sukulenty

Z kdysi vzácné a pěstitelsky obávané rostliny se za dvacet let stala hvězda komerčního zahradnictví, jejíž lesk ani časem nebledne. Když jsem tuhle podivuhodnou rostlinu před takřka před čtvrtstoletím poprvé přinesl domů, údaje o ní v odborné literatuře nevěstily její budoucnost  v panelákovém bytě  zrovna optimisticky. Podle tehdejších poznatků byla tato nádherné rostlina schopna přežít pouze v zařízení s vysokou vzdušnou vlhkostí, neustálým prouděním vzduchu, celoročním maximem světla a pod dohledem na slovo vzatého odborníka s lakmusovým papírkem, vlhkoměrem a luxmetrem v neustálé pohotovosti. Poskytl jsem jí maximum možného, a přesto jsem ji uvařil v prosklené vitríně, ačkoliv jsem vzduch uvnitř zvlhčoval rosením kdy se jen dalo.
Obrat v mém pěstitelském neštěstí nastal ve chvíli, kdy jsem odložil dostupnou literaturu a obrátil se pro dobrou radu na člověka, který kromě jiných rostlin pěstoval i mucholapky podivné, jak zní český název této rostliny. Napsal mi tehdy hezký dopis, jehož obsah ukončil mé botanické tápání a trápení. Navíc mi poslal mladou rostlinku s radou, abych ji postavil do nádoby s vodou na východní okno svého bytu a nijak zvlášť do jejího života nezasahoval. V duchu této rady jsem se tedy zachoval, a rostlina  na okenním parapetu nádherně rostla. Uprostřed zimy dokonce vykvetla, a snažila se mne za skromnou péči odměnit ještě dalšími stvoly, které jsem ovšem dle rady onoho pěstitele nemilosrdně likvidoval hned v zárodcích. Drobné bílé kvítky na dlouhém, tlustém stvolu jsem viděl, a do budoucna jsem se o tento nikterak silný zážitek už nechával rád ochudit. Rostlině to prospělo, a nebyla z věčného kvetení vysílená až na hranici úmrtnosti. Taky jsem byl varován, abych tu kytku nezatracoval, když uprostřed zimy nebude zrovna ve formě, její pastičky se budou zmenšovat a narůstat na koncích krátkých řapíků. Mucholapka byla uprostřed zimy pouhým zlomkem té letní, napůl zatažená pod zemí a po červeném zbarvení pastí ani památky. Zjara nastaly rychlé změny k lepšímu, a zanedlouho bylo zase všechno jak být má. 
Rostlinu jsem každoročně přesazoval do čerstvého substrátu, složeného z čisté rašeliny a říčního písku v poměru zhruba 4:1. Tím pádem mi odpustila, že jsem ji musel v dobách nouze namísto z přírody přinášené dešťovky zalévat  také vodou destilovanou nebo odstátou vodovodní. Soli z těchto zálivek se sice postupně v rašelinovém substrátu usazovaly, ale do míry pro rostlinu únosné. Klima v zimních měsících v blízkosti radiátorů ústředního topení jsem rostlině vylepšoval jemně nasekaným živým rašeliníkem, kterým jsem pokryl v centimetrové vrstvě celý povrch substrátu, takže při zatahování v něm rostlina často na nějaký čas zcela zmizela. V jejím těsném okolí ale bylo příjemně vlhké mikroklima, zatímco všude okolo panovalo sucho jako v poušti Atacama. Rašeliník časem v substrátu dokonale zarostl, takže jsem ho musel dokonce čas od času dokonce nůžkami krátit. Navíc má tato rostlina schopnost vázat na sebe ve značném množství zmíněné soli z chemicky upravované vody, jejichž stopy nejrůznějšího zbarvení bývají na povrchu rašeliníku patrné.
Takhle pěstujeme Dionaea muscipula dodnes, a protože se kytkám daří, nemusíme na pravidlech nic měnit, jako to nedělá fotbalový trenér s vítěznou sestavou. Dnes už máme mnohem lepší podmínky a více prostoru pro pěstování svých rostlin než tehdy v paneláku, ale v zásadě kytky dostávají stále totéž. Tedy dostatek světla v blízkosti okna s možností přímého slunce nebo alespoň světla rozptýleného. V případě stínu rostliny přežijí, ale jejich pasti se nevybarvují a zůstávají zelené.
Rostliny stojí neustále ve vodě, a jakmile v zalévací míse dochází, dolejeme novou vždy do výše asi dvou centimetrů. Rostliny nepřikrmujeme, protože si dostatek živé potravy obstarají samy. Jakmile se na počátku léta objeví ve větším množství neohrabaní komáři, vypadá to v zimní zahradě jako v provozovně McDonald's. Masíčko pěkně připlácnuté mezi zeleninové placky. Životnost takové pasti je sice postatně delší než obyčejného hamburgeru v nasládlé hmotě nevalné chuti, ale i tak po nějakém čase nezbývá než „použitou“ past odstříhnout a dát tak prostor k nárůstu dalších, které už v růstovém středu čekají na svoji příležitost.
Na množství světla nejsou mucholapky ani zdaleka tak náročné jako většina sukulentů. Tam kde u nás spokojeně rostou a jejich pasti do dáli září svou výraznou červení, tam by se převážná část sukulentů vytahovala za sluncem a jejich zbarvení by vůbec neodpovídalo tomu, jaké získávají ve skleníku nebo v těsné blízkosti oken zimní zahrady.
V zimě je samozřejmě světla málo pro všechny rostliny, ale vzhledem k tomu, že toto období Dionaea muscipula prožívá v částečném klidu, zjara se vše napraví. Zimní teploty neklesají v prosklené verandě příliš často pod 15°C, ale mucholapky by snesly i teploty podstatně nižší. Viděl jsem množství těchto rostlin, které venku na zahradě  u Lukscheiterů v Chotči přežily bez problémů naše české zimy. Zjara a ještě na počátku léta byly svěží a zdravé, ale idylka skončila  náletem kosů, kteří kytky do jedná vytrhali ze země a vyházeli po okolí. Myslím že Tondův obličej musel v té době mít barvu nápadně se podobající vnitřním stěnám pastí Dionaea muscipula.
Dá se tedy říci, že pěstování této rostliny je mnohem jednodušší a především pohodlnější než kterýchkoliv sukulentů. V podstatě má jejich pěstitel pouze dvě starosti. Musí mucholapkám zajistit dostatek světla a nezapomenout dolévat vodu, když na dně podmokové mísy dochází. Přesto jsme v prodejně v ZOO neustále svědky nářků návštěvníků, že pěstování nejenom mucholapek, ale i obyčejných afrických nezatahujících rosnatek vyžaduje mimořádnou péči a k tomu ještě speciální pěstitelské zařízení, minimálně však skleněnou kouli s poklopem. Jsou zahlcováni informacemi z pochybných televizních pořadů lidového charakteru, nad jejichž obsahem člověk někdy žasne. Navíc masáž pokračuje v nejrůznějších společenských časopisech přibližně stejného charakteru jako zmíněné pořady. Nedivím se, že pak mnozí důvěřivci těmto radám naletí, aniž by si vzpomněli na neúprosné fyzikální zákony, které jsou po staletí neměnné.
Média jsou mocná, a určité procento důvěřivců bude v každé populaci. Proto když v takovém pořadu moderátor v žertu předvádí, jak hmyzožravou rostlinu krmí kouskem čokolády, musí počítat s tím, že ne všichni mají smysl pro nadsázku a humor. Výsledek jsme měli už několikrát možnost spatřit na vlastní oči, i když jsme zpočátku byli přesvědčeni, že se zase jedná o žert. O složitosti pěstování a mimořádně složité péči pak lid přesvědčují i někteří prodejci na akcích lidového charakteru, a to pouze proto, aby kupujícím nějak logicky zdůvodnili, proč chtějí za své rostliny často velice přemrštěné ceny, neodpovídající ani omylem kvalitě nabízených jedinců. Většinou se jedná o lidi, kteří ve skutečnosti pěstování těchto rostlin rozumí jen o málo více než ti, kterým je nabízejí.
O Dionaea muscipula  prý kdysi Charles Darwin řekl, že se jedná o nejpozoruhodnjší rostlinu světa. Možná nebyl daleko od pravdy. Její bizarní vzhled upoutá na první pohled porornost úplně každého, a nemusí se jednat zrovna o milovníka exotických rostlin. A když se dají do pohybu její důmyslné pasti, může se to nezasvěcenému zdát jako zázrak. Jejich funkce není, a zřejmě ani ještě dlouho nebude  uspokojivě vysvětlena, ale princip je zdánlivě jednoduchý. Na vnitřních stěnách pasti jsou skupinky tenkých výstupků, podobných trnům. Jakmile se jich hmyz dotkne dvakrát v krátkém časovém úseku, past sklapne. Pokud je teplé počasí a rostlina je zalita sluncem, její reakce trvá zlomek vteřiny. V chladu si může pěstitel její pohyb vychutnat jako ze zpomaleného záznamu. Pokud k dotyku dojde pouze jednou, a druhý v krátké době  nenásleduje, rostlina zůstává nadále v klidu. Je to pojistka, kterou důmyslná příroda vymyslela jako ochranu proti vysilování pastí neustálým zavíráním a otvíráním například v době dešťů, kdy by se stimulátorem pohybu stávaly dešťové kapky. Komár na jedné z fotografií  měl příliš dlouhé nohy na to, aby tomuto důmyslnému přírodnímu zařízení unikl. Navíc se jedná o tvora neohrabaného, který se mezi spouštěcími čidly pohybuje jako slon v porcelánu. Proto se právě tento pro člověka často obtížný hmyz uprostřed léta stává pro mucholapky podivné nejsnadnější kořistí.
Často se setkáváme s obavami našich zákazníků (i dospělých), zda jim zoubky na okrajích pastí nemohou ublížit. Je to naprostý nesmysl, protože listy jsou měkké a podajné. Lapací systém lze oklamat  třeba pinzetou, a pokud past sklapne naprázdno, druhý den čeká zase otevřená dokořán na další kořist. Rostlina se tímto počínáním ale značně vysiluje, a na tuto skutečnost je třeba upozornit především děti, protože ty rády předvádějí akční podívanou svým kamarádům. Pokud past uloví skutečnou kořist, otvírá se přibližně po týdnu, někdy i déle. V pasti zůstávají zbytky nestrávené kořisti, které je nutné odstranit a zamezit  tak vzniku plísní. Ještě mnohem vhodnější je značně opotřebovanou a vysílenou past rovnou odstranit, a uvolnit tak místo nárůstu dalších listů, kterých bývá v růstovém středu připraveno vždy hned několik.
Pokud se rozhodnete pěstovat tuto zvláštní a mimořádně krásnou rostlinu se zajímavými životními projevy, nemučte ji v uzavřených a nevětraných prostorech. Dopřejte jí hodně sluníčka a přísun čerstvého vzduchu v rámci možností. Nezapomňte doplňovat vodu a mucholapky budou s vaší péčí spokojeny. A vy můžete každý den sledovat, jak mimořádně akční záležistí je tato nádherná rostlina z Jižní Karolíny.
Snímek č. 3 je ilustrací toho, jak takový dlouhonohý komár doplatí na svou neohrabanost. Na čtvrté fotografii můžete vidět dvě pasti, jejichž úkol na tomto světě je diametrálně odlišný. Zatímco jedna se už otevřela, aby vydala ze svých útrob zbytky kořisti, druhá na chybující hmyz teprve čeká s veškerou barevnou parádou. Na podledním snímku můžete zblízka vidět symbiózu mucholapky a mechu i rašeliníku, která jak se zdá jde oběma stranám k duhu