sukulenty

Hned týden po jarních dnech otevřených dveřích se u nás zcela nečekaně objevil Lothar Bönisch (viz rubrika „Sbírky našich přátel“). Když jsme se na přelomu října a listopadu naposledy viděli v jeho skleníku, čekaly ho nejrůznější kontroly po nemocnicích a bylo znát, že není úplně ve své kůži. Teď tu stál v davu kaktusářů a milovníků sukulentů ze Dvora Králové na Labem, k jejichž zájezdu se připojil. Můj sukulentářský guru a věčný vzor sukulentní inspirace rozdával úsměvy na všechny strany, byl zase ve skvělé kondici (snad mohu prozradit, že je mu prý 84 let!) a hned po přivítání svižně vystoupal strmými schody do našeho sbírkového skleníku.
Z tašky vytáhl pečlivě zabalený květináček s překvapivým sukulentním dárkem. Lothar Bönisch je nejenom skvělý společník a náramný pěstitel s obrovskou tvůrčí fantazií, ale také dobrý pozorovatel. Aniž bychom si toho při naší návštěvě všimli my, všiml si on, jakéže  rostlině v jeho skleníku překvapivě věnujeme největší pozornost a kterou nejvíce fotografujeme. A právě tu přivezl hned ve dvou exemplářích v onu květnovou sobotu!
Portulaca pilosa roste v přírodě na obrovském území, zahrnujícím jižní státy USA, celou střední Ameriku, mnohé ostrovy v Karibiku a značnou část Latinské Ameriky, včetně země míčových kouzelníků v kanárkových dresech, která dala světu fotbalového krále Pelého! V hojném množství ale obývá i další oblasti naší planety. Třeba více než polovinu území Austrálie, nebo rozsáhlé lokality v jihovýchodní Asii, na Havajských ostrovech a dalším vzájemně dosti vzdálených místech světa. Protože Portulaca pilosa roste na nejrůznějších stanovištích, vypadají i rostliny téhož druhy mnohdy diametrálně odlišně. Existuje také žlutokvětá forma tohoto druhu!
V životě by mne nenapadlo, že budeme někdy v našem skleníku pěstovat „šruchy“, jak se těmto rostlinám z čeledi Portulacaceae u nás lidově říká. Mnohé z nich se u nás pěstují již dlouhá léta jako letničky v truhlících kvůli pestré škále nápadně zbarvených květů, jiné jsou v nejrůznějších částech světa úporným a živelně se šířícím plevelem, považovaným za takřka nevyhubitelný (např. Portulaca oleracea). 
Poprvé jsem však o jejich pěstování začal uvažovat už loni, když mi od pana Koupelky přišla poštou kniha o australských sukulentech známého autora Atilly Kapitanyho. Právě v ní jsou věnovány rostlině z dnešního článku celé čtyři strany (!) a na fotografiích jsou k vidění i její překvapivě nádherné kaudexy (nebo spíše ztloustlé kořeny)!
V žacléřském skleníku pana Bönische se nám na sklonku loňského podzimu ty kytky moc líbily, přestože byly tou dobou už bez drobných fialových kvítků a pomalu se ukládaly k zimnímu spánku v krkonošské stráni, strmé jako schody do našeho skleníku. A teď byly najednou tady, čerstvě teprve z té zimy probuzené a začínající naplno vegetovat.
Zkusil jsem dát na vlastní sukulentářský instinkt a ponechal je rovnou v makrolonovém letním průchoďáku, na plném slunci a vystaveny rannímu chladu. Jak se záhy ukázalo, dobře jsem udělal. Obě kytičky nejenže zdárně přirůstaly, ale na koncích jejich tenkých větviček se záhy začaly objevovat špičky drobných fialových poupat. Zprvu se u nás drobným kvítkům příliš otevírat nechtělo, ale jakmile se trochu oteplilo, užili jsme si jich každičký den do sytosti. Jejich zásobárna se zdála být nevyčerpatelná, a z konce každé větvičky vyrůstaly opakovaně další a další! Rozměry kvítků i listů Portulaca pilosa se počítají spíše v milimetrech, a celkově se nejedná o příliš robustní rostliny.
Jejich základem jsou propletence ztloustlých kořenů, které byly povysazeny nad povrch substrátu již jejich dárcem. Všechny přinesené rostliny přesazuji co nejdříve do „našeho“ substrátu, nevyjímaje ty darované. Není to v žádném případě nespokojeností s jejich stávajícím substrátem. V tom množství rostlin, jaké pěstujeme my, lze sukulenty spolehlivě a s citem zalévat pouze v případě, jsou-li zasazeny v jednotném subtrátu, jehož vlastnosti dokonale známe, a dovedeme tudíž vcelku spolehlivě odhadnout, jakou spotřebu vody v něm ty které druhy mají.
Z kořenů přechází rostlina plynule v krátký stonek, v přírodě takřka nepatrný. Tam se její tenké větve obvykle plazí po povrchu země všemi směry. Totéž činí nad zemí v kultuře, což společně s kmínkem z povytažených kořenů a stonkem vytváří dohromady nečekaně bizarní a oku lahodící celek. Mezi drobnými tenkými lístky (sukulentními) vyrůstají navíc ještě dlouhé bílé chlupy. Lze předpokládat, že i ony se zadržováním ranní rosy podílejí v jejich domovině na zásobování rostlin vodou. Lístky našich rostlin dorůstají délky až 8mm při šíři 1-2mm, a jejich zbarvení je od sytě zelené u těch nejmladších na koncích větví až po červenohnědé u starších ve středových partiích rostlin.
Naše krátkodobé pěstitelské zkušenosti lze stručně shrnout asi tak, že Portulaca pilosa snáší velice dobře plné slunce v nestíněném makroloňáku, že nepohrdne menšími dávkami vody dvakrát týdně a občasným večerním kropením z konvičky k tomu. A že s vodou se její kořeny stihnou vždy nezvykle rychle vypořádat. Že teplo podporuje otevírání kvítků, které za podmračené oblohy a chladnějšího počasí odkvetou aniž by se vůbec otevřely. Teploty v rozmezí 2,5 - 48°C také snáší obstojně, bez viditelných potíží a výraznějších změn vzhledu!
Portulaca pilosa je nesmírně zodpovědnou rostlinou co se týká péče o potomstvo. Aniž bychom se jakkoliv přičinili, vytvořily rostliny na koncích větví množství semeníků, nenápadně ukrytých mezi listy a shluky bílých chlupů. Vývoj semen ke zralosti trval snad jen dva nebo tři týdny a při lehkém poklepání na korunky rostlin se nám jich na připravený bílý papír sypaly stovky, ne-li tisíce! Vzpomněl jsem si v tu chvíli na slova Lothara Bönische při jeho návštěvě:„Za chvíli je budete mít všude!“ 
Uvidíme jaká bude jejich klíčivost. Ačkoliv se výsevům v posledních letech dost bráním, v případě Portulaca pilosa učiním rád výjimku z jednoho prostého důvodu. S touto neskutečně odolnou, a přitom mimořádně zajímavou rostlinou mám jisté tvarovací plány, při nichž se bude asi muset občas trochu experimentovat (letnění pod širákem, tvarování radikálnějším řezem, pěstování v písčitém substrátu kvůli rychlejšímu a výraznějšímu tloustnutí kořenů, pěstování v prohlubních a prasklinách kamenů atp.). K experimentům je samozřejmě třeba větší množství rostlin! Pokud jich bude tolik, že ještě nějaké zbydou, určitě se časem objeví v naší internetové nabídce nebo v naší miniprodejně v jihlavské zoologické zahradě.
Také dvojice našich rostlin si už po dokonalé aklimatizaci zasloužila větší a trochu hezčí nádoby. Zrovna v době, kdy jsem o nich začal přemýšlet, dorazila k nám zásilka keramiky od pana Součka ze Šťáhlav, a v ní vzorky úplně nového typu šestihranných nízkých misek. Právě ty se mi jevily pro naše stromečkové šruchy jako naprosto ideální svojí hloubkou (mělkostí) i velikostí. V keramice dostávají samozřejmě více vody než předtím v květináčích plastových, a vypadají zatím docela spokojeně.
Šruchy jsou známy svojí mimořádnou odolností, o níž by obyvatelé některých míst v různých koutech naší planety mohli vyprávět. Dá se říci, že Portulaca pilosa je ideální rostlinou pro nedočkavé milovníky sukulentních stromečků. Výsledek je v jejím případě rychlý a takřka bez práce, když pominu takové samozřejmosti, jakými jsou zalévání a občasné přesazování! O svých plánech s touto zajímavou rostlinou jsem v náznaku už psal. O jejich realizaci a výsledcích těchto pokusů se určitě dozvíte za nějaký čas v příslušné rubrice.
Na úvodním podzimním snímku jsou rostliny P. pilosa ve skleníku pana L. Bönische v Žacléři. Na ostatních už potom dvojice našich rostlin z nejrůznějších úhlů pohledu, a na závěr už i v keramických miskách z dílny pana Součka!