkovského panství.
Na
většině území severovýchodních Čech se nejspíše až do konce 13. století
rozkládal rozlehlý pohraniční les. Osada na území dnešního Českého Meziříčí
byla pravděpodobně v průběhu 13. století kolonizována. Původně jen malá osada s
několika usedlostmi se během doby rozrostla. Z první písemné zprávy o zdejší
osadě se již dozvídáme, že kolem r. 1300 král Václav II. postupuje ves
Cungeswald jistému Mikuláši, zřejmě z rodu Drslaviců, kteří na Opočensku
získali od krále už v polovině 13. století rozsáhlé zboží. Další písemná zpráva
zmiňuje také českou variantu názvu. Jedná se o zápisku v soupisu farností z r.
1352, který nechal vyhotovit pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. V té době už
ve vsi Kunygswald sive Mezrziecz stál kostel zasvěcený sv. Kateřině. Patřil k
hradeckému dekanátu, pod správu třebechovické fary. Ve 14. století se objevují
obě varianty jména, od století následujícího již jen název český, různě
zkomolený, a to i v písemnostech jazykově německých.
2. Opočensko v době husitských válek a za
Trčků z Lípy
Počátek
15. století přinesl náboženské nepokoje, pro zdejší oblast od té doby tak
typické. Místní lid se pravděpodobně účastnil bojů během husitských válek. V
letech 1419 - 1420 někteří snad odešli s Orebity vedenými Hynkem Krušinou z
Lichtenburka do Prahy a na Boleslavsko, kde bojovali spolu s Tábority proti
katolíkům. R. 1421 vypálil Žižka několik vsí kolem Opočna. Následujícího roku
přitáhl i Zikmund Korybut a obléhal opočenský hrad, s nepořízenou však odtáhl.
Až r. 1425 dobyli a pobořili opočenský hrad Orebité. V dalších letech Opočensko
ovládali různí lapkové a dobrodruhové. Svojše ze Zahrádky a Jan Kolda ze
Žampachu plenili svými nájezdy celé okolí. S projevy hrubého násilí se v
Meziříčí ovšem nesetkáváme. Fara ani kostel vypáleny nebyly. Neznamená to však,
že by meziříčští nebyli nájezdy postiženi. Můžeme se domnívat, že se, ať již
dobrovolně nebo násilím, podíleli na vyživování vojenských družin lapků i
jejich pronásledovatelů.
Meziříčští
se přiklonili k husitům, tak jako opočenská vrchnost. Zpočátku zde působili
husitští duchovní, ale brzy byla fara opuštěna. Až od poloviny 16. století
známe opět jména zdejších utrakvistických farářů.
Na
konci 15. století koupil Mikuláš ml. Trčka z Lípy hrad i celé město Opočno s
dalšími vesnicemi v okolí. Začal budovat rozsáhlé panství. Koupil i několik
usedlostí v Meziříčí a tvrz, o které dnes již mnoho nevíme. V dnešním katastru
obce ležela ještě tvrz Vranov, kterou Trčkové připojili ke svému panství v
polovině 16. století.
Trčkové
sice byli stoupenci kalicha, ale během stavovského povstání proti králi
Ferdinandu II. nevystoupili. Po vydání císařského mandátu r. 1624 zakazujícím
všechna nekatolická vyznání byli také z opočenského panství vypovídáni
utrakvističtí duchovní. Meziříčskou faru musel opustit i Jan Zádolský, zdejší
poslední utrakvistický farář. V r. 1627, po vydání Obnovených práv a zřízení
zemských království Českého, odešel z opočenského panství do vyhnanství
pravděpodobně do Slezska. Meziříčská fara zůstala na dlouhou dobu neobsazena.
Katolických duchovních bylo málo a lidem pod vedením literátů nebyly liturgické
obřady, především výklad evangelia, povolovány.
Hospodářská
situace poddaných se po Bílé Hoře značně zhoršila. Robotní povinnosti byly
neustále zvyšovány, až dosáhly i 100 dní ročně a poddaný nebyl schopen prací na
svém hospodářství uživit rodinu. Trčkové své panství rozšířili skupováním
pobělohorských konfiskátů. Ohromný talent, ale i bezohlednost při hospodářské
správě trčkovských panství prokázala manželka posledního Trčky Jana Rudolfa
Marie Magdaléna, rozená z Lobkovic, kterou lidé pro kruté vymáhání poddanských
dávek přezdívali zlá Manda.
Když
na opočenské panství přijela na počátku r. 1628 rekatolizační komise Kašpara z
Questenberka události dostaly rychlý spád. K jednání na opočenském zámku na
počátku února 1628 přišly místo pozvaných rychtářů coby zástupců jednotlivých
vesnic zástupy poddaných z celého panství a dožadovaly se náboženské svobody.
Je jistě pochopitelné, že poddaní toužili vyznávat víru svých otců, když je k
tomu ještě před několika lety vyzýval sám Jan Rudolf Trčka, přijímající pod
obojí. Konvertoval ke katolictví až na podzim r. 1628, aby si příliš nekomplikoval
své společenské postavení. Marie Magdaléna dokonce nikdy ke katolictví
nepřestoupila a zůstala až do své smrti v r. 1633 vyznavačkou staré české víry.
Na mocnou přímluvu svého strýce, nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic, a po
zaplacení vysokého obnosu do prázdné císařské pokladnice získala povolení. V
polovině února asi 15 000 sedláků obklíčilo náchodský zámek, kam se uchýlila
vystrašená komise. Jen lživé sliby regenta trčkovských panství Jindřicha
Kustoše dav uklidnily. Po zjištění skutečného stavu rozhněvaní sedláci na
počátku března dobyli Opočno a odtáhli k Novému Městu nad Metují, město dobyli
a zámek vyplenili, dokonce došlo i k výbuchu. Krajský hejtman Otto z
Oppersdorfu požádal o okamžitou vojenskou pomoc. Po několika dnech vojenské
oddíly Martina Huerty vzpouru na Novoměstsku rozprášily. Valdštejnovi rejtaři
zasahovali na Opočensku a u Hradce Králové. Někteří sedláci byli hned
popraveni, jiným byly uloženy kruté tresty. Celému panství byla vyměřena pokuta
50 000 kop míšeňských grošů. Horší škody však způsobil průchod vojska, které
pobralo dobytek, koně a spoustu šatstva. Smutným mementem událostí r. 1628 je
soupis obyvatel z r. 1651, ve kterém se z 360 obyvatel Meziříčí a blízkého
mlýna odmítlo přihlásit ke katolické víře 357 lidí.
Stejně
neslavně skončili i Trčkové. Syn Jana Rudolfa Adam Erdman byl společně se svým
švagrem Albrechtem z Valdštejna v únoru 1634 zavražděn v Chebu. Adam Erdman,
Jan Rudolf i zemřelá Marie Magdaléna byli obviněni ze styků s odbojnou
šlechtou. Kšaft Jana Rudolfa Trčky byl z desk zemských vymazán a památka Trčků
prokleta na věčné časy. Zabavené opočenské panství získali v r. 1635 od císaře
bratři Jeroným a Rudolf Colloredo.
3. Na panství Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů
Náboženská
situace se sice trochu uklidnila, ale lidé se tajně scházeli ke svým
náboženským obřadům stále. V r. 1713 byla obnovena meziříčská farnost s
filiálními kostely v Rohenicích a Králově Lhotě. Od 20. let 18. století
působili na Opočensku navíc jezuitští misionáři František Mateřovský a neblaze
proslulý Antonín Koniáš. Procházeli vesnicemi, vyhledávali nekatolické knihy a
rozdávali katolické spisky. V létě 1730 P. Koniáš prohlédl na udání několik
vesnic. Z výpovědí vyplývá, že se ve Skršicích konaly tajné schůzky, při nichž
četli z Bible meziříčský kantor Matěj Touc a krejčí Jan Němeček. Při prohlídce
v Meziříčí byly nalezeny knihy u Václava Žaluda. Původně měl být proti
obviněným uspořádán odstrašující proces, ale hradecká konsistoř raději zvolila
mírný postup. Meziříčští vyvázli bez vážných trestů, jen Matěj Touc musel
opustit učitelskou službu. Odešel do Rohenic.
Na
podzim 1732 propukly nepokoje naplno. V polovině září vrchnostenští úředníci
začali vyšetřovat udání, že „ve vsi Slavětíně … pokoutné a podezřelé schůzky
noční se dějí, při nichžto lidé v hojném počtu z rozličných knih zpívají a se
modlívají.“ Nespokojení evangelíci se scházeli ve Slavětíně u Mikuláše Jakla, v
Rohenicích u bývalého kantora Touce a v Meziříčí u Václava Klance. Ve Slavětíně
a Meziříčí byli zatčeni někteří účastníci schůzek. S nimi přišlo do
vrchnostenské kanceláře na 40 lidí, kteří prohlašovali, že si na svou vrchnost
stěžovat nemohou, chtějí plnit své povinnosti a zůstat věrnými poddanými, ale
zároveň prosí, aby mohli setrvat při staré víře. Vůdci evangelíků, mezi nimi i
Václav Klanc, Josef Hubáček a Jan Franc z Meziříčí, přišli vyprosit propuštění
zatčených bratří. Sami byli však uvězněni. Mezitím vrchnostenští úředníci
požádali hradeckého hejtmana o pomoc. Během několika dní vojáci z Hradce
Králové, Trutnova a Jaroměře pochytali více než 100 aktivních účastníků
schůzek. Na konci října zůstalo ve vězení asi 30 lidí. Poslední odbojní se
scházeli až do prosince 1732, ale těsně před Vánoci byli zatčeni i ti. Na
podzim 1734 byly vyneseny rozsudky: Matěj Touc, Václav Klanc a Josef Hubáček
byli odsouzeni k nuceným pracem v železech až na 5 let, ostatní od 3 měsíců do
3 let. Většina uvězněných se na konci r. 1735 vrátila na opočenské panství.
Matěj Touc ve vězení zemřel.
V
době slezských válek se lidé opět hlásili k husitství více. V r. 1748
meziříčský farář P. Antonín Sýkora obvinil z kacířství kantora Jana Němečka.
Kantor Němeček podle jakéhosi proroctví, které mu půjčil meziříčský soused
Pavel Janeček, nakreslil obrázek nahé ženy, představující papeže, s nahým
mužem, který měl představovat císaře. Někdo z meziříčských udal na začátku r.
1748 Němečka na děkanství, které vyrozumělo opočenského hejtmana Františka
Josefa Wallprechta. Ten nechal prohledat školu, kde byly nalezeny nekatolické
knihy. I s otcem, jenž byl před šestnácti lety vyšetřován s bývalým kantorem
Matějem Toucem, byl odveden nejdříve do Opočna, potom do městského vězení v
Dobrušce, kde byli 19. 4. 1748 vyslýcháni. Ještě než byli odvedeni, požádali
opočenského hejtmana o zastavení vyšetřování. Otec byl propuštěn, syn byl
odveden do vězení v Třebechovicích. Apelační soud vynesl rozsudek až 23. 5.
1749. Kantor Němeček byl odsouzen k dvěma letům obecních prací.
Poslední
velké selské hnutí na opočenském panství vypuklo r. 1775. Toto hnutí bylo
součástí velkého povstání, které řídilo guberno ve Rtyni (v Podkrkonoší) a
které později vyvrcholilo střetnutím sedláků s ozbrojenou mocí u Chlumce nad
Cidlinou. Na rozdíl od nepokojů v letech 1628 a 1732 nyní sedláky nevedly
důvody náboženské, nýbrž ekonomické. Žádali zmírnění robotních povinností. V
březnu 1775 přišlo asi 600 poddaných na opočenský zámek, kde vybraní zástupci
vesnic jednali s regentem panství Antonínem Herzigem a poté se pokojně rozešli.
Kompanie Colloredského pluku obsadily blízké okolí opočenského zámku, mimo jiné
i Meziříčí, aby zabránily propuknutí ozbrojeného povstání. Navíc byli rychtáři
pozváni na opočenský zámek k přísaze poslušnosti své vrchnosti. Mezi
rebelantské vesnice patřilo i Meziříčí, ale žádný meziříčský se potom
neobjevuje na seznamu vůdců hnutí. Po těchto událostech byla robota postupně
snižována. V Meziříčí, stejně jako na celém panství toto selské hnutí probíhalo
klidně. V dobových pramenech se totiž neobjevují téměř žádné zmínky.
V
2. polovině 18. století zasáhly území severovýchodních Čech prusko-rakouské
války. Bezprostředně se týkaly i meziříčských. Např. v r. 1778 došlo k
ozbrojeným střetům Prusů s Rakušany u Rohenic a u Královy Lhoty. Na stavbu
opevnění dodávali stavební materiál a potraviny i sedláci z Opočenska. Časté
průchody vojska ničily osetá pole a nutily k vybírání vysokých dávek k
vyživování vojsk jak pruských tak i rakouských. Jako jinde také zde se v té
době začaly pěstovat brambory, které vytlačovaly tradiční pokrmy.
Po
vydání tolerančního patentu se v Meziříčí mnozí přihlásili k protestantismu. Už
v r. 1782 vznikl sbor reformované helvetské církve v Klášteře, kde si
evangelíci postavili modlitební dům, faru a dokonce i vlastní školu. V polovině
19. století náleželo ke sboru v Klášteře 100 meziříčských.
4. Meziříčí v
2. polovině 19. století a v prvních letech 20. století
V
revolučních letech 1848 - 1850 se změnilo mnoho. Pro obyčejného venkovana byla
důležitá změna správního systému. Lidé si volili vlastního představitele a
mohli si sami spravovat své vlastní záležitosti. V Meziříčí to bylo především
školství a s ním související kulturní, osvětová a spolková činnost, která se v
2. polovině 19. století neobyčejně rozvíjela.
V
r. 1869 byla za velkého nadšení v Meziříčí otevřena nová budova obecné školy.
Učitelé jako Josef Kuřátko, Václav Králíček nebo Josef Roušar samozřejmě
vzdělávali a vychovávali děti nejen z Meziříčí, ale i z okolních vesnic, jejich
zájmy byly ovšem mnohem širší. Josef Roušar, řídící učitel v letech 1883 -
1919, působil také jako ředitel kůru, vedl dětský kostelní sbor. Rovněž byl
velkým propagátorem včelařství, několikrát přednášel na zimní hospodářské škole
v Opočně a na schůzkách učitelské jednoty Budče Opočenské. Josef Kuřátko v r.
1875 objednal u hedvábnického spolku v Hradci Králové vajíčka bource morušového
a zavedl na zdejší školu jeho pěstování. Kromě toho stál i u zrodu ochotnického
spolku v Meziříčí. Další zdejší učitel, Jan Balcar, se stal r. 1896 jednatelem
Čtenářské Besedy, která plnila funkci první osvětové instituce v Meziříčí…
V
2. polovině 19. století se v českých zemích rozvíjelo družstevnictví. V
Meziříčí se tyto snahy projevily na jaře r. 1871 založením akciové společnosti
Společný rolnický cukrovar. Pěstování cukrovky na Opočensku zavedl ve 30.
letech 19. století majitel zdejšího panství Josef Colloredo-Mannsfeld. Staral
se o efektivní hospodaření na svých statcích. Do praxe uvedl nové postupy a
teoretické výzkumy, které až dlouho poté, co se osvědčily na panském, zaváděli
i sedláci na svých statcích. Původně od rolníků řepu odebíral obchodník Václav
Hojný a prodával ji v Jaroměři, kde se vyráběla cikorka. Část cukrovky rolníci
zpracovávali na syrob, který používali jako sladidlo. V r. 1880 byla pro
cukrovar vybudována vlečka z Opočna nákladem 90 000 zlatých. Na konci r. 1884
vinou špatného vedení přestaly být vypláceny mzdy. Na počátku příštího roku
koupila v konkurzním řízení cukrovar fa Nathan Hellmann z Vídně za třetinu
skutečné ceny - 176 000 zlatých. R. 1910 přešel cukrovar do výhradního
vlastnictví Oskara Bondyho. Po požáru r. 1915 byl celý závod zrekonstruován
nákladem 3 500 000 K, stroje a zařízení dodala brněnská firma Brand a
Lhuillier. Při této příležitosti byl do cukrovaru zaveden elektrický proud. Od
svého počátku hrál cukrovar důležitou roli v hospodářství celého regionu.
Stejnou roli sehrál i cukrovar v Podzámčí. Ten však měl i za První republiky
spíše charakter panského závodu, zpracovávající surovinu vyprodukovanou na
opočenském velkostatku. V době kampaně zaměstnával většinu nádeníků z Meziříčí
i okolí. Rolníci měli zajištěn odběr řepy a tím i pravidelný příjem.
Na
principu svépomocného družstva byla vybudována i Občanská záložna v r. 1873.
Jejím účelem bylo především podporovat živnosti a hospodářství svých členů
snadno dostupným úvěrem. Takový peněžní ústav mohl vzniknout jen tam, kde bylo
možné vytvořit finanční přebytky. Lze tedy soudit, že již na konci 19. století
bylo Meziříčí prosperující obcí s dobrým zemědělským, řemeslnickým a obchodním
zázemím. Stalo se přirozeným centrem poměrně velké oblasti s poštovním úřadem
(od r. 1869), četnickou stanicí (od r. 1883), obvodním lékařem (od r. 1900),
farním kostelem a školou.
Na
počátku 20. století, ještě před vypuknutím světové války, bylo vypracováno
několik projektů ke zkvalitnění života v Meziříčí. Časté záplavy vedly k
vypracování regulačního plánu už v r. 1905. Do r. 1911 byl sestaven i rozpočet.
Nikdy však nedošlo k jeho uskutečnění.
R.
1908, kdy byla vybudována odbočka z Opočna do Dobrušky k trati Choceň -
Meziměstí, se jednalo také o železničním spojení Hradec Králové - Černilov -
Opočno, vedoucí přes Meziříčí. Na jeho realizaci obecní zastupitelstvo na konci
r. 1911 odhlasovalo obnos ve výši 35 000 K, k úhradě přípravných prací poskytlo
3 500 K.
V
r. 1906 si mlynář Karel Hrnčíř nechal nainstalovat ve svém mlýně turbínu a
dodával elektrický proud do hostinců Na Sále, Na Staré, obchodníku Arnoštu
Machačovi do č.p. 93 a řezníku Václavu Kvasničkovi do č.p. 76. Rovněž obci
nabídl zařízení elektrického osvětlení, ale obecní zastupitelstvo tuto nabídku
odmítlo. V květnu 1914 se obecní zastupitelstvo rozhodlo přistoupit ke Svazu
hospodářských družstev pro konsum energie elektrické, s.r.o. v Hradci Králové.
Tehdy měla obec možnost vybudovat sekundární síť nákladem asi 47 000 K, která
by zůstala v majetku obce. Okresní zastupitelstvo smlouvu neschválilo, mělo
vlastní plány na elektrifikaci celého opočenského okresu. Brzy však vypukla
válka a nebylo možné připravované plány uskutečnit.
V
době války přicházeli do Meziříčí uprchlíci, vlastně celé rodiny, z Haliče,
Poláci a Rusíni. Ubytovali se a pracovali ve dvoře Ostrově. Špatné zkušenosti
měli místní lidé s haličskými židy. V r. 1915 byli na výpomocné práce do
cukrovaru přiděleni italští a ruští zajatci, muslimští Tataři. Srbští zajatci
pracovali ve dvorech Ostrově a Vranově. V r. 1917 pracovali ruští zajatci i u
soukromníků, ve mlýně u Karla Hrnčíře, na faře, u rolníků Václava Vaněčka,
Karla Bukače aj.
Během
války nejvíce postihly drobné rolníky rekvizice obilí a dobytka. Zpočátku
výkupní ceny odpovídaly cenám tržním, později nekryly ani výrobní náklady.
Rekvizice se ovšem nevyhnuly ani památkám. V únoru 1917 byly z kostela
zrekvírovány tři zvony, včetně umíráčku. Dva z nich byly odlity v r. 1644
královéhradeckým zvonařem Martinem Exnerem. Stejný osud by zřejmě potkal i
věžní hodiny a píšťaly kostelních varhan. V prosinci 1917 ovšem Václav Mikyska
ukryl na svém statku č.p. 57 s Josefem Chmelíkem cimbály z věžních hodin. V
květnu následujícího roku v podkroví kostela bezpečně uložili Josef Chmelík,
Josef Andrýs a Václav Marel s vědomím P. Hendrycha píšťaly varhan. Hned po
převratu byly varhany i věžní hodiny uvedeny opět do provozu.