Archív 2008 - leden, únor
Identita světelných bytostí
Světelné bytosti jsou duše, které v sobě mají zakódovánu obrovskou vnitřní potřebu šířit na Zemi světlo (poznání, svobodu a lásku – nejenom k druhým, ale i k sobě). Cítí to jako své poslání. Velice je přitahuje duchovno a vůbec terapeutická práce, kde mohou druhým pomáhat.
Protože jejich činnost musí být provázena pocitem SMYSLU, cítí se často jiní než ostatní lidé. Na své životní pouti prožívají spoustu různých úskalí, a život je nutí k tomu, aby si sami nalezli svoji vlastní, jedinečnou cestu.
Světelné bytosti jsou velmi často individualisty, kteří nedokáží zapadnout do pevně stanovených společenských struktur. Mívají i potíže s autoritami, protože necítí, že by měli někoho poslouchat jenom proto, že „se to musí nebo má“.
Název „světelná bytost“ může vést k nedorozuměni, protože někomu může evokovat, že se světelné bytosti staví lepšími než ostatní, že jsou „jiní“, odlišní od těch, kteří „světelní“ nejsou. Toto pojetí je však od filosofie světelných bytostí na hony vzdálené, neboť vydělování se jako něco „lepšího“ či „vyššího“ je věru značně „neosvícené“. Blokuje růst svobodného a láskyplného vědomí.
V určitém stadiu svého vývoje se světelnou bytostí stává každá duše, takže toto sousloví není vyhrazeno pro konkrétní, omezený počet „světelných bytostí“.
Světelné bytosti se v žádném případě vydělovat od ostatních bytostí – ani se nad ně povyšovat – rozhodně nechtějí. Mají jenom poněkud jinou historii než ostatní, kteří do této skupiny nepatří. Díky tomu mají odlišné psychologické rysy, které jsou pro tuto skupinu charakteristické. (O některých jsem se již zmínila, o dalších si povíme dále.)
Proč se však začal název „světelné bytosti“ (v AJ „lightworkers“) používat, když kvůli němu může docházet k mnohým nepochopením? Jednoduše proto, že vyvolává asociace, jež v dotyčných probouzejí hlubinnou paměť a pomáhají se jim rozpomenout na jejich původ a poslání.
Světelné bytosti v sobě mají schopnost dosáhnout duchovního probuzení rychleji než ostatní populace.
Proto se zdá, že – pokud chtějí – dosahují v rozvoji pozoruhodných výsledků a v rekordním čase. Ani to však není „důkazem“, že by byli „lepší“. Jsou jenom staršími dušemi než většina těch, které jsou v současné době na Zemi inkarnováni. Výraz starší by se měl chápat jako „zkušenější“, spíše než aby se vztahoval k lineárnímu času. Světelné bytosti již před svým příchodem na Zemi a započetím své mise dosáhli určitého stupně „osvícení“.
Vědomě si zvolili, aby byli pevně vsazeni do „karmického kola života“, a mohli tak na vlastní kůži poznat, co lidský život znamená, jaké to podlehnutí zmatkům, strachu a iluzím vlastně je.
Podstoupili to proto, aby co možná nejlépe pochopili „pozemskou zkušenost lidského života“, jež jim usnadní naplnění jejich následující mise. Jedině díky tomu, že sami projdou všemi úrovněmi nevědomosti a klamu, získají nakonec prostředky, jak druhým pomoci zbavit se strachu i otroctví, a dosáhnout stavu skutečného štěstí a osvícení.
Světelné bytosti od útlého věku cítí, že jsou jiní než ostatní. Mnohdy mají pocit, jako by byli od druhých izolováni, cítí se opuštění a 
nepochopeni. Bývají to samostatné individuality, hledající sami svoji osobitou cestu životem. Mají potíže zapadnout do rámce tradičních rolí a společenských struktur. Jejich problémy s autoritami vyplývají z toho, že cítí vnitřní odpor vůči rozhodnutí a hodnotám, které jsou založené jenom na projevu moci, či dosažené hierarchickým postavením; tento rys odporu vůči bezmyšlenkovitým a stereotypním projevům autority je zjevný i tehdy, pokud je světelná bytost neprůbojná a stydlivá.
Tento odpor má souvislost se samotnou podstatou jejich poslání zde na Zemi. Světelné bytosti přitahuje práce, při níž mohou lidem pomáhat, jako jsou terapeuti a učitelé. Často bývají také psychology, léčiteli, lékaři a zdravotními sestrami a tak podobně. I když se jejich profese v prvním plánu pomocí lidem nezabývá, je v nich jasně viditelný záměr přispívat svojí prací k vyššímu dobru lidstva.
Jejich náhled na život je zabarven potřebou pochopit, jak do sebe všechno zapadá, jak to je vzájemně propojeno a jaké to má souvislosti. Uvědomují si, nebo aspoň nesou ve svém podvědomí, vzpomínky na to, jaký život byl ve světelných sférách, kde nebyli spoutáni hmotou a z ní vyplývajícími povinnostmi. Občas je po nich přepadne stesk a cítí se na Zemi jako cizinci.
Hluboce si váží života a uctívají jej, což se u nich mnohdy projevuje v lásce ke zvířatům a v zájmu o životní prostředí. Když činností člověka zmizí nějaký živočišný nebo rostlinný druh, cítí v hloubi svého srdce nesmírný pocit ztráty a žalu. (V AJ existuje výraz „Pečovatelé o Zemi“ – Earthkeepers.)
Jsou laskaví, citliví a empatičtí (dokáží se vžít do pocitů druhých). Mívají potíže se zvládáním agresivních přístupů a mnozí mají problémy s tím, když se mají sami za sebe postavit. Mohou působit jako snílci, naivkové nebo idealisté, kteří žijí v oblacích. Protože snadno pochytí (i negativní) pocity a nálady lidí kolem sebe, je pro ně důležité trávit pravidelně nějakou dobu o samotě. To jim napomáhá k rozlišování jejich vlastních pocitů od pocitů druhých. Čas o samotě potřebují k tomu, aby se sbližovali sami se sebou a s matkou Zemí.
© Ivana Muková
Článek je možné dále šířit, ale bez úprav a s uvedením jména autora / překladatele a zdroje jitro.bloger.cz
Protože jejich činnost musí být provázena pocitem SMYSLU, cítí se často jiní než ostatní lidé. Na své životní pouti prožívají spoustu různých úskalí, a život je nutí k tomu, aby si sami nalezli svoji vlastní, jedinečnou cestu. Světelné bytosti jsou velmi často individualisty, kteří nedokáží zapadnout do pevně stanovených společenských struktur. Mívají i potíže s autoritami, protože necítí, že by měli někoho poslouchat jenom proto, že „se to musí nebo má“.
Název „světelná bytost“ může vést k nedorozuměni, protože někomu může evokovat, že se světelné bytosti staví lepšími než ostatní, že jsou „jiní“, odlišní od těch, kteří „světelní“ nejsou. Toto pojetí je však od filosofie světelných bytostí na hony vzdálené, neboť vydělování se jako něco „lepšího“ či „vyššího“ je věru značně „neosvícené“. Blokuje růst svobodného a láskyplného vědomí.
Světelné bytosti se v žádném případě vydělovat od ostatních bytostí – ani se nad ně povyšovat – rozhodně nechtějí. Mají jenom poněkud jinou historii než ostatní, kteří do této skupiny nepatří. Díky tomu mají odlišné psychologické rysy, které jsou pro tuto skupinu charakteristické. (O některých jsem se již zmínila, o dalších si povíme dále.)
Světelné bytosti v sobě mají schopnost dosáhnout duchovního probuzení rychleji než ostatní populace.
Proto se zdá, že – pokud chtějí – dosahují v rozvoji pozoruhodných výsledků a v rekordním čase. Ani to však není „důkazem“, že by byli „lepší“. Jsou jenom staršími dušemi než většina těch, které jsou v současné době na Zemi inkarnováni. Výraz starší by se měl chápat jako „zkušenější“, spíše než aby se vztahoval k lineárnímu času. Světelné bytosti již před svým příchodem na Zemi a započetím své mise dosáhli určitého stupně „osvícení“.
Vědomě si zvolili, aby byli pevně vsazeni do „karmického kola života“, a mohli tak na vlastní kůži poznat, co lidský život znamená, jaké to podlehnutí zmatkům, strachu a iluzím vlastně je.
Světelné bytosti od útlého věku cítí, že jsou jiní než ostatní. Mnohdy mají pocit, jako by byli od druhých izolováni, cítí se opuštění a
nepochopeni. Bývají to samostatné individuality, hledající sami svoji osobitou cestu životem. Mají potíže zapadnout do rámce tradičních rolí a společenských struktur. Jejich problémy s autoritami vyplývají z toho, že cítí vnitřní odpor vůči rozhodnutí a hodnotám, které jsou založené jenom na projevu moci, či dosažené hierarchickým postavením; tento rys odporu vůči bezmyšlenkovitým a stereotypním projevům autority je zjevný i tehdy, pokud je světelná bytost neprůbojná a stydlivá. Tento odpor má souvislost se samotnou podstatou jejich poslání zde na Zemi. Světelné bytosti přitahuje práce, při níž mohou lidem pomáhat, jako jsou terapeuti a učitelé. Často bývají také psychology, léčiteli, lékaři a zdravotními sestrami a tak podobně. I když se jejich profese v prvním plánu pomocí lidem nezabývá, je v nich jasně viditelný záměr přispívat svojí prací k vyššímu dobru lidstva.
Hluboce si váží života a uctívají jej, což se u nich mnohdy projevuje v lásce ke zvířatům a v zájmu o životní prostředí. Když činností člověka zmizí nějaký živočišný nebo rostlinný druh, cítí v hloubi svého srdce nesmírný pocit ztráty a žalu. (V AJ existuje výraz „Pečovatelé o Zemi“ – Earthkeepers.)
Jsou laskaví, citliví a empatičtí (dokáží se vžít do pocitů druhých). Mívají potíže se zvládáním agresivních přístupů a mnozí mají problémy s tím, když se mají sami za sebe postavit. Mohou působit jako snílci, naivkové nebo idealisté, kteří žijí v oblacích. Protože snadno pochytí (i negativní) pocity a nálady lidí kolem sebe, je pro ně důležité trávit pravidelně nějakou dobu o samotě. To jim napomáhá k rozlišování jejich vlastních pocitů od pocitů druhých. Čas o samotě potřebují k tomu, aby se sbližovali sami se sebou a s matkou Zemí.
Článek je možné dále šířit, ale bez úprav a s uvedením jména autora / překladatele a zdroje jitro.bloger.cz
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Otevírání srdce
Srdce je branou bez vrat do skutečnosti. Přesuňte se od hlavy k srdci.
Jsme příliš závislí na hlavě. Tohle je náš problém, to je náš jediný problém. A existuje jedno jediné řešení: sestoupit od hlavy dolů k srdci a všechny problémy zmizí. Jsou vytvářeny hlavou. A najednou je všechno jasné a tak průhledné, že je člověk překvapen, jak si mohl dříve neustále vymýšlet problémy.
Tajemství zůstanou, ale problémy zmizí. Tajemství jsou tu dál, ale problémy se vypaří. A tajemství jsou nádherná. Nemají být řešena. Mají být prožita. Od hlavy k srdci
Takže za prvé - snažte se zbavit hlavy. Představte si, že nemáte hlavu, pohybujte se bez hlavy. Zní to absurdně, ale je to jedno z nejdůležitějších cvičení. Zkuste to a sami to poznáte. Kráčejte s pocitem, jako byste neměli hlavu. Ze začátku to bude "jenom jako". Bude to velmi zvláštní. Až se najednou objeví pocit, že nemáte hlavu, bude to nesmírně zvláštní a podivné. Ale s postupem času se usídlíte ve svém srdci.
Je to fungující pravidlo. Možná jste si všimli, že slepý člověk má mnohem lepší sluch, mnohem muzikálnější sluch. Slepí lidé bývají velmi muzikální; jejich vnímání hudby je hlubší. Proč? Energie, která běžně proudí očima, u takových lidí nemůže jít touto cestou, a tak si vybere jinou cestu - proudí ušima. Slepí lidé mají mnohem dokonalejší hmat. Když se vás slepec dotkne, cítíte rozdíl, protože lidé většinou používají ve spojení s hmatem i zrak; dotýkáme se jeden druhého i očima. Slepec se nemůže dotýkat očima, a proto jeho energie proudí rukama. Slepec je mnohem citlivější než ten, kdo vidí. Někdy to tak možná není, ale všeobecně to takhle funguje. Energie začne proudit z jiného centra, pokud to původní centrum chybí.
Proto vyzkoušejte cvičení, o kterém tu mluvím - cvičení spočívající v tom, že se zbavíte hlavy a najednou pocítíte velmi podivnou věc - bude to, jako kdybyste vstoupili do srdce. Kráčejte bez hlavy. Usaďte se k meditaci, zavřete oči a mějte prostě jen pocit, že nemáte žádnou hlavu. "Moje hlava zmizela." Ze začátku to bude "jenom jako", ale po čase zjistíte, že se hlava skutečně vytratila. A jakmile ucítíte, že vaše hlava zmizela, centrum se přesune dolů k srdci - okamžitě! Budete se dívat na svět svým srdcem a ne hlavou.
Když se lidé ze Západu poprvé dostali do Japonska, nemohli uvěřit tomu, že Japonci po staletí tradičně věří, že myslí břichem. Kdybyste se zeptali japonského dítěte - pokud nebylo vychováno západním způsobem - "Odkud vychází myšlení?", ukázalo by na břicho. Uplynula celá staletí a Japonsko žije bez hlavy. Je to jen představa. Když se vás zeptám "Kde probíhá vaše myšlení?" ukážete na hlavu, ale Japonec ukáže na břicho, ne na hlavu a to je jeden z důvodů, proč je japonská mysl mnohem klidnější, tišší a sjednocenější. Teď už to tolik neplatí, protože Západ se šíří po celém světě. Teď už neexistuje žádný Východ. Jsou jen lidé, kterým se ty ostrovy líbí a udržují tím pojem o Východě. Z geografického pohledu Východ zmizel. Teď je celý svět Západ.
Snažte se zbavit hlavy. Meditujte vestoje před zrcadlem v koupelně. Hluboce se sami sobě zadívejte do očí a vnímejte pocit, že se díváte ze srdce. A postupně, po čase, začne centrum srdce fungovat. A jakmile začne srdce fungovat, změní se vaše osobnost, celá její struktura, protože srdce má své vlastní cesty.
Takže za prvé - zkuste se zbavit hlavy. Za druhé - buďte láskyplní, protože láska se nemůže projevovat prostřednictvím hlavy. Buďte láskyplnější! Pokud se někdo zamiluje, říká se o něm, že ztratil hlavu. Lidé tvrdí, že se zbláznil. Pokud jste zamilovaní, ale nejste přitom blázni, pak nejste skutečně pořádně zamilovaní. Musíte ztratit hlavu. Pokud zůstane hlava nedotčena a funguje dál jako dřív, pak to není láska, protože v lásce musí hrát hlavní roli srdce. Je to funkce srdce.
Stává se, že když se zamiluje velmi racionální člověk, začne se chovat hloupě. Sám cítí, jaký nesmysl dělá, jaká je to pošetilost. Co to vyvádí? Pak se jeho život rozdělí na dvě části, vzniknou dva světy. Srdce je intimním světem ticha. A jakmile takový člověk vyjde z domu, vystoupí ze svého srdce. Žije v okolním světě, kde zase funguje jeho hlava - a dolů k srdci sestoupí jen tehdy, když miluje. Ale je to velmi obtížné. Je to velmi obtížné a běžně se to nestává.
Pobýval jsem v Kalkatě v domě svého přítele, který byl soudcem u Nejvyššího soudu. Jeho žena mi řekla: "Chtěla bych se s vámi o něčem poradit. Můžete mi pomoct?" A tak jsem řekl: "V čem je problém?" Odpověděla: "Můj manžel je váš přítel. Má vás moc rád a váží si vás, a tak by určitě přijal, kdybyste si s ním promluvil."
Znovu jsem se jí zeptal: "Co mu mám říct? Tak ven s tím." Žena řekla: "On je soudcem Nejvyššího soudu i v posteli. Já nemám milence, přítele, ani manžela. On je soudcem Nejvyššího soudu celých dvacet čtyři hodin denně." Je to obtížné - je velmi obtížné sestoupit dolů z piedestalu. Jestliže jste vážený obchodník, pak budete vážený obchodník i v posteli. Je obtížné soustředit dvě osoby do jednoho člověka a není nijak snadné změnit zaběhlý systém života - okamžitě, když se k tomu rozhodnete. Není to snadné, ale pokud se zamilujete, není tolik těžké sestoupit dolů do svého srdce.
Při této meditaci se tedy snažte být láskyplnější. A když říkám, že máte být láskyplnější, říkám tím, že musíte změnit kvalitu svých vztahů - měly by být založeny na lásce. A to nejen na lásce k vašim dětem, ženě, manželovi, přátelům, ale na lásce k životu jako takovému; buďte láskyplnější. A proto také Mahávíra a Buddha hovořili o nenásilí - je to otázka vytvoření láskyplného vztahu k životu; jde o vytvoření láskyplného postoje k životu. Když Mahávíra kráčel, byl natolik pozorný, že nezašlápl ani mravence. Proč? Vždyť o mravence nejde. Mahávíra sestoupil od hlavy dolů k srdci a vytvořil tak láskyplný vztah k životu jako takovému, v celé jeho šíři.
Čím více jsou vaše vztahy založeny na lásce - všechny vztahy - tím lépe funguje vaše centrum srdce. Začne pracovat a vy se budete dívat na svět jinýma očima, protože srdce má svůj vlastní způsob dívání se na svět. Mysl se takhle nikdy nedívá u mysli to prostě není možné. Mysl může pouze analyzovat. Srdce provádí syntézu; mysl provádí analýzu, rozděluje, třídí. Je to rozdělovatel. Pouze srdce přináší jednotu. Když se díváte srdcem, vypadá celý vesmír jako jednotný celek. Když se díváte prostřednictvím mysli, uvidíte celý vesmír skládající se z atomů. Není jednotný jsou to jen samé atomy, atomy a atomy. Srdce přináší 
sjednocující prožitek. Spojuje vše dohromady a tou konečnou syntézou je pak Bůh. Díváte-li se srdcem, celý vesmír se stává jedním celkem. Bohem.
Proto také nemůže věda Boha nikdy najít. Není to možné, protože analytické metody nemohou nikdy dosáhnout konečné jednoty. Základem vědeckých metod je rozum, analýza, rozdělení.
A tak se věda dostává k molekulám, atomům, elektronům a pokračuje dál a dál v dělení. Nikdy se nemůže dostat k organické jednotě celku. Na celek se nemůžete dívat prostřednictvím hlavy.
Osho - meditace“
zdroj:evamarvanova.sblog.cz
§§
Mila Rejlková - Svět za zrcadlem a karmická vazba
26.02.2008
Svět za zrcadlem ...
Karmická vazba - Mila Rejlková22.03.2008 Každá závislost – karmická vazba – se rodí v okamžiku, kdy určitá jednotka vědomí upřednostní sebe a svůj prospěch před jednotkou jinou, a na její úkor se energeticky obohatí. Pokud tento svůj čin provádí opakovaně, zafixuje se toto její chování ve struktuře jejích jemných těl (energoinformačního obalu – aury) jako energetický vzorec agresivity určitého typu. Dále funguje tento mechanismus tím způsobem, že další zrození této duše – agresora - v opačné polaritě než měla, má za následek zrcadlové převrácení tohoto energetického vzorce, což se projevuje přitahováním stejných agresivních energií jaké v minulosti vysílala. Tím se z minulého agresora stává současná oběť agrese. Vychýlené kyvadlo se zhouplo na stranu opačnou, a bude se takto kývat tak dlouho, dokud bytost skrze zakoušenou bolest si ve svých jemných tělech pevně neukotví názor, že agrese plodí jen další agresi, a tudíž je pro její život nežádoucí. Aby se však bytost potřeby agrese a tudíž i zakoušení jejích následků definitivně zbavila, musí nejprve pochopit příčinu tohoto svého chování a odstranit ji. Touto příčinou pak není nic jiného, než izolovanost vědomí dané bytosti, kdy sama sebe svým vnímáním vytrhuje z návaznosti na další jednotlivosti projeveného bytí, aniž by brala v potaz všechny vazby, které skrze vzájemné předávání energií udržují při životě nejen ji, ale i všechny ostatní tyto jednotlivosti. Tento stav vědomí je ovšem nevyhnutelnou součástí vývoje duše člověka, která aby mohla existovat jako individualita, se nejprve jako taková musí umět rozpoznat. To se učí v dlouhodobém procesu oddělování se od ostatních duší, kdy se postupně obklopuje bariérami a omezeními, které ji v maximální míře vymezují a konkretizují, určují její pevné hranice. Čím větší je tato konkretizace, a čím jsou bariéry a omezení důkladnější, tím menší a pomalejší je ovšem i energetická výměna takovéhoto člověka s jeho okolím. A protože informace o svém okolí může člověk získat pouze a jedině tehdy, vyměňuje-li si energii s obklopujícím ho prostředím, lze logicky odvodit, že čím větší jsou jeho omezení a tudíž nižší energetická výměna, tím méně informací tento člověk získá, a tím více bude jeho pohled na svět zúžený - tedy nedostatečně objektivní. Člověk má potom vzhledem k tomuto svému nedostatečnému kontaktu se skutečnou realitou obraz světa zdeformovaný a neúplný, takže přečasto jeho názory a závěry z nich plynoucí ho vedou do takových životních situací, kdy je konfrontován s pravdivým stavem věcí, a tato nekorespondence jeho vlastních energií s energiemi okolí mu přinese mnohou bolest, než metodou pokusu a omylu takříkajíc poslepu zmapuje skutečný vzhled reality, která ho obklopuje. Toto je stav uzavřenosti a oddělenosti, který se projevuje strachem, a který staví bariéry a vyhraňuje odlišnosti mezi jednotkami vědomí, ze kterých se skládá projevené bytí. V určitém bodě procesu individualizace už tíha těchto bariér a omezení, která způsobuje bytosti skrze vznik vazeb karmické závislosti stále větší utrpení, začne být taková, že bytost začne hledat cestu jak by se této bolesti zbavila, a to ji přivede k pátrání po důvodech, proč ona bolest vzniká, tedy na stezku poznání. V tomto bodě se celková orientace bytosti na strach obrací, a byť možná nevedou její kroky ihned přímo k cíli, tedy k vědomému odstraňování bariér a omezení, bytost už získává motiv, který určuje hlavní směr její další cesty, i když od něho často ještě zabloudí na cesty postranní a vrací se teprve tehdy, až ji další bolest upozorní, že tudy její cesta nevede. V určitém stupni takto dosaženého poznání bytost pak přichází k dalšímu přelomovému bodu ve svém vývoji: k bodu, kdy objevuje prožitkem vlastní zkušenosti, co je to láska, a jak se liší od strachu. Jakmile se tento poznatek dostane do její vědomé roviny, její cesta se tím velmi urychlí, protože začne ve svém životě vědomě měnit vzorce strachu za vzorce lásky, uzavřenost nahrazuje otevřeností, ovládání druhých nahrazuje sdílením se s nimi, a tudíž odkládá svoje bariéry a omezení, které ji od ostatních bytostí oddělovaly. Tím stoupá i její energetická výměna s jejím okolím, k bytosti se začíná dostávat stále více a více informací, které v jejím vědomí staví stále reálnější obraz pravé skutečnosti. Skrze její stále dokonalejší kontakt se skutečnou realitou více a více ubývá bolesti v jejím životě, a její vibrační úroveň stoupá přímo úměrně množství odstraněných bariér a omezení. Bytost se začíná rozpoznávat jako nedílná součást Všejednoty, byť se stále uvědomuje jako individualita. Poznává svou úlohu v projeveném bytí, a vibrací svého vědomí začíná stále více a více souznít s vibrací celku, což jí přináší stále dokonalejší vhled do zákonů, které tkají síť existence tohoto světa. A v tomto bodě nastává čas, kdy se může vyrovnat s dalším typem ovládání – s ovládáním, kterým na ni dosud působily tyto zákony skrze její vlastní nevědomost. Neboť jeden z nejdůležitějších těchto zákonů zní: „neovládáš-li něco, ovládá tě to“. Neovládáš-li energie ze kterých jsi složena, ovládají tě ony, a to tím směrem, kterým směřuje proud vůle Všejednoty. Zvýšíš-li svoji vibraci natolik, že úrovní svého vědomí tyto zákony obsáhneš, splýváš zároveň i s vědomím, které tyto zákony utvořilo, protože ho pochopíš a tímto svým pochopením se s ním sjednocuješ. Zjednodušeně řečeno – uvědomuješ-li se jako buňka v těle, zákonitě nemáš svobodu pohybu, a teprve uvědomíš-li se jako bytost toto tělo používající, zúčastníš se svou vůlí na směru, kterým ono tělo jde, protože chápeš důvody, které ho k tomu vedou, a souzníš s nimi. Závěr z tohoto mého rozboru plynoucí je následující: to, co platí pro jednotlivé bytosti, platí zároveň i pro lidstvo jako celek, protože v širším úhlu pohledu je ono samo jedinou celistvou bytostí. Tato bytost si však uvědomí sama sebe a svou existenci až v okamžiku, kdy určité kritické množství buněk jejího těla, tedy lidských bytostí, se svým vědomím přerodí do nové kvality, do kvality Lásky, pro níž vůle jedince se stává totožnou s tou částí vůle Všejednoty, která oné celistvé bytosti zvané lidstvo přísluší. Aby se toto mohlo stát skutečností, k tomu je ovšem nezbytná ještě jedna věc – tito jednotliví lidé si musí uvědomit vazbu lásky nejen mezi sebou navzájem, ale i mezi lidmi a ostatními jednotlivými bytostmi tvořícími společně celistvé vědomí planety zvané Země: zvířaty, rostlinami i nerostnou říší, a splynout v harmonii s jejich kolektivním vědomím. Až jednotliví lidé pochopí, co je to Láska, přestanou hrát hru na ovládající a ovládané, přestanou se navzájem sobecky zneužívat, a začnou novou etapu svého vývoje – sdílení se v lásce a vzájemné harmonii ku prospěchu všech zúčastněných. Až toto pochopí lidstvo jako celek, přestane ovládat nižší říše zvířat, rostlin a minerálů, přestane je zneužívat a vykořisťovat pro svůj prospěch. A pak poté, co s nimi splyne ve vzájemnosti lásky, přestane být samo ovládáno, zneužíváno a vykořisťováno bytostmi výše rozvinutými a schopnějšími, než je ono samo. Potom a teprve potom totiž může být uskutečněno ono tolik vytoužené a očekávané království Boží na Zemi – království Lásky. Přeruším nyní návaznost textů o stavbě bytí jakousi praktickou vsuvkou – nejen kvůli odreagování, ale také kvůli tomu, že každá teorie má mít návaznost do praxe. Problém takzvaných „nižších říší“…. Zdánlivě podružný, ale když se nad ním člověk zamyslí, okamžitě se objeví spousta souvislostí, které takzvaná „civilizovaná společnost“ nerada vidí, o kterých se nemluví, od kterých se odvádí řeč, pokud jsou vůbec vzaty na vědomí. Uvedu příklad – mnoho takzvaně „ekologicky myslících“ lidí se zlobí nad tím, jak je drancováno životní prostředí Země, a velice se rozčilují, jak jsou například devastovány deštné pralesy v Latinské Americe. Ale když přijde řeč na to, co by mohli pro dobro věci udělat oni sami a co mají vlastně přímo „doma“, aniž by kvůli tomu museli psát petice či jezdit demonstrovat přes polovinu světa, většina z nich vůbec neví, o čem je řeč. A o čem tedy vlastně budeme mluvit? Když jsem si na Možná si teď někdo z vás řekne: „Vždyť bez masa se nedá žít, maso potřebujeme k životu, jinak bychom zemřeli!“. Možná vás to ve škole takhle učili. Mě koneckonců také. Jenže jsem se vlastní zkušeností přesvědčila, že to není pravda. Bílkovina živočišná se dá snadno nahradit bílkovinou rostlinnou ve formě například sóji či jiných luštěnin, a pokud se týká minerálů a vitamínů, které jsou v mase zastoupené, je to o tom samém: když si dáte trochu práce s informováním se o chemickém složení jednotlivých druhů potravin, jejich alternativní zdroje jsou k dispozici, a mnohdy ještě v lepší kvalitě než z masa. Nyní se i v systémech organického zemědělství začíná přecházet na buď nové netradiční plodiny s vyšším obsahem vitamínů a minerálů, nebo se zemědělci vrací k pěstování plodin starých Slovanů, které byly z velkovýrobních postupů vytlačené plodinami sice méně kvalitními, zato však výnosnějšími. Ale k čemu je vysoký výnos, když stejně existuje nadvýroba potravin,a když se za něj navíc platí stále se zvyšující devastací životního prostředí vysokými dávkami umělých hnojiv a pesticidů? Nyní nastává v historii naší civilizace období, kdy se buď naučíme myslet a hlavně jednat ekologicky, nebo budeme mít stále více problémů. Globální oteplování skrze skleníkový efekt vyvolaný stále se zvyšujícím obsahem CO2 v ovzduší, to je důsledek toho, že jezdíme čím dál větším počtem aut se spalovacím motorem. Alternativní pohony přitom byly dávno vynalezené. Proč se nepoužívají? Lidé je nechtějí, protože auta s klasickým pohonem jsou levnější. A ozonová díra? Lidem je jedno, jaký sprej vezmou do ruky, či jakou náplň má jejich chladnička, hlavně že je levnější než ostatní. A nemoc šílených krav, epidemie slintavky a kulhavky? Proč si lámat hlavu nad tím, v jakých podmínkách žijí ta zvířata, hlavně když je maso v krámě co nejlevnější! Ale…..opravdu jsou ty věci nejlevnější? Je ještě jiná cena která se za ně platí, a tu na cenovkách v obchodech nenajdete. Vím, mnohému z vás bude tohle povídání připadat jako zbytečné, vždyť na běh světa jednotlivec nemá nejmenší vliv. Myslíte, že je to opravdu tak? Zeptala jsem se…. zdroj:cesty.dusi.cz |
osobnosti – Já Sám – člověk je sám sebou v momentě, kdy je schopen pravdivě vidět veškeré své přednosti či nedostatky, když tedy umí jednat v každém ohledu sám za sebe, když jeho reakce nejsou určovány ničím jiným než kvalitou této jeho osobnosti. Z hlediska Já Jsem (celku, Zdroje, Všejednoty) se člověk stává sám sebou tehdy, když tuto svoji poznanou osobnost přetvoří k jeho obrazu, čímž se pro něho výraz Já Sám a Já Jsem stanou synonymy: jeho osobnost tedy žádným způsobem nebude zkreslovat či omezovat projev jeho vyššího Já do reality hmotného světa. Cestě k těmto oběma stavům pak můžeme říkat „sebepoznání“. 
