pomerančovník
Pomerančovníky
Pomerančovníky jsou čínského původu (Citrus sinensis) a mezi komerčně pěstovanými citrusy patří po mandarinách unshiu k nejodolnějším vůči mrazu. Jsou to subtropické až tropické stromy dorůstající výšky do 10m, dle odrůdy s ranou až velmi pozdní dobou dozrávání.
Rostliny snášejí bez poškození v dormanci (zimní klid) až -8°C. Velmi bohatě kvetou, bílé květy krásně voní.
Pomerančovníky se dělí na 4 základní skupiny.
- blondy (žlutomasé)
- pupečné
- pigmentované (krvavé)
- cukrové
Pomerančovníky jsou náročnější na světlo než citroníky a pro kvalitní plody potřebují i vyšší teploty během jejich dozrávání. Oplodí plodů se naproti tomu charakteristicky vybarvuje dle odrůdy pouze při chladných nocích v době dozrávání plodů, v tropech (popř. u nás při teplém zimování) zůstávají plody žluté či hnědozelené (dříve k nám dovážené kubánské pomeranče).
Za dobu svého pěstování jsem vyzkoušela přes dvacet odrůd pomerančovníků. Začínala jsem ještě v paneláku (s nevalným výsledkem i díky mnoha pěstitelským chybám), pak ve volné půdě skleníku (rovněž u mne nevhodné při chladném zimování s minimální temperancí). První úspěchy pěstování se začaly dostavovat až u rostlin pěstovaných v nádobách, zejména ve tvaru štíhlého vřetene, které byly zimovány dle momentální násady plodů i stavu jejich vývoje – rostliny s ranými, již takřka dorostlými či dozrávajícími plody v domě ve vstupní hale u francouzských oken na JV s teplotou do +18°C a v mé zimní minizahrádce u obýváku, rostliny s plody středního dozrávání (u mne leden, únor) v nevytápěném, dobře proskleném pokoji a s malými plody pozdního dozrávání (duben až červen) rovněž v zimní minizahrádce popř v nevytápěné, ale nepromrzané zahradní chatě. Rostliny zcela bez plodů byly ponechány dlouho na zahradě a dle počasí přemístěny do skleníku až během listopadu, kde v chladu s minimální temperancí „prospaly“ zimu až do dubna – po takovém zimním odpočinku pak následující jaro rostly a nakvétaly o to lépe, takže ty větší z nich mohou nést plody a být pak představeny na obvyklé podzimní výstavě. Ovšem s ohledem na značně omezené místo pro zimování zejména rostlin s plody musím občas vzít na zřetel i velikost rostliny a umístit ji prostě tam, kam se vejde… Letnění všech rostlin probíhá každoročně dle počasí od dubna do října či listopadu.
Právě zhledem k násadě a dozrávání plodů i s ohledem na podzimní výstavu obvykle volím u rostlin režim střídavé plodnosti. Zejména silně zaplozené rostliny, které kvůli dozrání kvalitních plodů (i dekoraci) mívám v poměrně teplé hale nebo na ještě teplejší horní polici mé zimní minizahrádky, potřebují v následující rok odlehčení a odpočinek. Plody jim nechávám v omezené míře a pouze dle bohatosti nového obrostu popř. naopak proschnutí koruny. U některých odrůd je třeba odpočinek až po 2 velmi plodných sezónách (Cotidiana, Parson Brown) – ale i tyhle „nezmary“ rostliny je třeba pohlídat.
Podnožemi mám i pro většinu pomerančovníků poncirus trifoliatu, zejména kvůli zakrslejšímu růstu (a zoufale omezenému prostoru pro zimování), ale u pomerančovníků se nevyhýbám ani citranžím (Carrizo) či citrumelům (i řízkovaným), které to teplejší zimování s plody snášejí přece jen lépe.
A kvalita vypěstovaných plodů…? Je zpravidla vynikající – a to nejen dle mne, jejich pěstitelky (každý citrusář ví, že ten jeho vlastnoručně vypěstovaný plod je vždycky ten „nej“), ale i všech, kdo ochutnali. I přetažené plody, nechané na rostlině po dozrání měsíc či více, jsou sladké, většinou s vyváženou nakyslostí, aromatické a vysoce šťavnaté. Určitě stojí za to je zkusit pěstovat…