LOUKY nad MIKULÁŠOVEM
Louky nad Mikulášovem jsou nádherné. Velké, čisté, voňavé a kolem dokola lemované nádhernými smíšenými lesy. Chodíváme sem už spoustu let z Šamanovy hájovny, kde má zastávku linkový autobus z Jihlavy do Humpolce. Šamanova hájovna je kamenná, asi i hodně stará, a hned kousek od ní už bystříme zraky, protože hřiby se tu dají najít úplně všude. Samozřejmě že k tomu musí nastat ten správný čas. Protože už letos houby růst začínají, vzpomněl jsem si v té souvislosti okamžitě právě na louky nad Mikulášovem. Všechno je díky dlouhé zimě opožděné, jen houby, jak se zdá, budou mít letos náskok!
Už jsme těmi loukami procházeli v minulosti mnohokrát, a kromě zimy ve všech ročních obdobích. Nejkrásnější je tu podzim. Škála barev je tou dobou nejpestřejší, a hlavy hřibů se tlačí z mechu a lupení i na těch nejneuvěřitelnějších místech. Přestože dálnice D1 je docela blízko, nění tu slyšet hluk z ní ani odjinud. Nevedou tu žádné elektrické dráty, a jediným důkazem lidské činnosti jsou posedy (naštěstí zatím vždy bez myslivců!). Naštěstí zatím ještě žádného byznysmena nenapadlo postavit tu třeba golfové hřiště, zábavní park, závodní dráhu pro čtyřkolky nebo něco podobného. Dokud to tak zůstane, louky nad Mikulášovem budou oázou klidu, jakých už ani u nás na Vysočině není nazbyt!
Dříve jsme chodili delší verzi této cesty. Její start byl na zmíněné hájovně, ležící mezi Krasoňovem a Humpolcem, a cíl až doma v Pávově. Vycházeli jsme dopoledne a vraceli se až k večeru, utrmáceni, ale když byl dobrý podzim, tak i obtěžkáni pořádným houbovým úlovkem. Jakmile skončí ty nádherné louky, čeká nás cesta lesem, po jehož okrajích naše oči šmejdí jako zběsilé. Co chvíli nám to nedá, a vyrážíme na boční travnaté cesty, zakončené mýtinami. Často to bývá opravdová óda na houbařskou radost!
Naposledy jsme tudy šli loni v říjnu, a v lese zvaném Temník nás čekalo příjemné překvapení v podobě obnovené studánky sedláka Locha. Je tu najednou krásné místo ke spočinutí a osvěžení. Obnova studánky byla dokončena v roce 2009. Teprve doma jsme si uvědomili, jak dlouho jsme tu vlastně nebyli! Přístřešek je dílem jihlavského uměleckého tesaře Karla Kloudy, který se svými spolupracovníky v Jihlavě a okolí udělal už spoustu kvalitního díla. Součástí obnovené studánky je i deska s vysvětlením její historie. Odtud už je to jen kousek do Velešova, odkud nás potom čeká krátká, ale dosti nudná (i když s krásnými výhledy) cesta po asfaltce do Větrného Jeníkova. Je však vyvážena pokrmy, které nás čekají v místní hospodě.
Ta sídlí v typickém komunistickém kulturáku uprostřed návsi, a když do ní vstoupíte, připadáte si tak trochu jako na retrovýletě do období Jakešovy perestrojky. Vůně z kuchyně ale ten podivný pocit rychle zažene, stejně jako ochota a vstřícnot personálu i následný pohled na ceny v jídelním lístku. A když se těch pár písmen a číslic zhmotní na talíři, připadáte si jako na vesnickém posvícení! Poprvé jsme tu byli ještě za komunistů, a od té doby opravdu mnohokrát. Už jsme si zvykli kvůli zdejším pokrmům sjíždět i z dálnice D1 při svých cestách z Prahy a okolí. Cokoliv tady sníme, naplní nás pocitem poctivé české kuchyně se vším všudy. Pokaždé si říkáme, že lepší už to snad ani být nemůže!
Dříve jsme odtud ještě většinou pokračovali po turistické značce přes Černý rybník a nádherné lesy do Smrčné. Na jejím konci u fotbalového hřiště se cesta stáčí do kopců a vede přes nádherné louky, v červnu plné vstavačů (tzv. kukaček). Pak kolem rozbořené stodoly a zarostlého rybníčku. Úzká pěšinka se klikatí smrkovými houštinami, a příjemnou zastávkou je studánka uprostřed těch houštin, jejíž voda je vynikající i z oprýskaného hrnku, který tam je k dispozici už dlouhá léta. Za chvíli jsme na Vysokém kameni, dominantě nepřehlédnutelné i z velké dálky. Rostou tu bedly královské a spousta vzácných rostlin. Odtud už potom postupně klesáme hřibovými lesy až do Pávova.
Při naší poslední cestě jsme houbový plátěný sak naplnili během dvaceti minut na jediném místě. Byl to zase jeden z těch nezapomenutelných houbařských zážitků, kdy jsme přišli na správné místo ve správný čas. Žádné odřezky, žádné paběrkování. Tentokrát navíc hříbky rostly v krásných místech, lahodících oku, a my měli sebou foťák.
Během půlhodinky jsme jich posbírali asi tři kila, jeden krásnější než druhý. Bylo tedy rozhodnuto, že naši cestu zakončíme obědem v Jeníkově, a také nákupem nejrůznějších pochutin a dobrot ve zdejším obchůdku. Mají tu nejenom výtečné jeníkovské pečivo, které dostaneme na mnoha místech i v Jihlavě, ale originální koláče a jiné sladkosti, zlatavé škvarečky a spoustu dalších dobrot pro potěchu těla. Duše už dostala svou dávku na loukách nad Mikulášovem a v listnatém lese u Velešova.
A nesmím zapomenout na jedno ryze botanické pohlazení na duši, které si užíváme na konci toho zmíněného asfaltového úseku do Větrného Jeníkova. V kopci je tam hned u silnice ke hřbitovu okrasná zahrada paní Blaženy Ryšavé. Kocháme se tady už spoustu let, pokaždé když tudy procházíme. Známe se spolu ze sukulentářských výstav a jiných akcí od kytiček, a už nás mnohokrát zvala k návštěvě. Pokaždé když procházíme, je obvykle čas oběda, a tedy k návštěvě klasické doba naprosto nevhodná. A taky už cítíme blízkost té gastronomické oázy v místním kulturáku! Zahrada paní Ryšavé, to jsou stovky nádherných detailů a stovky hodin pečlivé práce, která musí bavit!
Poslední cestu z Šamanovy hájovny jsme tedy zakončili už v Jeníkově. Obtěžkáni houbami a dobrým jídlem v útrobách i batohu jsme odjeli linkovým autobusem zpátky do Jihlavy.
Trojice úvodních snímků patří loukám na Mikulášovem, čtvrtá Lochově studánce, a zbylé už naší podzimní houbařské nirváně u Velešova.
