sukulenty

S některými rostlinami žijete dlouhou dobu, a přesto na nich stále nalézáte něco nového a dosud neobjeveného. Právě takovým objektem je pro mne Euphorbia cooperi, kterou pěstujeme již od dob budování socialismu v České kotlině. Koupili jsme ji jako mladý a čerstvě zakořeněný řízek, ale už tehdy mě facsinovala svým tvarem, barvou trnů a celkově zajímavým habitem.
Protože se její kmen od samého začátku vyvíjel z mého tehdejšího pohledu naprosto nepřirozeně, nabyl jsem podezření, že něco dělám špatně. Náhlé zúžení kmene jsem považoval za důsledek nedostatku světla a stěhoval rostlinu na největší pražírnu, jakou jsem jí mohl nabídnout. Barva pokožky ale reagovala žloutnutím, a tak zase rostlina putovala do polostínu. Tyhle šrámy dávno zarostly v popraskaném a korkovitém kmeni. Chvilku jsem takhle experimentoval, než jsem pochopil, že to tak prostě má být.
Euphorbia cooperi je v přírodě rostlina stromovitá, a může dorůst výšky až sedmi metrů! Areál jejího přírodního rozšíření je neuvěřitelně rozlehlý, a vzhledem k anomáliím na jediné rostlině není divu, že v jihoafrické přírodě je značně variabilní. Zatímco její ssp. cooperi roste od samého jihu černého kontinentu až po Mozambik, další variety pak obývají severnější oblasti (Zambie, Zimbabwe, Malawi, Tanzánie).
Nárůst nových částí stonků postrádá veškerou logiku, a nárůst postupně se větvících těl také postrádá jakýkoliv systém. Jeden celý rok větev zastaví svůj růst, zatímco ji ty sousední dohánějí nebo dokonce přerůstají. Druhý rok však najednou začne znovu růst na úkor jiných.
Rostlinu pěstujeme ve skleníku už řadu let na rozptýleném slunci u stěny domu, kde spokojeně roste například s operkulikáriemi (Operculicaria decaryi) nebo lahvovými stromy r. Brachychiton. Zaléváme ji nárazově, ale vzhledem k její velikosti ve značných dávkách vody. Od jara do podzimu vodu dostává v průměru (podle počasí) 2x za měsíc a od podzimu do jara většinou pouze jednou za celé období. Také jsme zkoušeli svého času její letnění, které by jí sice vyhovovalo, nebýt silných vichrů, které se často na Vysočině objevují. Protože má rostlina rozložitou a těžkou korunu, občas padala, a jen díky její obrovské odolnosti neutrpěla příliš viditelná poranění. V zimě snáší poklesy teplot k 10°C, ale za ta léta zažila i slabší mrazy.
Kvete drobnými žlutými kvítky pouze na nových a čerstvých partiích při vrcholech větví. Kvítky vyrůstají v řadách, natlačeny mezi dvojicemi hnědých ostnů, zdobících hřbety 5-6 výrazných žeber. v kultuře se ale květů s největší pravděpodobností hded tak nedočkáme.
Za celá ta léta jsme rostlinu neřezali, a ponechali jí přirozený růst. S úlevou jsme zjistili, že v kultuře přirůstá podstatně pomaleji než v přírodě.
Protože jsme se pár let po jejím zakoupení přestěhovali z paneláku na venkov, nemuseli jsme se obávat varovných slov Lothara Bönische, že nás ta kytka jednou vytlačí z bytu.Vzhledem k její dnešní velikosti a rozložitosti už bych pro ni v bývalém bydlišti hledal umístění velice těžko. Ve skleníku má místa dostatek, a pohled na její ostny zalité sluncem patří k nejzajímavějším mezi našimi sukulenty.
Na snímcích můžete vidět pohledy na nejrůznější partie Euphorbia cooperi, včetně jejího růstového středu, z něhož se právě rekrutuje další generace větví, a zvrásněného kmene, který si zaslouží místo v galerii kmenových náčelníků. A úplně na konec roslina na chodníku, protože ve skleníku ji fotit lze jen velice obtížně.