2012: Konec světa nebo restart?
23. 12. 2009
V současnosti běží po planetě informace, že se něco stane v roce 2012, prý o tom mluví dávná proroctví, lidé se o tom baví, píšou a čtou, točí se filmy. Někteří tomu věří, většina ne, určitě je i spousta takových, kteří o tom nikdy neslyšeli. Když se řekne, že „přijde konec světa“, většina lidí je skeptická, že by v dohledné době mělo či mohlo k něčemu takovému dojít. Má to být zkáza planety? Nebo Velký krach jako opaku Velkého třesku? Nebo že by se Bůh rozhněval a vše anihiloval? Zdá se to být nepravděpodobné. Přesto spousta lidí cítí, že se „něco“ blíží, nějaká změna. Nevidí ovšem indicie té změny očima, ale cítí je v srdci, jakoby se to „něco“ nemělo neodehrát ve vnějším prostoru kolem nás, ale uvnitř nás, v každém individuálně i v nás jako celku, v Lidstvu. Je něco takového možné?
Dosud jsme žili v představě, že svět jsou lidé a věci kolem nás, planeta Země, Slunce, vesmír a za konec světa považovali vyzmizíkování či zničení této reality, ale jak poznáváme fyzikální zákony, stále více chápeme, že to není nijak snadné. Ale co když je „svět“ něco jiného? Ke stále více lidem přicházejí nové a pozoruhodné informace, že se světem a jeho koncem je to jinak. Co když svět je mentální obraz času, prostoru a života v našich myslích a srdcích? Co když je koncem světa kolaps či rozpad toho obrazu? Tohle na první pohled nevypadá jako ta slibovaná či prorokovaná katastrofa a zdá se to být takové vágní a nedramatické, ale podívejme se na to hlouběji. Ta změna, co má nastat v roce 2012, se dnes spíš popisuje jako „konec času“ nebo „konec světa jako ho známe“ a přestože nedojde k ničení věcí či umírání, může to být pěkný šrumec.
Jak lidem vysvětlit, co pro ně znamená kolaps mentálního obrazu času, prostoru a života? Věřím, že právě o tohle se snažili mnozí proroci v historii, ale používat v současnosti dva tisíce let starou hantýrku pastevců a pomocí ní osvětlovat něco internetové generaci, je dost nefunkční a koledujeme si o nedorozumění. Změnili jsme se, mnohé věci chápeme lépe a hlouběji, než lidé kdykoliv v minulosti, ale na mnoho jiných pro ně samozřejmých jsme zapomněli. Ale vize toho kolapsu je zde stále, protože je to něco mimo slova. Je to obraz. Jak bychom ho mohli popsat srozumitelněji a tím lépe pochopit, co se může stát?
Legendy a mýty různých národů vyprávějí o světech, kde žili jejich předci a které zanikly, takže lidé již pravděpodobně zažili mnoho konců světa. Nějací lidé přežili, ale změnilo se jejich chápání a myšlení. To je dle mého názoru to hlavní, co nás čeká a co se skrývá ve slovech „konec světa tak jak ho známe“. Uvidíme realitu kolem sebe jinýma očima, uvidíme jiné věci a budeme je chápat, jako bychom byli v jiném světě, v nějakém novém. To popisují i legendy, vždy, když jeden svět skončí, jiný začne, máme to v sobě možná geneticky zakódované, že dokážeme stvořit nový svět na troskách toho starého.
Konec světa je jako restart obřího počítače zvaného lidstvo. Operační systém, který na něm dosud běží, se zasekne, dojde k ukončení všech dosud probíhajících programů, vymazání pamětí a znovu načtení operačního systému. Má se to jako s OS Windows. A jakou úlohu v tom hrajeme my lidé? My jsme hardware, kde to probíhá. Je to samozřejmě metafora, ale pomůže nám pochopit, co se bude dít.
V tom obřím počítači má každý z nás místo, jsme jako procesory, které zpracovávají informace. Nějaké informace přijímáme, uvnitř nás se promění a změněné je pošleme dál, k dalším procesorům (lidem). Někdo to dělá hůře, někdo lépe, někoho to baví, jiného ne, například podle toho, jestli program, který zpracovává, odpovídá tomu procesoru, který v sobě má. V současnosti to je tak, že většina lidí jede podle programů, které s nimi neladí a chce se po nich něco jiného, než na co jsou stavění, takže práce toho superpočítače není optimální a vzniká v něm mnoho šumu a chyb, které se projevují v našem světě jako války, chudoba, nemoci, krize, znečištění, špatné mezilidské vztahy, nedůvěra, nenávist.
Další potíž je v tom, jak ten počítač vznikl, jeho architektura je poměrně chaotická a jde prakticky o spojení mnoha menších počítačů (společností, kultur, civilizací), která vznikaly odděleně, s vlastní logikou a které používají málo kompatibilní programy vytvořené obrovskou směsicí programátorů v průběhu uplynulých tisíciletí. Teď se ty počítače spojily do jediného se sedmi miliardami procesorů, ale řídící software tohoto světa není na něco takového stavěný a tak vzniká chaos, který stále narůstá.
Operační systém, který teď v lidstvu běží, je založený na několika základních předpokladech, které vycházejí z nějaké životní zkušenosti, jenž se ovšem ukazuje jako omezená a nevhodná pro globální superpočítač. Ty předpoklady jsou:
1. tady jsem já a tam jsou ti druzí, jsme odděleni.
2. smrt je strašná, proto musím bojovat o život
3. na světě je nedostatek prostředků k životu, proto se musím snažit dostat co nejvíc.
4. Chtějí mě zabít, proto se musím bránit atd.
Systém s těmito předpoklady vznikl v situaci, kdy lidí bylo na planetě málo a ti ještě nevytvořili globální civilizaci propojenou internetem. Od začátku tvořil spoustu násilí, ale to neohrožovalo samotné přežití lidstva. V současnosti, když tady taková propojená a jadernými zbraněmi vybavená civilizace je, vedou tyto předpoklady ke kolapsu, jeden subsystém superpočítače za druhým se zasekává, některé podprogramy založené na těchto předpokladech působí jako viry a zahlcují spojení. Je v takové situaci představa toho, že se celý systém zhroutí, nereálná? A že k obnovení činnosti bude třeba udělat něco jako restart?
Vize roku 2012 říkají, že právě v tom roce dojde ke kritickému nahromadění chyb v systému a k jeho zadření, mohlo by to vypadat jako válka, ale nemusí. Co když si prostě dostatečné množství lidí uvědomí, že takhle to dál nejde? A vypoví poslušnost současnému systému a začnou žít jinak? I tak, by to mohlo proběhnout. Restart ovšem nebude otázkou jediného dne, pravděpodobně bude trvat několik desetiletí, cca do roku 2070, kdy se bude rozpadat starý svět a kdy budeme tvořit ten nový.
Při restartu počítače dochází k vymazání operační paměti, co se tedy vymaže v tomhle našem modelu? Operační pamětí Lidstva je lidská mysl, ve které se uchovávají instrukce, podle kterých jednáme. Jsou zde také registry toho, kým jsme v různých situacích a vztazích, právě zde je naše povědomí o místě, které máme ve společnosti, o našich vazbách na druhé lidi, věci či instituce. Při restartu všechno tohle zmizí. Zůstanou vzpomínky, protože ty jsou uloženy jinde, ale nebudeme si pamatovat takové věci jako, komu jsme podřízení a komu nadřízení, jaké vztahy (např. vlastnické) jsme měli k věcem, které nás obklopují, zapomeneme všechny společenské zákony a mravní kodexy, bude nám jedno, jestli máme jít do práce nebo kolik máme peněz. K tomuhle vymazání paměti občas dochází u jednotlivců už teď, ale co když se to stane u dvou až tří procent populace? U 200 až 300 tisíc v Čechách nebo u 150 až 200 milionů na planetě?
Důležité si je také uvědomit, že restart počítače není vypnutí a po výmazu se začne nahrávat nový operační systém z harddisku, přesně tohle se stane i v superpočítači Lidstva. Nedojde k obnově toho starého OS, ale k nahrání úplně nového, máme ho v sobě. Kde je v našem modelu ale harddisk? Je to genetický kód, právě tam jsou informace uloženy trvale a přežívají i výmaz pamětí. Genetický kód lidstva ovšem není uložen jen v molekule DNA, ale je mnohem rozsáhlejší a komplexnější, zatím z něho využíváme jen maličký zlomek. Restart nám umožní se dostat k celému tomu kódu a plně využít lidský potenciál, který je obrovský.
Ačkoliv ten nový operační systém ještě neběží, už známe některé principy, podle kterých funguje
1. Všichni jsme součástí jednoho celku
2. Život je všudypřítomný, všemohoucí, vševědoucí a věčný
3. Všeho, co potřebujeme k životu, je dostatek a vždy to dostaneme
4. Spojuje nás láska atd.
Tyhle programy máme v sobě, nevím, jak se dostaly do našeho genetického kódu, ale v okamžiku restartu se v nás spustí a vytvoří jiný svět tam, kde skončil ten starý. A ta změna bude naprosto zásadní a převratná. Jak se například změní architektura superpočítače Lidstva? Každý z nás má v sobě kus genetického kódu a dosavadní OS funguje tak, že pracuje jen s daty umístěnými jako na lokálním disku. Nový systém, který je postavený na principu propojenosti, vidí ty kusy kódu jako jeden celek, jako když se sedm miliard harddisků spojí do obřího diskového pole. Jaký to bude mít dopad? Každý z nás má v sobě kusy nefunkčních programů, které tvoří až 98% genetické informace, pokud se na ně díváme izolovaně, nedávají smysl, jejich význam se ukáže ve chvíli propojení, protože ty programy jsou rozprostřeny mezi mnoho lidí a teprve složením všech jejich částí začínají být funkční. Co se to v nás vlastně skrývá?
Velice se také změní architektura spojů mezi procesory superpočítače (lidmi), zatím funguje jako vertikální hierarchicky řízená, kdy jeden vyšší procesor kontroluje práci několika dalších a pomocí povelů, příkazů, zákazů či zákonů reguluje data, která dostávají a přijímají. Kdo tuhle architekturu vymyslel, netuším, pravděpodobně vznikla systémem pokus omyl, ale je nevyhovující a je hlavní příčinou blížícího se kolapsu, protože ty „řídící“ procesory omezují tok informací a zpětné vazby a tak deformují celý systém. Nová architektura bude horizontální, žádný procesor nebude řídící a vydávající povely, ke sladění práce pak dochází reagováním podle principů. Výše popsané principy právě k harmonii a spolupráci vedou, i bez nutnosti mocenské pyramidy.
Jsme úžasní a já věřím, že to, co tvoříme, je zázračné a milionkrát předčí naše očekávání a nejtajnější sny.
Autor: Ilumauir
Zdroj: www.cestydusi.cz
Samael:
S tímhle souhlasím. Podle toho, co vim o naši budoucnosti, budou lidé skutečně fungovat na základě absolutní Jednoty. Budeme jako mnoho kusů jediné bytosti a budeme to brát jako naprostou samozřejmost, doslova budeme Jediným Organizmem!!! Budeme myslet ve stylu: My jsme Jeden a budeme to žít! Nezávisle na tom, jaký je nás počet, my jsme Jednota.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
