sukulenty.estranky.cz

Vánoční kaktus se v Evropě pěstuje od počátku 19. století. Jen o málo později  zdomácněl za okny českých chalup jako málokterá jiná rostlina z tak exotické země, jakou je daleká Brazílie. Zygocactus truncatus znám prakticky od té chvíle, kdy jsem začal pokojové květiny vnímat jako neodmyslitelnou součást  našeho panelákového bytu. Rostlina na fotografiích se mnou sdílí společnou domácnost už dobrých čtyřicet let, i když za tu dobu prošla několikerým procesem částečného zmlazování. Rodiče ji tehdy dostali od mé babičky, protože „vánoční“ kaktus je odjakživa v české kotlině tradiční rostlinou dědičnou, podobně jako třeba tlustice Crassula ovata z jihu Afriky. Staré rostliny se dědí či předávají z jedné generace na druhou, aniž by to někomu připadalo nelogické. Zůstávají tak živou vzpomínkou na jejich dárce, které jsme měli rádi.
Samozřejmě že později napíši, jaké by měly být ideální podmínky pro zdárné pěstování tohoto v přírodě epifytního kaktusu, který se ostatním kaktusům příliš nepodobá. Jsem ale na pochybách, kde hledat ten pěstitelský ideál, když ta kytka už rostla na spoustě zcela odlišných stanovišť a všude se jí dařilo náramně, což potvrzovala  každoročně obrovským množsvím zářivých květů, bez nichž si vánoce už ani nedovedu představit.
Nejprve si ji pamatuji, když ještě stávala na širokém okenním parapetu starého přízemního domku, v němž bylo vlhko a kam sluníčko nezabloudilo prakticky po celý rok. V zimě tam skoro mrzlo, ale květů byl babiččin oblíbenec vždycky plný, stejně jako bývaly plné květin široké parapety  malých oken v jejich domku.
Pak se rostlina stěhovala k nám do paneláku, kde bylo přetopeno až běda, a díky šlendriánu tehdejších řemeslníků byla jediná možnost regulace ústředního topení ventilačkou, kterou v zimě proudil zvenčí ledový vzduch. U jednoho takového zdroje čerstvého vzduchu stával ten kaktus dlouhá léta, slunce na něj dopadalo jen z rána, a protože jsem jej dostal na starost já, zvykal si postupně na dlouhá období sucha. Zase ale kvetl každoročně tak, že mnohdy byly jeho článkovité lístky pod záplavou květů sotva vidět.
V roce 1991 jsme definitivně opustili panelák a stěhovali se i s babiččiným vánočním kaktusem na venkov. Přestože byl několikrát zmlazován, zabíral stále značný prostor a stěhoval se velice špatně. Protože byl počátek ledna, byl ještě plný nádherných květů. Dokvétal už v našem novém domově, aniž by na něm byla znát nějaká výrazná změna. A pak že se s vánočním kaktusem nesmí v době květu ani pootočit! Je to jenom další z pověr, kterých existuje mezi pěstiteli pokojových rostlin spousta. Samozřejmě že žádná rostlina nemiluje neustálé přenášení z místa na místo, ale Zygocactus truncatus patří v tomto ohledu k těm přizpůsobivějším a tolerantnějším, ačkoliv se v literatuře nebo ústním podání pěstitelů dozvíte takřka  vždycky pravý opak.
Nalezli jsme tedy v novém bytě naší letité rostlině jedno z mála míst, které splňovalo její i naše požadavky. Od té doby je náš vánoční kaktus umístěn v rohu ložnice. Je to s výjimkou chodby nejchladnější místo, kde se topí v zimě pouze několik dnů, když venku zuří nejkrutější mrazy. Slunce k rostlině proniká pouze ráno od východu, a to jen na krátkou dobu. Lepší je to paradoxně v zimě, kdy bývá níže na obloze, takže rostlina se z jeho paprsků těší více.
Rok s vánočním kaktusem je rozdělen na několik z pěstitelského hlediska naprosto odlišných období. Začněme tím jarním, trvajícím až do poloviny  léta. To je obdobím intenzivního růstu, během něhož sílí stonky a na rostlině přirůstají nové ploché články. Tomu odpovídá i pravidelná zálivka.
Následuje jakési období vegetačního klidu a sbírání sil, které trvá po zbytek léta až do podzimu. Rostlina v tomto období působí povadlým dojmem, a pěstitel se  tím nesmí nechat zviklat k častější zálivce. Nové výhony jsou vody plné, a ubývá z nich jen zvolna. Zatím kdesi ve svém nitru rostlina střádá síly na následující období kvetení. Pokud by si uprostřed našeho léta neudělala alespoň krátkou siestu, na vánoce nemůžeme počítat se záplavou výrazných květů na koncích takřka každého výhonu.
S příchodem podzimu už rostlina často vypadá na umření, ale v tom se na koncích povadlých výhonů objeví první náznaky ještě zelených poupat. To je signálem pro pěstitele, že konvičku s vodou musí od této chvíle brát do ruky zase o něco častěji. Jinak hrozí opad části poupat a majitel této exotické rostliny o hodně přichází. Období kvetení trvá poměrně dlouho, ale  vždycky se s ním rostlina trefí do období vánočních svátků. Květů bývá obrovské množství, a rozvíjejí se postupně. Nejdříve rozkvétají tam, kde je nejvíce světla, a na výhonech v nejstinnější části místnosti dokvétají často až na konci ledna. Někdy se stane, že zjara ještě vánoční kaktus vydá z posledních sil malý bonus v podobě menší várky stejně krásných květů. Protože se rostlina  kvetením značně vysiluje, je vhodné v době dokvétání nešetřit vodou. Často se stává, že zároveň s vadnoucími a zasychajícími květy opadává i část stonků. Zygocactus truncatus se totiž vždycky vydá ze všech svých sil. Proto je předjaří vhodnou dobou k pořádnému přihnojení rostliny, aby měla dostatek sil na rekonvalescenci i nárůst čerstvých výhonů. A to už jsme zase na počátku zmíněného růstového cyklu.
Naše rostlina už nemá stonky, ale spíše spleť tlustých, dřevnatých kmenů o průměru 2-2,5cm, které jsou schopny unést bohatou korunu kratších větví. Z těch je rostlinu možno vcelku úspěšně  množit. Řízky koření nejenom ve vlhkém písku či perlitu, ale i ve vlažné vodě. Dnes už je k vidění v prodejnách množství nejrůznějších kříženců a kultivarů, které kvetou i zjara nebo na konci léta. Květy mají často podobné, ale jedná se většinou o rostliny jiných rodů nebo křížence. Zahradníci u nich navíc umějí částečně ovlivňovat dobu  kvetení, takže se s jejich zářivými květy setkáváme poměrně často.
Zygocactus truncatus je ve své brazilské domovině rostlinou epifytní nebo petrofytní (rostoucí na skalách), a při troše umu a trpělivosti by se dal pěstovat jako epifyt také v našich domácnostech. Dokonce jsem o tom nějaký čas uvažoval, ale nikdy mi na podobný experiment nezbýval čas. Kdysi jsem krátce pěstoval i nějaký kultivar se sněhobílými květy, ale dost záhy uhynul a další už jsem tehdy nesehnal. Stejně jsem si ale za ta léta zvykl na květy zářivě červené, které jsou pro mne už od dětství symbolem vánoc, stejně jako stromeček, kapr, cukroví a klidné posezení s  nejbližšími. Příjemné Vánoce!