9. 10. 2013
srpen - září 2013
Kostnice a zámek v Mělníku
Kostnice sloužila jako doplněk klášterního hřbitova. Kosti jsou sestaveny ve tvaru jednoduchých ornamentů. Lebky a kosti s válečnými ranami jsou soustředěny na jednom místě. Podle postupu stavby presbytáře a nápisu na jejich stěnách sloužila kostnice svému účelu do 30. let 16. století. Samotný kostel sv. Petra a Pavla je jedním z nejstarších chrámů v Čechách z přelomu 10. a 11. století. Současná gotická podoba chrámu je z r. 1520. Dominantní je věž kostela s barokní bání vysokou 60 metrů.
Kolem kostela byl od nepaměti hřbitov, který však nestačil zejména při morových epidemiích pojmout četné pohřby, a proto hrobníci vybírali pozůstalé kosti a rovnali je v kostnici. Kostnice neboli karnery bývaly u většiny farních chrámů, kde existovaly hřbitovy. Mělnická kostnice sloužila svému účelu do roku 1775, kdy byl hřbitov u kostela zrušen. Podle guberniálního nařízení ze dne 16. srpna 1787 měly být kosti z kostnic pohřbeny do země. Na Mělníce to však vyřešili zazděním oken a vchodu do kostnice. Hřbitov byl přenesen ke kostelu sv. Ludmily na předměstí. Při opravách chrámu v letech 1891 - 1892 byl vchod do kostnice znovu otevřen a náhrobní kameny kryjící okna byly přemístěny do interiéru kostela. Po restauraci chrámu z let 1913 - 1916 se započalo s odborným studiem a uspořádáváním kostí. Kostnice byla připravena pro studijní účely i pro návštěvy z řad veřejnosti.
V kostnici jsou umístěny pozůstatky asi 10 000 až 15 000 osob různého stáří, pohlaví i etnického původu. Byly sem totiž v minulosti sváženy kosti nalezené na různých místech v okolí Mělníka, pozůstatky válečných událostí třicetileté války a dalších šarvátek. Místo, na němž se dnes nachází mělnický zámek – vyvýšenina nad soutokem dvou významných řek - představovalo mimořádně příhodnou lokalitu k osídlení. R. 1753 se poslední dědička z rodu Černínů - Marie Ludmila - vdává za Augusta Antona Lobkowicze; tímto sňatkem tak přechází panství do majetku Lobkowiczů, s nimiž je mělnická pamětihodnost nejvíce spjata. V té době zde ale šlechta již nesídlí, neboť během 30. let 18. století se vrchnost přesunula na nedaleký lovecký zámek Hořín na protějším břehu Labe; Mělník zůstal především administrativním centrem panství, byly zde umístěny kanceláře správy zdejšího velkostatku. Mělnické sídlo postupně chátralo; v r. 1895 se zpustlá a zarostlá stráň pod zámkem přeměnila na vinice. Touto úpravou získává objekt svůj typický vzhled. V jeho západním traktu pak byla zřízena vinárna. Přestavby této části zámku sice pozměnily její starobylý ráz, avšak návštěvníkům poskytly krásný pohled na labské údolí. Počátkem 20. století (v l. 1909-1910) došlo ještě k úpravám sklepů pod nádvořím. Rodina Lobkowiczů vlastnila zámek až do r. 1948. Objekt pak přechází do vlastnictví státu a postupně jsou provedeny rozsáhlejší opravy této stavební památky; týkají se místností v severním a západním křídle včetně kaple, obnovy erbů v ochozu prvního patra severního křídla a renovací sgrafitové výzdoby na nádvorním průčelí. V zámeckých místnostech byla zřízena expozice Národní galerie. V r. 1992 získali původní majitelé – mělnická větev rodu Lobkowiczů - zámek v restituci zpět a od téhož roku začíná jeho současný majitel Jiří Lobkowicz celý areál postupně revitalizovat a objekt rekonstruovat - následně po rekonstrukci je zpřístupněn veřejnosti.
V kostnici jsou umístěny pozůstatky asi 10 000 až 15 000 osob různého stáří, pohlaví i etnického původu. Byly sem totiž v minulosti sváženy kosti nalezené na různých místech v okolí Mělníka, pozůstatky válečných událostí třicetileté války a dalších šarvátek. Místo, na němž se dnes nachází mělnický zámek – vyvýšenina nad soutokem dvou významných řek - představovalo mimořádně příhodnou lokalitu k osídlení. R. 1753 se poslední dědička z rodu Černínů - Marie Ludmila - vdává za Augusta Antona Lobkowicze; tímto sňatkem tak přechází panství do majetku Lobkowiczů, s nimiž je mělnická pamětihodnost nejvíce spjata. V té době zde ale šlechta již nesídlí, neboť během 30. let 18. století se vrchnost přesunula na nedaleký lovecký zámek Hořín na protějším břehu Labe; Mělník zůstal především administrativním centrem panství, byly zde umístěny kanceláře správy zdejšího velkostatku. Mělnické sídlo postupně chátralo; v r. 1895 se zpustlá a zarostlá stráň pod zámkem přeměnila na vinice. Touto úpravou získává objekt svůj typický vzhled. V jeho západním traktu pak byla zřízena vinárna. Přestavby této části zámku sice pozměnily její starobylý ráz, avšak návštěvníkům poskytly krásný pohled na labské údolí. Počátkem 20. století (v l. 1909-1910) došlo ještě k úpravám sklepů pod nádvořím. Rodina Lobkowiczů vlastnila zámek až do r. 1948. Objekt pak přechází do vlastnictví státu a postupně jsou provedeny rozsáhlejší opravy této stavební památky; týkají se místností v severním a západním křídle včetně kaple, obnovy erbů v ochozu prvního patra severního křídla a renovací sgrafitové výzdoby na nádvorním průčelí. V zámeckých místnostech byla zřízena expozice Národní galerie. V r. 1992 získali původní majitelé – mělnická větev rodu Lobkowiczů - zámek v restituci zpět a od téhož roku začíná jeho současný majitel Jiří Lobkowicz celý areál postupně revitalizovat a objekt rekonstruovat - následně po rekonstrukci je zpřístupněn veřejnosti.
Vojenské letiště Praha – Kbely
24. základna Dopravního letectva Praha
24. základna Dopravního letectva Praha
Ve středu 21. srpna jsme vyrazili do Prahy a uskutečnili exkurzi na vojenském letišti ve Kbelích.
Díky nádhernému slunečnému počasí, ale především díky souhlasu velitele základny, pana plukovníka Ing. Davida Klementa, který nám tuto exkurzi umožnil a udělil nám nezbytný souhlas ke vstupu do areálu letiště, včetně vstupu do hangárů, jsme prožili skvělý a neopakovatelný den.
Po celou dobu se nám věnoval, staral se o nás a provázel, vojenský kaplan p. Zedníček. Pod vedením tohoto výborného průvodce a skvělého společníka plného empatie, jsme si prohlédli nejen hangáry, ale i jednotlivá letadla stojící na ploše, která jsme si mohli zevrubně prohlédnout i uvnitř, včetně kokpitu. To vše za přítomnosti mechaniků pečujících o jednotlivé typy strojů, jejich odborného výkladu o tom „svém“ letounu. Jednotliví mechanici se nám též plně věnovali, v rámci možností podávali odborný výklad a ochotně zodpovídali naše zvídavé laické dotazy. Bylo nám umožněno prohlédnout si všechny stroje, co na základně jsou, mimo strojů ve službě a v pohotovosti.
Na letišti slouží technika proudová - kanadský Challenger CL 601 pro 17 cestujících, dále AIRBUS A319, který nahrazuje původní a již technicky a morálně zastaralá sovětská tůčka Tu 154. Z původní sovětské techniky zde ještě slouží třímotorový Jakovlev JAK 40.
Po celou dobu se nám věnoval, staral se o nás a provázel, vojenský kaplan p. Zedníček. Pod vedením tohoto výborného průvodce a skvělého společníka plného empatie, jsme si prohlédli nejen hangáry, ale i jednotlivá letadla stojící na ploše, která jsme si mohli zevrubně prohlédnout i uvnitř, včetně kokpitu. To vše za přítomnosti mechaniků pečujících o jednotlivé typy strojů, jejich odborného výkladu o tom „svém“ letounu. Jednotliví mechanici se nám též plně věnovali, v rámci možností podávali odborný výklad a ochotně zodpovídali naše zvídavé laické dotazy. Bylo nám umožněno prohlédnout si všechny stroje, co na základně jsou, mimo strojů ve službě a v pohotovosti.
Na letišti slouží technika proudová - kanadský Challenger CL 601 pro 17 cestujících, dále AIRBUS A319, který nahrazuje původní a již technicky a morálně zastaralá sovětská tůčka Tu 154. Z původní sovětské techniky zde ještě slouží třímotorový Jakovlev JAK 40.
Potom to je technika vrtulová – transportní letouny CASA, které nahradily původní sovětské Antonovy AN 26, a ještě malá česká letadla z Kunovic Turbolet L410 – UVP (označení UVP je z ruštiny Ukoročennyj vzljot i pasadka = zkrácený vzlet a přistání). Pro tyto letouny se vyráběly kompletní podvozky – příďový i hlavní u nás v Semilech v závodě Technometra (přejmenované na TESET a následně na AXL), která byla jednou ze společností leteckého holdingu AERO. Třetí skupinu tvoří vrtulníky zastoupené stroji Mi-17 a W-3A SOKOL.
Závěrem jsme navštívili letištní hasičárnu a za podrobného výkladu službu konajících hasičů si prohlédli i jejich techniku. Exkurzi jsme zakončili výborným obědem v letištní Armě, kde byl k snědku, mimo jiných jídel, perfektní gulášek se šesti knedlíky. Za tento skvělý den plný nezapomenutelných a neopakovatelných zážitků, patří naše poděkování všem mechanikům u jednotlivých druhů letecké techniky i letištním hasičům, kteří se nám plně a na profesionální úrovni věnovali. Dále náš dík patří našemu průvodci vojenskému kaplanovi, panu Zedníčkovi a hlavně pak veliteli základny panu plukovníkovi Ing. Davidovi Klementovi, který nám toto vše svým souhlasem a povolením vstupu na vojenskou základnu umožnil. Jediná skutečnost, kdy je mi moc líto, kterou však nemohl nikdo z vyjmenovaných ovlivnit, byla ta, že jsem si nemohl prohlédnout letoun Challenger CL 601, na který jsem se těšil nejvíce. Ten stroj byl bohužel ve službě, již odbaven a krátce po našem příchodu na letiště roloval na start. Ale snad si jej budu moci prohlédnout někdy příště, pokud bychom exkurzi zopakovali a velitel základny nám tuto exkurzi opětovně povolil, ale hlavně, zda budu ještě trochu, byť bídně vidět.
Závěrem ještě něco málo o letišti a úkolech základny:Vojenské mezinárodní neveřejné letiště je situováno 11 km od Pražského hradu, vzletová a přistávací dráha (VPD) je položena nad pražskou kotlinou na rovném terénu s nadmořskou výškou středu 280 metrů. Šířka betonové dráhy je 45 metrů po celé její délce 2000 metrů. Vedle VPD je zpevněný pás 1500 x 60 metrů, pojížděcí asfaltové dráhy, jsou široké 15 metrů. Stejnou šířku mají i tři spojovací dráhy, kolmé na VPD.
Závěrem ještě něco málo o letišti a úkolech základny:Vojenské mezinárodní neveřejné letiště je situováno 11 km od Pražského hradu, vzletová a přistávací dráha (VPD) je položena nad pražskou kotlinou na rovném terénu s nadmořskou výškou středu 280 metrů. Šířka betonové dráhy je 45 metrů po celé její délce 2000 metrů. Vedle VPD je zpevněný pás 1500 x 60 metrů, pojížděcí asfaltové dráhy, jsou široké 15 metrů. Stejnou šířku mají i tři spojovací dráhy, kolmé na VPD.
Hlavním úkolem 24. zDL Praha Kbely je zabezpečení letecké přepravy zejména:
- příslušníků AČR, vojenských misí, a to jak na území ČR, tak i mimo území ČR
- ústavních činitelů ČR a zahraničních státních delegací
- speciálních letů v rámci NATO
- pro potřeby zdravotnické služby ČR - transplantační program (LZS a SAR)
- speciální lety vzdušného průzkumu, fotografického snímkování, letecké laserové skenování
- příslušníků AČR, vojenských misí, a to jak na území ČR, tak i mimo území ČR
- ústavních činitelů ČR a zahraničních státních delegací
- speciálních letů v rámci NATO
- pro potřeby zdravotnické služby ČR - transplantační program (LZS a SAR)
- speciální lety vzdušného průzkumu, fotografického snímkování, letecké laserové skenování
Jedním z úkolů 24. základny dopravního letectva je zabezpečení letecké záchranné služby. Ten se stal nedílnou součástí státem garantované zdravotnické záchranné služby a funguje jako důležitý článek integrovaného záchranného systému České Republiky. Jsou- li letečtí partneři zejména Policie České Republiky a vrtulníky z civilního sektoru odvoláni k plnění jiného úkolu, zasahují kbelští letci ve všech krajích ČR. Akční rádius jednotlivých středisek je cca 70 km a celoplošně pokrývá území celého státu. Jednotlivá střediska jsou navázána na síť nemocničních specializovaných center urgentní medicíny. Letecká záchranná služba je využívána k rychlému zásahu lékařů a zdravotníků, šetrnému převozu pacientů v případech závažných stavů ohrožujících život, při dopravních nehodách, haváriích, mimořádných situacích a krizových stavech. Připravenost leteckého personálu je permanentní – posádka musí vzlétnout k případu do 4 minut ve dne a do 10 minut v noci. Během noci vrtulníky W-3A SOKOL zasahují na celém území České republiky. Jsou celoročně ve 24 hodinové pohotovosti.
Více na: http://www.zdl.army.cz
Život bez bariér o.s. - Denní stacionář v Nové Pace
Tentokrát jsme na přání některých klientů navštívili Denní stacionář a chráněnou dílnu v Nové Pace. V domluveném čase jsme byli již očekáváni a srdečně přivítáni. Milým překvapením pro nás bylo připravené pohoštění ve formě čaje s perníkem. Po občerstvení jsme měli možnost prohlédnout si i chráněnou dílnu, kde jsme obdivovali zručnost pracovníků a krásné výrobky.
Zakladatelem občanského sdružení Život bez bariér je vozíčkář Josef Fučík s manželkou Jitkou Fučíkovou. Pan Fučík se po úrazu páteře v r. 1998, třech letech náročné léčby, rehabilitace a podpory své manželky dokázal posadit na invalidní vozík, proto se manželé Fučíkovi rozhodli pomáhat ostatním zdravotně postiženým regionu Novopacka a v roce 2004 založili občanské sdružení Život bez bariér. V roce 2005 sdružení započalo činnost v pronajatém objektu „Centrum Vyšehrad“. V roce 2006 sdružení odkoupilo od Královéhradeckého kraje na splátky areál tří budov bývalé nemocnice v Nové Pace, které nazýváme „Centrum Klášter“. První budova „Denní stacionář“ a půjčovna kompenzačních pomůcek je otevřena po náročné rekonstrukci pro naše zdravotně postižené klienty od roku 2010. Na rekonstrukci druhé budovy „Centrum bez bariér“ získali v roce 2009 dotace z evropských fondů. Tato budova slouží od září 2011 pro účely poskytování sociálních a doplňkových služeb – rekondiční pobyty a sociální rehabilitace. Třetí budova – barokní klášter bude rekonstruován po získání finančních prostředků a bude opět sloužit zdravotně postiženým spoluobčanům.
Dne 7. 8. 2013 natáčel štáb České televize v areálu bývalé nemocnice v Nové Pace, kde sídlí občanské sdružení Život bez bariér. Důvodem byla příprava reportáže o činnosti a aktivitách této neziskové organizace. Reportáž bude součástí pořadu ČT Pomáhej s humorem Konto bariéry 2013, který se bude vysílat 28. září.
Adršpach – skalní město
Adršpašské skály jsou skutečným přírodním zázrakem. Je to místo, kde člověk žasne nad uměním přírody. Dodnes lidé nazývají teplické i adršpašské skalní labyrinty skalními městy. Lidé se po staletí báli do skal vstupovat, uchylovali se zde pouze v době zuřících válek, především třicetileté a posléze i války o rakouské dědictví. Dokladem tohoto jsou letopočty dodnes vyryté do stěn skal. První návštěvníci začali skály objevovat počátkem 17. století. V roce 1790 navštívil skály Johann Wolfgang Goethe. Celý turistický okruh byl dokončen v roce 1890 zpřístupněním tzv. Nové partie. Zatopená pískovna Adršpach je jedním z nejkrásnějších jezírek v ČR; pro svoji atraktivitu se objevilo v nejedné filmové pohádce. Další skalní jezírko se ukrývá v centru skalního města – vzniklo vybudováním stavidla na řece Metuji v 18. stol. Na jezírku na lodičkách se po vystoupání asi 160 schodů projeli pouze ty zdatnější. Na celém okruhu je hodně schodů – cca 800, ale za vaše úsilí budete odměněni nádhernými výhledy na skály. V roce 1933 bylo zdejší skalní město prohlášeno Národní přírodní rezervací.
Hraní bez hranic
Využili jsme pozvání na krásný den plný divadelně-hudebních představení který proběhl v úterý 17. září 2013 v Městském kulturním středisku Nová Paka, kde občanské sdružení Život bez bariér pořádalo již 3. ročník divadelního festivalu určeného osobám se zdravotním postižením – HRANÍ BEZ HRANIC. Počasí sice neumožnilo pracovníkům sdružení uspořádat akci v prostorách venkovního prostranství bývalého novopackého kláštera, kde se konaly minulé ročníky festivalu, avšak díky vstřícnosti pracovníků MKS Nová Paka se podařilo pro účastníky festivalu zajistit příjemné prostředí, které jim navíc umožnilo vystoupit na opravdové divadelní scéně. Na festivalu se sešlo kolem 150 účastníků z řad osob se zdravotním postižením, kteří se skvěle doplňovali s několika desítkami dětí z regionálních mateřských a základních škol. Barevná taneční vystoupení předvedli například klienti Denního stacionáře Kamarád z Jičína, Střediska Světlo Diakonie ČCE Vrchlabí, i domácí zástupci, klienti sociálních služeb Života bez bariér, o.s.. Také uživatelé SSP Tereza z Benešova u Semil se rozhodli pro divadelně hudební vystoupení a výkon jejich zpěváka nadchl celý sál. V průběhu dne měli všichni účastníci festivalu šanci vyzkoušet si role jak vystupujících, tak diváků, a v obou těchto rolích podávali skvělé výkony. Jako diváci ocenili velkým potleskem všechna vystoupení, včetně zpěvu dětí z MŠ Stará Paka, divadelního vystoupení o Cvrčkovi a mravenečcích dětí z MŠ a ZŠ Brána Nová Paka, příběhu Voda ztvárněného dětmi ze Speciální mateřské a základní školy Jilemnice, i nápaditá divadelní představení členů dramatického souboru při ZŠ Stará Paka, jejichž muzikál Děti z Bullerbinu byl proveden v prostředí krásných ručně vyráběných kulis. Slyšet z publika byl nejenom potlesk, ale také smích a zpět. Tak třeba členky Polského svazu nevidomých z Dzierżoniówa, které zazpívaly několik polských lidových písní, byly doprovázeny nejenom skvělým akordeonistou, který přísně hlídal takt a tempo jejich zpěvu, ale také mnoha diváky. Ti, kteří neuměli polsky, podpořili jejich vystoupení alespoň tleskáním do rytmu. Zapomenout pak určitě nesmíme ani na skvělého „kulisáka“, kterého si sebou na festival přivezli klienti ÚSP Chotělice. Nejenom on, ale všichni diváci v sále vystupující z Chotělic podpořili při jejich představení na motivy Perníkové chaloupky. Pestrý program festivalu ještě doplnil tanečními vystoupeními na písně Michaela Jacksona David Baláž. Všechna představení jsme si užívali a odjížděli jsme plni zážitku.
