Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ilumauir: Bezpodmínečná láska, Láska a iluze dokonalosti, Proces odpouštění

25. 3. 2010
Bezpodmínečná láska
Láska buď je nebo není a má několik vlastností - je nekonečná, všudypřítomná, všemohoucí, absolutní a mimo mnoho dalších je i bezpodmínečná. Ale láska je jen jedna, a jejím vyjádřením je např. čisté a prosté "Miluji Tě". A to "miluji" je osobní, nevyvratitelné, pravdivé, absolutní a mimo jiné též bezpodmínečné.
Čili žádná "bezpodmínečná láska" jako speciální kategorie odlišná od jiné lásky neexistuje, přesto často termín "bezpodmínečná láska" používáme. Co to vlastně je? Je to prostě a jednoduše láska dávaná bez podmínek, nic víc a nic míň. A druhým či sobě buď dáváme lásku nebo místo ní dáváme podmínky.
Někteří lidé hledají za termínem „bezpodmínečná láska“ spoustu dalších komplikací a dodatečných vysvětlení, které často doplňují výčtem toho, proč taková láska je nemožná či nepravděpodobná. „Abych začal milovat bezpodmínečnou láskou, tak bych musel..." a vyjmenují deset podmínek, kterými podmiňují svou lásku. Bezpodmínečná láska je ale jen bezpodmínečná, prostě je, nečeká nic zpět a je dávaná z čistého srdce.
Pro názornost napíšu, co je to "podmíněná láska", která je opakem toho bezpodmínečného „miluji tě“: "Budu tě milovat, až se zlepšíš." "Miloval bych tě, ale když ty jsi tak hrozná." "Dokud budeš dělat takové věci, nebudu tě mít rád." "Abych tě mohl milovat, musíš přestat kouřit." „Budu tě milovat, až budeš milovat ty mě.“ „Když už mě nemiluješ, tak tě ani já nemiluji.“ „Miloval jsem tě, ale ty jsi se tak změnila."- jak vidíte, v podmíněné lásce je vždy nějaká podmínka (aby, abych) nebo výjimka (ale, až), kterou musí druhý splnit, abychom ho milovali a tak ta láska není přítomná v přítomném okamžiku, ale jen v minulosti či budoucnosti. Čili jednoduše NENÍ přítomná.
Bezpodmínečná láska JE naopak přítomná tady a teď a pro to, aby jí druhá osoba od nás dostala, nemusí udělat vůbec nic, nemusí se změnit, nemusí se zlepšit, nemusí nás milovat, nemusí se kát za minulost, je jedno, co v minulosti udělala nebo co chce udělat v budoucnosti, nečekáme žádnou protislužbu (např.sex). Prostě ten člověk má naší lásku bezpodmínečně, čili si neklademe žádnou podmínku k tomu, abychom jí byli ochotni dávat.
Mnoho lidí si myslí, že na světě není nikdo, kdo umí bezpodmínečně milovat, nebo se ti lidé dají spočítat na prstech jedné ruky, protože to jsou takoví svatí jako matka Tereza nebo dalajlama. Ale já věřím, že to umíme všichni, vždyť základní vlastností lásky je všudypřítomnost, vidím tu lásku na každém z nás. Každý člověk čas od času, místo od místa, či situace od situace dává svou lásku bezpodmínečně. Když se narodí miminko, tak na něj naprosto nic než bezpodmínečně dávaná láska neplatí, zkuste mu hrozit nebo mu něco slibovat nebo mu dávat nějaké podmínky, vysměje se Vám. Nebo jak milujeme naše domácí mazlíčky nebo přírodu nebo vesmír. Téměř všemu na světě jsme ochotní dát lásku bezpodmínečně, snad jen sobě samým nebo určitým druhým lidem ne, a zde vytváříme hory podmínek. Není to směšné?
Mnoho lidí si myslí, že milovat bezpodmínečně je těžké, ale bezpodmínečná láska je ta nejsnadnější láska na světě, milovat bezpodmínečně je to nejjednodušší milování. Všechny ty těžkosti a trable v lásce způsobují jen ty podmínky, které sobě či druhým klademe. Bez podmínek je to prostě jednoduché. Každé malé dítě umí milovat bezpodmínečně, nikde se to neučilo, nikdo mu nic nemusel vysvětlovat, prostě to umělo od narození, protože to je naší podstatou. Co jsme se ovšem museli naučit, je klást si ty podmínky. Takže návrat k bezpodmínečné lásce není o učení, ale o odnaučování, je to o zapomínání. Odnaučujeme se klást podmínky a zapomínáme je. Všimněte si, že stejně bezpodmínečně jako malé děti milují i staří a nemocní lidé, protože už zapomněli na všechen ten balast a zůstala jen ta podstata - bezpodmínečná láska.
A po teorii trochu praxe. Vyjadřujete lásku, kterou v sobě máte? Dokážete druhým lidem (nejen svým partnerům) říkat bezpodmínečně „miluji tě?“ Pokud ještě ne, můžete zkusit mezikroky.
Stydíte se za svou lásku nebo za to, že byste jí vyjádřili druhým? Ale přitom víte, že to v sobě máte, jenže se vám takové přímé vyjádření lásky zdá nebezpečné a nekonvenční? Tak zkuste říkat to „miluji tě“ bez hlasu či potichu.
Už jste se trochu srovnali s tím, že jste plní lásky a už si dokážete přiznat, že druhé lidi milujete? A dokážete jim to říkat v duchu? Můžete zkusit další krok, říct to nahlas. Možná je pro vás těžké vyjádřit to z očí do očí, protože byste se raději neviděli, tak to zkuste s pohledem bokem. Vynikající příležitost je při odejmutí. Mnoho lidí se také cítí bezpečněji, když místo „miluji tě“, zpočátku říkají třeba "s láskou" nebo "mám tě rád", obě vyjádření jsou nepřímá, ale je to prostě krok dál.
A když už se nestydíte za svou lásku a máte čistou mysl i čisté srdce, dokážete druhému do očí říct „miluji tě“. Je v tom obrovská síla a odvaha a to druzí lidé cítí, takhle vyjádřená láska jde přímo na komoru, k podstatě a dotýká se srdcí.
Miluji Vás.
 §§
Láska a iluze dokonalosti

Iluze dokonalosti

Lidé hledají odpověď na otázku jak se zdokonalovat, jak duchovně růst, jak nastartovat v sobě transformaci a expanzi vědomí. Má odpověď je, že na nás není co zdokonalovat, že jsme se dokonalí narodili, dokonalí žijeme a dokonalí zemřeme. A náš hlavní problém je, že jsme na tuhle dokonalost zapomněli, lidé nás přesvědčili, že jsme nedokonalí, nedobří, špatní a zlí. A my tuhle jejich optiku přijali a začali se tak chovat a následně opět zapomněli, že se to stalo.

A teď sníme o zdokonalování. Je to iluze, nemůžeme se zdokonalit, jediné, co můžeme udělat, je rozvzpomenout se na dokonalost, kterou už máme a se kterou jsme se narodili. Je to o rozvzpomenutí si na to, kým skutečně jsme, co je smyslem našeho života a co doopravdy tady na Zemi máme a chceme dělat. Je to návrat k naší podstatě, kdy odhazujeme masky a obrany, které jsme si vytvořili, kdy zkoumáme systémy našeho přesvědčení a mažeme programy,které jsme zdědili od rodičů i společnosti, kdy necháváme konečně na povrch vystoupit to, kým jsme.

Je to velká práce a je zábavné jí dělat ve společenství lidí, protože si můžeme dávat podporu a inspiraci, držet se v dobách krize.

Zrcadlení

Jsme tu pro sebe navzájem, učíme se jeden od druhého, zrcadlíme si společně to, co máme uvnitř. Často to své nevidíme v sobě, protože jsme odpojeni od své podstaty, nevnímáme sami sebe a tak to vidíme na druhých. Oni nám ukážou a odzrcadlí to, co sami před sebou skrýváme, před čím zavíráme oči. Dokonce se dá říct, že na druhých lidech vůbec nemůžeme vidět nic, co zároveň nemáme v sobě. Takže pokud druhé lidi vidíme jako anděly či démony, všechny ty bytosti jsme my sami, každý z nás je anděl i démon zároveň. Něco z toho se nám líbí a něco ne, to odmítáme a bojujeme s tím, ale nic se nezmění, dokud si myslíme, že změnit a zlepšit by se měli ti druzí. Ale tohle je naše práce, naše zodpovědnost, démoni v druhých nás budou pořád ohrožovat, dokud neproměníme toho démona v sobě. A prvním krokem je přijetí a akceptace té své démonické části. Druhým je zahrnout jí láskou, odpuštěním a soucitem, protože to je ta transformační energie. A třetím je proměna démona v anděla.

Má duchovní průvodkyně mi ukázala, jak to funguje, na příkladu jednoho prezidenta, říká o něm: "vyslal vojáky do světa, aby hledali teroristy a našli je. Kdyby je vyslal hledat milující lidi, tak je taky najdou." Proto v každém člověku hledám to pozitivní a laskavé a v každém to nacházím. Vím, že kdybych hledat ta negativa, tak je najdu taky, ale v tomhle vesmíru, kde funguje zákon přitažlivosti, to je zařízeno tak, že co má naší pozornost, to roste a sílí a co je bez pozornosti, to umírá.

Pravda, nebo láska?

I na lidech, kteří nejsou duchovní nebo je oslovují dosavadní tradice a směry, vidím touhu po lásce a upřímnou snahu jí získat. A vidím jejich trápení, když jí nemají, protože si myslí, že nejsou dost dobří na to být milováni takoví, jací jsou. To bolí a z bolesti člověk udělá cokoliv, aby se jí zbavil, aby byl hoden být milován. A když přijde někdo, kdo jim řekne, že takovými se stanou tehdy, když budou dobří a dobrými se stanou tehdy, když budou mít pravdu, tak samozřejmě udělají všechno proto, aby pravdu měli, aby jí hledali, objevili a šířili dál. A pak touhu po lásce nahradí a zamaskují touhou po pravdě. A protože pravda je jen jedna, tak si myslí, že to jsou ta slova, která slyšeli a jiná slova považují za lež a tak vzniká dualita a rozpor a z nich povstává boj a válka.

Změnou světa a transformací vědomí je poznání, že to, po čem doopravdy toužíme není pravda, ale láska, toužíme být těmi, kým skutečně jsme a být právě takoví milováni a přijímáni. Ale tuhle lásku nenajdeme a nedostaneme do té chvíle, dokud jí sami nedáme, protože my sami jsme jejím zdrojem. Cestou k téhle lásce je prostě být sám sebou, vyjadřovat to, co právě cítíme a prožíváme a čeho chceme dosáhnout, ale odpovědi na tohle nenajdeme v žádné knížce, na žádném webu a neřekne nám je žádný mistr ani mimozemšťan. A když tu naší lásku vyjadřujeme, tak naše rozdělení či hranice mezi námi mizí.

Proto miluju lidi a věřím, že když jsme sami sebou, ve svobodném prostoru, v bezpečí, kde můžeme sdílet to, co tryská z našich srdcí, tvoříme Novou Zemi.

§§

Proces odpouštění

Odpuštění je výsledek procesu zvaného odpouštění. Když to je proces, tak to nějaký čas trvá, odpouštíme, odpouštíme, až odpustíme. To, že jsme odpustili, poznáme snadno, budeme v mysli marně pátrat, proč nás něco tak rozčílilo, ranilo či vykolejilo.

Jak na to? Prvním krokem je naprosto naplno přijmout bolest, kterou v sobě máme, když si vzpomeneme na tu situaci či toho člověk. Neoddělujeme se od bolesti a dovolíme si jí znova prožít a uvědomíme si tak všechny pocity, které s bolestí máme spojenou, všechny ty strachy, nedůvěru, pochybnosti, vztek, nasranost, výčitky svědomí. A když je třeba brečet, tak se vybrečíme, když je třeba se vyvztekat, tak si zakřičíme či zmlátíme polštář. Tak se uvolní to napětí a maska rozumové kontroly, kterou většina z nás má a kterou se od bolesti oddělujeme a ona pak zapomenutá zahnívá někde hluboko v nás. Tak si tvoříme energetické bloky. Odháníme bolest výroky typu: "takhle bych reagovat neměl", "to se nedělá", "jsem na nějaké duchovní výši a tohle je přeci primitivní". Při procesu odpouštění je důležité dostat se z mysli do těla, protože tělo má svou inteligenci, která nás dokáže vést žádoucím směrem.

To, co nás tíží, je něco v těle a rozumově si to nevysvětlíme, proto je třeba obejít mysl a ponořit se do pocitů. Naše mysl a myšlenky nás vždy zrazují a odvádějí naší pozornost od sebe sama k druhým lidem, ty ovšem nevyřešíme, můžeme změnit jen sebe. Naše mysl vytváří kolem té bolesti a blokovaných pocitů příběh, co nám kdo udělal, jak nám ublížil, jak by se nám druzí měli omluvit atd. Hrajeme si na oběť. Tohle všechno je v mysli, to nejsme my, je to maska, která má vysvětlit tu bolest uvnitř. Je třeba si uvědomit, že ten příběh není naší podstatou a můžeme ho pustit. Tím se opětovně spojíme sami se sebou a v tu chvíli můžeme změnit naše prožívání. Jindy ne, dokud se ztotožňujeme s příběhem, bolest zůstává.

Po vybouření a sebepřijetí následuje druhý krok. Najdeme a definujeme si pocit, jaký chceme mít vzhledem k těm, kterým chceme odpustit. Tohle je několikastupňový proces, kdy z počátečního vzteku či nenávisti se posunujeme výš na škále emocí a zvyšujeme vibrace svého vztahu k nim, například přes lhostejnost a naději až na závěrečné "miluji". A když tuhle vibraci dokážeme udržet, jsme v odpuštění.

Skvělé je dělat tenhle proces v kruhu přátel, kteří nám tvoří bezpečný prostor, přijímají, že to s námi dnes prostě hází a nechají to odplynout, a kteří nám můžou pomoci.

Zdroj: www.cestydusi.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

* * *

BoFi,26. 3. 2010 11:59

Děkuju! Miluju Tě, milovaný Kamile :-)

***

Jana,26. 3. 2010 7:10

Cítím to také tak Kamile, dík, miluji Tě***