Nenávist, nejhorší vlastnost člověka

Tajemný hřbitov

  Na konci vesnice stojí starý hřbitov. Brána je černá a mohutná. Malý kostelíček vypadá dobře, i když je velmi starý. Jsou tu pohřbeni lidé z blízkého okolí. Každý by si řekl, že je to jenom obyčejný hřbitov. Ale není tomu tak. Váže se k němu jedna povídka, kterou mi vyprávěl můj dědeček než zemřel. Jemu to prý vyprávěl jeho otec, kterému to řekl jeho předek.

 Před dávnými časy býval tento hřbitov oblíbený. Lidé z vesnice a okolí si sem dávali pohřbívat své zesnulé příbuzné. Starali se o hroby a udržovali kostelíček v pěkném stavu. Na tomto hřbitově mám spoustu příbuzných. Nikdy jsem však jejich hroby neviděla. Bojíme se tam vstoupit.

 Někdy když jdu kolem, zrychlím. Mám už takové reflexy. Vychovávali mě k tomu, abych na starý hřbitov nechodila, ani abych prošla kolem něj pokud to není nutné. Když jsem byla menší, nevěděla jsem proč. Nikdo mi to nevysvětlil. Lidé z vesnice byli zticha, bylo to velmi zvláštní. Jakákoliv informace se rozšířila rychlostí světla. Nakonec mi můj dědeček vše vysvětlil.

 Jednoho dne, je to už dávno. Zahlédli na hřbitově zvláštní postavu. Dříve se všichni lidé znali ve vesnici, a tak jim bylo divné, co je to za člověka. Neznali ho. Večer pak když šel někdo kolem, slyšel zvláštní zvuky. Lidé se báli podívat, co se tam děje. Bylo pár odvážlivců. Jenže vždy ten, kdo se tam chtěl jít podívat, se najednou zbláznil. Nikdo nevěděl co se děje. Ve vesnici vznikala panika. Vyhýbali se hřbitovu velkým obloukem. Zdi zvenčí začali chátrat, ale kostelíček a vše uvnitř bylo nějakým zvláštním způsobem udržováno v nádherném stavu.

 Uběhlo několik let a hřbitov stále nikdo nenavštívil. Z ničeho nic se objevil nějaký vědec, který se o tom dozvěděl. Vzal si sebou nějaké přístroje. V té době nebyli ještě tak vyspělé, ale naměřil tam vysokou energii něčeho. Když vše změřil, přivolal si na pomoc svého kamaráda, který byl senzibil. Když přijel, málem ho prý trefila mrtvice. Vycítil něco negativního. Říkal, že by se mělo rychle udělat nějaké opatření proti zlu. Nikdo mu však nevěřil. I když se lidé báli, nebylo jim pravděpodobné, že tam jsou zlý duchové. Mysleli si, že je tam nějaký lupič, nebo něco podobného. Senzibil je varoval mnohokrát, ale nikdo neposlouchal.

 Jednoho večera zaslechli vesničané jekot. Byl to hlas nějaké dívky. Všichni byli vyděšení, věděli, že se stalo něco strašného, ale nikdo se nedokázal jít podívat, co se vlastně stalo. Druhý den ráno našli opuštěný kočárek, vedle něj ležela mrtvá dívka. Byla to matka dítěte, které zmizelo. Lidé nevěděli co mají dělat. Vznikla veliká panika. Děti mizeli. Některé matky se svými dětmi ze strachu utíkali pryč. Do vesnice se začali sjíždět vědci a lidé, kteří se zajímali o nadpřirozeno. Dělali různé testy, říkali zaříkávadla. Byli tam tři dny a ti noci. Přes vesnici se přehnala velká bouřka. Všude létaly blesky a jeden udeřil do kostelíčka. Země se zachvěla a pak se najednou vyjasnilo. A bylo po všem. Lidé to cítili. Cítili ten klid.

 Záhadou však bylo hromadné zmizení dětí. Vědci se domnívají, že to byl duch vraha, který tu má svůj hrob. Nikdo si ho prozatím nevšímal. Nebyl nijak zvlášť upravený. Nikdo tam nedával květiny. Tento muž zabíjel děti jen pro potěšení, když ještě žil. Nikdo nevěděl, proč zrovna tady má hrob. Narodil se ve vzdálenější vesnici, ve které měli také hřbitov.

 Toto se stalo už dávno, ale má to háček. Jinak by se na hřbitov chodilo tak, jak se chodilo dříve. Můj dědeček by prozradil, že se historie opakovala. Když byl menší, měl prý opravdu veliké štěstí, že si duch vraha nevybral právě jeho. Každý večer čekal, až si pro něj přijde. Ale nic. Jeho kamarádi mizeli. Když mi tohle vyprávěl, viděla jsem, jak je mu to všechno líto. Jako je to pro něj strašné. Ale historku mi dovyprávěl.

 Po tomto příběhu, si myslím, že mám opravdu velké štěstí. Zatím si duch nevybral žádného mého předka, jen díky tomu jsem tu. Také doufám, že už se historie nebude nikdy opakovat.

Hřbitov

  Na konci vesnice stojí starý hřbitov. Brána je černá a mohutná. Malý kostelíček vypadá dobře, i když je velmi starý. Jsou tu pohřbeni lidé z blízkého okolí. Každý by si řekl, že je to jenom obyčejný hřbitov. Ale není tomu tak. Váže se k němu jedna povídka, kterou mi vyprávěl můj dědeček. Jemu to prý vyprávěl jeho otec, kterému to řekl jeho předek.

 Starý hřbitov tu stojí už spousty let, je umístěný uprostřed naší vesnice. Není nijak veliký. Kostelíček je malý, někdy se tam v neděli ráno chodí.

 Dědeček mi vyprávěl, jak se jednou večer nad kostelíčkem objevila záře. Psal se rok 1845. Kolemjdoucí viděl prý nějakou postavu na hřbitově. Byla průhledná. Měla na sobě nějaký plášť a ruce měla zvednuté k nebi. Ráno když vesničané přišli ke kostelíčku, měli tam vzkaz. Byl vytesán do stěny. Varoval před nějakým zlem, nebyly tam vypsány žádné detaily, jenom čtyřmi slovy napsán nápis: HROZÍ VÁM VELIKÉ NEBEZPEČÍ. Tento nápis tam zůstal do dnes.

 Vesničané si to vykládali různě. Někdo na to nevěřil, někdo byl zase moc pověrčivý. Ale všichni čekali, co se bude dít. Po tři dny se nic nedělo. Obyvatelé vesničky se uklidňovaly. Začaly kolovat zprávy, že je to vše jen legrace, kterou si vymyslil nějaký blázen. Avšak nebylo tomu tak. Čtvrtý den začalo pršet. Pršelo celý den i noc. Řeka, která byla blízko vesnice se vylila ze svého koryta, a jako nezkrotný živel se blížila k vesnici. Lidé panikařili, utíkali, nechávali všechny své věci doma. Prosili boha, aby jim pomohl. Někteří chtěli zachránit aspoň svůj dobytek, zotvírali chlévy a zvířata vystřelila jako šíp ven.

 Nakonec přestalo pršet, začalo být horko. Voda začala pomalu ustupovat. Vesničané, kteří se vrátili podívat se na tu spoušť omdlévali. Nedokázali snést pohled na to, co voda zničila. Skoro všechny domy byly poničeny. Ploty, stromy a další věci, které stály v cestě, nevydržely. Voda je odnesla pryč. Jediné co přežilo, byl kostelíček s nápisem. Bylo to opravdu divné. Přece, když voda vzala všechno, proč zrovna kostelíček zůstal.

 Vesnice se začala opravovat, trvalo to rok, než se zase lidé vzpamatovali ze všeho co se stalo. Nápis berou jako zázrak. Někdo jim chtěl pomoci, ale nedal dost informací, aby pomohl.

 Takto končila dědečkova historka. Řekl mi jí protože se včera, dne 2. listopadu 2006, nad hřbitovem objevila záře a někdo spatřil bytost se zdviženýma rukama nad hlavou. Mám strach. Nevím co se bude dít. Přijde další povodeň nebo hurikán. Tohle nikdo neví, ve vesnici se pomalu začínají obyvatelé balit, aby stihli do tří dnů odejít.

 Dne 5. listopadu 2006 se v televizních zprávách objevila reportáž o vesničce jménem Dříteč. Přehnal se přes ní opravdu silný hurikán. Zahynulo zde asi 5 lidí, dalších 20 bylo zraněno. Hurikán si odnášel auta, vyvracel stromy a také boural domy. Jediné co nebylo porušené byl malý kostelíček s nápisem HROZÍ VÁM VELIKÉ NEBEZPEČÍ.